Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Rozdělení na dvě půlky - 2. část

Jane:

 

Seděla jsem na lavičce a tekly mi slzy po tvářích. Izaya mi seděl na klíně a taky brečel. V tom mi někdo dal ruku na mé rameno. Setřela jsem si slzy a podívala jsem se, kdo to je. Byl to Law.

„Janey, nebreč. Jsem tu s tebou.“ zašeptal Law, ale já slyšela, co říkal.

„Nebrečím.“ taky jsem zašeptala.

„Izayo, půjdeme si hrát?“ přiběhl Shizuo s Mairu. Izaya se na mě podíval. Už jenom popotahoval.

„Jen jdi, zlatíčko.“ usmála jsem se na Izayu. Ten ze mě slezl a šel za Shizuem a Mairu na pískoviště si hrát.

„Dojdu pro pití.“ oznámil mi Law a šel koupit něco k pití.

„Počkej, jdu s tebou.“ křikl Zoro na Lawa a Law počkal, až ho Zoro dohnal a šli spolu pro pití. Vedle mě si sedla Terka.

„Jak ti je?“ zeptala se mě opatrně Terka.

„Na nic.“ přiznala jsem pravdu.

„I Law se pohádal s Verčou.“ zašeptala Terka, že jsem ji slyšela jenom já. „Ty Lawa miluješ, co?“ zeptala se mě znovu potichu.

„Jo.“ jenom jsem zašeptala. Byla to pravda. Poté, co se předešlý večer stalo, jsem si to uvědomila, že jsem se do Lawa zamilovala. Chystala jsem se Terky zeptat, jestli jí nebude vadit, že bych jsem se k ní na pár dní nastěhovala s Izayou, než bychom si něco našli, přišli chlapi i s pitím.

„Panáka neměli, tak snad pivo postačí.“ podával mi kelímek s pitím Law. Zoro Terce dal taky kelímek s pivem.

„To si nemusel, stačila limonáda.“ pousmála jsem se na Lawa.

„Potřebujeme to jako sůl.“ nedal si to rozmluvit Law.

„Dobrá, díky.“ poděkovala jsem a napila se.

„Řekneš jim to ty, nebo to mám udělat já?“ zeptal se Zoro Lawa. Já se podívala na Terku a ta zase na mě.

„Tak nás hoši nenapínejte.“ pobídla je Terka.

„Ptali jsme se, jestli smíme do bazénu, i když nejsme z toho hotelu. Oznámili nám, že můžeme, že nevidí problém. I plavky i ručníky nám půjčí.“ řekl Law, který přitom sledoval jenom mě.

„To opravdu?“ žasla Terka.

„Opravdu.“ přikývl Zoro.

„Tak se zeptáme děti, jestli chtějí jít, ne? Necháme to na nich?“ navrhla jsem, že rozhodnutí jestli půjdeme do bazénu, či nikoliv necháme na dětech.

„Souhlasím.“ přikývl Law na souhlas. „Děcka k nám.“ křikl na Izayu, Shizua a Mairu. Ti poslušně přišli.

„Co se děje, strejdo Lawe?“ zeptala se Mairu. I na Izayovi a Shizuovi bylo vidět, že je to taky zajímá. Ti dva se drželi za ruce.

„Můžeme jít do toho hotelu do bazénu. Plavky i ručníky nám půjčí. Chcete jít?“ zeptal se Law dětí.

„Jooo!“ zajásaly děti najednou.

„Teď si jděte ještě hrát. My dopijeme pití a půjdeme.“ usmíval se Law. Děti přikývly a šly si zase hrát na prolejzačky. My čtyři seděli na lavičce, sledovali naše děti, jak si hrají a popíjeli jsme pivo. Když bylo vypito, zavolali jsme děti a šli jsme do hotelu pro plavky a ručníky.

 

Izaya:

 

Když nám strejda Law oznánil, že půjdeme do bazénu, těšil jsem se. Sice plavat neumím, ale i tak jsem se těšil. O bolavém koleně jsem už nevěděl. Hráli jsme si na pískovišti a pak i na prolejzačkách. Mairu na nás dávala pozor, abychom se nezranili. Když nás rodiče zavolali, tak jsme k nim přiběhli a šli jsme do toho hotelu.

 

Mě si vzal na starost strejda Law. Bylo to, abych jsem nemusel jít do dívčí šatny. Sám strejda Law to mamince nabídl a ta to hned přijala. V šatně jsme se svlékli do naha, oblékli půjčené plavky a šli se ospršit a k bazénu. Tam jsme čekali na maminku, tetu Terku a Mairu. Těm to chvilku trvalo. Rozhlédl jsem se po místnosti, kde byly čtyři bazény. Bylo to obrovské a to jsem netušil, že tu jsoou i tobogány.

„Kam děcka chcete jít jako první?“ zeptal se nás strejda Zoro. Podíval jsem se na Shizua a Mairu.

„Mně je to jedno.“ pokrčila rameny Mairu.

„Do toho kruhu.“ ukázal prstem na kruh Shizuo. Zrovna jsem se chystal navrhnou to samé. Všichni dospělí se podívali, kam Shizuo ukazuje.

„Do vodního víru?“ zeptal se strejda Law.

„Ano.“ přikývl jsem společně se Shizuem.

„Dobrá, tak jdeme do vodního víru.“ usmál se strejda Law.

„Izayo, ale budeš u strejdy Lawa. Já bych tě tam nejspíš neudržela.“ řekla mi maminka, že nebudu s ní a podívala se na strejdu Lawa.

„Neboj, já tě nepustím.“ řekl mi strejda Law a chytil mě za ruku. Poté jsme vyrazili do vody.

 

Voda byla příjemná. Nebyla studená, ani horká. Byla tak akorát. Co strejda Law vlezl do vody, hned mě vzal do náruče. Protože tam byla hloubka a já plavat ještě neuměl. Shizuo byl na tom stejně jako já. Ale držel ho strejda Zoro. Mairu plavat uměla, přesto se držela tety Terky za ruku.

 

Nějak jsme se všichni dostali do toho vodního víru. Maminka ztěží, ale i tak se tam dostala. Pluli jsme stále dokola. Něco nás nadnášelo. Byla to pro mě záhada. Maminka i teta Terka se párkrát potopily pod vodu. Strejda Law a strejda Zoro, hned naše maminky vytáhli na povrch. Ale obě se usmívaly, takže jsem poznal, že jim to nevadí.

„Strejdo Lawe, čím je to, že se nepotopíme a houpeme se?“ nakonec jsem se strejdy Lawa na to zeptal.

„Jde tu o proud vody, který stříká pod námi. A ten nás nadnáší a tetu a maminku to vždy stáhne pod vodu. Až budeš větší, zjistíš to sám.“ vysvětlil mi s úsměvem strejda Law. Po chvíli jízda skončila. Mairu tentokrát vybrala bublinky. Tak jsme šli na bublinky.

 

V dalším bazénu byla prohlubeň, nebo co to bylo, ze kterého se dělaly bublinky. Všichni jsem si sedli Já seděl vedle Shizua a maminky.

„Jako bychom prděli.“ zašeptal mi do ucha Shizuo. Musel jsem se začít smát, ale uznal jsem, že má pravdu.

„Smím to pošeptat mamince?“ zeptal jsem se Shizua. „Aby se taky zasmála.“ dodal jsem na vysvětlenou, proč to chci mamince říct. Shizuo přikývl hlavou na souhlas. „Maminko, nepřijde ti to, jako bychom prděli?“ zašeptal jsem mamince do ucha. Ta se na mě podívala.

„Víš, že mě to ani nenapadlo?“ usmívala se maminka a pohladila mě po tváři. Byl jsem rád, že se usmívá. Úsměv jí sluší víc, než smutná tvář.

„Izayo, nemáš už hlad?“ zašeptal mi do ucha Shizuo. Podíval jsem se na něho. Když jsem se tak zamyslel, uvědomil jsem si, že vlastně hlad už mám.

„Mám.“ přikývl jsem na souhlas. „Zeptám se maminky.“ dodal jsem a otočil se na maminku. „Maminko, já mám hlad.“ řekl jsem mamince a sledoval její krásnou tvář.

„Tak se půjdeme najíst.“ usmála se maminka, vylezla ven a pomohla vylézt nahoru i mně.

„Kam jdete?“ zeptal se nás strejda Law.

„Dát si něco k jídlu.“ odpověděl jsem i za maminku.

„Půjdu taky. I mně nějak vyhládlo.“ usmál se na nás dva Law. Do bufetu jsme šli všichni.

 

Já si dal samotné hranolky s tatarkou. Maminka si dala řízek s hranolky a kečup. Strejda Law si dal smažený sýr s tatarkou. Shizuo si dal to samé, co já. Mairu si dala s tetou Terku květák s krokety a kečupem. A strejda Zoro si dal karbanátky s bramborem. Já si na tomto obědu hodně pochutnal. Dokonce jsme měli i k pití colu. A to všichni. Po jídle jsme šli do vody, kde jsme došáhli všichni. Bylo to kvůli tomu, abychom si trošku odpočinuli, než nám slehne. Seděl jsem se Shizuem nakraji bazénu a povídali jsme si.

 

Shizuo:

 

Tento den jsem si užíval nádherně. Byl jsem s Izayou a to mi ke štěstí stačilo. U víru jsme si moc nepovídali, protože se to s námi houpalo a nechtěl jsem, abychom se lokli vody. Taťka mě u toho držel, takže jsme se nepotopili, jako teta Jane a maminka. Pak jsme byli v bublinkách, kde jsem si uvědomil, jako bychom prděli do vody. Chtěl jsem rozesmát Izayu, tak jsem mu to řekl. A na jeho tváři se objevil úsměv. Což jsem byl rád, že se mi to povedlo. Po chvíli mi zakručelo v žaludku. Tak jsme všichni šli na jídlo. Já si dal to samé, co Izaya. Hranolky, ale s kečupem. V tom byl rozdíl. Pak jsme šli do brouzdálka, jak to taťka nazval. Bylo to kvůli tomu, aby nám slehl oběd, abychom pak nemuseli jít zvracet na záchod. Seděl jsem s Izayou nakraji brouzdálka a povídali jsme si.

„Co koleno, Izayo?“ zeptal jsem se Izayi na jeho sedřené koleno.

„V pohodě. Ani nevím, že ho mám sedřené.“ usmál se na mě Izaya.

„To je dobře.“ řekl jsem, možná i s úlevou v hlase.

„Víš, já brečím z toho, že jsem upadl. Že jsem si něco rozbil to neřeším. Maminka tomu párkrát řekla, že je to z šoku.“ pošeptal mi do ucha Izaya.

„To máš dobré. Já brečím bolestí a nechci se ani koupat.“ přiznal jsem se Izayovi, jak je to u mě.

„Neboj, nedopustím, aby se ti něco stalo.“ řekl mi Izaya s úsměvem na rtech. Překvapil mě tím. Měl jsem touhu se ho zeptat, co má s Kururi, ale na to jsem odvahu neměl.

„Dobře, ale i když spadnu, tak se pokusím nebrečet.“ taky jsem Izayovi slíbil. Izaya přikývl hlavou na souhlas.

„Nechcete jít hoši na tobogán?“ zeptal se nás strejda Law. Oba jsme se na strejdu Lawa podívali.

„Já ano.“ přikývl Izaya.

„I já.“ taky jsem souhlasil.

„Tak jdeme.“ usmál se strejda Law a všichni jsme vyrazili na tobogán.

 

Bylo tu hned několik tobogánů. Některé byly uzavřené. Nevím proč, ale byl u toho řetěz. U jednoho tobogánu jsme se zastavili.

„Já pojedu první a pomohu vám chytat děti.“ navrhl strejda Law.

„Dobře, to je dobrý nápad.“ souhlasila teta Jane. Takže jako první jel strejda Law, pak maminka s Mairu, já s taťkou a nakonec Izaya s tetou Jane.

 

Když byla řada na mně a taťkovi, tak mě taťka chytil kolem pasu a naklonil mě dozadu. Nevěděl jsem, proč to dělá, ale po chvíli mi to došlo. Tady tím postojem jsme jeli rychle. Na pár tobogánek jsem už byl, ale ne na tak rychlém. Po chvíli jsem viděl konec tobogánu. Strejda Law se mě snažil chytit. A taky mě chytil, ale přesto jsem se potopil. Ale nelokl jsem se vody, jako Izaya, který to nečekal, že se potopí. A šli jsme na další jízdu.

 

Jezdili jsme docela dost dlouho. Už jsem chtěl říct, že mi to stačí, že jsem přeježděný, když se ozval taťka.

„Tak děti, poslední jízda, pak musíme končit.“ oznámil nám všem taťka. Nikdo neprotestoval ani si nestěžoval. Šli jsme na poslední jízdu.

 

Poté mě vzal taťka do sprch, kde jsme se jenom opláchli a šli se zase obléct do oblečení. Strejda Law si od nás vzal plavky a ručníky, které pak vrátil a my vylezli do slunného dne. Pomalu jsme se vraceli do našeho kempu. Cestou jsem si zase povídal s Izayou.

 

Shinra:

 

Naštvaně jsem dohnal Cori, Daikiho, Kururi, Verču mladší a Verču starší. Zase bylo po jejím ale to jí nedaruju. Pomyslel jsem si, a už se viděl, jak se Jane v pondělí pomstím, kdy to nebude čekat. Verča mě v tom podporovala. Byla skvělá milenka. Nevadilo jí, že spím s více ženami. Což jsem na ni miloval.

 

Došli jsme do stájí, kde jsme si osedlali koně, nasedli a jeli jsme. Já s Verčou starší a mladší byl vpředu. Cori s Daikim a Kururi byli vzadu. Nevadilo mi to. A čekat na ně jsem nechtěl.

„Nepočkáme na ně?“ zeptala se mě Verča se smíchem.

„Ne, jenom by nás zdržovali. A taky nemusí vědět, o čem si povídáme.“ ušklíbl jsem se na Verču. Poté co všichni odešli na procházku po snídani, jsme měli další sex. Tentokrát v našem stanu.

„To je pravda. Tak co máš v plánu s Jane udělat?“ zeptala se mě Verča s úsměvem na rtech.

„Znásilnit ji a zbít. Aby si pamatovala, kdo je tu pán.“ řekl jsem Verče svůj plán. Ta se jenom zasmála.

„Budu držet palce.“ popřála mi Verča. Usmál jsem se na ni. Kdyby tu nebyla Cori s Daikim, tak bych jsem se na Verču hned vrhnul. Ale to nebylo možné. Bohužel.

 

Projeli jsme se okolo rybníka bez přestávky. Chvilku jsem s Verčou jel rychle, chvíli pomalu. Cori a Daiki jeli jenom pomalu. Taky to jsou strašpytlové. Pomyslel jsem si. Okolo jedné hodiny odpolední jsme se všichni vrátili. Koně jsme dali do stájí a šli do kampu. Zbytek tam ještě nebyl. Ale měl jsem už hlad, a nejen já, tak jsme všichni šli do hospody na oběd. Když jsme zrovna dojedli, přišli ostatní.

 

Bylo mi divné, proč mají všichni mokré vlasy. Ale než jsem se stačil zeptat, tak Verča se zeptala jako první i za mě.

„Kde jste byli? Kde máte plavky a ručník?“ divila se Verča, ale ptala se dost přísně.

„Byli jsme v bazenu, u toho hotelu.“ řekl Law. Což byl popud pohádat se s Jane

„A to si nemohla mi říct, že se tam smí?! Že bychom tam šli jako rodina?!“ začal jsem na Jane křičet.

„Hele, ty si chtěl jít na koně, tak si šel na koně! A že tam můžeme jít jsme zjistii později, to už jste byli na cestě ke koním!“ taky na mě křičela Jane.

„Měla si zavolat!“ nedal jsem se a dost mi vadilo, jak mi oponouje.

„Tak a teď se tě zeptám. Zvedl by si mi to?!“ zeptala se Jane celá vzteky. Musel jsem uznat, že měla pravdu. Nevzal bych jí to.

„Jo zvedl!“

„Tak na toto ti neskočím!“ křičela Jane. Ani jsem si nevšiml, že Terka se Zorem a Cori s Daikim odvedli děti pryč. Jenom jsem tam byl já a Jane a Law a Verča. Taky se hádali.

„Víš co? Příště nedělej předsudky, když mě po tolika letech neznáš!“ křičel jsem na Jane.

„Neznám?! To si děláš srandu! Znám tě moc dobře! A vím, že mobila by si mi nevzal!“ trvala na svém Jane. Jak já ji nesnášel. „A jdu pryč, protože si tu děláme jenom ostudu.!“ řekla a odešla ven, kde byli na prolejzačkách děti.

 

Verča st.:

 

Když jsem si všimla, jak ostatní vypadají, hned jsem se jich zeptala, kde byli, že měli mokré vlasy. Law mi odpověděl, že byli v bázenu. To mi dal důvod na něho zvýšit hlas.

„A nás si nevzal?! To si říkáš otec a hlava rodiny?!“ křičela jsem na Lawa.

„Hele, nevěděl jsem, že tam půjdeme! To zaprvé! A za druhé, jste tou dobou byli už na koních!“ taky začal křičet Law.

„Ale mohl ses klidně ozvat!“ nedala jsem se jen tak.

„Tak promiň, že jsem nevolal a nenechal vám zkazit vaši zábavu!“ křičel na mě Law. „A teď mě omluvit! Děláme si jenom ostudu!“ řekl Law a odešel. Stejně tak odešla i Jane. Podívala jsem se na Shinru a ten na mě. Usmáli jsme se na sebe a vyšli taky ven za ostatními. Sešli jsme se u prolejzaček.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.