Wolf and Eagle - dvacátý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Nezabíjejte mě, prosím. :D :D Tak jo, trochu mi to trvalo, ale na mou omluvu, ti učitelé jsou fakt šílení. XD XD
Takže, konečně se nám vrací Ris a Kikuru a spousta dalších, zajímavých či divných postav a myslím, že se konečně začínáme dostávat do našeho hlavního tématu příběhu a to do BL. :3 :3
Díl věnován KirraDarkness, která mi v minulé kapitolce napsala komentík, na který jsem do teď neodpověděla XD Po pravdě jsem prostě nevěděla co. Jsem ráda, že tě příběh neomrzel a že se stále líbí. A děkuji za komentář, který mě určitě potěšil. :3
A věnováno i SoAkurai. Proč tobě? Jasná odpověď. Tys mě do teď podporovala, upřímně kritizovala (a stejně mám v každém díle hromadu chyb XD XD) a téměř pod každou kapitolkou bych našla od tebe nějaký komentík. :) Dík i tobě za podporu. :3
Noo, nakonec tedy stačí říct, že budu ráda za jakýkoliv komentík, který mě podpoří k psaní a další kapitolku se pokusím vydat zas v úterý, jak BÝVALO u mně zvykem. XD
Opuštěný
Ris:
Už jsem to fakt nedával. Nemohl jsem dělat pomalu nic. Nemohl jsem nikam chodit a vlastně ani vstávat z postele. A ani s pravou paží jsem nemohl hýbat. Když jsem se snažil najíst provizorně levou rukou, vždy jsem měl okolí pusy ušmudlané a špinavé. Nemluvě o té hrozné nudě. Jen jsem ležel v posteli, občas otevřel knihu od Rumiho a sem tam mě i někdo navštívil.
Bolest, další věc která mě pomalu zabíjela. Sice mi na to Take něco dával, ale když to přišlo zase k sobě, to jsem nedokázal rozdýchat. Občas mi nevědomky uniklo zaskučení nebo zasténání. První noc jsem nohu ani ruku vůbec necítil, jako bych o ně přišel a hodně jsem se vyděsil, že budu k posteli přivázaný do konce života. Ale teď se mi ta varianta zdá mnohem lepší než nynější urputná, pulzující bolest.
Měl jsem už i příležitost seznámit se s několika vlky. S felčarem Takem, s alfou Rumim, s pomocníci Takeho Lenou, se špunty Mouem, Murou, Kome a s Edem. Poznal jsem i Nisu, dobrou kamarádku Kikura, ale zastavila se jen občas. Vyrozuměl jsem, že má poslední dobou moc povinností. Za to Kikuru, u něj to téměř vypadalo, jako by ani nijak pracovat nemusel. Pouze vždy v poslední den v týdnu se vytratil kvůli povinnostem. A bohužel i s Yazem, který se jedno zastavil za Kurem. Upřímně jsem na něj úplně zapomněl a vzpomněl si až teprve tehdy, když sám přišel. Ale naštěstí se pak už vůbec neukázal.
Nejvíc času jsem strávil s Kikurem. A vlastně jsem za to byl rád. Byl první vlk, s kterým jsem se seznámil. Navíc mě pak táhl na zádech až do vesnice jako někoho cenného. Cítil jsem se díky tomu k němu blíže.
,,A nebudeš beze mě osamělý?" Jak za posledních dnů bylo obvyklé, seděl jsem v posteli opřený o hromadu polštářů a Kikuru na židli vedle mé postele. Byla další neděle a on se musel na noc zase vyměnit se stráži.
,,V pohodě. Navíc s tím nic nenaděláš." Pokrčil jsem ledabyle rameny, jako by mě to vůbec nezajímalo, ačkoliv opak byl pravdou.
,,No jo," povzdechl si a vstal. ,,Už bych pomalu měl jít. Nebo mě Mori sežere zaživa." Pobaveně se usmál a otočil se k odchodu. ,,Neponocuj moc dlouho." Pronesl místo rozloučení a zmizel za dveřmi. Osaměl jsem a to podporovalo náhlé ticho.
Yazo:
Ten chlapec mě začíná pěkně srát. Kikuru na mě kvůli němu nemá žádný čas. Pořád je jenom u něj, dokonce i Nisu zanedbává a to je u něj nemyslitelné. Ti dva jsou nerozluční.
Měli jsme svůj řád, který všem vyhovoval a teď se to díky němu zkazilo. Kikuru je s ním, Nisa proto tráví čas s Azami nebo otravuje mě, já se s Azou proto skoro nestýkám a když už, tak je s námi Nisa. Dokonce i ti malí spratci jsou z něj naprosto vedle. Do prdele, ať ta zrůda od nás zmizí! Já ho tady nechci, orli jsou bezcitní tvorové!
,,Kam tak spěcháš, do háje?!" Zavrčel jsem na Kura, který kolem mě proběhl a vrazil mi do ramene. Zběžně se otočil.
,,Pardon. Mám hlídku a jdu pozdě. A mám dojem, že moje výmluvy na Moriho nefungují. Tak zatím," zamával a zmizel. Chvíli jsem se jeho směrem díval a usmíval se. No jo, Kikuru je takové zlatíčko, nikdy se na něj nevydržím dlouho zlobit.
Neřekl, že spěchá na hlídku? Takže nechal toho ptáka samotného? V tu chvíli se mi v hlavě zrodil nápad, který se báječně hodil k mé agresivní povaze. A s každou další myšlenkou rostl i můj úsměv.
Zaklepal jsem a bez vyzvání vstoupil dovnitř. Pohled mi padl na obyčejný odpočívající pokoj, jak tomu říkal Take. Pokojem se nesl povznášející sladký pach patřící orlům, který mi drásal nervy, smíchaná s krásnou vůní mého vlka. Ten chlapec ležel na posteli a díval se, z části vyděšeně, z části nenávistně a z části nechápavě, do mé tváře. Ale ta nenávist spočívala na obou stranách.
,,Zase se potkáváme." Promluvil jsem hlubokým tichým hlasem, aby chápal, jak nerad ho vidím. Posadil se a napřímil se v zádech.
,,Bohužel." Přikývl. Jeho pohled se změnil v odměřený a při nejmenším si přál mi udělat to samé, co já jemu.
,,Tušíš, proč jsem přišel?" Dva tři kroky od něj jsem se zastavil, protože jeho pach se mi víc vnucoval do nozder a já to nedokázal snést.
,,Tak trochu," zase přikývl. ,,Chceš, abych odešel, že?" Jeho černé zorničky mě uhranuly a na husí kůži se zvedly i ty nejmenší chloupky. Magické oči. Magické a děsivé. Typické pro orli. Za malý hřích by snad stál, ale jeho zápach mě odrazoval. A taky představa, že se mi pokoušel sebrat Kura.
,,Chytrej kluk, to se musí uznat." Pokýval jsem, ale určitě můj cynismus nepřeslechl. ,,Ale taky něco dalšího. Chci, abys dal ruce pryč od Kikura." Můj hlas zhrubl, i když byl bych netušil, že by to šlo ještě víc.
,,A proč bych měl?" Posměch z jeho slov ze zahryzl do mých uší. ,,Víš ty co? Mě to nezajímá. Kikuru je svobodný vlk a může si dělat, co chce," každá další věta vypuštěna z jeho úst mě zatraceně srala a cítil jsem, jak vztek ve mě roste. ,,A s kým chce. Jestli chce být se mnou, je to jenom jeho věc a tobě do toho nic není." Tohle neměl dělat! Jak může mluvit o Kurovi, jako by mu už patřil? Má snad to právo? Zaslouží si ho? Ne, on je jen můj a je urážkou, když si bere jeho jméno do huby! Tím mě vytočil na maximum. A při takových chvílích se neovládám.
Ris:
Nečekaně ke mně přiskočil a chytil za krk.
,,Říkám ti to naposledy. Nedotýkej, nekoukej a ani na něj nemysli. Patří jen mně." Každému slovu dal na důrazu. Kapky slin mi dopadaly na tvář, jak vrčel skrz zuby.
,,Tráví se mnou čas, jen protože on sám chce." Zasyčel jsem stejným tónem.
,,Nepovídej," pobaveně se rozesmál. Dokonce sundal ze mně svoje pracky, aby si otřel nechtěnou slzu, vytlačenou smíchem.
,,Co je na tom tak náramně vtipné? Také bych se rád zasmál." Podmračeně jsem sledoval ten jeho záchvat nezastavitelné pobavenosti.
,,Tak ty si myslíš, že by s tebou chtěl trávit čas? Ale kdepak. Bývá tady jen proto, že mu to Rumi přikázal. Sám by raději dělal jiné věci." Nemohl jsem zabránit mírnému zklamání. Naivně bych se sám se sebou dohadoval, že mě Yazo prostě jenom nesnáší a vymýšlí si, ale přece jen tak hloupý nejsem. Kikuru v tomhle pokoji strávil tolik času. Proč by tu jinak byl? S mrzákem musí být velká nuda a se mnou o to větší.
,,To ti ale stejně může být někde. Kdyby chtěl, odejít by mohl hned. Sám jsem mu to několikrát řekl," zmlkl a hned zrudl vztekem, zatínal pěsti a zuby skřípaly, jak je o sebe brousil. Hned při prvním setkání mi bylo jasné, že on je ten typ člověka, který se velmi snadno nasere. A teď mi to i dokázal. No, ale musel jsem přiznat, že i já hněv pomalu nedokázal skrývat. Jeho povaha mi nesedne a jeho chování je ještě horší.
,,Kdy odejdeš?" Změnil okamžitě téma.
,,A tohle taky není tvoje starost." Zamítl jsem mu poskytnou odpověď.
,,Moje starost to není, ale nemůžu tvrdil, že mě to nezajímá. Určitě tady nechceš zůstat, ne?!" Neodpověděl jsem, jen se na něj mračil. Jeho přítomnost mi lezla krkem a já doufal, že už brzo odejde. Nechci s ním být už ani minutu. ,,Radím ti, aby sis neusmyslel, že tady zůstaneš. My tě nechceme. No," pohrdavě si mě přeměřil pohledem. ,,Tvoje hejno asi taky ne, když tě tady nechali."
Tou pitomou větou mé sebeovládání vzalo za své. Ten hajzl! Jak může - on, on hajzl! Moje hejno mě tady nenechalo! Ono se vrátí. Sumi a Yumi, i kdyby se ostatní nevrátili, oni dva by mě tady nenechali. Nikdy, to není možné! Oni se přeci vrátí!
,,To všechno je jen tvá vina!" Zvýšil jsem hlas, jak jsem nebyl schopen normálně myslet. Strašně mě vytočil, strašně moc. ,,Vypadní! Raději okamžitě odejdi." Mluvil jsem klidněji, ale důraz na každém slovu jsem už nesnížil.
,,Dobře, dobře. Jen mě nesežer." Zasmál se svému vlastnímu vtipu. Kdybychom se někdy my dva střetli, vyhrál by on. Nebylo by sebemenších pochyb. Nikdy jsem nebyl založen na fyzické síle, on byl na víc větší a hmotnější a to všechno posílila i skutečnost, že on patřil k bojovné nebezpečné šelmě.
Na prahu se ještě zastavil a ohlédl se přes rameno. ,,Nezapomeň na mé varování. Pomysli jen na mého Kura a neskončí to dobře. Neuchrání tě ani Rumi." Jeho ostré zlaté oči se zabodávaly do těch mých. Právě jeho oči byly skvělým příkladem přísloví "Oči jsou okno do duše". Vztek, zloba, nenávist, svým způsobem i tajemnost. Přerušil oční kontakt první a zmizel z dohledu.
Ta úzkost a pochybnosti, které sebou přinesl, s ním však už neodešly. Vztek ve mně stále vřel, míchal se s bolesti dvou nezahojených ran na těle, s jednou v duši a s rozespalostí. Svým příchodem mě vytrhl z příjemného spánku, paže přicházela k sobě s ní i noha a ještě ty jeho nesmysly.
Prý, že mě moje hejno opustilo. To tak! Oni se vrátí. Vrátí se, vrátí! Musí se vrátit! Určitě to udělají? Risy, lhal! Hledal tvá bolestivá místa, On ani neví, co za nesmysly řekl! Ale něco na tom bylo. Konečně mě má Tenchi z krku. A Zen? Byl ke mně zavázaný slibem, jenž dal mámě. Už se nemusí starat. Proč by se měli vrátit? Už stejně určitě neví, koho tady zanechaly.
Vztek vystřídal smutek. Hleděl jsem z okna a myšlenkami bloudil někde daleko. Pitomej Yazo, jeho příchod mě akorát pořádně rozrušil.
Kikuru:
Pomalu jsem se šoural ke svému domu. Noční hlídka mě vždycky zřídí. Už svítalo a pár bláznů už bylo vzhůru a potloukalo se vesnicí. Já jsem se chtěl jenom zahrabat a spát tak dlouho, dokud nezačne sněžit.
Ze zvyku, který jsem si vypěstoval za těch pár dní, jsem pohledem zabloudil k domu Takeho. Ačkoliv jsem si myslel, že Ris touhle dobou bude ještě spát, uviděl jsem jeho příjemnou tvář. Nevědomky jsem se usmál. Vždy mě ten pohled uklidní. Nebo jeho hlas, vyslovení jeho jména, čas trávení s ním. Asi jsem fakt zabouchlej.
Moje radost se zmírnila, když jsem si všiml jeho tupého pohledu zapíchnutého do nebe. Že by zase myslel na svou rodinu? Pořád čeká, až se vrátí. Už mi vyprávěl o slibu jeho přátel, že se určitě brzy pro něj zastaví a on je od té doby vyhlíží.
Myslí mi projela hrozná a sobecká myšlenka a já ji okamžitě zaplašil zatřesením hlavy. Kéž by se nikdy nevrátili! Pak by se mnou Ris zůstal navždy. Ale bylo by to moc kruté a já nemám právo si přát něco takového.
Bezmyšlenkovitě jsem se vydal jeho směrem a ospalost zůstala někde daleko za mnou. Nyní jsem si přál slyšet jeho hlas. Chtěl jsem s ním mluvit a zlepšit jeho náladu, jen abych odčinil ty nehezké a sobecké myšlenky. Sám na sebe jsem se za to zlobil.
Zaklepal jsem a bez vyzvání nakoukl dovnitř.
,,Risy? Takže už nespíš?" Zeptal jsem se hloupě, ačkoliv jsem to věděl, ještě před vstoupením dovnitř.
,,Kuru? Nečekal jsem tě," otočil na mě svůj pohled. Usmál se, ale byla to zaručeně přetvářka. Na tohle jsem měl nos. Byl to falešný, nepravý úsměv, spíš jako maska. Dneska poprvé kryl své pravé pocity. Vždy při vzpomínkách se jeho očí zakryly zvláštním leskem a zesmutnil, ale - ale dneska to bylo jiné.
Přikročil jsem k posteli, chytil do dlaní jeho tváře a obličej natočil k sobě. Můj pohled se střetl s jeho. Jak jsem si myslel, ty černé oči jsou dneska opravdu jiné. Smutné, ale jinak smutné. Proč?
,,Stalo se něco?" Křečovitý úsměv povadl. Už nic neskrýval.
,,Oni se nevrátí," mé dlaně sklouzly z jeho tváře. Jak to ví? Jak ví, o čem jsem před domem přemýšlel? Čte myšlenky? Jak to, do prdele, ví? Ale já to odvolal Risy, já to odvolal. Nezlob se na mě kvůli tomu, prosím!
Ris:
Jeho náhlá změna povahy mě překvapila. Vždy byl takový blázen s potrhlými vtipy a najednou se dokázal i strachovat. Zahřálo mě u srdce, když se mě tak hřejivě dotkl. Risy, Yazo má pravdu, je to jen Kurova povinnost! Vlastně - vlastně s tebou vůbec nechce být... Ale proč to tak bolí?
,,Oni se nevrátí," nepokládal jsem otázku, ani jsem nechtěl, aby mi to vymlouval, prostě jsem uvedl jen nefalšovaný fakt. Yazo mě může nenávidět, jak chce, ale na jeho připomínkách přece jen něco bylo. Moje hejno mě přece mohlo vzít sebou, mohl jsem jít po svých, ale nepřistoupili na to. Co když budou daleko a nebudou mít už žádnou možnost se vrátit? To museli vědět už na začátku a přece, přece tvrdili, že se vrátí. A já naivka jim věřil. Obelhali mě.
Kuru stáhl ruce. Myslí si to samé? A nebo si v myšlenkách říká, jak jsem pitomej, že mi to ještě nedošlo?
Sklonil jsem pokořeně hlavu. ,,Proč odešli? To jim na mě nezáleží? Já si opravdu myslel, že se vrátí, ale - já - proč? Proč jsem takovej blbej kretén?" Nechtěl jsem, snažil jsem se to zastavit a přesto se mi slzy vydraly z očí. Jsem tak slabej. To se nedokážu ani ovládat? Teď mě Kikuru teprve odvrhne.
,,Jak jsi na něco takového přišel? Jseš moc hodnej kluk a oni svůj slib určitě splní." Jeho hlas se chvěl. Proč? Lže mi? Nechci, aby mě obelhával a už vůbec ne z lítosti.
,,Proč by měli?! Jsou rádi, že se toho otravného budiž k ničemu konečně zbavili. Já jim za nic nestál. Jen jsem překážel. Nesnášeli mě," zvyšoval jsem hlas, až do doby, kdy se zlomil a já toho nedokázal říct více. Ani nevím, co nad mým srdcem převládalo. Hněv, vztek, bolest, smutek, zloba?
Je až k neuvěření, jak jeden zlý člověk, neopodstatněna nenávist a pár hloupých slov dokáže něčí myšlenky zpřeházet úplně naruby. Nikdy by mě ani nenapadlo, že mě rodina nenávidí, kdyby nepřišel Yazo a neřekl by, to co dneska řekl.
Mé oči se vykulily, když se kolem mého svěšeného těla omotaly dvě silné paže. ,,Já tě rád mám." Zamumlal do mé košile na rameni, poněvadž na ní položil svou hlavu. ,,A já bych se nikdy nevrátil," sevřel jsem rozbolavělá víčka k sobě. Kikuru, protiřečíš si! ,,Protože já bych ani nikdy neodešel." Zalapal jsem po dechu.
,,Kikuru," šeptl jsem. Tohle jsem nečekal. Tohle byla tak - tak milé. Objetí jsem oplatil. Mohl jsem se o někoho duševně opřít. Byl mi ku velké pomoci. Přeci jen se Yazo v něčem mýlil. Ať si říká, co chce, ale Kuru nelže. On je ke mně upřímný.
,,Víš ty co? Už vím, čím ti udělám radost." Odtáhl se ode mě a po jeho jeho vážné tváři nebylo ani památky. Zase se usmíval, jak měl ve zvyku. Hodně mi tímhle připomínal Sumiho. Ten se taky věčně usmíval, ale své nálady uměl celkem často měnit.
,,Čím?" Už upřímně jsem ukázal svůj úsměv. (Pozn. autora: všimli jste si taky, že většina slov ve větě začíná na U? :D)
,,Za pár týdnů bude jeden svátek. Budeš mít příležitost se seznámit s celou smečkou, bude spousta jídla, zábava a tak dál. Určitě se ti to bude líbit. To tě odvede od těch smutných myšlenek. A třeba ti představím i svého otce, co říkáš? Líbí se ti ten nápad?" V očích mu jiskřily hvězdičky a úsměv se roztahoval od ucha k uchu.
,,Zní to pěkně. A budeš celou dobu se mnou?"
,,Se ví. Takže domlu- zííív." Neubránil jsem se smíchu. To, jak se v půlce slova neubránil, zívl a při tom mu z koutků vyklouzly dvě slzičky. Působilo to strašně roztomile.
,,Dobře, dobře. Ale teď by sis měl jít odpočinout. A já vlastně taky."
Azami:
Bylo mi příšerně. Dobře, tak jsem zas tak příšerně nevypadala. Moje povaha mi říkala, abych se vždycky usmívala a to i přesto, že mi není nejlíp. Prostě jsem taková už byla. Nebyla jsem ráda, když se někdo kvůli mě strachoval. Takže jsem se posledních pár dní přetvařovala.
Důvod? Vůbec žádný čas jsem netrávila s Yazem. Buď někde spal nebo pomáhal otci s řemeslem a když už jsme se k sobě dostali, vždy se k nám přitrousila Nisa. Ale vlastně jsem se teď trápila naprosto jiným problémem.
,,Hej, Azo,” Nisa ležela na mé posteli a mluvila unuděným tónem.
,,No?” Stála jsem u okna a sledovala dění venku. Když promluvila, vzhlédla jsem k ní.
,,Myslíš, že má Yazo rád Risa?” Její tón se vůbec nezměnil.
,,C-cože? Proč myslíš?” Zachvěla jsem se. Proč něco takového řekla? Snad si nevšimla, že můj postoj se změnil na znepokojený.
,,Nevím. Vždycky, když jsem s ním a přijde Kikuru od Risa, tak vypadá Yazo vytočeně. A když jsem tak hloupě plácla, že má Kuru Risa asi hodně rád, tak na mě vyštěkl a celý zbytek dne na mě nepromluvil.”
Nisa si zřejmě ani neuvědomila, co mi tím způsobila. Proč něco takového musela říct?
Zapasovala jsem hlavu mezi své nohy a chytila se za hřbet hlavy. Před ostatními jsem se usmívat dokázala kdykoliv, i když třeba falešně, ale sama sobě - sama sobě si lhát nedokážu. Celá jsem se třásla a rty se mi chvěly. Myšlenky se mi motaly pouze kolem Yaza a Risa.
Sice se mi to poprvé zdálo nemyslitelné. Přeci jen jsou oba muži a Yazo Risa ani pořádně nezná, ale - ale pak se mi ty domněnky potvrdily. Chtěla jsem se mu jít představit a poznat ho, ale sotva jsem se s tím svěřila Yazovi, zvážněl a naštval se. Dokonce mi naprosto zakázal k němu chodit. A jednou - jednou jsem ho viděla odcházet od něj a smál se tak, jak se málokdy směje.
Proč? Co má on a já ne? Vždyť já - já s ním vyrostla, chápu ho, rozumím mu, máme společné vzpomínky, znám všechny jeho sny. Tak proč?! Já ho nechci ztratit.
,,Nebreč Az, to bude v pořádku,” zašeptala jsem si pro sebe a otřela jsem si oči, které začínaly štípat. Nikdy jsem si nemyslela, že se někdo takový najde, ale asi jsem začala Risa nenávidět. Každý, kdo mě jen trochu zná, ví, že mám ráda každého, ale - ale Ris, on mi vzal někoho velmi důležitého. Toho nemůžu mít ráda.
Kikuru:
,,Opravdu? Tak to je skvělý.” Jiskřily mi očí. Stál jsem v pokoji Takeho, který mi zrovna oznamoval, že by Ris už dneska mohl zkusit chodit.
V hlavě mi vyvstala vzpomínka na jeden deštivý večer, kdy jsem si s ním povídal a on si přál, aby zas mohl chodit. A konečně může. Určitě z toho bude nadšený.
,,Klídek Kuru. Takhle to vypadá, jako bys měl sám začít chodit.” Zasmál se Take. ,,Jestli chceš, můžeš mu to klidně jít říct-” Ta věta pro mě byla jako povel. Ani jsem nečekal, zda ještě chce něco říct a vyrazil jsem ke dveřím. ,,Kikuru!” Jeho tiché, ale důrazné vyřknutí mého jména mě přikovalo k zemi.
,,Co?” Tázavě jsem se na něj otočil.
,,Hlavně to nezkoušejte. Počkejte, až dojdu já. Může se něco stát a já zrovna nebudu k nalezení. Vzpomínej, že musí pomalu a opatrně a hlavně za dozoru felčara.” Zdvihl výstražně ukazováček a stáhl varovně obočí.
,,Neboj. Však mě znáš, tak nechápu, že se tak strachuješ,” mávl jsem nad tím rukou a konečně zmizel na chodbě. Už se nemůžu dočkat, až se to Ris dozví. Bude z toho vedle.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
