Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Den před odjezdem na dovolenou

Terka:

 

Dneska jsem vstávala v osm hodin. Byl čtvrtek a zítra se mělo jet na víkend pod stany. Už jsem se těšila. Zoro ještě spal, ale děti byly už vzhůru. Šla jsem jim udělat snídani. Nejen jim, ale i sobě a připravit snídani i pro Zora. Děti si hrály v herně a byly převlečené do domácího.

 

Já v pyžamu vzala chleba a nůž a začala jsem krájet čtyři krajíce chleba. Pro Mairu jsem na chleba dala máslo a med. Pro Shizua jsem na chleba dala paštiku, pro Zora jsem dala na chleba hořčici a lovečák a sobě jsem namazala krajíc chleba s máslem, solí a rajčaty. Než jsem dokrájela a namazala chleby, udělala se mi voda na kávu a čaj. Děti dostali čaj. Udělala jsem ovocný a pro mě a Zora kávu.

„Měla si mě vzbudit, pomohl bych ti.“ zašeptal mužský hlas do mého ucha. Nadskočila jsem, jak jsem se lekla.

„Zoro, máš štěstí, že v ruce nedržím nůž. Tohle mi nedělej.“ okřikla jsem Zora, ale hned jsem ho objala a políbili jsme se.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ hned se Zoro omlouval.

„Jdu se převléct, svolej děti ke stolu, prosím.“ požádala jsem Zora. Šla jsem do ložnice, kde jsem se převlékla a poté zasedla v kuchyni ke stolu, kde seděly děti i Zoro. Všichni jsme jedli v tichosti a přitom jsme popíjeli čaj, či kávu. Po jídle nastala rodinná porada.

„Tak co dneska podnikneme?“ zeptal se všech Zoro.

„Něco, co nebude náročné. Musíme zabalit věci.“ napomenula jsem nejen děti, ale i Zora.

„Tak co dinopark?“ navrhla Mairu. Všichni jsme se na ni podívali.

„Promiň kočko, ale to je trošku z ruky.“ zamítl šetrně Zoro nápad Mairu.

„Pouť.“ navrhl Shizuo. Podívala jsem se na Zora a ten na mě. Přikývla jsem hlavou.

„Tak dobrá, jedeme na pouť.“ odsouhlasil výlet Zoro.

„Jděte se převléct. Za chvilku razíme.“ řekla jsem dětem. Ty přikývli a běželi od stolu do pokojíku, kde se začali převlékat.

„Já udělám nádobí, jdi se taky převléct.“ oznámil mi s úsměvem Zoro.

„Díky.“ přikývla jsem na souhlas a šla jsem se taky převléct.

 

Když jsme byli všichni převlečeni, tak jsme vyrazili. Nasedli jsme do auta a odjeli do druhého města, kde se konala pouť.

 

Pouť byla obrovská. Ruský kolotoč, autíčka, houpačky, trampolína, skákací hrad, strašidelný hrad, dráha a spousta dalšího. I stánky s občerstvením, pitím i dobrotami tu byly. Skoro jsme nezaparkovali, kolik tu bylo aut. Parkovné bylo zdarma. Naštěstí Zoro našel volné místo. Vystoupili jsme si a já chytla za ruku Shizua a Zoro Mairu a vyrazili jsme.

 

Vstup pro dospělého činilo osmdesát yenů a děti zdarma. Což nebylo zas až tak drahé. Vstoupili jsme dál. Se Zorem jsme se na sebe podívali.

„Tak, kam chcete jít jako první?“ zeptal se Zoro dětí.

„Houpačky.“ křikli oba najednou. Ulevilo se mi, že je nemusíme soudit, kam se půjde první. I když Mairu byla rozumná a se Shizuem se nehádala a vždy se snažila udělat se Shizuem kompromis, aby to bylo spravedlivé. Když si vzpomenu, když jsem zjistila, že jsem těhotná, jak jsme se, se Zorem báli, jestli zvládneme výchovu. Ale musím říct, že i když jsme nevěděli do čeho jdeme, tak jsem byla na sebe i Zora pyšná, jak nám výchova dobře vyšla.

 

Zoro dětem zaplatil houpačky. Já rozhoupala Shizua a Zoro Mairu. Pak Zoro přešel k Shizuovi a houpal ho, protože Mairu už věděla jak na to. Jak se houpat. Po pěti minutách jsme děti zastavili a šli jsme zase dál.

Teď jsme šli na dráhu. Já šla do auta s Mairu a Zoro si vzal Shizua. Oba jsme nechali volant na dětech, jenom jsme mačkali pedál, aby auto jelo. Po dráze se šlo na draka, což byla něco jako další dráha. I já se Zorem jsme šli. Vím, že Zoro kolotoče moc v lásce nemá, ale pro děti by udělal cokoliv, tak se pro tohle i obětuje. Další věc, proč být na Zora pyšná.

 

Šli jsme nakonec skoro na všechny kolotoče co tam byly. I strašidelný hrad jsme zvládli. A to já se takových věcí bojím. Ale Shizuo mě chytl za ruku se slov,: „Mami neboj, budu s tebou.“ což mě mile překvapilo a šli jsme spolu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se bali spolu. Ale poté co to skončilo jsme si slíbili, že o tom nikomu neřekneme a zasmáli jsme se tomu. K jídlu jsme si všichni dali langoše a k pití limonádu. Dokonce jsme si dali cukrovou vatu a buď zmrzlinu, nebo tříšť. Domů jsme se vrátili něco okolo páté hodiny večerní.

 

Zoro si šel hrát s dětmi, na večeři jsme ani pomyšlení neměli, jak jsme byli plní z poutě a já se dala do balení věcí. Jako stan a spacáky byly už zabalené. To udělal předešlý večer Zoro. Měli jsme velký stan pro pět lidí, takže jsme se tam krásně všichni vešli. Na mně zbylo zabalit nejnutnější oblečení a hygienu. Zoro na toto balení moc nebyl. Neuměl se rozhodnout co je důležíté a co ne. To jsem poznala, když jsme spolu začali chodit a jeli třeba na společnou dovolenou, ale ještě jsme spolu nežili. Okolo sedmé hodiny bylo vše připravené. Šla jsem děti vykoupat a poté jsme šli do pokojíka, kde na nás čekal Zoro a každý z nás přečetl jednu pohádku. Jednu od Zora a druhou ode mne. Během pohádky, kterou četl Zoro, oba usnuli. Není divu, po tak náročném dni.

 

Já a Zoro jsme si dali skleničku červeného vína a seděli v obýváku u televize. Poté jsme šli spát do ložnice. I my odpadli jako, když nás do vody hodí. Ráno jsme vstávali už v sedm hodin ráno.

 

Verča starší:

 

V práci jsem měla dovolenou a od zítra se jelo do kampu. Těšila jsem se, ale i netěšila. Šlo mi o Jane a Cori, které v lásce nemám. Ale bude tam on, tak jsem se těšila a věřila, že se najde nějaké chvíle, kterou budu trávit jenom s ním. Balení jsem nechala na Lawovi, protože se mi do toho nechtělo. Naše dcera Verča si hrála a já koukala na jeden seriál. S Lawem jsem se hádala, ale ne před malou. Vždy jsme šli pryč, nebo jsme to nechali na později, pokud jsme na to nezapomněli.

„Taky by si mi mohla pomoct.“ ozval se Law z kuchyně.

„Ty to umíš nejlíp.“ křikla jsem na Lawa, i když mě v klidu slyšel.

„To je vždy. Umíš to nejlíp. Ale nezapomínej, že v kapmu budeš muset dělat nějaké věci ty.“ obořil se na mě Law. Nechtěla jsem se s ním hádat před Verčou, tak jsem rukou naznačila, aby šel pryč a dal mi pokoj. I Law pochopil, že se nechci před malou hádat, tak to už nerozebíral. Poslední půl rok se Law hodně změnil. Nechtěl se mnou spát, a vše mi vyčítal. Jako by ho nadopovala něčím Jane, která se chovala přesně takhle k Shinrovi.

„Mami, mohu se dívat s tebou?“ vytrhl mě dětský hlásek ze zamyšlení.

„To není pro děti.“ řekla jsem ostře své dceři. Ta přikývla a zase si šla hrát, nebo spíš malovat. Uměla hezky malovat. Doufala jsem, že s Mairu bude chodit do stejné školy i do stejné třídy. Terku se Zorem jsem měla ráda, i když taky mi lezli na nervy. Ale pro Verču, by to byla výhoda, protože by nebyla mezi cizími a nikoho neznala. Takhle by tam měla kamarádku. Jenže z Terky vylezlo, že ji dají do školy blízko jejich bydlení. A abych tam vozila Verču ráno do školy to se mi nechtělo. Tak jsem se rozhodla, že to nechám na osudu.

 

Když Law dobalil věci, šel dělat oběd. Bylo jedenáct hodin a já začínala mít hlad. Možná to bylo tím, že jsem nesnídala. Poslední dobou na snídani nemám chuť. Ale pak trpím hlady. Vařit moc nesvedu, tak to nechávám na Lawovi. Jako vše kolem domácnosti. Vyrůstala jsem mezi služebnictvem, tak proč musím makat, když jsem celý život nemakala. Ale mám práci, do které chodím. To zase jo. Vlastním svůj kosmetikcý salón, který jsem si už jako malá přála. A doufám, že naše dcera půjde v mých šlépějích, abych jsem jí ten podnik mohla jednou předat s vědomím, že bude o podnik dobře postaráno.

 

Když bylo jídlo hotové, tak jsme se všichni tři v tichosti najedli. Verče se moc na dovolenou jet nechtělo, ale já věděla důvod proč. Neměla v lásce Izayu, stejně jako já. Je totiž špatně vychovaný a za to může právě Jane. Po obědě Verča si šla lehnout a já si šla číst do obýváku. Law šel na zahradu kouřit. Hodně mi vadilo, že kouří, ale nemohla jsem mu v tom zabránit. Aspoň kouří na zahradě a ne doma. Zabaleno bylo, uklizeno bylo. Odpoledne, kdy se Verča prospala šla na procházku s Lawem. Já zůstala doma. Ven se mi nechtělo jít. Chtěla jsem zavolat Shinrovi, ale ten byl zrovna na rodinné terapii, jak tomu říká. Byl to nápad Jane, ale nechce se mi věřit, že to bylo z její hlavy. Večer jsme si všichni šli lehnout brzo. Druhý den jsme museli vstávat brzy. Nejhorší bylo, že naším autem pojede i Jane a Izaya. Shinra mi nevadil. Ale Cori se rychle domluvila s Terkou, že pojedou s nimi a tak nezbylo nic jiného, než že s námi pojede Jane.

 

Cori:

 

Brzy ráno jsem sbalila své a Daikiho věci. Daiki slíbil, že se postará o stan a spacáky. Už jenom jsem měla sbalit Kururi, která ještě spala. A budit jsem ji nechtěla. Daiki se postaral o snídani.

„To si zlato nemusel.“ usmála jsem se na Daikiho.

„Vím, ale chtěl jsem a taky ti chci pomoct. Když si balila věci ty, tak na mně zbyla snídaně.“ usmál se Daiki a políbil mě. Já mu polibek oplatila. Po chvíli dorazila Kururi.

„Dobré ráno.“ pozdravila jsem Kururi.

„Ahoj.“ pozdravila rozespale Kururi.

„Hezky se najez, já ti jdu sbalit věci.“ řekla jsem Kururi. Ta zasedla ke stolu a dala se do snídaně. Daiki nám přichystal volská oka s chlebem.

 

Do půl hodiny jsem měla vše hotové. Věci sbalené v tašce i spacáky se stanem byli na chodbě. Vše připravené. Jen druhý den zabalit hygienu a bude to OK.

 

Všichni tři jsme se sešli v obýváku. Sedli jsme si na gauč a chvíli panovalo ticho. Poté jsem promluvila jako první.

„Kururi, co by si chtěla dneska podniknout?“ zeptala jsem se naší dcery.

„Jít plavat.“ vyhrkla ze sebe hned Kururi.

„Vždyť plavat neumíš.“ smál se Daiki.

„Tak mě to nauč, tati.“ překvapila Kururi Daikiho. Ten toto rychle rozhodnutí nečekal.

„Tak co říkáš na to ty, maminko? Půjdeme plavat?“ otočil se po chvíli ticha na mě Daiki.

„Já jsem pro.“ souhlasila jsem. Vstala jsem a šla připravit věci na plavání. Daiki šel pomoci s oblékáním Kururi. Uměla se obléknout, ale vše dělala rychle, že si neuvědomila, že si třeba triko oblékla naruby.

 

Když bylo vše sbalené a my přichystané, nastoupili jsme do auta a jeli jsme na plavečák. Tentokrát jsem řídila auto já. S Daikim jsme se ohledně řízení střídali. Tentokrát byla řada na mně.

 

Dorazili jsme k plavečáku, já zaparkovala a šli jsme dovnitř. Zaplatili jsme pro dva dospělí na celý den. Dítě bylo zdarmu, pokud mu nebylo šest. A Kururi bylo teprve pět. Na chvilku jsme se museli rozdělit. Daiki šel do pánské šatny a já s Kururi do dámské.

 

Když jsme byly hotové, tak jsme se šly ospršit a u vody na nás už čekal Daiki. Kururi chytla za ruku i Daikiho a vedla nás do bazénu, kde se plave. S Daikim jsme se na sebe podívali.

„Já to myslel z legrace.“ řekl Daiki, že si z ní dělal srandu.

„Ale já to myslela vážně. Chci se to naučit.“ trvala na svém Kururi. Když si něco vezme do hlavy, tak za tím tvrdošijně jde. Což má po mně.

„Dobře, ale půjdeme kde je klidněji. Nebudeme tu plavce rušit.“ souhlasil Daiki, že jí bude učit plavat, jenom ne pro plavce, ale kde jsou různé blbiny, jako třeba provaz, nebo i bublinky.

„Dobře.“ souhlasila Kururi. Tak jsme šli do vody. Já si sedla k bublinkám a sledovala ty dva, jak Daiki učí plavat Kururi. Neslyšela jsem, co Daiki říká Kururi, ale asi jednoduché to neměla. Daiki, když chtěl někoho něco naučit, tak byl dost přísný. Ale na Kururi byla vidět soustředěnost, takže to bylo nejspíš dobré. Zapálení do věcí byla hodně a vždy si šla za svým cílem, což zase měla po Daikim. Když ustali bublinky, tak jsem šla k nim. Malá za podpory Daikiho trochu zvládala kopat nohama a máchat rukama.

„Tak jak to jde?“ zeptala jsem se jich.

„Špatně, nedokážu kopat nohama a zároveň máchat rukama.“ řekla zachmuřeně Kururi. „Ale to zvládnu.“ dodala hned na to odhodlaně.

„Neboj, času dost. Není kam spěchat.“ utěšoval Daiki Kururi. Ta přikývla hlavou, že rozumí.

„Nechcete si dát přestávku a jít na tobogán?“ zeptala jsem se těch dvou.

„Jasně.“ zajásala Kururi. Já jsem vylezla ven a Daiki mi podal Kururi a čekaly jsme, až vyleze Daiki a šli jsme všichni tři na tobogán.

 

Jeli jsme dost jízd, kde se Kururi střídala. Jednou jela se mnou, podruhé s Daikim. Jezdili jsme dokud nebyl čas oběda. Zašli jsme si do kantýny, co byla na plavečáku. Já a Kururi jsme se dali květák s hranolky, jen já tatarku a Kururi kečup a Daiki s dal smažený sýr s hranolky a tatarkou. Po jídle jsme si šli sednou ven na terasu, aby nám slehlo po tom vydatném obědě. Asi po hodině se Kururi rozhodla se jít zase učit plavat. Tak jsme šli do vody a já sledovala, jak jí to jde. A můžu říci, že to bylo lepší, než předtím. Pak jsme šli ještě na různé atrakce, které tu byly. Okolo páté jsme jeli do restaurace na večeři. Daiki nás pozval.

 

Pak jsme se vrátili domů. Kururi šla spát, protože po dnešním dni byla úplně KO. Už u té večeře usínala. Já a Daiki jsme si taky šli brzy lehnout. Další den nás čekala dovolená v kampu.

 

Jane:

 

Už od rána panovala u nás napjatá atmosféra. Odpoledne okolo třetí jsme byli objednádi do rodinné poradny. Shinra, byl z ticha a nemluvil, ale to bylo jen kvůli tomu, že se soustředil mě naštvat odpoledne, než vyrazíme do té poradny. Izaya si celou tu dobu hrát v pokojíku. Já udělala oběd a sbalila jsem všem věci na dovolenou. I sobě, ale chtěla jsem si s poradkyní promluvit, jestli mám jet, nebo ne. Tento týden jsem vyplnila papíry na rozvod. Ale Shinra o ničem ještě nevěděl a říkat mu to, to jsem ještě nechtěla.

 

Po obědě jsem se oblékla a šla pomoci Izayovi, protože ještě sám bojuje s knoflíky u košil. Jinak se obleče už sám.

„Ukaž pomohu ti.“ řekla jsem a usmála jsem se na Izayu. Ten se na mě taky usmál.

„Díky.“ poděkoval mi Izaya. Pohladila jsem ho po vláskách, když v tom zazněl křik z obýváku.

„Kde je ta kravata?!“ křičel Shinra. Povzdychla jsem si a šla jsem do obýváku.

 

Shinra byl skoro oblečen. Chyběla mu jenom kravata od košile. Přehraboval se v šupleti, kde měl kravaty a nadával.

„Máš ji tam, nedováno jsem ti ji tam uklidila.“ řekla jsem ještě v klidu.

„Tam není!“ křičel Shinra, a to věděl, že jsem u dveří mezi kuchyní a obývákem.

„Musí tam být.“ ještě jsem byla v klidu.

„Říkám ti, že tam není!“ dál křičel Shinra.

„Tak jsi slepý!“ taky jsem křikla. Nedala jsem se tak snadno. Odtáhla jsem Shinru od šuplete a začala hledat jeho kravatu. Tu jsem po chvíli našla. „Tady máš!“ řekla jsem hnusným tónem.

„To si udělala naschvál, že?! Abych jsem ji nenašel!“ křičel dál Shinra.

„Jako, že jsem ti ji schovala?! To si děláš srandu?!“ neudržela jsem nervy na uzdě.

„Jinak si to neumím vysvětlit!“ pokrčil rameny Shinra.

„Víš co? Příště si své věci uklízej sám!“ křikla jsem na Shinru. „A dělej, ať to nezmeškáme!“ dodala jsem a šla za Izayou do jeho pokojíku.

 

Izaya byl schoulený na posteli, na hlavě polštář, kterým si zacpával uši. Bylo mi ho líto, že byl svědkem, nebo spíš slyšel další naší hádku. Sedla jsem si k němu na postel a hladila ho po zádech. Izaya vykoukl. Byl ubrečený. Hned jsem vyndala kapesník, který jsem měla u sebe a utřela mu slzičky.

„Promiň, že jsme se zase hádali.“ omluvila jsem se Izayovi.

„V pohodě. Ty za nic nemůžeš, maminko.“ zašeptal Izaya. Hladila jsem ho po zádech.

„Tak kde jste? Jedeme ne?“ křikl na nás Shinra. S Izayou jsme se postavili a šli se obout.

 

Poté jsem zamkla byt a šli k autu. Já řidíčák nemám, tak vždy řídil Shinra. Izayu jsem dala do autosedačky a sedla jsem si k němu. Shinra nastartoval a jeli jsme do středu města.

 

Za patnáct minut jsme už čekali v čekárně u dveří, kam chodíme. Izaya mi seděl na klíně. Čekali jsme, dokud si nás nezavolají. Po chvíli se otevřely dveře a my vstoupili dál.

 

Uvnitř byly židle sestaveny do kruhu. Izaya seděl mezi mnou a Shinrou a poradkyně naproti nám. Chvíli panovalo ticho. Nakonec si vzala slovo poradkyně.

„Tak jak se vám daří?“ zeptala se nás s úsměvem na tváři.

„Dobře, jako vždy.“ odpověděl pohotově Shinra.

„Špatně.“ zašeptal Izaya. Všichni jsme se na Izayu podívali.

„Co pak se stalo?“ zeptala se poradkyně Izayi.

„Pořád se hádají. I dneska.“ zašeptal Izaya. Měl na krajíčku, ale snažil se slzy potlačit.

„O čem jste se hádali?“ zeptala se nás poradkyně a podívala se na mě a pak na Shinru.

„Tady Jane, mi zahrabala kravatu, abych jsem ji nenašel.“ řekl posměšně Shinra. Což mě hned vytočilo.

„Já? To tys ji nemohl najít, protože jsi slepý!“ nedala jsem odbýt.

„Já a slepý?! Nebuď směšná!“ křičel na mě Shinra. Poradkyně svolala sekretářku a ta si k sobě odvedla Izayu. A chvíli nás nechala se hádat, pak zakročila.

„NECHTE TOHO!“ křikla tak, že i Shinra sklapnul. „Teď si promluvím z každým zvlášť. Pani Trafalgar, můžete jít za synem.“ poslala mě pryč poradkyně. Vstala jsem a šla za Izayou.

 

Shirna:

 

Poté co Jane odešla za strašpytlem jsem se podíval na naší poradkyni. Usmívala se a já se taky začal usmívat.

„Histerka, co?“ zašeptala poradkyně, jako by tam Jane byla.

„Si piš. Ale to, že jsem nemohl tu kravatu najít byla záminka se s tou courou pohádat.“ taky jsem zašeptal. Poradkyně, která se jinak jmenovala Anri. Poté jsem se na ni vrhnul. Ona si sundala kalhotky a roztáhla sukni. Já ho vyndal z kalhot a vnikl jsem do ní. Do patnácti minut jsme byli hototvi. Já se upravil i Anri se upravila.

„Můžeš mi zavolat tu histerku.“ ušklíbla se Anri. Vyšel jsem ven a poslal dovnitř Jane.

 

Jane:

 

Poté co jsem vyšla ven ke mně přiběhl Izaya a hned jsem ho utěšovala. Bylo vidět, že se mu chce brečet, ale byl silný a slzy potlačil. Hned jsem ho objala.

„Neboj, bude to dobré.“ utěšovala jsem Izayu. Pak jsme si sedli na nabízenou židli a Izaya se pomalu uklidnit. Po patnácti minutách přišel Shinra a já šla dovnitř.

 

Sedla jsem si naproti poradkyni. Ta se na mě usmívala. I já se na poradkyni usmála. Čekala jsem, až začne mluvit jako první.

„Tak, jak hodláte tuto situaci řešit, když se stále hádáte?“ zeptala se mě poradkyně.

„Včera jsem podala žádost o rozvod. Ale Shinra o ničem ještě neví.“ řekla jsem, co jsem udělala.

„Udělala jste dobře. Tato vaše situace je neřešitelná. Vzpomeňte si, že se dokážete pohádat i tady i na veřejnosti. Oba jste horkokrevní.“ pochválila mě poradkyně.

„Jen se chci zeptat. Zítra jedeme do jednoho kampu. A já nevím jestli mám jet, či zůstat doma.“ řekla jsem poradkyni, co mě trápí delší dobu.

„Jen jeďte. Užijte si to. Je to poslední dovolená ve třech. A váš syn bude určitě rád.“ poradila mi poradkyně.

„Dobře, děkuju moc.“ poděkovala jsem.

„Teď mi zavolejte vašeho syna.“ rozloučila se, se mnou poradkyně. Já vyšla ven a poslala Izayu dovnitř. Já a Shinra jsme byli zticha.

 

Izaya:

 

Vešel jsem dovnitř k paní poradkyni. Chodil se k ní nerad, protože mi jenom nadávala a i říkala, že jsem nevychovaný spratek, a že mě otec mlátí, že mě tím vychovává. Mamince jsem to nikdy neřekl. Bojím se otce až mu to maminka vmete do obličeje. Maminku mám hodně rád. Ale co mě otec začal bít se ho bojím. Vše jsem jenom řekl Kururi, která si mě vyslechla a snažila se mi poradit, abych to řekl mamince. Ale jak jsem řekl. Toho se bojím.

„Tak Izayo, teď si zavyučenou nedostal co tvá matka byla doma, viď?“ zeptala se otřesným, zlým hlasem poradkyně. Jenom jsem hlavou přikývl na souhlas. „A víš, že si výprask zasloužíš, viď?“ dál mi říkala. Já jenom znovu přikývl na souhlas. Bál jsem se ji, stejně tak i otce. Poté mi nadával do slabochů, budižkničemu a takové urážky. Chtělo se mi brečet, ale už mi jsou tři roky a chlapi nebrečí, tak jsem se snažil vše v sobě potlačit. Po patnácti minutách mě propustila a s rodiči jsme jeli domů.

 

Jane:

 

Domů jsme se vrátili něco po páté hodině. Já jsem udělala doma večeři. Izaya se po večeři šel vykoupat a pak šel spát. Šel sám a bez řečí. Jenom mě požádal, abych jsem mu přečetla pohádku. Shinra si pustil televizi. Po pohádce, jsem šla udělat nádobí, který Shinra zcela ignoroval. Po nádobí jsem si šla taky lehnout. Spala jsem v pokojíku u Izayi na zemi. Už jsem nedokázala být v jedné místnosti se Shinrou. A další den, v pátek, se jelo na dovolenou.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.