23 - 12. kap.
Informace:
Vědci postřelili Lawa, ale Law je hned ošetřen Jane. Nejen Law s Jane zjišťují pravdu o Verče, ale i samotná Verča s Ichim. Na Jane chtějí udělat pokus, ale je v tom zabráněno.
12. Příběh Verči
Vědci:
Všichni vědci se sešli vřídící místnosti. Tedy skoro všichni. Jen pět mužů. Ženy chyběly. Čekali na šéfa. Ten se po chvíli ozval.
„Jste tu všichni?“ ozval se skreslený hlas šéfa.
„Ano šéfe.“ přikývli muži. „Tedy až na ženy.“ uvědomili si a sborově odpověděli.
„Proto se ozývám. Jednu drží ve vazbě agenti a druhá je mrtvá. Camusi, co mi k tomu řeknete?“ vysvětlil šéf. Všichni oneměli hrůzou.
„Byl to její nápad unést číslo dvacet tři a toho kluka.“ začal se Camus bránit.
„Ale měl jste jí to rozmluvit! Mrtvá je kvůli vám! Vy nesete za to zodpovědnost! Nejen, že číslo dvacet tři znovu uteklo, ale ztratili jsme jednoho člověka!“ zlobil se šéf. Camus se nezmohl na žádné slovo. „A tu agentku jste brát neměli! Chtěl jsem doktora, ne ji!“ stále se rozčiloval.
„Ale když ona byla s tím doktorem.“ začal se znovu bránit Camus.
„Měli jste ji tam nechat omráčenou!“ křikl šéf. „Teď se postarejte, že se nikdo ven nedostane!“ dodal stále naštvaně. V tom zazněl alarm. „Nezabíjet!“ ještě křikl a hovor utichl. Ostatní vědci se pustili do chycení vězňů.
Jane:
Když zazněl výstřel skrčila jsem se a stáhla k zemi Verču i Ichiho. Jenže doktor se skácel k zemi. Hned jsem byla u něho.
„Lawe....“ poprvé jsem doktora nazvala jeho pravým jménem a podívala jsem se po jeho těle. Byl při vědomí a krvácel z pravé nohy. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou zase ne. Potřeboval ošetřit a to i hned.
„Žiju, krasotinko.“ zašeptal Law.
„Pojďte s námi!“ ozval se hrubý hlas. Otočila jsem se na toho muže.
„Potřebuje ošetřit!“ křikla jsem na toho muže. „Doktore, jak tě mám ošetřit?“ zeptala jsem se klidněji doktora.
„Musíš mi tu nohu stáhnout nad tím průstřelem.“ poradil mi doktor. Rotrhla jsem kus látky ze své košile a stáhla doktorovi nohu, jak mi poradil.
„A teď s námi!“ ozval se ten muž znova. Já za pomoci Ichiho postavila doktora na nohy a šli jsme do místnosti, kde pravděpodobně dělali pokusy, nebo-li operace.
Tam nás usadili ke zdi. Seděla jsem mezi Verčou a doktorem. Podívala jsem se na ty vědce. Byli tři. A stále na nás mířili zbraněmi.
„Teď budete pykat za to, co jste nám provedli!“ řekl výhružně jeden z nich.
„Eiichi nechte toho. Nejdřív jim vše vysvětlíme. A pak se uvidí.“ snažil se uklidnit muž muže jménem Eiichi.
„Nevím o čem tu mluvíte!“ řekla jsem zostra.
„Mluví o mé sestře, krasotinko.“ promluvil doktor poprvé za tu celou dobu.
„Takže, pan bratříček nechá svou sestru na pospas, jo?“ ušklíbl se muž jménem Eiichi.
„Sere mě to, ale k temnotě se nikdy nepřidám.“ ohradil se doktor. „Stejně za to můžete vy.“ dodal vzápětí.
„Doktorore, nechme je mluvit. Ono je zatím něco víc.“ zabrzdila jsem doktora. Doktor mě poslechl a byl z ticha.
„Ty musíš být chytrá.“ promluvil jízlivě Eiichi. „Ale jednu věc povím. Tvůj kolega už nežije.“ zasmál se. Došlo mi, že má namysli Zora. I doktorovi to došlo.
„Jenom blafuješ.“ nechtěla jsem tomu věřit. „Tak povídej dá.“ vybídla jsem Eiichiho, ale i ostatní vědce.
„Zabili jste naší kolegyni! Tu nejlepší!“ křičel čtvrtý muž, který se k nám připojil.
„Spíš je to vaše vina, Camusi.“ řekl tiše, ale ostře muž, který byl po celou tu dobu z ticha.
„Takže od nás nikdo nezemřel!“ okřikla jsem všechny. Muži zmlkli.
„Teď nám řekneš, co vše víte!“ obořil se Camus na mě.
„Nechtěli jste to říct vy nám?“ zeptal se jich doktor.
„Pravda, pravda.“ přikývl tiše muž.
„Tak nás nenapínejte!“ obořila jsem se na ty muže. Ten muž, který měl tichý hlásek, se dal do vypravování.
Verči příběh:
Stalo se to před dvěstě lety. Jedna dívka nestárla. Bylo jí šestnáct let. Když jí bylo dvacet, stále vypadala na šestnáct. Když jela školním autobusem, tak ten autobus měl nehodu. Všichni zemřeli, až na tu dívku. Ta jediná přežila. Rány se jí hned zacelily. Vědci začali zkoumat její krev. Zjistili, že dívka má v sobě zmutovaný gen, který jí dal nesmrtelnost. Od té doby, dívku drží v zajetí a s její mocí hledají děti, na kterých dělají pokusy. Pokusy, aby se z těch dětí stala zvířata. Vynalezli drogu Žlutý pes, díky kterému si nic nikdo nepamatuje. Bylo to vyzkoušeno na té dívce a výsledky byly úspěšné. Pomalu zapomínala, až zapomněla úplně. A ta dívka je tady Verča. Žije už dvěstě let. Díky ní mutujeme geny dětí. Ale vždy bez úspěchu. Ale na čísle dvacet tři se úspěch povedl. Potřebujeme ji zkoumat. Proto se pro nás stala nepostradatelná. Jenže se nám nedaří ji chytit. Ale teď máme vás. Tak snad to výjde.
Současnost:
Ten tichý muž nám řekl v podstatě to, co jsem věděla společně s doktorem. Jen pro Verču a Ichiho to byl šok. Ani jeden z nich se nezmohl na slovo.
„Jenže tu nezískáte!“ křikla jsem na všechny muže.
„To se ještě uvidí.“ křikl muž jménem Camus.
„A teď uděláme menší pokus.“ zasmál se tiše muž.
„Kiro, snad nechceš...“ nedořekl Camus.
„Ano chci. A vy mi budete asistovat, Camusi.“ usmíval se ten muž jménem Kira. Ukázal prstem na mě. Eiichi mě čapl a odtáhl na lehátko, kde mi spoustali i nohy.
„Ne, nedělejte to!“ křikl na ně doktor. Eiichi se pak vrátil pro Verču.
„Neboj doktore, vše bude OK.“ řekla jsem ne moc jistě doktorovi.
„Nechte ji! Co jsem vám řekl?!“ ozval se hlas, který jsem s doktororem poznala. Ani jeden z nás nemohl uvěřit, že on v tom má prsty. A bohužel měl i Cori a Daikiho.
Zoro:
Byl jsem u šéfa. Pozval si mě na kobereček. Věděl jsem, že to co se stalo je průšvih. Seděl jsem naproti šéfovi.. Ten zase sledoval mě.
„Proč jste mě neinformovali, jak jsme byli domluveni?!“ zeptal se mě přísně šéf.
„Jane si to tak přála. A žádnou blbost neudělala.“ hájim jsem nejen sebe, ale i Jane.
„I tak jste mě měli informovat, že doktor Trafalgar zatkl svou sestru!“ nedal se obalamutit šéf.
„Law se zachoval správně. Nevidím v tom problém.“ dál jsem hájil všechny.
„Od teď přebírám velení! Tu dívku s tím hochem nechte na mě!“ rozhodl šéf. Chtěl jsem protestovat, ale poznal jsem, že to nemá cenu. Proto jsem se vráti k Terce, Cori a Daikimu.
Řekl jsem jim, co mi řekl šéf. A to jsme nevěděli, že nastanou ještě komplikace.