Anime World CZ/SK - Příběhy

11. Útěk

Ichinose:

 

Spal jsem, když mě vzbudil hluk. Hned jsem se posadil. Dveře byly otevřené. Dva muži položili na zem dvě těla. Byla to dospělá těla. Poté muži odešli a zavřeli dveře.

„C-co se děje?“ zeptala se rozespale Verča.

„Někoho sem přivedli.“ zašeptal jsem Verče. Verča se podívala na ta těla.

„Co tu dělají dospělí?“ zeptala se překvapeně Verča.

„Nemám potuchy.“ pokrčil jsem rameny. „Půjdu blíž.“ zašeptal jsem a pomalu jsem šel k těm tělům. Jednalo se o muže a ženu. Ta žena mi byla povědomá. Ale nemohl jsem si vzpomenout odkud ji jenom znám. Po chvíli jsem se vrátil k Verče.

„Tak co?“ zeptala se mě šeptem Verča.

„Muž a žena. Jsou omráčeni. A ta žena je mi povědomá. Jen nevím odkud ji znám.“ zašeptal jsem Verče. „Půjdeme spát. Ráno zjistíme víc.“ dodal jsem a lehl jsem si. Verča mě napodobila. Odkud tu ženu jenom znám? Ptal jsem se sám sebe. Nakonec jsem usnul a vzbudil jsem se až ráno. Ty dva mezitím nabrali vědomí.

 

Jane:

 

Pomalu jsem začala přicházet k sobě. Hlava mě třeštila, jak střep. Svázaná jsem nebyla, tak jsem se podívala kolik je hodin. Bylo šest hodin. Asi je ráno. Pomyslela jsem si. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vedle mě pololežel doktor. Taky se probouzel. A přede mnou byla velká postel, kde spali dvě osoby. V tom šeru jsem rozeznala mužskou a ženskou postavu.

„Už jsi vzhůru, krasotinko?“ zeptal se mě doktor. Podívala jsem se na doktora.

„Potichu, děcka ještě spíš.“ zašeptala jsem doktorovi. Doktor se podíval před sebe.

„Myslíš, že jsme v doupěti našeho nepřítele?“ zeptal se mě doktor šeptem.

„Mám dojem, že jo.“ přikývla jsem na souhlas. „Podle mě budou chtít naší výměnu za tvou sestru.“ dodala jsem, co jsem si myslela.

„Taky si myslím. Ještě štěstí, že ty dva nebyli s námi.“ řekl doktor a měl na mysli Cori a Daikiho.

„To jo. Ale Cori se bude bát.“ vzpomněla jsem si, jak mě předešlý den objala, když jsem celou noc doma nebyla.

„To je pravda. Ale my se odtud dostaneme. Nevím jak, ale dostaneme. Ujišťoval mě doktor. V tom se probrali ty dva.

„Už jste vzhůru?“ zeptala jsem se těch dvou. Toho kluka jsem hned poznala. Byl to Ichinose Tokiya.

„Ichi? Jsi v pořádku?“ hned jsem byla u Ichiho.

„Jo jsem, ale nevím, kdo jste vy.“ řekl mi Ichi. Zarazila jsem se.

„Dopují ho tou drogou.“ promluvil blízko mě doktor. Poté jsme se podívali na tu dívku. Ta podoba. Pomyslela jsem si.

„Jak říkají tobě?“ zeptala jsem se dívky. „Já jsem Jane, Daikiho sestra.“ taky jsem se představila. „A toto je Law.“ představila jsem jim doktora.

„Daiki, to mi něco říká.“ zamyslel se Ichi.

„Verča.“ představila se nám dívka.

„Ta podoba, co?“ zašeptal mi do ucha doktor.

„Ty si nepamatuješ, jak si mluvil o Daikim, svým nejlepším přítelem?“ zeptala se překvapeně Verča. Ichi se podíval na Verču.

„Dávají mu nějaké léky?“ zeptal se tě dvou doktor.

„Mně ne, ale Ichimu ano.“ řekla Verča a podívala se na doktora.

„Co se to tady děje?“ zeptal se zmateně Ichi

„Jsme někde, kde dělají pokusy na dětech. Tebe unesli neprávem. Spletli si tě s Daikim. A nás unesli večer.“ řekla jsem ve zkratce Ichimu a Verče.

„Tady Verču někam vždy odvedou, kde usne a probudí se pak až tady.“ řekl Ichi za Verču.

„Pamatuješ si toho něco?“ zeptala jsem se Verči.

„Ne, jenom vím, že jde o místnost s moc velkými světly a dvě lehátka a nějaké přístroje. Na jedno lehátko ulehnu já na druhém je vždy malé dítě. Víc už nevím.“ odpověděla mi Verča.

„Nevíš, jak dlouho tu jsi?“ zeptala jsem se Verči.

„Celý život.“ odpověděl Ichi za Verču. Já a doktor jsme se na sebe podívali. „A záhadou je, že umí mluvit, i když nikdy nikde nebyla, než jen tady a sama.“ dodal, co vše věděl od Verči.

„Neříkej, že...“ nedořekla jsem to.

„Ta podoba je veliká.“ přikývl doktor.

„Ale dvěstě let?“ nemohla jsem tomu stále uvěřit. Poté se otevřely dveře a čtyři muži přinesli jídlo. Poté zase odešli. „Vím, jak se odtud dostat. Až půjdou pro talíře, tak je s doktorem omráčíme a utečeme.“ řekla jsem svůj plán.

„Pomohu ti, krasotinko.“ souhlasil s tímto plánem doktor.

„A bude to fungovat?“ zeptala se nejistě Verča.

„Určitě. Jen bude oříšek najít východ.“ ujistila jsem Verču. Rychle jsme do sebe kopli snídani a s doktorem jsem se schovali za dveře.

 

Zoro:

 

Celou noc jsem byl jak na trní. Daiki mi řekl, co poradil Jane. Taky jsem si všiml, jak ledy polevily. Ale než nás Jane propustila, slíbila mi, že se ozve. Teď byla jedna hodina ráno a Jane se ještě neozvala. Terce jsem nepsal ani nevolal. Nechtěl jsem, aby se do toho zapletla, a taky byla u malé, která je nemocná. Rád bych byl s nimi, ale nešlo to. Okolo páté hodiny ranní mě vzbudil šramot. Myslel jsem si, že je to Cori, či Daiki. Ale když jsem vylezl z pod deky, zazněl výstřel. Naštěstí jsem stačil včas uhnout.

„Daiki! Vem Cori a utíkejte!“ křičel jsem na celý barák. V tom zazněla další rána. Cítil jsem bodavou bolest v levé straně. Skácel jsem se k zemi. Ale stačil jsem tasit zbraň a taky vystřelit. Jeden maskovaný se skácel k zemi. Ten druhý zdrhnul. V momentě bylo po všem. Zavolal jsem záchranku i Terce. Žena, která se skrývala pod tou maskou byla mrtvá. Zasáhl jsem ji do hlavy. Cori i Daiki byli fuč. Sice jsem byl rád, že jsou pryč, ale na druhou stranu jsem věděl, že jsou v nebezpečí. Jane mě zabije. Blesklo mi hlavou. Aspoň není sama. Dodal jsem a čekal na sanitku a Terku.

 

Cori:

 

Dneska jsem spala neklidně. Věděla jsem, že Jane doma nebude, tak jsem se nebála, přesto ten blbý pocit jsem měla. Takže jsem slyšela výstřel, který mě probudil. Přišli si pro mě. Blesklo mi hlavou. Daiki byl hned u mě.

„Musíme pryč. Rychle.“ řekl mi Daiki. Vzal mě pevně za ruku a přes balkon jsme slezli ven. Dole mě Daiki vzal zase za ruku a utíkali jsme pryč. Bála jsem se, ale na jednu stranu jsem se s Daikim cítila dobře. Měla jsem napnuté uši, ale nic jsem neslyšela. Takže nás nikdo nepronásledoval. Po chvíli mi došlo, kam běžíme. Daiki mě vedl na stanici, kde pracuje Jane a spol. Ale nebyla to jednoduchá cesta. Daiki to bral delší cestou, kdyby nás někdo sledoval, aby ho mohl zmátnout. Bála jsem se, ale zároveň jsem se cítila v bezpečí.

 

Doběhli jsme na stanici. Tam nikdo nebyl. Daiki mě odvedl do laboratoře doktora. Tam nás zamkl. Poté se na mě otočil.

„Tady jsme v bezpečí.“ řekl mi Daiki a usmál se na mě. Sedli jsme si. Daiki mě stále držel za ruku. Daiki byl na běh zvyklý, ale já ne. Tak jsem zhluboka dýchala. Ale po chvíli to bylo dobré. Prvně, když jsem utíkala, tak jsem se proměnila v kočku, ale teď to nešlo. Ale byla jsem ráda. Protože bych jsem asi Daikimu utekla a ztratila bych jsem se. Nevím. Čekali jsme tu dost dlouho, dokud jsme neslyšeli z vedlejší místnosti hlasy. Já je poznala. Patřily Terce a Zorovi. Já i Daiki jsme vylezli ven.

 

Terka:

 

Něco po páté hodině mě vzbudil mobil. Podívala jsem se, kdo mi to volá. Byl to Zoro. A sakra, něco se stalo. Blesklo mi hlavou.

„Ano zlato?“ ozvala jsem se do mobilu. Hned jsem zpozorněla. „Hned tam budu.“ slíbila jsem a hovor ukončila. Oblékla jsem se a jela do domova, kde bydlela Jane a Daiki.

 

Když jsem dorazila, tak zrovna sanitka odjížděla. Zoro čekal u dveří se zafáčovanou rukou. Vystoupila jsem z auta a hned byla u Zora.

„Co se stalo?“ hned jsem se Zora zeptala. Ten mi vše řekl.

„Musí mít Jane a Lawa. Ti dva lupiči měli od bytu klíče, které patří Jane.“ řekl naštvaně Zoro.

„Klid zlato. Vztekem nic nevyřešíme. Teď by bylo dobré, najít Daikiho s Cori.“ snažila jsem se Zora uklidnit.

„Máš pravdu. Ale mě nic nenapadá, kam by mohli utéct.“ řekl klidněji Zoro.

„Nejdřív se postaráme o dům a pak pojedeme na stanici. Tam probereme co a jak dál podnikneme.“ navrhla jsem. Zoro hlavou přikývl na souhlas. Asi po dvou hodinách jsme jeli na stanici.

 

Na stanici jsme si sedli k mému počítači. Koukla jsem na obrázky od Cori. Všimla jsem si jedné podobizny.

„Ale...“ nedořekla jsem. „Ta naše mrtvá je tady zobrazena. Tak tu Cori taky viděla.“ dořekla jsem, když se na mě Zoro podíval nechápavě. I Zoro se na ten obrázek podíval.

„Máš pravdu.“ souhlasil Zoro, když si té podobizny taky všiml. Pak se otevřely dveře od laborky Lawa. Já i Zoro jsme se překvapeně podívali, kdo to je. Cori hned přilítla a objala Zora, div ho nesrazila.

„Klid maličká, nic mi není.“ hladil Cori po vlasech. Pak i objala mě. Brečela.

„Mělo nám dojít, že budete tady.“ usmála jsem se na Daikiho.

„Co je s Jane a Lawem?“ zeptal se hned starostlivě Daiki. Podívala jsem se na Zora a ten na mě.

„Nejspíš je unesli. Měli klíče, které patřily Jane. Proto se dovnitř dostali tak snadno.“ řekl Zoro pravdu. V místnosti panovalo ticho.

 

Law:

 

Poté, co mě a krasotince došlo, kdo je Verča zač, vymyslela krasotinka plán úniku. Nebo aspoň útěk z této místnosti. Byl to dobrý plán. Po jídle jsme se připravili. S krasotinkou jsme se schovali za dveře. Čekali jsme asi půl hodiny, než se ty dveře otevřely. A plán vypukl. Krasotinka omráčila jednoho z mužů. Ještě zbyli tři. Jednoho si podala krasotinka a zbylé dva já. Takže to bylo fifty fifty.

„Doktore, jdi první, já půjdu poslední. Pojďte, vy dva.“ vybídla nás krasotinka. Hned jsem vyrazil na cestu podél zdi.

 

Nikde nikdo nebyl. Šli jsme pomalu a opatrně. Ale po chvíli se spustil alarm. Hned jsme se dali do běhu.

„Sakra, zjistili, že jsme utekli.“ zaklela krasotinka nahlas. Doběhli jsme do jedné místnosti. Tam to vypadalo, jako operační sál. Tak tady dělají ty pokusy. Pomyslel jsem si. Chtěl jsem vyběhnout ven, když zazněl výstřel. Neudržel jsem rovnováhu a spadl jsem na zem. Všichni byli hned u mě. Hlavně má krasotinka.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.