Anime World CZ/SK - Příběhy

10. Další únos

Ichinose:

 

Když jsem zjistil, že Verča nezná pohádky, hned jsem jí pár vyprávěl. Chtěl jsem to oživit, tak jsem u toho měnil hlasy. Verča se u toho usmívala. Což jsem byl rád. Úsměv jí hodně slušel. Za ten den se u nás ti muži stavěli třikrát. Vždy mi dali prášek. Nic jsem nepociťoval. Žádné změny. Nic. Tak proč mi ten prášek dávají? Ptal jsem se sám sebe. Nic tu nedávalo smysl. Chtěl jsem něco podniknout, ale nevěděl jsem co. V hlavě se mi honily myšlenky, nebo spíš otázky, na které zatím nikdo neznal odpověď. Pro Verču si tentokrát nepříšli, jako po snídani. Takže jsme si celou tu dobu povídali. Nebo spíš já mluvil. Verča poslouchala a usmívala se u toho. Byl jsem rád, že jí v této situaci mohu pomoci. I já aspoň myslel na něco jiného, než na to, co se tu děje.

 

Vědci:

 

Jedna žena se sešla v řídící místnosti s jedním mužem. Stáli naproti sobě. V tom se s nimi spojil šéf.

„Jste tam oba dva?“ zeptal se zkreslený hlas šéfa.

Ano, jsme.“ přikývli oba dva.

„Nastaly další komplikace. Zadrželi vaší kolegyni Trafalgar. Po vás chci, abyste unesli jejího bratra, doktora Trafalgara. Musíme s nimi vyjednávat, aby kolegyni Trafalgar propustili. Je to tajná operace, o kterou se postaráte vy dva. Nikdo jiný do toho nesmí zasahovat. Rozumíme si?“ zadal šéf těmto dvěma vědcům úkol.

„Ano šéfe.“ řekli oba dva stejně. Poté se jejich šéf odpojil. Chvíli panovalo ticho. Oba hleděli na sebe a mlčeli. Jakoby čekali, až promluví ten druhý.

„Pojďte se mnou!“ nakonec promluvil chladně ten muž. Žena neprotestovala a šla zatím mužem. Ten ji odvedl do nějaké kanceláře.

 

Oba zasedli za konferenční stolek. Ani jeden z nich nepožádal o pití. Seděli naproti sobě. Muž si vzal slovo.

„Dnes večer toho doktora uneseme. Počkáme, až se bude vracet domů. Budeme na něho čekat v bílé dodávce. Vy se postaráte o informace o tomto doktovori a já o zbytek.“ řekl muž, jaký plán vymyslel. Žena poslouchala.

„Dobře, ale žádné mrtvoly, Camusi.“ souhlasila žena.

„Slyšela jste šéfa. Chce ho živého.“ obořil se Camus na ženu. „Tady budete mít klid. Kdyby něco volejte.“ dodal mírněji.

„Dobře.“ přikývla žena a zasedla k počítači a dala se do práce. Camus mlčky odešel.

 

Jane:

 

Z gauče jsem vylezla asi v pět hodin ráno. Byla jsem nevyspalá, ale usnout mi nešlo. Proto jsem se rozhodla udělat snídani. Doktor po chvíli sešel ze schodů dolů. Já hledala v lednici, co by se dalo sníst.

„Já něco udělám, krasotinko.“ ozval se doktorův hlas za mnou. Otočila jsem se na doktora.

„Sice jsem host, ale vařím já.“ nedala jsem se a trvala na svém. Doktor mlčky zasedl ke stolu. A já se dala do vaření.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se mě doktor po chvíli ticha.

„Na dnešek nic moc.“ přiznala jsem pravdu. „A jak ty?“ odpověděla jsem a taky se zeptala.

„Moc jsem toho nenaspal.“ přiznal se doktor.

„Víš, že musím informovat Terku a Zora?“ zeptala jsem se doktora.

„Ano vím.“ přikývl doktor, že ví, co se musí udělat. Když byla snídaně hotová,, tak jsme se mlčky dali do jídla. Po jídle jsme vyrazili do kanceláře.

 

V kanceláři už byli ostatní. Jakmile mě Cori uviděla, tak mě objala. Překvapilo mě to.

„Bála se o tebe.“ řekl mi Zoro.

„Jsem v pořádku, neboj se Cori.“ snažila jsem se Cori uklidnit.

„Jste včera flámovali, ne?“ pronesl Zoro směrem k nám.

„Dá se to tak říct.“ přikývl doktor.

„Stalo se něco?“ zeptala se nás Terka.

„Já to řeknu, krasotinko.“ řekl doktor. Poté se zhluboka nadechl a vydechl. „Ta žena na obrázku, co nakreslila naše princezna, je moje mladší sestra Tomochika.“ oznámil všem. Nikdo se nezmohl na slovo.

„Včera večer jsme ji zatkli. Sice mlčí, ale udělala jednu chybu, díky které se nám přiznala. Ještě ji vyslechneme.“ dodala jsem k ostatním.

„Proto narychlo ten zatykač.“ došlo Terce, proč jsem chtěla ten zatykač.

„Ano. Zoro, ty ještě jednou vyslechni slečnu Trafalgar a já s doktorem pojedu k ní domů. Uděláme u ní prohlídku.“ rozdala jsem všem úkoly. Každý přikývl, že rozumí. Zoro se zatykačem šel vyslechnout Tomochiku a já s doktorem jela do bytu Tomochiki..

 

Law:

 

Když krasotinka rozdala úkoly, byl jsem rád, že jedu s ní. Byla pro mě oporou, proto jsem to zvládal. Ale nebýt krasotinky, určitě bych jsem udělal nějakou blbost. Krasotinka řídila. Už mi její jízda tolik nevadila. Když je člověk myšlenkami jinde, tak ani jízdu nevnímá. Což byl můj případ.

„Doktore, zvládneš to?“ zeptala se mě krasotinka. Podíval jsem se na ni.

„Ano, vzládnu. Za tvé pomoci určitě.“ přikývl jsem na souhlas.

„Dobře.“ přikývla krasotinka. Poté zase panovalo ticho.

 

Dojeli jsme na místo. Krasotinka zaparkovala u domu. Nikdy jsem u sestry nebyl. Nepozvala mě. A já se nedoprošoval, aby mě pozvala. Ale klíče od jejího domu jsem měl. Vzal jsem rukavice a otevřel dveře. I krasotinka měla rukavice. Zavřel jsem za sebou dveře.

„Ty prohledej dolejšek, a já hořejšek.“ rozhodla krasotinka o dalším postupu.

„Kdyby něco, volej.“ souhlasil jsem s nápadem krasotinky. Krasotinka přikývla na souhlas a šla po schodech nahoru. Já šel do koupelny.

 

Dům byl obrovský. V koupelně byl záchod, pračka, sprchový kout i vana. Žila si v luxusu. Pomyslel jsem si. Začal jsem prohledávat skříňky pod umyvadlem. Kromě prostředků na praní tu nic nebylo. Hledal jsem dál. Pošetile jsem prohledal i vanu i sprchový kout. Koupelna byla čistá. Šel jsem prohledat kuchyň.

 

Kromě sporáku, trouby, mikrovlnky, myčky na nádobí tu skoro nic nebylo. Ani v šupletech na příbory jsem nic nenašel. Koukal jsem se do trouby i mikrovlnky. Ale bylo vše čisté. Nakonec jsem šel do obýváku. A jak jsem předpokládal, nic jsem nenašel. Ale krasotinka měla štěstí.

 

Jane:

 

Šla jsem nejprve do pokoje doktorovy sestry. Prohledala jsem skříně, šatník, botník i samotné boty. Byl tam stůl, ale na něm nic nebylo. Ani v šuplíkách nic. Ale u nočního stolku jsem měla štěstí. Našla jsem tubu prášků, které mi nic neříkaly. Hned jsem je zabalila do sáčku a prohledávala dál. Ale už jsem nic nenašla. Dole jsem se sešla s doktorem.

 

Ukázala jsem mu ty prášky, které jsem našla. Doktor si je schoval k sobě, že udělá rozbor toho prášku. Poté, co jsme vše prohlédli jsme se vrátili do kanceláře.

 

Zoro:

Po odchodu Jane a Lawa jsem šel vyslechnout Lawovu sestru. Byl jsem překvapen, když nám Law oznámil, že ta žena, kterou usilovně Cori malovala, je jeho sestra. Věděl jsem, že bych to měl nahlásit šéfovi, ale rozmyslel jsem si to. Budu dělat mrtvého brouka. Pomyslel jsem si.

 

Ve výslechové místnosti seděla Tomochika se svým právním zástupcem. Jmenoval se Ren Jinguji. Byl to dost dobrý právník. Párkrát jsme s ním měli tu čest.

„Dobrý den, jsem Zoro Roronoa a povedu výslech.“ oznámil jsem nejen Tomochice, ale i jejímu právníkovi.

„Já nic nevím!“ řekla přísně Tomochika.

„Prosím nereagujte.“ upozornou Ren svou klientku.

„Jak nemám reagovat, když se mě snaží zatknout neprávem?“ obořila se Tomochika na svého právníka.

„Když budete mlčet, tak vám budu moci pomoct.“ nedal se odbýt Ren.

„Chci mluvit s Lawem!“ řekla své požadavky Tomochika a svého právníka ignorovala.

„Ten tu není.“ řekl jsem zostra, ale byl jsem v klidu. „Jaké pokusy děláte na dětech?“ zeptal jsem se na první otázku.

„Na žádných dětech nic nedělám!“ ohradila se Tomochika.

„Máme důkaz, že o tom víte něco víc.“ nedal jsem se odbýt.

„Tu svědky? A je vůbec věrohodná?“ otázala se Tomochika.

„Jak můžete vědět, že je to ona?“ zeptal jsem se Tomochiki.

„Ta vaše agentka mi to řekla!“ snažila se Tomochika svést vinu na Jane.

„Máme důkaz, že nic takového neřekla. Tak jak víte, že jde o ní?“ znovu jsem se zeptal Tomochiki.

„Už nic neřeknu!“ rozhodla se Tomochika nemluvit. Věděl jsem, že to nemá cenu. Proto jsem ukončil výslech a Tomochiku nechal odvést do cely. Vrátil jsem se k ostatním. Jane i Law tam už byli.

 

Daiki:

 

Když nám Law řekl o své sestře, litoval jsem ho, ale i obdivoval. Nevím jestli bych jsem na jeho místě choval stejně. Byl jsem rád, že u nás to nehrozí. Že Jane taková není. Byl jsem v ten moment na svou sestru pyšný. Ale taky jsem si všiml, že ledy mezi nimi povolily. Věděl jsem, jak to Jane nese, a teď věděla, že Law je na tom hůř. Rozhodl jsem se, že si s Jane promluvím.

„Jane, můžeš na chvíli?“ zeptal jsem se Jane, jestli s ní mohu mluvit.

„Jistě.“ přikývla Jane a oba jsme šli na mužské záchody.

 

Tam se na mě Jane podívala a já na ni.

„Tak, co se děje, Daiki?“ zeptala se mě narovinu Jane.

„Chci, aby si dneska přes noc zůstala u Lawa.“ řekl jsem, co mě napadlo.

„A to jako proč?“ nepochopila mě Jane.

„Potřebuje tě teď víc, než my tebe. Já a Zoro dohlédneme na Cori. Neboj se. Jen dneska.“ snažil jsem se Jane přemluvit. Ta se zamyslela.

„Pokud to doktor nabídne, přijmu to. Ale pokud nic neřekne, vracím se s vámi. A ty s ním o tom nemluv. Nechci, aby si ho přemlouval, či ho nějak popostrčil.“ souhlasila Jane s podmínkou. Hned jsem ji objal.

„Díky ségra.“ poděkoval jsem Jane a vrátili jsme se k ostatním.

 

Law:

 

Poté, co jsme u Tomochiki našli léky a vrátili se na základnu, hned jsem šel dělat analýzu těch léků. Dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem na složení přišel. Věděl jsem, jak je ti hajzlové vyrábí a nutí ty nebohé děti, aby je jedly. Žlutý pes. Dostal jsem nával vzteku. Vše na mě dolehlo. V tom někdo zakepal na dveře.

„Dále.“ řekl jsem a čekal jsem, kdo vstoupí. K mému překvapení to byla krasotinka.

„Mohu s tebou mluvit?“ zeptala se mě krasotinka.

„Jistěže, krasotinko.“ snažil jsem se být v klidu.

„Doktore, co se děje?“ zeptala se mě krasotinka. Muselo jí dojít, že do smíchu mi není. Vše jsem jí řekl. O té droze Žlutý pes a i o tom, jak to na mě dolehlo.

„Nedokážu být sám. Bojím se, že udělám kravinu.“ řekl jsem v zoufalství.

„Dnes budu s tebou já. Sere mě to, jako tebe. Podpoříme se navzájem.“ řekla krasotinka k mému překvapení. Podíval jsem se jí do očí.

„Beru tě za slovo, a díky.“ poděkoval jsem krasotince. Využil jsem té situace, že jsme byli sami, tak jsem krasotinku objal. „Moc ti děkuju.“ zašeptal jsem jí do ucha. Krasotinka mě taky objala.

„Není zač. Teď se vschop, potřebujeme tě.“ zašeptala krasotinka a odtáhla se ode mne.

„Dej mi tak pět minut.“ poprosil jsem krasotinku. Ta přikývla a odešla. Já se dal dokopy a šel k ostatním.

 

Všem jsem řekl o složení té drogy, které jsem zjistil. Teď bylo na mě, zjistit, jak odvrátit její účinky. Aby si princezna na vše vzpomněla a taky mohla komunikovat. Proto jsem zase zalezl k sobě a začal studovat protilék, který by fungoval.

 

Ani jsem si nevšiml, že den utekl a byl večer. Protřel jsem si oči, jak mě bolely od koukání do monitoru počítače.

„Doktore, jede se domů.“ zaklepal někdo na dveře a promluvil ženský hlas. Otočil jsem se ke dveřím. Byla to krasotinka.

„To je už čas?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ano, všichni už odjeli.“ usmála se krasotinka. Uložil jsem vše, co jsem zjistil. Převlékl jsem se a s krasotinkou jsme jeli ke mně domů.

 

Každý jel svým autem. Jakmile jsem vystoupili a zamkli auta, tak jsem se chystal otevřít dveře od domu, když z rohu vylezli dva lidé. Byli maskovaní. Než stačila krasotinka reagovat, tak ji omráčili. I mě, tak nevím kdo to byl a ani kam nás odvezli. Já i krasotinka jsme se probrali v jednom pokoji a sami jsme nebyli.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.