Anime World CZ/SK - Příběhy

Sedím na lavičce v parku, v menším městečku s 50 tisíci obyvateli. Nic velkého ale ani malého. Usrkávám svojí kávu kterou jsem si koupila po cestě do práce. Vychutnávám si ji a čekám, až mi pojede pravidelný spoj, který má jako obvykle už opět zpoždění. Je podzim a tak mi káva připadá jako dobré zahřátí proti chladnějšímu ovzduší.

Nejsem nijak výrazná a tak si mě nikdo nevšímá. Užívám si toho že mohu nepozorovaně sledovat lidi a okolí kolem mě. Mám krásný výhled na to až mi bude přijíždět autobus. Lidi na zastávce postávají a procházejí se. Snaží se jak koliv zahřát. Vítr fouká ze severu a tak přináší zimu. Listy na stromech v parku se ohýbají a vlní, některé už i spadávají na zem. Pejskaři venčí své miláčky, různých ras a velikostí. Někdy seběhne i veverka pro právě spadlý oříšek, pak zas hned spět aby jí hafan neprovětral kožíšek.

Usměji se na lidi co prochází kolem a někteří mi to s radostí oplatí, někteří jen blbě čumí. Už už vidím v dálce autobus. Vstávám a v klidu dojdu na zastávku a kelímek od kafe zahazuji do koše. Prosmeknu se davem a nastupuji do autobusu. Jdu dozadu a usadím se k oknu.

 

Dovolte se mi představit. Jsem Kirra Darkness a jsem normálně vypadající nevýrazná holka. Mám kratší hnědé vlasy, hnědo zelené oči. Jedno více hnědé a druhé více zelené. To více hnědé na to nevidím, už jsem se tak narodila, není to ale žádná obtíž. Jsem vysoká tak akorát, nejsem žádný prcek ale ani žirafa. Znám větší holky než jsem já. Často nosím černé oblečení kromě pár kousků. Snadno si z lidmi porozumím ale oni se mnou jen málo kdy.

Pracuji v obchode kde se starám hlavně o pečivo. Aby bylo krásně křupavé a voňavé. Pak doplňuji zboží a chodím na pokladnu. Práce je celkem v pohodě až někdy na ty lidi. Už tam jsem nějakou chvíly a nestěžuji si.

 

Vystoupím z autobusu a dojdu do práce. Převléknu se a jdu si převzít informace od pekařky co tu byla na ranní směně. Nic extra se nedozvím, vše při starým furt to samí. Tak si zkontroluji jestli není potřeba něco doplnit a půjdu vybalovat paletu co tu už čeká na placu. Beru vozík a naložím si do něj krabice. A už krásně vybaluji a paleta ubývá. Vždy si po hodině překontroluji pečivo a dál vybaluji. Hledím si svého a přemýšlím.

Když se něco kolem mě mihne. Instinktivně otočím hlavou, abych zkontrolovala co to bylo. Nic tam ovšem neví, ulička je prázdná a dlouhá. Nikdo by nebyl tak rychlej aby jí vyloženě prolít. Nechám to být, asi se mi to jen zdálo a pokračuji dál. Uchopím další krabici a otevřu jí. Je plná sušenek a tak se v klidu skládám do regálu. Zbytek uložím na tu nejhornější polici, kam se dává zbytek toho co se nevejde do regálu.

Ochladilo se, najednou cítím nečekaný chlad. Pomalu slezu z bobíka a rozhlédnu se. Divné, nikde nikdo ale je tu hrozná kosa. Jdu se projít po obchodě, zeptat se, co se to děje. Nikde ale nikdo není. Obchod úplně prázdný bez zákazníku. Žádný zaměstnanec ani vzadu ve skladu a v kanceláři. Divné, pusto a ticho najednou. Jdu se podívat ven před obchod. Nic, ani jedno auto, ani jeden člověk prostě nic. Venku je tma, ale to mi nesedí, kdyť teď bylo odpoledne před chvilkou jsem přišla do práce. Světla venku nesvítila a byla opravdu černá tma. Vytáhnu mobil z kapsy a zkontroluji čas. Mobil ukazuje že je 23 hodin. To je kravina. To není možné. Když v tolik hodin je už dávno zavřeno. Všimnu si že mobil nemá žádný signál. A když se snažím dovolat třeba vedoucí tak jen slyším jak telefon zvoní v kanceláři. Nikde ale nikdo není.

Rozhodnu se tady zůstávat nebudu. Převléknu se do svého oblečení a vezmu si svoje věci. Nebudu čekat než se dozvím co se děje. Tohle se mi nelibý.

 

Vezmu si pití a i něco k jídlu, kdyby něco tak to pak zaplatím. Ale pochybuji že to bude vůbec možné pokud opravdu všichni zmizeli. Vyrazím na cestu. A kam se to vlastně vydám. Asi zpátky do města a k sobě domů. Kam jinam musím nějak zjistit co se stalo. Jdu podél silnice, hrozná tma nic nevidím. A mobil mi už moc dlouho nevydrží. Sakra práce proč je to tak daleko.

Už jsem ušla kus cesty když mi baterka telefonu vypoví službu a zhasne. Teď jsem namydlená úplně. Tma, černo černá tma. Žádná hvězda nesvítí, je pod mrakem. Cítím vlhko ve vzduchu blíží se nějaká bouřka. To mám děsnou radost že ještě k tomu zmoknu. Jdu dál pomalu a opatrně abych někam nežuchla. Oko se mi pomalu přizpůsobuje a já pomalu začínám vidět. Sláva aspoň se nezřítím bůch ví kam.

Konečně jsem se dostala do města asi po hodině a půl. Děsná cesta plná myšlenek co se to sakra děje. Po cestě jsem nenarazila ani na jedno auto. Na žádného člověka a ani zvíře. Procházím kolem zastávky ze které jsem odpoledně odjížděla do práce. Prázdná a tichá jak všechno okolo. Může být tak po půlnoci a já konečně mířím domů na kopec. To bude fuška ale už se těším až se vyspím a hned pak budu zjišťovat co se děje. Jdu zkratkou, lesem doma budu rychleji. Není zas tak veliký a tak ho mám rychle přeběhlej. Znám ho moc dobře tak mi nevadí že skoro nic nevidím. Jsem utahaná a zničená. Odemknu domov, odhodím boty do kouta. Jídlo co jsem vzala dám do lednice co normálně svítí když jí otevřu. Zajdu se opláchnout a hned spát. Usnu jak zabitá.

 

Ráno se probouzím s divným pocitem v obličeji. Vstávám a tak něja se dopotácím rozbolavělá do koupelny na raní hygienu. Doma nikdo není a tak to má být. Dám telefon na nabíječku a zapnu ho. Žádný signál jak jinak. Dojdu do obýváku a zapnu televizi. Jen šumí a zrní, žádný program ani reklama. Jakoby tam nikdo nevysílal a bylo vše opuštěné. Mám hlad a tak si zajdu do lednice pro nějaké to jídlo. Otevřu jí a vezmu si nějaký salám. Sním ho jako by nic ale hlad mám ještě stále. Jenomže v lednici už nic není aspoň né to na co mám chuť. Dojdu do koupelny a všimnu si něčeho velice neobvyklého. Mé oči se nějak změnily. To zelené mám vice zelené a tu více hnědé mi nějakým způsobem jakože se zabarvuje do ruda. Divné, jak to že se mi to takhle změnilo. Kdyť jsem nic neudělala. Nechám to tedy být a zabalím si nejdůležitější věci co bych mohla potřebovat. Obléknu se do pohodlného a praktického oblečení. A vyrazím do města na průzkum.

Procházím parkem, všude je klid a příjemně. I ovzduší mi připadá najednou nějaký lepší čistější. Zhluboka se na dechu, a za cítím ve vzduchu oheň. Něco hoří, a tak se vydám tím směrem. Jdu za kouřem a vede to dál do města k náměstí. Auta stojí na parkovištích s otevřenými dveřmi. Lidé ale nikde. Nad hlavou mi proletěli vrány která děsně krákaly. Něco se děje. Letí tím směrem kde hoří. Takže běžím tím směrem.

Běžím dost rychle a přijde mi že mnohem rychleji než na co jsem zviklá. Během chvilky jsem uběhla takovou dálku a bez zadýchání. Teď jsem to neřešila a doběhla na náměstí kde hořel celí blok budov a šířilo se to dál. Ale ani hasiči tu nikde nejsou. Držím si odstup, nechci se spálit. Oheň plápolá a pohlcuje zdi. Spaluje vše na co dosáhne, rudé jazyky vysloveně omotávají zdi, prkna, střechu všechno je pohlcené. Rozpadá se všechno na popel a uhlíky. Vrány nad tím vším krouží. Že by nakonec tam opravdu někdo byl. Pokud ano tak je to hrozné že tam někdo uhořel.

Vzpomenu si na Lollu na mojí nejlepší kámošku a ségru zároveň. Kam se poděla ona. Zavolat jí to je blbost když není signál to mi nijak nepomůže. Takže zbývá tam jedině zajít a podívat se jestli náhodou tu nezůstala. Ještě než vyrazím všimnu si něčeho co leží u hořící budovy. Jdu pomalu a opatrně k tomu abych se nepopálila. Zvedám onu věc. Je to nějaká brašna. Otvírám jí a prohledávám. Najdu v ní flašku s vodou a nějaké dokumenty. Je tam ale ještě jedna věc. Něco jako náramek ale s rudým podlouhlým kamenem. Vezmu si ho ale nenasadím nevím co to má být.

 

Vyrazila jsem za Lollou zas zpátky odkud jsem přišla a ještě dál. Cesta utekla dost rychle a já mohla přemýšlet co bude dál. Po cestě stále podezřelé ticho a klid. Vítr fouká a nese pach štiplavého dýmu z ohně. Mám na sobe Kimonové volné a zároveň teplejší kalhoty. Jsou pohodlné a mohu se tak volně pohybovat. Pak tílko černé s černou krajkou, mikinu s hlubokou kapucí do které se mohu schovat. V báglu mám nůž nějaké to jídlo a hlavně pití. Mám tam i ten náramek s kamínkem. Na co asi bude ten náramek. Prohlížím si ho ze všech stran. Je zlatý se stříbrným a zvláštním rubínem. Nasadím si ho na levou ruku a prohlížím si ho. Hmm není špatný.

Najednou mě bolí hlava a začne se mi motat. Něco je špatně a chci ho sundat ale nejde to. Nejde sundat jako by ho na té ruce něco drželo. Ať se snažím jak se snažím nejde to a já upadám do bezvědomí.

Probouzím se z příšerným třeštěním hlavy. Posadím se a promnu si spánek. Něco mi ale zabrání v pohybu. Je to provaz kolem mého zápěstí. Někdo mě svázal? Kdo? Nikdo tu není, nikoho jsem nenašla. Tak kdo mě to svázal. Rozhlédnu se, sedím na zemi na trávě. Ale je to jinde než jsem byla. Kde to vlastně jsem. Už necítím ve vzduchu ten štiplavý dým. A na ruce mám stále ten náramek.

 

*Ale ale kdopak se nám tady probudil. Mala poběhlice coo. promluvil neznámí muž z poza zad.

Pootočím hlavu tím směrem. Stojí tam muž, s blond rozčepýřeným hárem, pohlíží na mě jako na trofej a kus masa. Odvážím se promluvit.

*Kde to jsem? Kdo jsi? Co se stalo ze všemi lidmi? Kam zmizely? Ptám se ho a doufám v odpovědi.

Kouká na mě ale žádná odpověď. Jen mě čapne za ruku a táhne mě někam pryč.

*Héééj no tak odpověz mi. Zakřičím na něj. To se ale jemu nelíbilo, mrsknul se mnou na zem. Odřela jsem si loket a zatraceně to bolelo a pálilo.

*Buď už s ticha. Je ti to jasnýýý. Teď mi hezky vyděláš prachy, jinak bych tě sebou netahal a pak se ptej tvého nového majitele. Zvedl mě a zas mě někam neúprosně táhl. Jen zírám nad jeho slovy. Jak prodat? A komu prodat.

 

Mé otázky kolovaly a šrotovali jak o život. Neznámí blonďák mě táhl směr k nějakému městu za kopcem. A vypadá to že tam je živo. Ale čím jsme tomu městu blíž tak zjišťuji že jsem v sakramenským hajzlu. Středověk? Já se ocitla ve středověku. Všude koně, vozy a povozy, baráky ze dřeva a kamení. Komíny které čoudily osto-šest. To se mi snad jenom zdá? Ženy mají na sobě samé korzety a vyfintěné šatečky. Muži měli kalhoty a saka ale takové divné co se dnešní době už rozhodně nenosí. Kabáty a buřinky na hlavách. Některý měli dokonce i kožený kalhoty a vesty s kovbojským kloboukem. Všude kamenitá dlážděná cesta, lampy co byly jak lucerny na tyčích. A Všude vyvěšený plagáty hledaných lidí. Co se tu sakra děje? A co tu dělám já.

Míjíme dva chlápky co nesou krásné obrovské zrcadlo v dřevěném vyřezávaném rámu z různýma ornamentama. Zahlídnu svůj odraz a zděsím se.

 

Hnědé krátké vlasy pomalu od kořínku bělají. Mají asi tak pět centimetrů bílé barvy. Mé oči jsou každé jiné. Jedno rudé a druhé zelené. Rty najednou hoří rudou vášnivou barvou jako by je někdo zmaloval rtěnkou. Otřu je ale rudá zůstává. Mé oblečení je zaprášené a proti ostatní vypadám jak nějaký podivín. Pohodlné kimonové kalhoty se vlní s každým mým krokem. Mikina mi krásně splívá po hubeném a svalnatém těle. Ale kde sem vzala tak dobrou postavu? Kdyť já ani necvičila nikdy. Je sice pravda že se něco za posledních pár hodin událo ale to nic nevysvětluje. Mé boty jsou černé na šněrování s mohutným podpatkem a zvýšenou podrážkou takže jsem stejně vysoká jak ten blonďák. Asi už vím proč mě nazíval poběhlicí. Můj vzhled se vymyká všemu okolo.

Došli jsme na náměstí plné lidí. Dovedl mě do středu a přivázal k nějakému kůlu k ostatním lidem co tam jsou přivázaní. Odešel za obtloustlým podezřele vypadajícím pobudou v nafintěných šatech a s rypákem dost vysoko. Něco s ním domluvil a sešel pak dolů z pódia.

Došlo mi že mám být prodána asi jako otrok. Nebo něco podobného. No uvidíme co se mnou bude. Rozhodně si to nikdo za rámeček nedá co mu ještě předvedu.

 

Nebyla jsem tady přivázaná sama. Byla tu ještě jedna žena a nějaký muž. Žena měla dlouhé černé vlasy, vlnité a krásně bujné. Hodně žen musí závidět. Vlasy měla spadlé do obličeje a měla sklopenou hlavu k zemi. Nedivím se jí kdo by se chtěl dívat na ty hnusné ksichty. Její oblečení bylo prosté a zároveň elegantní. Dlouhá volná a určitě i pohodlná sukně, hodně řasená a vrstvená. Takové nosívaly cigánky a mám dojem že ve španělsku je nosily tanečnice na Salsu asi nevzpomínámsi. Ta sukně byla černá s rudým lemem na každém zakončení každé vrstvy. Pak měla černý šněrovací jednoduchý korzet s kraťounkými rudými rukávky.

Muž byl robustnější postavy, široká mohutná ramena, svalnaté vypracované ruce. Mohutný hrudník zakrývající košili ze šňůrkami. Kalhoty černé pevně uvázané kolem boků nějakým páskem. Vlasy má také černé jako ta žena ale má je krátké a trochu nedbale střižené a rozcuchané. Jeho oči jsou hodně tmavě hnědé až s černým nádechem. Svím pohledem propaluje lidi pod pódiem a obtloustlého muže. Všiml si že si ho prohlížím a tak na mě pohlédl.

Oněmněla jsem ještě víc když jsem se střetnula s jeho očima přímo. Neuhnula jsem pohledem naopak přivřela jsem trochu podezřívavě víčka jak šelma co bude lovit. A mírně se ušklíbla. Udělal to samé, a ještě si výrazně odfoukl na důkaz toho že on neprohrává. Než ten obtloustlý chlapík začal hovořit, všimla jsem si že je bos. Jak neobvyklé.

 

*Ehmm, ehmm. Odkašlal si baculatý pán v nóbl šatech. Aby upoutal na sebe pozornost. Což se mu velice podařilo. Každý se přestal bavit a pohlédl směr k němu. Pánové, a Dámy, dovolte mi vás tu uvítat na dnešním dražení těchto vyjímečných lidí. Ujišťuji váš, že je to to nejkvalitnější zboží, čerstvé a k nakousnutí. Procházel kolem mne a té druhé, obě nás poplácal nechutně po tváři a pohladil po boku až na zadek. Slizoun jeden nechutnej, nemít provazy tak ho nakopu do prdele. Pak tu máme i to ho dle siláka, bude se hodit na těžkou práci a nebo jako ochránce by nebyl špatný pokud by jste si získali jeho náklonost. Obešel i jeho a ten funěl jak nějaký bůk co vidí rudý prapor před sebou. Byl spoután řetězy které skřípaly jak se je snažil nějak roztrhnout ale marně. Přešel pak zpátky do popředí a dál mluvil.

*Tak hlaste se kdo má zájem kdo si koupí tuto divošku s černými vlasy a vzpurnou povahou. Umí moc pěkně tancovat ale i ovládat zbraně na blízko a dálku, i na nějaké to pobaveníčko se může hodit. Byla chycená jak se vloupala do měscké pokladnice a oddělala všechny stáže bez povšimnutí. Kdo má chuť jí zkrotit?

*Pak tady máme tohodle vazouna, je to opravdový silák, kvůli němu jsme museli nechat ukovat specialní pouta aby je nepřetrhl. Vyrve bez problémů strom i s kořeny vhodné když chcene kácet v rychlosti. A nesmím zapomenout byl nalezen v lese úplně sám a okolo něj byli jen vlci takže mluvení není jeho silnou stránkou.

*Poslední a největší záhada téhle trojce která se knám připojila na poslední chvíly. Byla nalezená v pustině jak spí. Nikdo kolem ní a v tomhle divném oblečení. Zatím se jeví jako klidná a rozumná ale co nám ještě ukáže? To hned zjistíme. Někdo mě odvázal a pevně držel, donutil mě dojit do nějaké obrovské písešné plochy obklopené klecí. Vypadalo to jako aréna. Co Zatraceně plánují. Ještě sem se koukla na svou ruku, na levou ruku. Ten náramek tam stále mám.

*Tak a teď uvidíme co dokáže. Najednou vypustily do klece Lva, mohutného Lva s černou hřívou, s rudýma očima prahnoucí po krvi Byl samá jizva a šrám jak ho museli nutit furt bojovat. Určitě byl i týrán. Hned se po mě rozeběhl a skočil na mě. Uhnula jsem do strany jak bych byla lehounká jak pírko, až jsem sama sebe překvapila. To Lva ještě více nasrala a útočil na mě s úmyslem zabít. Jen jsem se mu vyhýbala ale věděla že to tak dál nepůjde, budu muset něco podniknout. Ještě jsem se zvědavě ohlédla k té dívce a muži přivázání. Oba mě pozorovaly. Ta dívka měla fialové oči, někoho mi tím hrozně připomínala ale koho. Z mého přemýšlení mě vitrhne hlas. *Bachááááá. Někdo na mě křičí a ten hlas důvěrně znám. Sice nevím jestli je to ona z mého světa ale je to vona. Ať tak či tak. Vyhnula jsem se na poslední chvíly, a ucítila jemné pálení na paži. Zkontroluji to, jsem podrápaná a rukáv mám poničený, zuřím tohle si dovolit neměl. Otáčím se na něj a cením své zuby. Které se mi najednou proměňovaly na špičatější a ostřejší. Tvar uší se trochu pozměnil, oči mírně protáhly, na rukách a nohách narostly drápy. Momentálně jsem to neřešila co se dějě a využila toho že jsem všechny zaskočila. Skočila na Lva a zbavila ho utrpení jedním prokousnutím hrdla. Přiskočila jsem k mříži a uchopila jí. Zatlačila do ní jemně a ona se ohnula jak by byla celá z papíru. Neveřícně si to užívala jak na mě všichni civí.

*Na co čumíte, ještě jste nikdy neviděli něco takového. Co vy negramotní hlupáci. Kdybyste jen věděli co vás čeká v budoucnu žily byste teď jinak. Přistoupila jsem k té dívce a osvobodila jí z pout. Pojď se mnou, vím kdo jsi, nespustím tě z očí, už bude vše ok. Chvíly na mě nechápavě koukala ale přijmula mou nabýt-ku. Přistoupila jsem i k onu muži a jeho okovy mu sundala, hned si promnul zápěstí, a kývl hlavou na znak díků. A dokud lidi byla stále otřesení jsme zmizeli pryč z města.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.