Anime World CZ/SK - Příběhy

8. První podezřelý

Vědci:

 

Vědci se sešli v řídí místnosti. Pět mužů a dvě ženy. Už jenom čekali na spojení se šéfem. Ten se po chvíli ozval.

„Jste všichni?“ zeptal se zkreslený hlas šéfa.

„Ano, šéfe.“ přikývli všichni vědci.

„Tak, naši agenti našli tělo Syoa Kurusu. Ví, že před dvěstě lety byla pohřbena žena. Jsou moc chytří. Musíte tu holku chytit. Ale chci ji živou. Je jediná naše spása. Zatím nic neřekla, ale to se časem může změnit. Buďte opatrní a na pozoru.“ varoval všechny šéf.

„A co s tím klukem?“ zeptal se hluboký hlas muže.

„Toho dopujte drogou. Může se nám ještě hodit.“ řekl šéf co mají dělat s Ichim. Poté šéf hovor ukončil. Nikdo z nich nečekal, že nastanou komplikace. Ani jejich šéf to netušil.

„Takže jako vždy?“ zeptala se tiše jedna z žen.

„Slyšela jste šéfa.“ řekl nabručeným hlasem jeden z mužů.

„Ale jak chytíme tu holku? Je stále pod dohledem.“ ozval se další mužský hlas.

„Musíme je přepadnout ty agenty, popřípadě je zabít a tu holku získat.“ navrhl další muž.

„Ale co šéf? Ten nechce oběti.“ protestovala tiše žena.

„Nezabijeme tu holku, jenom ty agenty. O nich šéf nic neříkal.“ řekl zachmuřeně jeden z mužů.

„Jak myslíte, ale toto si na krk neberu.“ řekla potichu žena. Nesouhlasila, aby zabili agenty.

„Tak vymyslete lepší nápad.“ obořil se muž na tu ženu. Zatím nikdo nic neřekl. Panovalo ticho. Nakonec všichni opustili místnost mlčky. Každý dumal nad něčím. Hlavně jak chytit tu holku. To byla pro ně priorita. Vše šlo stranou.

 

Jane:

 

Všichni jsme se dívali na obrazovku. Našli jsme další vodítko, ale vše bylo zmatené, tajemné i nebezpečné. Věděla jsem, že jsme se pustili do nebezpečné hry. Kde půjde o naše krky. Ani já ani nikdo z nás nezaregistroval, že doktor poznal ženu na obrázku od Cori. Ta mě pak zatahala za rukáv.

„Copak Cori?“ zeptala jsem se Cori a usmála jsem se na ni. Ukázala mi kresbu. „Z toho vězení?“ zeptala jsem se Cori. Hlavou přikývla na souhlas. „Díky Cori, hodně nám pomáháš.“ usmála jsem na Cori a pohladila ji po vlasech. Cori se usmívala. Poté jsem se podívala na hodiny. Byly čtyři odpoledne. „Tak bando, pro dnešek končíme. Zítra se domluvíme, co a jak.“ rozhodla jsem a obrázek od Cori pověsila na nástěnku hledaných osob.

„Rozkaz.“ řekli všichni najednou. Usmála jsem se a se Zorem, Cori a Daikim jsem vyrazila domů. Tedy ke mně a k Daikimu.

 

Law:

 

Když jsem viděl tu podobiznu, myslel jsem, že mě šálí zrak. Tu ženu znám osobně. Byla to má sestra. Sestra Tomochika. Ale hned jsem nasadil svou oblíbenou tvář, jakoby se nic nestalo. Potřeboval jsem s Tomochikou mluvit. Osamotě, než to ohlásím krasotince a celému týmu. Když nás krasotinka propustila domů, dal jsem si načas.

 

Zasedl jsem do svého auta, ale nenastartoval jsem. Vzal jsem do ruky mobila a vytočil číslo na Tomochiku. Ta mi to po delší době zvedla.

„Ahoj sestřičko, potřebuju s tebou nutně mluvit.“ řekl jsem do telefonu. Chvíli jsem poslouchal. „Zvu tě na večeři.“ dodal jsem a znovu poslouchal. „Dobrá v devět U Bizona.“ souhlasil jsem a hovor ukončil. Nastartoval jsem a jel jsem domů.

 

Doma jsem si dal koupel. Musel jsem stále myslet na ten obrázek. Stále jsem tomu nechtěl věřit. Sestra a ďábel? To mi k ní nesedělo, ale princezně jsem věřil.

„Asi bude lepší do toho zatáhnout krasotinku.“ řekl jsem si ve vaně nahlas. Hned jsem se umyl a vylezl z vany. Zabalil jsem se do ručníku a zavolal krasotince. Ta to po chvíli zvedla. „Ahoj krasotinko, potřebuju s tebou mluvit, ale ne do telefonu. Přijedeš, nebo mám přijet já?“ vyhrkl jsem na krasotinku. Chvíli jsem poslouchal. „Jde o ten náš případ.“ řekl jsem na vysvětlenou. „Dobrá, čekám tě.“ řekl jsem a řekl krasotince svou adresu a hovor ukončil. Oblékl jsem se a čekal jsem na krasotinku, až přijede. Možná se mi otevře i ona. Pomyslel jsem si. Ale moc jsem v to nedoufal. Do hodiny krasotinka přijela.

 

Jane:

 

Po příchodu domů jsem se vrhla na večeři. Když mi v tom někdo zavolal. Koukla jsem se na displej. Byl to doktor.

„Co se děje, doktore?“ zeptala jsem se nevrle. „Je to nutné? Nepočká to do zítra?“ zeptala jsem se. Poté jsem znovu poslouchala. „Hned jedu.“ rezignovala jsem. Zoro i Daiki mě pozorovali.

„Co se stalo?“ zeptal se mě hned Zoro, když jsem hovor ukončila.

„Doktor má něco k případu. A do zítra to nepočká.“ řekla jsem to, co jsem věděla.. „Tak já jedu. Zvládneš to tu sám?“ zeptala jsem se Zora.

„Jistě, jen jeď.“ usmál se Zoro. Přikývla jsem a šla do auta a jela jsem k doktorovi domů. Byla jsem trošku mrzutá, ale to co mi řekl, mi vyrazilo dech.

 

Když jsem přijela k doktorovi, tak doktor na mě čekal už venku před domem. Byl oblečen do slavnostnějšího. Měl košili a rifle. Jestli si ze mě dělá srandu, tak ho zabiju. Pomyslela jsem si. Zaparkovala jsem a šla jsem za doktorem. Ten mi šel naproti.

„Jsem rád, že jste přijela, krasotinko.“ usmál se na mě doktor.

„Jestli si jenom děláte srandu, tak vás zabiju.“ pohrozila jsem doktorovi.

„Kéžby krasotinko, kéžby.“ pronesl doktor vážně. Takového jsem ho ještě neviděla.

 

Doktor mě doprovodil do kuchyně, kam jsme si sedli. Ani pití mi nenabídl, ale já bych odmítla. Čekala jsem, až dokor promluví, jako první.

„Krasotinko, jde o vážnou věc. Vím, že jsem to měl říct už v kanceláři, ale nechtěl jsem, aby to slyšela princezna. A taky jsem trošku jednal na vlastní pěst.“ promluvil vážně doktor. Takového jsem ho ještě neznala.

„Tak, co jste provedl?“ zeptala jsem se mírněji.

„Jde o tu podobiznu té ženy, kterou nakreslila princezna. Tu ženu znám.“ poslouchala jsem doktora a mlčela jsem. „Jde o mou mladší sestru Tomochiku. V devět hodin mám s ní schůzku v restauraci.“ dovyprávěl mi doktor. Chvíli panovalo ticho. Já nevěděla co říct.

„Měl jste to říct už v kanceláři.“ pronesla jsem k doktorovi, ale v klidu.

„Vím, ale nechci, aby jste mě vyšachovala ze hry.“ varoval mě s úsměvem doktor.

„Dobrá, ale budu vás sledovat, aby jste neudělal nějakou kravinu.“ souhlasila jsem nakonec. Svým způsobem jsem věděla, jak mu je.

„Díky, krasotinko.“ poděkoval mi s úsměvem doktor.

„Tak, až budete po večeři, připojím se a vezmeme k nám na výslech. Zatykač asi dostaneme zítra ráno, či dopoledne.“ navrhl jsem, jak budeme postupovat. Doktor přikývl na souhlas. Já jela do té restaurace. Cestou jsem zavolala Zorovi a Terce. Terka slíbila, že se hned ráno postará o zatykač.

 

Law:

 

Když krasotinka odjela, tak se mi ulevilo. Byl jsem rád, že to vzala v pohodě a s porozuměním. Ale sama mi nic neřekla, proč se do toho tolik angažuje. Ale s tím jsem počítal že hned se nesvěří. Oblečený jsem byl, tak jsem jenom čekal na devátou hodinu.

V děvět jsem se sešel se sestrou. Musel jsem sehrát komedii. Ne, že bych ji nenáviděl, to ne, ale trápilo mě to. Proč zrovna ona? Proč s tím souhlasila? Co jí to dává? A další otázky se mi honily v hlavě.

„Ahoj bráška, jdeme?“ přivítala se se mnou má sestřička.

„Ahoj, už jenom čekám na tebe.“ usmíval jsem na svou sestru. Oba jsme vstoupili do restaurace.

 

Sedli jsme si k volnému stolu. Krasotinka seděla u baru. Číšník byl hned u nás. Objednali jsme si pití a začetli se do jídelního lístku. Nakonec jsme si vybrali i jídlo.

„Děje se něco?“ zeptala se mě starostlivě Tomochika.

„To nemohu svou sestru pozvat na večeři?“ otázal jsem se s úšklebkem své sestry. Snažil jsem se, aby na mě nic nepoznala.

„Je to neobvyklé.“ řekla mi Tomochika. Pak jsme si různě povídali. Choval jsem se jak jsem jenom mohl, aby Tomochika nic nepoznala. Po jídle jsem zaplatil a u našeho stolu se objevila krasotinka.

„Tomochika Trafalgar? Jsem Jane Aomine, půjdete s námi.“ promluvila ostrým hlasem krasotinka. Tomochika se na mě podívala.

„Co se tu děje?“ zeptala se přísně Tomochika.

„To až u nás.“ řekla svým ostrým jazýčkem krasotinka.

„Radši pojďme.“ vybídl jsem Tomochik v klidu. Ta se na mě podívala.

„Ty si na mě narafičil past, že?“ začala se Tomochika rozčilovat.

„Chcete, abych vám dala přede všemi pouta?“ řekla přísně krasotinka.

„Ne, jdu dobrovolně!“ odsekla Tomochika krasotince. Oba jsme vzali Tomochiku za paže a odvedli ji k autu krasotinky. Poté jsme odjeli na stanici. Bylo mi mizerně, ale věděl jsem, že dělám dobře.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.