Anime World CZ/SK - Příběhy

7. Kdo je oběť?

Ichinose:

 

Poté, co odnesli naše prázdné talíře od snídaně, panovalo ticho. Přemýšlel jsem, proč nás tu drží. Co se tu děje. Proč Verču drží už od jejího narození? Čím je výjimečná? Vždyť je to puberťačka jako já. Honily se mi hlavou tyto otázky. Ale odpovědi jsem na tyto otázky nedostal. Ani Verča ty odpovědi neznala. Chtěl jsem Verče pomoct, ale sám jsem nevěděl, jak pomoci sám sobě. Do místnosti přišli dva muži. Mlčeli a násilím mi dali zase prášek. Poté zase v tichosti odešli.

„Nevíš, co je to za lék?“ zeptal jsem se nakonec Verči.

„Nevím.“ zakývala hlavou Verča, že nemá potuchy. To se dalo čekat. Pomyslel jsem si.

„To si nikdy nebyla venku?“ otázal jsem se Verči, jestli někdy byla venku, mimo tyto zdi.

„Nebyla, nebo aspoň myslím, že ne.“ odpověděla mi Verča.

„Jsou to zrůdy!“ konečně jsem si ulevil. Potřeboval jsem ze sebe dostat ten vztek.

„Nevíš, proč tě unesli?“ zeptala se mě Verča. Podíval jsem se na Verču.

„Nevím. Nemám vůbec potuchy, proč tu jsem.“ odpověděl jsem Verče.

„Ale je zvláštní, že jsi dospělý. Oni spíše unášejí malé děti.“ oznámila mi Verča. V šoku jsem na ni zíral.

„M-malé děti?!“ dostal jsem ze sebe. Poté jsem si vybavil Daikiho příběh. „Můj kamarád našel jednu dívku, která odtud utekla. Ale je stejně stará jako ty.“ dodal jsem už klidněji. Ta mě sledovala.

„A-ale to není možný. Odtud se nikdy nikdo nedostal.“ žasla Verča.

„Ale je to pravda. S vému příteli věřím.“ přikývl jsem, že si nevymýšlím.

„Věřím ti.“ usmála se na mě Verča. Úsměv jsem jí oplatil. Měla tak krásný úsměv. Celkově byla krásná. Nerozuměl jsem, jak ji tu můžou takhle držet po celý její život. A taky záhadou bylo to, že uměla mluvit. Co jsem si vzpomněl, tak Daiki říkal, že ta dívka nemluvila.

„Smím mít otázku?“ zeptal jsem se Veči. Zvědavost byla veliká.

„Jistěže, ale nevím jestli budu znát odpověď.“ souhlasila Verča.

„Jak to, že umíš mluvit? Můj přítel říkal, že ta dívka nekomunikuje.“ zeptal jsem se Verči zvědavě. Ta se nadtím zamyslela.

„Nevím čím to je, ale když se zamyslím, tak jsem tu stále sama. Až teď tu mám tebe.“ řekla po chvíli Verča.

„To je zajímavé.“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostal. Poté se otevřely dveře. Přišli dva muži.

„Pojď s námi!“ promluvil jeden z těch mužů hlubokým a přísným hlasem. Oba se dívali na Verču. Ta poslušně vstala a vyrazila za těmi muži. Já byl v pokoji sám a uzavřen. Zajímalo by mě, co s ní dělají. Pomyslel jsem si. Poté jsem ulehl na záda. Ale oči jsem nechal otevřené.

„Co se tu děje? A co je vlastně za den?“ zeptal jsem se nahlas, ale nikdo mi na tyto dvě otázky nemohl dám odpověď. Za prvé tu nikdo nebyl a za druhé ani Verča by to nevěděla. Ale těch otázek bylo daleko víc. Ale nikdo nechtěl se mnou komunikovat. Verča je tu vězněná od mala a ani neví, jak se naučila mluvit. A taky, proč jsem byl unesen. Co s tím mám já společného. Ale že mě unesli pod záminkou, že si mysleli, že já jsem Daiki, to mě nenapadlo. Byla tu docela nuda. Nakonec jsem zavřel oči a povedlo se mi usnout. Ani jsem nevěděl, že Verču přivedli zpátky.

 

Verča:

 

Znovu mě odvedli do místnosti se světli. Položila jsem se na lehátko a po chvíli jsem zavřela oči a usnula jsem. Ale stačila jsem si ještě všimnout, že na druhém lehátku je holčička. Ani nevím kolik jí mohlo být. Vždy mě zajímalo, co se mnou dělají, ale vždy jsem to prospala.

 

Znovu jsem se probrala v pokoji po boku Ichiho. Ten se na mě díval s úsměvem na tváři. Cítila jsem nával tepla do tváře.

„Vítej Šípková Růženko.“ pozdravil mě Ichi.

„Co znamená Šípková Růženka?“ zeptala jsem se Ichiho, protože to nebylo prvně, co mě takhle nazval.

„Ty neznáš pohádku o Šípkové Růžence?“ žasl překvapeně Ichi. Zakývala jsem hlavou, že neznám. Ichi se dal do vyprávění této pohádky. Se zaujetím jsem poslouchala. Kdybych ležela, asi bych jsem usnula, ale já seděla, tak to nehrozilo. Místy se Ichi snažil změnit hlas, tak jsem se musela smát. Nakonec pohádka skončila.

„Páni, pěkná pohádka.“ dodala jsem ze sebe v úžasu.

„To neznáš žádnou pohádku?“ zeptal se mě Ichi.

„Ne, nebyl kdo, kdo by mi vyprávěl.“ zakývala jsem hlavou, že ne.

„Jestli chceš, mohu pokračovat.“ řekl Ichi, že těch pohádek zná víc.

„Budu ráda.“ přikývla jsem s úsměvem. A Ichi se dal do vypravování. Řekl mi o pohádce Červená Karkulka, Sněhurka, či Popelka. Všechny pohádky se mi líbily. Ichi se u toho snažil měnit hlas. Což bylo komické, tak jsem se u toho smála.

„Úsměv ti moc sluší.“ řekl mi náhle Ichi. Znovu jsem cítila nával horka do dváří.

„T-tobě taky.“ dostala jsem ze sebe. Ichi se na mě usmíval a já na něho. Chtěla jsem mu pomoct, ale nevěděla jsem jak.

 

Jane:

 

Když doktor oznámil, že toto tělo je muže a je jen padesát let staré, nemohla jsem tomu uvěřit. Ani jsem na chvilku ze sebe nedokázala nic dostat.

„T-to si děláte srandu, že?“ nakonec jsem ze sebe dostala.

„Tak takhle blbý fór, bych neřekl.“ řekl s úsměvem doktor. Čert ať se v něm vyzná. Pomyslela jsem si.

„To tělo i tak odvezte. Vy doktore, se pokusíte zjistit, kdo to byl.“ nakonec jsem rozhodla, co se bude dít dál. Doktor se jenom usmíval. Já jsem šla stranou.

 

Vzala jsem mobila do ruky a hned volala Terce. Ta to po chvíli zvedla.

„Ahoj Terý, jak to u vás vypadá?“ zeptala jsem se Terky, jestli je vše v pořádku. Chvíli jsem poslouchala. „Tady je to ještě větší záhada. To tělo podle doktora, je jen padesát let staré a jde o mužskou kostru, a ne o ženskou.“ řekla jsem Terce do telefonu. „Sice dělá vtípky, ale tohle na žert nevypadá.“ dodala jsem do telefonu. „Dobře, až se to tu vyřídí, vrátíme se. Pozdravuj.“ rozloučila jsem se s Terkou. Pak jsem se vrátila k doktorovi.

 

Ten se postaral o ostatky a do půl hodiny jsme jeli zpátky. Celou cestu jsme mlčeli a ani jeden z nás nepromluvil ani slovo.

 

Cori:

 

Sice jsem si kreslila, ale poslouchala jsem své okolí. Daiki si šeptal různé definice, které mi nic neříkaly. Když Terka dovyprávěla příběh, rozhodla jsem se, že jí i Zorovi nakreslím další obrázek. Ale v tom jsem si vzpomněla ještě na jednu osobu z toho vězení. Proto jsem se dala do kreslení té ženy. Byla jsem do toho zabraná, že jsem ani nevnímala, že je oběd.

„Cori, musíš jíst.“ řekla mi Terka, která mě vytrhla ze zamyšlení.. Přikývla jsem na souhlas a přestala jsem krelist. Šla jsem si dát čínu, kterou ostatní objednali. Bylo to výborné. Ale já byla myšlenkami u té ženy. Viděla jsem ji jen jednou a to jenom na vteřinu, ale její obličej jsem si zapamatovala. Rychle jsem se najedla a začala zase kreslit.

 

Terka:

 

Když jsme se domlouvali, co si dát k obědu, tak nás Cori nevnímala. Byla zabraná do kreslení. Tak jsme ji nechali, ať si kreslí.

„Asi si na někoho vzpomněla.“ řekl zamyšleně Zoro.

„Taky si myslím.“ přikývla jsem na souhlas.

„Tak ji nechte, ať pak na to nezapomene.“ řekl Daiki, což já i Zoro jsme věděli, že se tak máme zachovat. Ale ani jeden z nás nic neřekl. Ale pak byl oběd, to jsem Cori vyrušit musela. Musela se najíst. Jídlo do sebe hodila jak nejrychleji mohla a šla pokračovat v kreslení. Musí to být hodně důležitá osoba. Pomyslela jsem si. Po jídle mi zazvonil mobil. Byla to Jane.

„Ahoj Jane.“ pozdravila jsem ji. Poté, co mi Jane řekla mi vyrazila dech. Poté, co jsem hovor ukončila se na mě Zoro podíval.

„Co se děje?“ zeptal se mě Zoro.

„To tělo je mužské a je jen padesát let staré. Takže ta žena je buď pohřbena jinde, nebo to tělo někdo vězní dvěstě let.“ řekla jsem Zorovi to, co mi řekla Jane.

„Je to čím dál tím víc složitější a záhadnější.“ pronesl Zoro. Já jsem přikývla na souhlas. Pak jsme čekali, až dorazí Jane a Law.

 

Law:

 

Při zpáteční cestě jsem byl rád, že krasotinka jede rychle. Už jsem se viděl v laboratoři s tím tělem. Krasotinka taky mlčela. Byla myšlenkami jinde, stejně jako já.

 

Na stanici jsem se hned zavřel ve své pracovně, kde na mě čekaly ostatky. Převlíkl jsem se do bílého a dal se do práce. Nejdřív jsem sejmul otisky. I z kostry se dají zjistit otisky. Ty jsem poslal Terce, aby prohrabala databází ty otisky. Poté jsem udělal otisky zubů, které se taky našly. Podle tvaru se jednalo o chlapce. Asi patnáctiletého chlapce. Ale říct, jak vypadal to jsem nedokázal. Vnitřnosti toho chlapce už nebyly. Jenom kostra po něm zbyla. Takže má práce byla rychle hotová. Když jsem měl hotovo, šel jsem k ostatním.

 

Na obrazovce byla podobizna asi patnáctiletého chlapce. Došlo mi, že toto je naše oběť. Na obrazovce stálo jméno Syo Kurusu. Tak mladý. Pomyslel jsem si, když jsem dorazil k ostatním.

„Ten kluk byl přibuzný té ženy, kterou hledáme?“ zeptal jsem se všech nahlas. Všichni se na mě podívali.

„Vypadá to tak.“ přikývla krasotinka. „Co jste z těla zjistil, doktore?“ zeptala se na mé výsledky pitvy.

„Že byl zcela zdráv, jen musel zemřít při autohavárii. Nebo podle zlomenin kostí tomu nasvědčuje.“ řekl jsem příčinu smrti, kterou jsem za pomoci kostí zjistil. „Stalo se to více než před padesáti lety. Možná okolo šedesáti lety.“ řekl jsem svůj odhad dobu na smrt toho chlapce.

„Law má pravdu. Byl zabit při autohavárii. Jel ve školním autobuse, když to do nich napálil řidič kamionu, který byl pod vlivem alkoholu. Nikdo to nepřežil.“ přečetla Terka nahlas zprávu před šedesáti lety.

„Ale proč ho pohřbili do hrobu, kde měla být naše oběť, která zemřela před dvěstě lety?“ zeptal jsem se všem. Nikdo mi neodpověděl. Nikdo neznal odpověď. Rozhodně ne na tuto otázku. Panovalo ticho. I špendlík by bylo slyšet spadnout na zem. Ani jsme si nevšimli, že se kolem nás nahromadila Cori s Daikim. Cori držela namalovaný obrázek. Všiml jsem si té kresby. Ale to je...Pomyslel jsem si.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.