Anime World CZ/SK - Příběhy

6. Exhumace

Terka:

 

Bylo šest hodin večer a já se snažila najít nějakého soudce, který by mi dal povolení na exhumaci jednoho těla. Šlo o paní Kurusu. Ale nikdo mi to nezvedal. Už jsem byla zoufalá, ale to se dalo čekat. I když to bylo za potřebí udělat dnes. Nakonec jsem zkusila ještě jednoho soudce a měla jsem štěstí.

„Dobrý večer, pane soudce. Měla bych k vám menší prosbu.“ promluvila jsem do telefonu. Chvíli jsem poslouchala. „Jste moc laskav.“ poděkovala jsem. „Potřebovali bychom příkaz k exhumaci jednoho těla. Jde o paní Kurusu, která zemřela před dvěstě lety.“ řekla jsem svou prosbu. „Ano, je pohřbena na místním hřbitově.“ odpověděla jsem soudci. „Myslím, že to zítra postačí.“ přikývla jsem. „Moc vám děkuju.“ poděkovala jsem znovu a zavěsila. Na mě zírali ostatní. Chtěli vědět, jak jsem dopadla. „Soudce Hijirikawa nám to povolení obstará. Zítra si to máme vyzvednout.“ odpověděla jsem všem.

„Jsi super.“ pochválila mě Jane a usmála se na mě. „Doktore, zítra pojedete se mnou na hřbitov, aby jste si vyzvedl to tělo.“ řekla směrem k Lawovi. Hodně mě tím překvapila, že chce, aby s ní jel, ale víc jsem se o to nestarala. „Vy dva dohlídnete na Daikiho a Cori.“ otočila se na mě a Zora.

„Jak si má krasotinka přeje.“ ozval se s úšklebkem Law.

„V pohodě, nemám s tím problém.“ řekla jsem Jane. I Zoro přikývl na souhlas.

„Tak, pro dnešek končíme.“ rozhoda Jane a propustila nás domů. Zoro jel s Jane, Daikim a Cori k ní domů. Já jela za naší dcerkou a mou matkou.

 

Cori:

 

Poté, co jsem se vrátili domů k Jane a Daikimu, se dala Jane do vaření večeře. Sledovala jsem Jane, jak vaří. Chtěla jsem jí pomoct, ale nevěděla jsem jak, ani jestli bych jsem to zvládla, když kromě kreslení nic neumím. Seděla jsem u stolu a pozorovala Jane. Daiki nakonec přišel dolů osprchovaný a pomohl Jane.

„Cori, jdi se vykoupat. Chvilku to potrvá.“ usmála se na mě Jane. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Šla jsem nahoru do koupelny.

 

Svlékla jsem své oblečení a spustila jsem si sprchu. Byla vařící, ale to mi nevadilo. Z toho vězení jsem byla na to zvyklá. Buď byla voda vařící, či ledová. Umyla jsem si vlasy. Kdž jsem byla hotová, tak se dole už podávala večeře.

 

Jane s Daikim udělala tousty. Byly vynikající. Všichni jsme si pochutnali. Po večeři šla Jane do sprchy a Daiki se Zorem udělali nádobí. Když bylo vše hotové, tak šel pod sprchu Zoro. Mezitím Jane ustlala gauč a dala matraci na zem. Já ji přitom pozorovalal. Jane si toho nejspíš všimla.

„Víš Cori, do jedné postele se nevejdeme.“ usmála se na mě Jane. Přikývla jsem hlavou, že rozumím. A taky jsem se pousmála. Rozhlédla jsem se po kuchyni. Všimla jsem si, jak můj obrázek věnovaný Jane, visí na lednici. Tak přeci má jenom radost. Pomyslela jsem si a usmála se. „Ještě jednou díky za obrázek.“ položila svou ruku na mé rameno. Usmívala se. Cítila jsem se tu tak šťastně. Všichni na mě byli hodní. To v tom vězení nás jenom dopovali prášky a hlídali. Nic jiného. Občas někdo na někoho zakřičel, ale to bylo vše. Pokusní králíci. „Teď Cori, hezky do postele.“ vytrhla mě ze vzpomínek. Cítila jsem se už unavená, tak jsem hlavou přikývla na souhlas a šla s úsměvem na rtech do pokoje, kde jinak spí Jane.

 

Law:

 

Když má krasotinka řekla, že s ní pojedu další den vyzvednout tělo, byl jsem překvapen. Nečekal bych, že půjde se mnou do terénu. Ale mlčel jsem a nedal na sobě nic znát. Celý den jsem uvažoval, proč se do toho tolik angažuje. Jako by ji něco trápilo. Musel jsem na to přijít. Chtěl jsem jí pomoci. A taky jí dokázat, že nejsem tak špatný, jak na první pohed vypadám. Záviděl jsem Zorovi, že bude přes noc u Jane. Žárlil jsem, a to důvod k tomu nebyl. Zoro byl ženatý a měl dvouletou holčičku. Přesto jsem žárlil. Po ukončení dnešního dne jsem jel domů. Doma na mě stejně nikdo nečekal. Ještě nedávno u mě žila má sestra, ale co si našla práci, dostala lepší byt.

 

Doma jsem si hned udělal koupel. Koupel miluju. Natáhnout se ve vaně, mít teplou vodu se spousty pěny a relax. To přímo zbožňuju. Když jsem byl minulý večer u Jane, tak jsem si všiml, že ten byt je malý. Že ani vanu nemají. Doufal jsem, že jí jednou ukážu jak je vana příjemná. Na krasotinku jsem myslel den, co den. Miloval jsem ji, ale ona mě v lásce moc nemá. Můžu si za to sám. Už od prvního setkání jsem si z ní dělal legraci. Prostě černý humor. Proto si ani netykáme. Jako jediní. Ale chci to změnit. Jen nevím jak. Černý humor používám už od střední školy. Odháněl jsem tím své fanynky. Žádná z nich nebyla ta pravá. Ale krasotinka? Má krasotinka? To je jiný kalibr. Tu jsem rozhodně chtěl. Ne jenom na jednu noc, ale na celý život.

 

Jane:

 

Po chudé večeři jsem dala Cori i Daikimu dobrou. Zoro si lehl na zem a já na gauč. Neprotestovala jsem. Stejně jeden z nás musel spát na zemi a druhý na gauči. Nemohla jsem usnout. Zoro začal chrápat. Musela jsem se nadtím pousmát. Bezstarostný, jako vždy. Usne kdykoliv i kdekoliv. Pomyslela jsem si. Ležela jsem na zádech a zírala jsem do stropu. Přemýšlela jsem, proč unesli Ichiho, místo Daikiho. Oba vypadají úplně jinak. Nedávalo to smysl. A možná jsem nemohla usnout, protože mi taky nedalo, proč mi Cori namalovala obrázek doktora. Proč zrovna on? Ptala jsem se sama sebe. Ale nechtěla jsem Cori urazit, tak jsem si ten obrázek dala na ledničku. Sice ne moc nadšeně, ale aspoň se Cori cítí dobře. Teda doufám. Nakonec jsem taky usnula, ale ne tvdým spánkem.

 

Ráno jsem udělala snídani pro všechny. Přes noc se nic nedělo. Zoro se po chvíli probral a šel mi pomoci se snídaní.

„V pohodě, jen si sedni.“ řekla jsem Zorovi, že mi pomáhat nemusí.

„Vím, ale já chci.“ řekl Zoro a nedal si to vymluvit. Oba jsme tedy dělali snídani pro nás čtyři. „Ale co Daikiho zápas?“ zeptal se mě po chvíli. Došlo mi, že Daiki v pátek má basketbalový zápas.

„Uvidíme, co se dá dělat.“ řekla jsem a pokrčila jsem rameny. Sama jsem odpověď neznala. „Ale bude to záležet i na Daikim.“ řekla jsem, že toto rozhodnutí nechám i na Daikim. Zoro mlčky přikývl na souhlas. Pomalu dolů přišla Cori i Daiki. Všichni jsme zasedli ke stolu a mlčky dali do jídla. Pak jsme vyrazili na stanici.

 

Na stanici už byla Terka i doktor. Terka měla už povolení u sebe. Takže mně i doktorovi usnadnila práci. Otočila jsem se na Cori a Daikiho.

„Já teď pojedu s doktorem na místo, kde budeme pracovat. Tady Terka a Zoro na vás dohlídnou. Vrátím se i s doktorem. Nebojte.“ mluvila jsem spíš ke Cori, než k Daikimu.

„Neboj, my to tady zvládneme. Jen to přežij ty ségra.“ utahoval si ze mě Daiki. Dokonce se na mě ušklíbl.

„Dobrá, doktore, jedeme.“ otočila jsem se na doktora. Poté jsme oba dva vyrazili k místnímu hřbitovu.

 

Terka:

 

Poté, co Jane a Law odjeli, jsem zůstala v kanceláři se Zorem, Cori a Daikim. Zoro se hned pustil do papírování, Cori si zase malovala a Daiki si vyndal učivo. I já si našla práci. Po chvíli jsem měla telefonát. Hned jsem to zvedla.

„Roronoa?“ ozvala jsem se do mobilu. „Ano mami. Dobře. Díky.“ a hovor jsem rychle ukončila.

„Co se děje?“ zeptal se mě hned Zoro.

„Malá má chřipku. V noci dostala horečku.“ odpověděla jsem Zorovi.

„Nechceš jít domů za ní? Já to tady zvládnu.“ zeptal se mě Zoro.

„V pohodě. Pomohu tobě tady.“ usmála jsem se na Zora. I když pravda byla taková, že bych jsem nejraději domů jela za dcerkou. Všimla jsem si, jak nás Cori sleduje. „Já a Zoro máme dvouletou holčičku. Jane se jmenuje.“ usmála jsem se na Cori. Ta mi úsměv oplatila.

„Hele, jak to bylo s tím porodem?“ zeptal se mě Daiki. Tušila jsem, kam tím směřuje. Chtěl, abych jsem Cori řekla, co se tu před dvěmi lety stalo. Podívala jsem se na Zora.

„Jen povídej, rád si to připomenu.“ usmál se na mě Zoro. Úsměv jsem mu oplatila.

„Teď ti řeknu příběh, jak moje a Zorova dcera ke svému jménu přišla.“ dívala jsem se na Cori. Ta si přisunula židli blíž a upřela na mě její kukuč. Já se dala do vyprávění.

 

Před dvěmi lety:

 

Byla jsem v osmém, skoro devátém měsíci těhotenství. Šla jsem navštívit svého muže Zora na stanici. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila dál. Všichni seděli u svých stolů a pracovali. Když jsem vstoupila dál, všichni se na mě podívali.

„Terý, co tu děláš?“ přivítala mě Jane. Hned jsme se objaly.

„Zlatíčko, víš, že se máš šetřit.“ byl hned u mě Zoro. Políbil mě a posadil ke stolu.

„Doma se nudím. A taky jsme se dlouho neviděli.“ tím jsem měla na mysli Jane a Lawa.

„Taky tě rádi vidíme, smíšku.“ usmál se Law.

„Dojdu pro kávu.“ řekl Zoro, čapl Lawa a už byli fuč. Podívala jsem se na Jane a ta na mě.

„Asi jméno ještě nemáte, co?“ zeptala se mě Jane.

„Ne. Nemůžeme se shodnout.“ zakývala jsem hlavou na souhlas. A v tom se to stalo. Udělalo se mi zle. Něco ze mě vyteklo.

„C-co to je?“ zděsila se Jane. Podívala jsem se pod sebe.

„Plodová voda. Jane já...“ nedořekla jsem. Dostala jsem kontrakce. Vše šlo moc rychle. Mně i Jane došlo, že budu rodit. Jane hned zavolala záchranku. A Zoro s Lawem se nevraceli.

„Vydrž, za chvilku tu bude pomoc.“ snažila se mě Jane uklidnit. Ale sama nevěděla co má dělat. Jenže se to zhoršovalo. Záchranka nikde, chlapi nikde. Kontrakce byly silnější a bolestivější.

„J-Jane...B-budu rodit...“ dostala jsem ze sebe. S pomocí Jane, jsem si lehla na zem. Jane mě držela za ruku.

„P-podívám se.“ řekla nejistě Jane. Když se podívala, byla bledá. „Vidím hlavičku.“ oznámila mi. Funěla jsem a tlačila. Jane sama nevěděla, co má dělat, ale nepřestávala na mě mluvit. Nakonec, když se otevřely dveře a v nich byl Zoro s Lawem, držela Jane v náručí mé a Zorovo dítě. „J-je to holčička.“ oznámila nám. Zoro byl hned u mě. Jane mi podala malou, kterou zabalila do deky, kterou ji podal Law. Podívala jsem se na Zora a ten na mě.

„Jane, může naše dcerka nést tvé jméno?“ zeptal se Zoro Jane. Chvíli panovalo ticho.

„B-bude mi ctí.“ souhlasila s úsměvem Jane. Poté přijela záchranka a mě, malou a Zora odvezli do nemocnice.

 

Součastnost:

 

Dovyprávěla jsem celou historku. Cori měla vykulené očí. Poté mě objala. Byla jsem překvapena. Ale nebyla jsem sama. I Zoro a Daiki byli překvapeni.

„D-děkuju.“ promluvila Cori. Cítila jsem, jak jí tečou slzy. Hned jsem ji utěšovala. Pak si zase začala malovat a já se Zorem jsme se věnovali naší práci.

 

Law:

 

Poprvé v životě jsem jel v autě s mojí krasotinkou. A abych pravdu řekl, tak snad i naposledy. Řídí perfektně, jen moc rychle. Musel jsem se držet a to pořádně. Sice pád nehrozil, ale ta jízda si to vyžadovala.

„Snad nemáte strach, doktore.“ ušklíbla se krasotinka.

„S vámi? Nikdy.“ taky jsem se ušklíbl.

„Tak proč se držíte?“ nedala mi pokoj krasotinka.

„Jen tak.“ pokrčil jsem rameny.

„Nechápu, co všichni máte proti mé jízdě.“ řekla zachmuřeně krasotinka.

„Že by rychlost?“ začal jsem si dobírat krasotinku.

„Pche, tak je v normálu.“ odfrkla si krasotinka. Já to radši dál nekomentoval. A jeli jsme zase mlčky.

 

Za dvě hodiny jsme byli na místě. Byl to sice místí hřbitov, ale od naší stanice přeci jenom daleko. Byl jsem rád, když jsem mohl z toho auta vystupit a nadýchat se čerstvého vzduchu. Už se nedivím, že chce řídit Zoro. Pomyslel jsem si. Oba jsme v tichosti šli za hrobařem. Technici už byli na místě a čekali jenom na rozkazy.

„Jak si to představujete?! Vykopat dvěstě let starý hrob?!“ začal hrobař nadávat. Ale místo odpovědi mu Jane dala povolení k exhumaci těla.

„Doktore, jděte se postarat o mrtvolu.“ přikázala mi krasotinka.

„Rozkaz, krasotinko.“ zasalutoval jsem a šel dělat svou práci. Nebo spíš dohlédnout na tělo, aby technici nic nezničili. Krasotinka mluvila s hrobařem. Já dohlížel na techniky. Ale jenom přeci, po očku jsem sledovat krasotinku. Doufal jsem, že neudělá chybu. Tušil jsem, že zatím je něco víc. Chtěl jsem to zjistit, ale sama by mi to krasotinka neřekla. Ale věděl jsem, že Zoro i Terka jsou v obraze. Co si namlouvám. Mě nesnáší, tak se mi svěřovat nebude. I když si za to mohu sám. Neodsousil jsem krasotinku, jen jsem ji od sebe odháněl, jak jen to šlo. A to mým černým humorem.

 

Když bylo tělo vyndáno, nebo spíš ostatky, tak krasotinka dohlížela na práci stejně jako já.

„Hmmm, to bude ještě zajímavé.“ řekl jsem si pod vousy, spíš pro sebe.

„Říkal jste něco, doktore?“ otočila se na mě krasotinka.

„Jenom to, že toto tělo nepatří do doby, dvěstě let staré, ale tak do padesáti let staré. A není to tělo ženy, ale muže.“ řekl jsem to, co jsem zjistil při prvním pohledu na ostatky mrtvoly. Chvíli panovalo ticho.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.