Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Kdo je Verča?

Vědci:

 

Jeden z vědců zkoumal pár zkumavek. Když se ozval hluboký hlas za jeho zády.

„Hej, Nagi, volá šéf.“ ozval se hlas a muž, který zkoumal zkumavku se leknutím otočil ke dveřím.

„Hele, tohle mi nedělej!“ obořil se na toho muže, ten muž jménem Nagi. Uklidil zkumavku a vyrazil s tím mužem do jiné místnosti.

 

V jedné místnosti byly dvě ženy a tři muži. Čekali, co se bude dít dál. Na drátě byl jejich šéf. Nikdy nikdo ho neviděl. Jen ho slyšeli zkresleně přes telefon.

„Šéfe, jsme všichni.“ ozval se jeden z mužů.

„Jste tupci! Všichni! Unesli jste jiného hocha!“ začal šéf do telefonu křičet. Všichni se na sebe podívali.

„Ale...“ začal jeden z mužů protestovat.

„Žádné ale! Spackali jste to! Toho kluka nadrogujte, aby na vše zapomněl!“ řekl mírněji šéf do telefonu.

„Ano šéfe.“ ozvali se všichni sborově.

„A co objekt číslo patnáct?“ zeptal je ještě jejich šéf.

„Teď dělám testy, ale vypadá to dobře.“ promluvil muž jménem Nagi.

„Dobrá! Držte se plánu a už žádné omyly, či chyby!“ řekl šéf klidněji. Poté hovor skončil. Všichni se po sobě podívali. Nikdo nic neříkal.

„Jak je možné, že ten chlapec, není ten pravý?“ zeptala se potichu jedna z žen. Všichni se na ni podívali „Měli jsme i jeho fotku, tak proč?“ pokračovala v otázkách.

„Nevím, ale teď je to už jedno.“ pokrčil rameny jeden z mužů.

„Vám je vše jedno, že Camusi.“ obořila se druhá žena do toho muže.

„Být vámi, dávám si pozor na pusu!“ obořil se muž jménem Camus na tu druhou ženu.

„Jdu do laboratoře.“ promluvil Nagi. „A vy Camusi, byste mohl dát tomu chlapci náš lék.“ dodal, otočil se na muže jménem Camus. Ten si odfrknul a dal se do práce. I Nagi odešel. Zůstal v místnosti jeden muž a dvě ženy. Po chvíli se i oni rozešli a šli pracovat.

 

Jane:

 

Všichni jsme v tichosti čekali až se objeví matka Ichiho. Přemýšlela jsem, jak jí to říct. Law byl ve své laboratoři s Cori i Daikim. Nechtěla jsem, aby u tohoto rozhovoru byli. Nechtěla jsem je do toho ještě víc zatahovat, než bylo nutné.

 

Asi po hodině dorazila Ichiho matka. Přivítala jsem ji a představila ji svým kolegům Zorovi a Terce. Sedly jsme si k mému stolu. Zoro se připojil.

„Slečno Aomine, řeknete mi konečně, co se tu děje?“ přešla rovnou k věci matka Ichiho.

„Nemůžu jít do podrobností, ale vás syn Ichinose byl unesen.“ řekla jsem rovnou pravdu, ale šetrně. Matka Ichiho se na mě podívala vyděšeně.

„J-jak to myslíte?“ dostala ze sebe nakonec matka Ichiho.

„Únosci se nám ozvali. Ale spletli si oběť. Původně měli unést Daikiho, ale Daikimu nebylo dobře, tak místo tréninku šel domů. Nevíme co mají za lubem, ale slibuju, že ho najdeme a Ichinoseho zachráníme.“ snažila jsem se Ichiho matku uklidnit.

„A-ale proč?“ bylo jediné, co ze sebe matka Ichiho dostala.

„To nevíme.“ oznámila jsem matce Ichiho. Nechtěla jsem jí říkat víc podrobností a vystrašit ji ještě víc.

„Nebojte, my ho zachráníme.“ promluvil za tu celou dobu Zoro.

„Teď jeďte domů. Ozveme se, až budeme vědět víc.“ slíbila jsem matce Ichiho. Ta se postavila na nohy.

„D-dobře. Beru vás za slovo.“ dostala ze sebe Ichiho matka. Rozloučila se a odešla. Doprovod domítla. Poté jsem šla pro ty tři, aby se mohli vrátit mezi nás.

 

Daiki:

 

Stále jsem nemohl věřit, že místo mě unesli mého nejlepšího přítele Ichiho. Jak se ta záměna mohla stát? Ptal jsem se sám sebe. Ničemu jsem nerozuměl. Cori si jenom malovala. To bylo jediné, co zvládla. Ale malovala krásně. Pro celý tým nakreslila obrázek. Mně nakreslila mě a Jane. Pro Jane nakreslila podobiznu Lawa, což jsem věděl, že Jane z toho radost mít nebude. Pro Lawa nakreslila podobiznu Jane. A pro Terku se Zorem taky jejich podobizny. Zoro dostal podobiznu Terky a Terka podobiznu Zora. Já jsem seděl a sledoval Cori, jak si maluje. Ale věděl jsem, že se bojí. Rozhodně jsem ji chtěl ochránit. Nechtěl jsem ji znovu ztratit. Už nikdy. Když jsem ji znovu našel.

„Neboj, ochráníme vás.“ promluvil potichu Law. Muselo mu dojít, že se o Cori bojím. Podíval jsem se na Lawa.

„Vím.“ přikývl jsem hlavou na souhlas. „Doktore, mohu mít otázku?“ zeptal jsem se Lawa.

„Povídej hochu.“ vybídl mě Law.

„Proč vás sestra nemá v lásce?“ zeptal jsem se na otázku, na kterou jsem chtěl znát odpověď. Law chvíli mlčel. Poté se otevřely dveře a vyšla dovnitř Jane. Law mi tedy neodpověděl.

„Můžete se k nám připojit.“ oznámila nám Jane s úsměvem. Všichni tři jsme se zvedli a vrátili se k ostatním.

 

Cori všem rozdala obrázky. Všichni měli radost. I Jane. I když z podobizny Lawa radost neměla. Ale nedala na sobě nic znát. Cori namalovala ještě jednu osobu. Dívku, tak v jejím věku. Jane došlo, že je to další oběť, která byla unesena. Nebo aspoň to tak vypadalo.

 

Verča:

 

Když jsem se probudila, Ichi ještě spal a stále mě držel za ruku. Sledovala jsem ho. Je to moc pěkný a hodný hoch. Pomyslela jsem si. Cítila jsem nával horka do svých tváří. Srdce mi bušilo o sto šest. V žaludku jsem měla divný pocit. Ničemu jsem nerozuměla. Když se Ichi začal probouzet, tak jsem od něho odvrátila zrak.

„Dobré ráno.“ pozdravil mě Ichi. Podívala jsem se na Ichiho a usmála jsem se.

„Dobré ráno.“ taky jsem Ichiho pozdravila.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se mě Ichi. Než jsem stačila reagovat, tak se dveře otevřely. Nesla se nám snídaně. Než ale odešli, dali další prášek Ichimu. Ale tentokrát Ichi po něm neusnul. Oba jsme se dali mlčky do jídla. Když jsme vše hladově snědli, tak panovalo ticho.

„Vyspala jsem se dobře.“ odpověděla jsem Ichimu na jeho předešlou otázku.

„Co?“ dostal ze sebe Ichi překvapeně. Musela jsem se pousmát.

„Ptal ses, jak jsem se vyspala, tak odpovídám, že dobře.“ připomněla jsem Ichimu, na co se mě ptal.

„Vidíš to, na to jsem úplně zapomněl.“ usmál se Ichi. Měl moc krásný úsměv. Po chvíli se dveře zase otevřely a dozorci odnesli naše prázdné talíře.

 

Cori:

 

Když jsem všem namalovala obrázky, měli všichni radost. I Jane, i když jsem se bála, že můj obrázek nepřijme, ale vzala si ho s úsměvem na tváři. Což jsem byla ráda. Poté jsem si vzpomněla na dívku. Na tu, kterou jsem zahlédla v den mého útěku. Hned jsem se pustila do kreslení její podoby. Byl ještě čas. Daiki celou tu dobu byl se mnou. Mlčel, ale tušila jsem, že má něco na srdci. Že ho něco trápí. Jen jsem nevěděla co. Chtěla jsem se ho zeptat, co ho trápí, ale nevěděla jsem jak. Mluvit mi nešlo a kromě kreslení jsem nic neuměla. Daiki byl mimo a ani nezaregistroval že ho delší dobu pozoruju.

„D-Daiki...“ pokusila jsem se vyslovit jeho jméno. A k mé radosti se to povedlo. Všichni se na mě podívali.

„Chce nejspíš vědět, co tě trápí, hochu.“ promluvil doktor. Byl hodně chytrý a došlo mu, o co mi jde.

„Promiň, Cori. Jen se bojím o svého kamaráda.“ pousmál se na mě Daiki. Cítila jsem, že v tom je něco víc, ale jenom jsem se pousmála. Když jsem měla obrázek hotový, tak jsem ten obrázek podala Jane.

„Kdo je ta dívka? Taky z laboratoře?“ hned se mě zeptala Jane. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Všichni se na tu kresbu podívali.

„Ale tu já znám.“ promluvila Terka a bez řečí se pustila do hledání v počítači, jak ten nástroj nazývali. Po nějaké chvíli se na obrazovce objevila tvář té dívky. „Verča Kurusu. Unesena před dvěstě lety.“ četla nahlas.

„Dvěstě let?“ dostali všichni najednou.

„To ještě je v té databázi pohřešovaných?“ divila se Jane.

„Museli na ní dělat pokusy, protože už žije tolik let.“ promluvila Terka. Na otázku Jane nereagovala.

„Co se o ní ještě píše?“ zeptala se zvědavě Jane. I mě to zajímalo.

„Byla uměle oplodněna. Otec neznámý.“ četla Terka nahlas.

„To znamená, že musela být už výjimečná při tom oplodnění.“ promluvil Zoro.

„Terý, myslíš, že dokážeš sehnat povolení k exhumaci těla matky?“ zeptala se Jane Terky.

„Pokusím se o to.“ slíbila Terka. I Jane sedla k počítači a začala něco hledat. Já a Daiki jsme vše potichu sledovali.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.