Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Špatný únos

Jane:

 

Po tomto telefonátu jsem hned vytočila číslo na Daikiho a modlila jsem se, aby to nebyla pravda. Všichni mě pozorovali a čekali, co jsem se dozvěděla. Po chvíli mi Daiki hovor vzal.

„Daiki, jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem do telefonu. Chvíli jsem poslouchala. „Dobře, zůstaň doma. Hned tě vyzvednu.“ řekla jsem a hovor ukončila. Podívala jsem se na ostatní. Čekali co řeknu. „Někoho unesli. Myslí si, že unesli Daikiho, ale chytli někoho jiného. A po mně chtějí výměnu. Daiki za číslo dvacet tři.“ oznámila jsem všem. Hned jsem svůj mobil podala Terce a ta začala rychle to číslo vyhledávat, ale bez úspěchu.

„Tak koho unesli?“ zeptal se zmateně Zoro.

„Musím zajet pro Daikiho.“ neodpověděla jsem Zorovi.

„Já tam pro něho zajedu.“ ozval se Law. Všichni jsme se na Lawa podívali.

„Vy doktore?“ byla jsem překvapena.

„Ano já. Včera jsem i u vás byl.“ ušklíbl se Law.

„Pojedu já. Pak vše vysvětlím.“ nesouhlasila jsem s návrhem Lawa. Vzala jsem klíče od auta, ale nejdřív jsem šla za Cori. „Cori, přivezu sem Daikiho. Ty tu na mě počkej. Terka ti s čímkoliv pomůže.“ řekla jsem Cori. Coti přikývla a pousmála se. Poté se věnovala zase kreslení. A já vyrazila za Daikim.

 

Jela jsem jak nejrychlej jsem dovedla. Chtěla jsem mít svého brášku u sebe. Je pro mě hodně důležitý. V podstatě jsem ho vychovala, když rodiče cestovali. Daiki na mě čekal v obýváku. Jakmile jsem otevřela dveře, byl u mě.

„Jane, co se děje?“ byl bledý Daiki.

„Až na stanici.“ řekla jsem s úlevou v hlase, že Daiki je v pohodě. Nastoupili jsme do auta a jeli na stanici.

 

Na stanici byli všichni zvědaví, co se tu děje. Všechny jsem svolala k počítači k Terce. Byla přítomna i Cori s Daikim.

„Nevím, jak to ví, ale ví, že dvacet trojka je u nás. Unesli někoho, u koho se domnívali, že je Daiki. Za jeho život chtějí zpátky svůj objekt. Musíme zjistit, kdo je zrádcem a koho vlastně unesli.“ řekla jsem všem co se stalo. Cori se vyděsila i Daiki byl v obličeji bílý.

„Přes noc budu u vás, abych ti pomohl s hlídáním. A bez řečí.“ ozval se Zoro. Chtěla jsem protestovat, ale Terka byla rychlejší.

„Zoro má pravdu..“ přikývla Terka.

„Dobrá. Daiki musím s tebou mluvit.“ podívala jsem se na Daikiho. Daiki přikývl hlavou, že rozumí.

„Jděte do mé pracovny. Tam budete mít klid.“ ozval se Law. Nic jsem neřekla a šla s Daikim do pracovny Lawa. Musela jsem Daikimu řict pravdu o Cori.

 

Sedli jsme si na lehátko. Chvíli bylo ticho. Nevěděla jsem, jak začít. Nadechla jsem se. A vydechla. Dívala jsem se na Daikiho.

„Říká ti něco Cori Mizuki?“ zeptala jsem se Daikiho a pozorovala jsem ho.

„Ano, jde o kamarádku z dětství, kterou unesli, když jí bylo pět let. A tato dívka se jmenuje Cori.“ řekl pohotově Daiki. Vykulila jsem na na Daikiho oči.

„J-jak to víš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Je jí hodně podobná, jen má ta tetování a je větší. Ale je to ona. Má první a životní láska.“ přiznal se mi Daiki.

„Správně. Nedáme jim ani Cori, ani tebe. Ale Cori si tě nepamatuje. Dostávala do sebe drogu zapomnění.. Sama nezná jméno Cori. Nebo aspoň jí to nic neříká.“ dodala jsem, že si Cori nic nepamatuje.

„Chápu.“ přikývl Daiki. Poté Daikimu zazvonil mobil. „Promiň.“ omluvil se a hovor zvedl. „Prosím, paní Tokiya?“ ozval se do telefonu. „Nevím, kde je. Ještě není doma?“ řekl překvapeně do telefonu. Mně to v hlavě začalo šrotovat a nakonec mi to došlo. Věděla jsem, koho ve skutečnosti unesli. Unesli místo Daikiho Ichiho, Daikiho nejlepšího přítele. Pomyslela jsem si.

„Podej mi ten telefon.“ zašeptala jsem do Daikiho ucha.

„Počkejte, předám vám mou sestru Jane.“ řekl Daiki a předal mi mobila. Já si hovor převzala.

„Paní Tokiya, jsem sestra Daikiho, Jane Aomine. Mohla by jste se zastavit u nás na stanici? A to hned?“ zeptala jsem se matky Ichiho. „Moc vám děkuju.“ poděkovala jsem, a hovor ukončila. Mobila jsem zase vrátila Daikimu. Daiki se na mě podíval. „Vypadá to tak.“ přikývla jsem. Oba jsme vstali a vrátili jsme se k ostatním.

 

Všichni se na nás podívali. Jakoby věděli, že se něco stalo.

„Už vím, koho unesli. Místo Daikiho unesli Ichinoseho Tokiyu. Teď volala jeho maminka, že se ještě nevrátil domů. Jeho maminka je na cestě sem.“ oznámila jsem všem. Terka se dala do vyhledávání informací o Ichim. Daiki jí šel pomoci.

 

Ichinose:

 

Pomalu jsem přicházel k sobě. Hlava mě třeštila. Spoutaný jsem nebyl, tak jsem si protřel hlavu. Na zátylku se mi rýsovala boule..

„To byla šlupka.“ pronesl jsem nahlas. Poté jsem se rozhlédl kolem sebe. Kromě dívky, která byla tak o dva roky mladší, než já, seděla na posteli. S údivem mě sledovala a já ji.

„K-kdo jsi?“ promluvila ta dívka.

„Jsem Ichinose, zkráceně Ichi a kdo jsi ty?“ odpověděl jsem dívce a taky jsem se ji zeptal na její jméno.

„Verča.“ odpověděla mi dívka.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se Verči.

„Nevím, já tu jsem od narození.“ odpověděla mi Verča. Zíral jsem na ni, jak z jara.

„O-od narození?“ dostal jsem ze sebe. Ichi, do čeho ses to zase namočil. Pokáral jsem se v duchu. Verča jenom přikývla hlavou na souhlas. „Tebe vězní v tomto pokoji?“ znovu jsem se zeptal Verči.

„Ano. Pomáhám s pokusy. Ale nevím proč, ani jak.“ odpověděla mi Verča. Hned jsem si vzpomněl co mi vyprávěl Daiki. Došlo mi, že tu dělají pokusy na lidech. Nebo spíš na dětech. V tom se otevřely dveře. Vstoupili dva muži. Nestačil jsem nijak reagovat. Mezitím mi dali prášek a beze slov odešli. Po chvíli jsem usnul.

 

Verča:

 

Když ti dva uspali Ichiho, došlo mi, co s ním asi chtějí udělat. Další pokusný člověk. Blesklo mi hlavou. Chtěla jsem ho chránit, ale strach mi to nedovlil. Ale poté nás nechali být. Nejen Ichiho, ale i mě. Nechápala jsem, co se tu děje. Dodala jsem si maličkou odvahu a přesunula jsem se k Ichimu. Jeho hlavu jsem si položila na svůj klín. Začala jsem ho hladit po vlasech.

„Promiň mi to. Moje chyba.“začala jsem se Ichimu omlouvat. Po tvářích mi tekly slzy. Opřená o zeď s hlavou Ichiho na mém klíně jsem taky usnula.

 

Po nějaké době mě probudil hluk. Ichi stále spal. Přišel jeden z mužů. Jména jsem neznala, ale jejich tváře ano.

„Pojd se mnou!“ ozval se burácející hlas. Poslechla jsem. Položila jsem Ichiho na zem a šla za tím mužem.

 

Odvedl mě do místnosti, kde byla samá světla. Lehla jsem si na lehátko a oni mě k němu spoutali. Na dalším léhátku ležel kluk. Asi desetiletý a spal. Po chvíli i já jsem usnula. Zase něco dělali s mým tělem a tělem toho kluka. Ale co, to nevím. Vždy jsem to prospala. Poté jsem se znovu probudila ve své posteli, v pokoji, kde jsem měla společnost.

 

Ichi byl vzhůru a držel mě za ruku. Dívala jsem se do jeho modrých, studánkovitých očí. Byly moc krásné.

„Už jsi vzhůru, Šípková Růženko?“ usmíval se Ichi.

„A-ano.“ dostala jsem ze sebe.

„Kde jsi byla?“ zeptal se mě hned Ichi.

„V místnosti, kde je hodně světel. Pak nevím co se děje dál. Uspí mě a já se pak proberu tady.“ řekla jsem pravdu.

„Dělají tu pokusy na lidech. Jen nechápu proč. Hlavně, proč unesli mě.“ zauvažoval Ichi. Na tuto jeho otázku jsem odpověď neznala. Tak jsem jenom mlčela. I Ichi byl zticha.

„Lehni si ke mně.“ řekla jsem po chvilkovém tichu.

„Mohu?“ zeptal se mě Ichi. Hlavou jsem přikývla na souhlas a udělala jsem místo na posteli, do které by se vešlo aspoň deset dětí. Ichi mě stále držel za ruku a během chvilky usnul. Já se pousmála a taky jsem si ještě lehla. Po chvíli jsem taky usnula.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.