Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Cori komunikuje pomocí malby

Daiki:

 

Ráno mě vzbudil můj budík na mém nočním stolku. Posadil jsem se a vypnul jsem budíka. Snažil jem si vzpomenout, co se večer odehrálo. Pamatuju si, že jsem s tou dívkou usnul v kanceláři mé sestry Jane. Jak jsem se ocitl v posteli, nemám páru. Ale nebylo moc čas přemýšlet. Musel jsem jít do školy. Jane by mi omluvenku nedala. Skočil jsem pod sprchu a oblékl jsem si školní uniformu. Sešel jsem dolů, kde byla Jane i ta dívka.

 

Obě snídaly. Hned jsem se k nim připojil. Sedl jsem si ke stolu a Jane dala přede mne hrnek s čajem.

„Dobré ráno.“ pozdravil jsem ty dvě a napil jsem se čaje.

„Dobré, jak ses vyspal?“ optala se mě Jane.

„Dobře, ale nevím, jak jsem se dostal domů, natož do své postele.“ přiznal jsem pravdu. Jane se usmívala. I ta dívka se usmívala.

„Doktor vtipálek tě odtáhl domů.“ přiznala Jane, jak jsem se do postele dostal.

„On tu byl?“ podivil jsem se, že ho Jane do bytu vůbec pustila.

„K mému štěstí, ano.“ pronesla ironicky Jane. Pochopil jsem, že o tom nechce mluvit.

„Jak ses vyspala ty?“ otočil jsem se na tu dívku. Ta se na mě podívala a usmála se. Z toho jsem pochopil, že se vyspala dobře. „To jsem rád.“ usmál jsem se na dívku. Po snídani jsem běžel na autobus a jel do školy.

 

Jane:

 

Přes noc jsem spala na gauči, aby se Cori, ta dívka mohla dobře vyspat v mé posteli. Stejně jsem nespala tvrdě. Stále jsem myslela na to, co s ní vše dělali. Hajzlové. Pomyslela jsem si. A k mé smůle, u nás byl i Law. Pomohl mi s Daikim i Cori. Sama bych to nezvládla a prosit Zora s Terkou jsem nechtěla. Sami mají své starosti. Došlo mi, že budu muset Lawovi poděkovat. Vstala jsem už v pět a začala dělat snídani a svačinu pro Daikiho. Po půl hodině dorazila dolů Cori. Otočila jsem se na ni.

„Ahoj, snídaně bude brzy hotová.“ usmála jsem se na Cori. Ta mi úsměv oplatila a nejistě zasedla ke stolu. Chtěla jsem s ní mluvit, ale ne před Daikim. Ten ještě nesměl vědět, kdo ona je. Ještě nebyla správná chvíle. Něco po sedmé Daiki odešel na autobus a odjel do školy. A já jela na stanici s Cori.

 

Na stanici už byli všichni. I šéf. Ale ten měl kancelář jinde. Ale když jsem parkovala, tak jsem viděla šéfovo auto. Přišla jsem s Cori do naší kanceláře.

„Ahoj lidi.“ pozdravila jsem všechny. Cori se nejistě usmála.

„Ahoj, máme jít k šéfovi.“ hned mi oznámil Zoro.

„Terý, prosím postaráš se o ní?“ požádala jsem Terku.

„Jasně.“ usmála se Terka. Otočila jsem se na Cori.

„Teď musím za šéfem, ale pak si popovídáme. Tady Terka se o tebe postará.“ dívala jsem se do očí Cori. Ta mlčela a přikývla hlavou na souhlas. V očích jsem jí četla, že má strach. „Neboj, nic se ti nestane.“ ujistila jsem ji a ona se usmála. Pak jsem šla na kobereček za šéfem.

 

Zoro zaklepal na dveře od šéfovy kanceláře. Chvíli jsme čekali, než se zevnitř ozvalo dále. Zoro otevřel dveře a nechal mě projít jako první.

„Dobrý den, šéfe.“ pozdravila jsem šéfa.

„Dobrý den.“ pozdravil Zoro. Šéf rukou naznačil, ať si sedneme. Oba jsme si sedli naproti šéfovi.

„Co se tu večer dělo?“ promluvil na rovinu šéf.

„Stalo se to, že jedna dívka utekla z jedné organizace, kde dělají pokusy na lidech.“ řekla jsem ve zkratce, co se stalo.

„A to jste mi nemohli zavolat už včera?“ řekl přísně šéf, ale nekříčel. Pak jsem šéfovi řekla, jak se to všechno odehrálo.

„Chci se o ni postarat. Bude to na mou hlavu.“ řekla jsem rázně.

„Ale o tu malou by se měl postarat někdo jinej, Aomine.“ obořil se na mě šéf.

„Vím, ale chci ji mít pod dohledem.“ trvala jsem na svém. Dívala jsem se do očí šéfa a on do mých.

„Dobrá, ale pokud selžete, musíte nést za to následky.“ souhlasil s povzdechnutím šéf.

„Děkuji, šéfe.“ poděkovala jsem šéfovi.

„A vy Roronoa, dohlédnete tady na Aomine, aby neudělala nějakou kravinu.“ otočil se šéf na Zora.

„Ano, šéfe.“ souhlasil Zoro. Poté nás oba propustil.

 

Cori:

 

Poté, co Jane mě nechala samotnou s Terkou a tím doktorem, jsem nevěděla, co mám dělat. Rozhlížela jsem se kolem sebe.

„Pojď si sednout, princezno.“ nabídl mi židli u stolu ten doktor.

„Dáš si džus?“ zeptala se mě Terka. Hlavou jsem přikývla, že jo. Šla jsem si sednout ke stolu, kam ukazoval doktor. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Zahlédla jsem čisté papíry a tubu na tužky. Rukou jsem ukázala na ty papíry. „Ty chceš kreslit?“ zeptala se mě, když prede mne postavila hrnek s džusem.. Hlavou jsem přikývla na souhlas. „Tak tady máš.“ usmála se na mě a přede mne dala štos papírů a tužku. Začala jsem kreslit Jane a Daikiho. Chtěla jsem jim to věnovat.. Po chvíli promluvil ten doktor.

„Pani, ty umíš malovat.“ žasl ten doktor. I Terka se přišla podívat.

„Myslíš, že by si zvládla nakreslit ty, co tě drželi v zajetí?“ zeptala se mě Terka. Přikývla jsem hlavou na souhlas. Vzala jsem si čistý papír a začala kreslit. Mezitím se vrátila Jane a její kolega.

„Mohu s tebou mluvit?“ zeptala se mě Jane, když mi dala ruku na mé rameno. Přikývla jsem, že může. „Dobře. Říká ti něco jméno Cori Mizuki?“ zeptala se mě na jméno. Chvíli jsem přemýšlela. Pak jsem zakývala hlavou, že ne. Cori Mizuki mi nic neříkalo. „To je tvé jméno. Ty se jmenuješ Cori Mizuki a ne dvacet tři.“ onámila mi mile a v klidu. Tak tím pádem znám své jméno. Pomyslela jsem si.

„C-Cori...“ dokázala jsem ze sebe dostat. Všichni tři se s úžasem na mě podívali.

„Správně, ty jsi Cori.“ usmála se Jane. „Koukám, že krásně maluješ. To jste tam taky malovali?“ zeptala se mě. Hlavou jsem přikývla a dala jsem se do práce. Nakonec jsem nakreslila tři postavy. Chlapa, který po mě střílel, ženu jejíž jméno neznám a toho muže Camuse. Tyto tři lidi si pamatuju, protože na nás dohlíželi a dělali na nás pokusy. Do oběda jsem byla hotová. Všichni mě pochválili a poté přišla pizza. Všichni jsme si dali do nosu. Poté jsem si zase kreslila a ostatní dělali svou práci. Okolo čtvrté hodiny měla Jane telefonát. Po něm zbledla, jak křída.

 

Ichinose:

 

Ráno v půl osmé jsem čekal před školou na svého nejlepšího kamaráda Daikiho. Ten přijel školním autobusem. Vypadal vyčerpaně.

„No tě bůh. Kde ses takhle zřídil?“ pozdravil jsem Daikiho.

„Čau, nějak se mi špatně spalo.“ řekl mi Daiki, ale já poznal, že něco tají. Ale nechtěl jsem se ho vyptávat. Šli jsme ke škole, kterou po čtvrt hodince otevřeli.

 

Během dopoledne byl Daiki mimo sebe. Byl myšlenkami úplně jinde. Proto jsem Daikiho pozval na oběd na střechu školy. Potřeboval jsem s ním mluvit.

 

Daiki ochotně šel. Sedli jsme si ke zdi a vyndali své obědy. Čekal jsem, až začne mluvit, jako první. Nakonec jsem se chystal zeptat Daikiho, co se děje, ale nakonec Daiki promluvil jako první.

„Včera jsem v parku při nočním běhání potkal zraněnou dívku. Neumí mluvit, ale jakoby bych ji už někdy viděl. Vzal jsem ji k nám domů, kde jsem ji ošetřil to zranění. Poté jsem zavolala sestře. Neznám jméno té dívky, ale je podobná jedné dívce z mého dětství. Ale tu kamarádku někdo unesl a už jsem ji nikdy neviděl. Ale myslím si, že ta dívka, kterou jsem včera našel, je ona. Že je to Cori Mizuki.“ vše mi vyklopil Daiki. Poslouchal jsem a nepřerušil ho.

„Fíha, to je mazec.“ dokázal jsem ze sebe odstat. „Chápu, že jsi celý den mimo. Ale radím ti, na dnešní trénink basketu nechoď. Trenér by ti dal, když budeš mimo. Dneska po škole jdi hezky domů.“ radil jsem Daikimu, co má udělat. „U trenéra tě omluvím.“ dodal jsem vzápětí.

„Ale co páteční zápas?“ nechtěl si to nechat vymluvit Daiki.

„Na ten už budeš fit. Dnes si promluv se sestrou a zítra už budeš OK.“ snažil jsem se Daikiho přesvědčit. Nakonec se mi to i povedlo.

 

Po škole Daiki odešel domů, a já šel na trénink basketu. Trenér moc nadšený nebyl, když jsem omlouval Daikiho, ale omluvil mu to se slovy, že jeden trénink ho nezabije. Po tréninku jsem si všiml u skříněk, že tam nechal Daiki bundu. Vzal jsem jí, že mu ji vrátím a zjistím, jak na tom Daiki je. Což nebyl pro mě dobrý nápad.

 

Když jsem vylezl ze školy, tak jsem šel na autobus. Chystal jsem si vyndat mobila, ale v tom mě někdo praštil do hlavy a já ztratil vědomí.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.