Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Číslo 23 má jméno

Terka:

 

Byla jsem doma se svou matkou a svou dvouletou holčičkou. Holčičku jsem se svým manželem Zorem pojmenovala Jane, protože má kamarádka a kolegyně Jane Aomine mou dceru porodila. Ale to až někdy jindy.

 

Chystala jsem se jít spát, když mi zazvonil mobil. Bylo něco po desáté hodině. Podívala jsem se na displej. Byla to Jane.

„Ahoj Jane, co se děje?“ zeptala jsem se do telefonu. Chvíli jsem poslouchala. „Hned přijedu.“ slíbila jsem Jane, že hned přijedu na stanici. Ukončila jssem hovor a šla jsem se převléct. Malá spala a matka koukala v obýváku na televizi.

„Mami, jedu na stanici. Máme případ. Postaráš se o malou?“ zeptala jsem se matky. Ta odtrhla oči od televize.

„Jistěže. Buď na sebe opatrná.“ usmála se matka na mě. Úsměv jsem jí oplatila. Šla jsem dát malé ještě pusu na čelíčko, přikryla jsem ji a odešla do práce.

 

Law:

 

Chystal jsem se jít si sednout na své místo v divadle, kde jsem byl na opeře. Slíbil jssem sestře, že ji tam vezmu. Když v tom mi začal v kapse vibrovat mobil. Šel jsem ven vyřídit hovor.

 

Volala mi Jane. V tu chvíli jsem vykouzlil ďábelský úsměv. Hned jsem hovor zvedl.

„Copak krasotinka potřebuje?“ zeptal se se do telefonu a ušklíbl jsem se u toho. Jenom pár lidí ssi mě všimlo, kteří se vraceli do divadla. „Jasně krasotinko. Hned tam budu.“ přikývl jsem a hovor ukončil. Vrátil jsem se zpět do divadla.

 

Našel jsem své místo a mou sestru. Ta se na mě vážně podívala. Na vykouzlil na obličeji omluvný kukuč.

„Zase práce, co?“ zeptala se rezignovaně má sestra, i když odpověď už znala.

„Má krasotinka potřebuje pomoci.“ usmál jsem se na sestru.

„V pohodě. Už padej.“ odháněla mě sestra.

„Příště ti to vynahradím. Slibuju.“ slíbil jsem své sestře. Ta přikývla a usmála se na mě. Já ji dal pusu na čelo a pádil jsem k autu a jel na stanici.

 

Cori:

 

Jela jsem v přístroji, kterému ti dospělí říkali auto. Drncalo to a vydávalo hluboký rámus. Bála jsem se, ale ten Daiki seděl se mnou vzadu. Když viděl, jak vše pozoruju, tak mě chytil za ruku. Musel vycítit můj strach. Uklidňovalo mě to. Tedy aspoň trošku. Nevím proč, ale důvěřovala jsem mu. I té dívce, která seděla přede mnou. Cestou s někým mluvila, ale s kým a jak, to nevím.

 

Nakonec jsme zastavili a mlčky vystoupili. Ta dívka mě taky chytla za ruku a šli do té budovy.

 

Ta budova byla veliká. Nebo aspoň mně to tak přišlo. Jak dívka jménem Jane, tak i Daiki mě drželi za ruce. Byla jsem vyklepaná strachy. Bála jsem se, ale díky těmto dvou jsem se cítila v bezpečí. Odvedli mě do nějakého patra nahoru divnou věcí. Jane tomu řekla výtah.

 

Nahoře tam čekali další dva lidé. Muž v kvádru a žena. Ta žena se přivítala s mužem, který řídil auto.

„Promiňte, že tě musíme rušit.“ zašeptal ten muž té ženě a políbil ji. Vše co řekl jsem slyšela.

„Copak tu máme, krasotinko?“ zeptal se ten muž v kvádru.

„Hele, nejsem krasotinka a jdeme do kanceláře.“ řekla rázným tónem v hlase Jane. Tomuto chování jsem nerozuměla. Poté mě odvedli do veliké místnosti.

 

Každý se někam sedl. Mně Jane a Daiki posadili ke stolu. Všichni na mě upřeli zrak. Poté si vzala slovo Jane.
„Tato dívka nezná své jméno, ale říká se jí dvacet tři. Neumím moc mluvit. Co dokázala říct, bylo to číslo dvacet tři. Nevím odkud, ale dělali na ní pokusy. Proto potřebuju, aby jste ji pane doktore ošetřil. A ty Terý, promiň, že jsem tě vytáhla z postele, ase potom pokusíš získat její identifikaci? Je možné, že bude v databázi.“ obrátila se Jane na celý tým.

„Ale jistě, ale budu potřebovat vaši pomoc, krasotinko.“ ušklíbl se doktor, jak ho Jane nazvala. Poté se na mě Jane otočila.

„Teď tady pan doktor, jmenuje se Law, tě oštří. Budu u toho s tebou, pokud chceš.“ obrátila se na mě a mile promluvila. Přemýšlela jsem. Bála jsem se, ale zároveň jsem se cítila dobře. Pak jsem hlavou přikývla na souhlas. „Tak pojď, půjdeme do vedlejší místnosti.“ zvedla mě ze židle a šly jsme k otevřeným dveřím, de se už svítilo. Doktor Law byl v bílém. Dostala jsem strach.

„Neboj se, nebude to bolet.“ promluvil na mě doktor milým tónem hlasu.

„Sice je drzý, ale vynikající lékař.“ ujistila mě Jane, že se není čeho bát.

 

Jane mě posadila na úzkou a vysokou postel. Doktor si nasadil rukavice a vzal něco malého a tenkého do ruky.

„Teď to píchne, ale nic to není. Potřebuju tvou krev.“ řekl mi doktor, co hodlá podniknout. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Ukázal mi, jak mám s rukou zasvičit. Jane mě držela za tu druhou ruku. Poté doktor to určité místo potřel malým hadříkem, nebo co to bylo a tu věc do mě zapíchl. Štíplo to, ale na toto jsem byla zvyklá. Nedělali mi to poprvé. Doktor udělal dvě várky krve. Když bylo hotovo, tak ty věci uzavřel a něco na ně napsal. Pak se zase věnoval mně. „Teď si tě ošahám, jestli je vše v pořádku. Nebude to bolet.“ promluvil tichým hlasem. Klackem se mi podíval do úst, světlem svítil do očí, uší i nosu. Nějakým studeným přístrojem mě poslechl, to jsem měla vyhrnuté tílko a promačka mi i břicho. Taky se podíval tam dolů. „je to pro případ, jestli ti tam něco neprovedli.“ vysvětlil to vlídně. Bylo to nepříjemné, ale nebolelo to. Občas to spíš zalechtalo. „Tak, hotovo. Princezna může jít.“ usmál se Při zmíňce princezna jsem cítila návah horka ve tvářích.

„Tak pojď, odebereme ti otisky prstů. Neboj, nebolí to. Jenom budeš mít černé prsty.“ promluvila Janw a vedla mě k ostatním. Doktor se zavřel v té místnosti. Tak nevím, co tam dělal.

 

Jane mě odvedla k dívce, kterou nazvala Terý. Ta seděla za obrazovkou, kde byla světla a tváře lidí. Nevěděla jsem, co to je.

„Tady na otisky.“ promluvila Terka.

„Uděláš to takhle.“ řekla Jane a ukázala mi, že do černé barvy dám jeden prst a na papír otisknu můj černý prst. Udělala jsem to se všemi prsty na rukách, Pak jsem si umazané prsty utírala hadříkem, který mi Jane podala. Pak mě posadila stranou k Daikimu.

 

Daiki:

 

Čekal jsem, až s tou dívkou bude doktor hotový. Jane byla s ní, což jsem byl rád. U toho jsem být nemohl. Došlo mi, že musí uděla komplet vyšetření celého těla. A to smí vidět doktor, rodina, či člověk stejného pohlaví. Ale nemohl jsem tu tvář vymazat z paměti. Připomínala mi tu kamarádku z dětství. Cori Mizuki, tak se jmenovala. Ty rudé vlasy i oči. Ty nikdy nezapomenu. A tato dívka je měla. Bylo jí pět let a mně sedm. Hrávali jsme si na hřišti. Byla usměvavá, veselá a šťastná. Jako malí jsme si slíbili, že se v dospělosti vezmeme a založíme rodinu. Jenže jednoho dne, kdy jsme si hráli na babu, jsem ji nemohl najít. Zmizela. Pátrala po ní i policie. Ale bez úspěchu. Zmizela na dobro. Měla krásné jméno. Přál jsem si, aby tato dívka byla Cori.

 

Když ji Jane přivedla od doktora, posadila ji ke mně. Ta se kolem sebe otáčela. Chytil jsem ji znovu za ruku. Usmála se na mě. Pocítil jsem, že mi zrudly tváře. Po nějaké chvíli, ta dívka usnula na mém rameni. Po chvíli jsem zavřel oči i já a taky jsem usnul.

 

Jane:

 

Po vyšetření té dívky a odebrání její otisků prstů jsem ji zavedla k Daikimu a sedla jsem si k Terce a Zorovi. A dívali jsme se, jak se otisky dívky hledají v databázi pohřešovaných. Chvíli to trvalo. Zoro i já jsme si všimli, že ta dívka i Daiki spí. Zoro vztal svůj kabát a přikryl tu dívku. Mou bundou zase přikryl Daikiho. Poté zase zasedl k nám.

„Jane, ty ji znáš?“ zeptal se mě šeptem Zoro. Podívala jsem se na Zora.

„Možná. Připomíná mi děvče, které bylo v pěti letech uneseno, když si s Daikim hrála na babu. Ta dívka se nikdy nenašla. A tato dívka je té malé podobná.“ přikývla jsem, že ji nejspíš znám.

„Jak se jmenovala?“ zeptala se mě Terka aniž by odtrhla zrak od obrazovky.

„Cori Mizuki.“ vzpomněla jsem si na její jméno. Pak panovalo ticho. Po určité době zapípal počítač.

„Tak máme shodu. Jane, vážně jde o tu dívku jménem Cori.“ přikývla Terka. Všichni jsme se podívali na tu dívku.

„Konečně jsme tě našli.“ zašeptala jsem.

„Jane, zvládneš to?“ zeptal se mě starostlivě Zoro. Nebýt únosu Cori před deseti lety, ani byc jsem tuto práci nedělala.

„Jo, zvládnu.“ přikývla jsem na souhlas.

„Něco mám.“ ozval se doktorův tichý hlas za mnou. „Koukám, že princezna má jméno.“ dodal vzápětí.

„Tak co jste zjistil?“ zeptala jsem se ostře toho doktora. Moc v lásce jsem ho neměla.

 

Law:

 

Po vyšetření té princezny, co se vrátila k ostatním i se svou krasotinkou, jak Jane říkám, jsem se dal do práce. Zkoumal jsem její krev. Jinak testy nic neprokázaly. Ten rozbor krve byl přednější a nejdůležitější. Dělal jsem vše pečlivě, jako vždy, ale u tohodle případu jsem si dal bedlivý pozor. Šlo o živý objekt. A ne o mrtvý zohavený objekt. U těch jsem se nezmohl udělat skoro nic, nejž jen pitvu, ale ta nikdy nic nezjistila. Ale teď? Teď to bylo jiné. Ta dívka žila, a až na postřelení ramene byla v pořádku. Ale to co jsem zjisitl, bylo šokující.

„Parchanti.“ ulevil jsem si nahlas. Pak jsem se vrátil k ostatním.

 

Tam už věděli jméno naší princezny. Oba spali na žídlích k sobě přituleni. Musel jsem se posumát.

„Něco mám.“ ozval jsem se potichu za zády Jane. „Koukám, že princezna má své jméno.“ dodal jsem a zjistil jsem, že naše princezna nese jméno Cori Mizuki. To jméno mi něco říkalo. Jen jsem nevěděl co.

„Tak, co jste zjistil?“ ozvala se ostře má krasotinka.

„V jejím těle je lidkské DNA, ale i DNA kočičí. Podlě mě má ztrátu paměti, protože buď byla moc malá, když ji unesli, nebo to způsobila sedativa, která způsobuje ztrátu paměti. Dostávala je v menších dávkách. V těle jsem našel malé zbytky. Jde o sedativa zvaná Žlutý pes. Jde o drogu, nebo sedativa, která způsobují ztrátu paměti. Dostávala je v menších dávkách. To vysvětluje proč neumí mluvit. Nikdo s ní nekomunikoval za tu dobu a vše způsobila ta droga.“ vysvětlil jsem vše, co jsem z její krve získal. Všiml jsem si, jak dala krasotinka ruce v pěst, když se na tu princeznu podívala. Něco mi tu nesedělo, jen jsem nevěděl co.

„Dobře, teď máme padla. O tu dívku se postarám. Bude u mě. Nesmíme dopustit, by tu malou zase chytli.“ rozhodla rozhodně Jane.

„Ale, Jane...“ nedořekl Zoro. Jane mu skočila do řeči.

„Beru to na své triko.“ řekla rozhodným hlasem. Došlo mi, že to bere osobně. Tak to si musím dát na ní pozor. Pomyslel jsem si. Pak jsme se rozloučili a každý šel k sobě domů.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.