Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Co je číslo 23?

Cori:

 

Jako vždy, jsem si hrála s ostatními dětmi. I když nejsme ledajací děti. Každý má svou schopnost. I vzhledově vypadáme jinak. Tedy, než ti velcí lidé, kteří se o nás starají. Já mám kočičí uši a tetování pod pravým okem a levém rameni. Vlasy mám rudé, jak oheň. Ale své pravé jméno neznám. Ani mluvit moc nesvedu. Je to tím, že v tomto domě, plný dětí je místo, odkud jsem se nikdy nikdo nedostal. Ani nevím, jak jsme se tu ocitly. Jestli jsme se tu takhle narodily, či jsme dřív byly normálními dětmi. Nevím. A nevím jestli se máme nazývat dětmi, když jsme skoro dospělí velikostí. Ale duší jsme děti, proto nás označuju za děti. Ale mně se jednou povedlo utéct.

 

Jednou jsme si takhle hrály, když jsem potřebovala na WC. Vyplížila jsem se z herny a šla na ten záchod. V jedné uličce jsem zahlédla muže a ženu, jak spolu konverzují. Poslouchat bych jsem neměla, ale přesto jsem si jejich rozhovor vyslechla.

„Ale Camusi, jsou to ještě děti.“ ozvala se ta žena.

„Proto je zapotřebí to vyzkoušet teď.“ řekl přísně ten muž, jménem Camus.

„Můžou zemřít. Oba.“ nedala se ta žena.

„Nesmysl. Tentokrát se to povede.“ trval nadále na svém Camus. O čem mluví? Ptala jsem se sama sebe. Nadále jsem poslouchala jejich rozhovoru.

„Je mladá. Posledně málem to nepřežila.“ nehodlala to vzdát ta žena.

„Je silná. Nic se jí nestane.“ trval na svém Camus. „A teď mě omluv.“ řekl a odešel. Já se včas schovala na záchod, takže mě nikdo neviděl.

 

Když jsem se vrátila k ostatním, nikdo ani nezaregistroval, že jsem byla pryč. Rozhodla jsem se, že přijdu na to, o čem ti dva diskutovali.

 

Večer jsme dostaly prášek a zalezly do postelí. Já jsem nemohla usnout. Nevím kolik bylo, ale rozhodla jsem se jít projít. Potichu jsem vylezla z postele a vypařila jsem se ven.

 

Šla jsem potichu jako myška. Došla jsem k nějakým dveřím, kde se svítilo. Zvědavost mi nedala a já nakoukla dovnitř. To, co jsem viděla mě hodně vyděsilo. Musela jsem jít pryč. Pryč odtud. Pomyslela jsem si. Couvala jsem, až jsem do někoho vrazila.

„Hej, co tu děláš?!“ obořil se na mě ten muž. Než mě stačil chytit, prchala jsem pryč. Ten muž vytáhl pistoli a začal po mně střílet. Bála jsem se, ale utíkala jsem dál. V tom mě něco do pravého ramene štíplo. Ten muž mě trefil. Ale běžela jsem dál. Jenže jsem doběhla do slepé uličky. Byla jsem v pasti.

 

Jenže pak jsem se zničeho nic proměnila v rudou kočku. Nevím jak, ale nezkoumala jsem to. Pelášila jsem pryč od toho muže co nejdál. Jedno okno bylo otevřené, tak jsem vyběhla ven. Ten muž ještě párkrát vystřelil, ale já byla už pryč. A tak mé dobrodružství započalo.

 

Daiki:

 

Jako každý večer, jsem si šel zaběhat. Ale dnešní běh mi změnil život. A nejen mně, ale i ostatním kolem mě. Ale hezky popořádku.

 

Běžel jsem přes park, jako vždy. Nikdo tu nebyl a panoval tu klid. Byl jsem v půli cestě, když jsem zaslechl to mňoukání. Zastavil jsem se a zaposlouchal jsem se. To je kočka. Blesko mi hlavou. Ale nikde jsem žádnou kočku neviděl. Jenom jsem slyšel mňoukání. Rozhlédl jsem se nahoru na strom. V tom jsem zahlédl rudou kočku. Takovou zrzavou jsem ještě nikdy neviděl.

„Neboj se. Nic ti neudělám.“ promluvil jsem potichu k té kočce. Pomalu jsem vylezl na strom a vzal kočku do náruče. Poté jsem slezl dolů i s kočkou.

 

Dole jsem si všiml, jejího zranění na pravé přední tlapce. Hned jsem si tu kočku odvedl domů. Chtěl jsem se o tu kočku postarat.

 

Doma nikdo nebyl. Rodiče stále cestují po světě a má starší sestra je spíše v práci, než doma.

 

Doma jsem kočku položil na plovoucí podlahu. Šel jsem do koupelny pro lékárničku. Když jsem se vrátil, tak v obýváku na mě čekalo překvapení. Místo kočky, tak seděla dívka s rudými vlasy.

„K-kdo jsi?“ dostal jsem ze sebe překvapeně.

„D-dvacet tři.“ dostala dívka stěží ze sebe.

„Dvacet tři?“ zeptal jsem se překvapeně. „Teď tě ošetřím.“ promluvil jsem k ní, když jsem si uvědomil, že je raněná. Ta dívka hlavou přikývla na souhlas. Vzal jsem disenfekční prostředek a začal jí ránu ošetřovat. Jednalo se naštěstí o škrábnutí. Naštěstí. Po vyčištění rány jsem zase lékárničku uklidil do koupelny. Poté jsem se vrátil k dívce.

 

Dívka seděla na plovoucí podlaze a koukala se kolem sebe. Připomínala mi kamarádku z dětství, která zmizela a nikdy se nenašla. Dalo by se říci, že to byla moje první dětská láska. Ale ta neměla tetování, jako má ona.

„Já jsem Daiki a jak říkají tobě?“ představil jsem se dívce a znovu se zeptal na její jméno.

„D-dvacet tři.“ znova řekla číslo dvacet tři. Ničemu jsem tu nerozuměl.

„Teď zavolám své sestře. Ta se na tebe podívá. Mohu?“ zeptal jsem se bezradně té dívky. Jenom hlavou přikývla na souhlas. Vyndal jsem svého mobila a vytočil číslo na svou sestru.

 

Jane:

 

Byla jsem ve své kanceláři. Měla jsem noční službu. Jsem tajný agent, který pátrá po organizacích, které unášejí lidi a dělají na nich různé pokusy. Dělala jsem na jednom případě, kde se našly dětské ostatky, na kterých byly dělany různé pokusy. Ale těla byla v bídném stavu. Nedaly se ta těla identifikovat. Ani podoba, ani mládí, nic. Sepisovala jsem zprávu o nové obětí. Už jich celkem bylo pět.

 

Bylo devět hodin večer, když jsem se chystala vytisknout svou napsanou zprávu, tak mi začal zvonit mobil. Podívala jsem se na displej, kdo mi může v takovou dobu volat. Byl to můj mladší bratr Daiki. Hned jsem hovor vzala.

„Děje se něco, Daiki?“ zeptala jsem se do telefonu, aniž bych jsem pozdravila. Chvíli jsem poslouchala. „Hned tam budu. Snaž se ji tam zdržet.“ řekla jsem do telefonu. Můj parťák Zoro se na mě podíval. Já mezitím hovor ukončila.

„Co se děje, Jane?“ zeptal se mě Zoro.

„Vypadá to, že se jednomu pokusnému objektu povedlo utéct. Daiki ji odnesl do našeho domova. Jdene, ne?“ vysvětlila jsem ve zkratce Zorovi, co mi řekl Daiki, a vybídla jsem Zora, že se jede ke mně domů. Zoro nic nekomentoval a vzal si bundu a byl připraven vyrazit. I já byla připravena.

 

Nasedli jsme do auta a já se rozjela. Jela jsem maličko rychlejší jízdou. Takže Zoro se držel pevně, aby se mu nic nestalo.

„Proč musíš jezdit, jak blázen?“ nadával Zoro.

„Já nejezdím, jak blázen.“ ohradila jsem se. Zoro to radši už nekomentoval.

 

Zastavila jsem před mým domem. Jak já, tak i Zoro jsme vystoupili z auta a šli do mého bytu. Tam na nás už čekal Daiki.

 

Hned nás odvedl do obýváku, kde na pohovce seděla rudovlasá dívka. Třásla se, ale deku nechtěla. Někoho mi ta dívka připomínala. Jen jsem její obličej nedokázala nikam přiřadit.

„Zoro, postaráš se o Daikiho?“ zeptala jsem se Zora. Zoro přikývl na souhlas a šli spolu do kuchyně.

 

Já jsem si sedlana pohovku k dívce. Ta mě sledovala s vykulenýma a vyděšenýma očima.

„Neboj se. Já jsem Jane. A jak říkají tobě?“ promluvila jsem na dívku.

„D-dvacet tři.“ dostala ze sebe ta dívka. To číslo mi nedávalo smysl.

„To je tvé jméno?“ zeptala jsem se opatrně. Dívka přikývla. „Umíš mluvit?“ znovu jsem se dívky zeptala. Zakývala hlavou, že ne. Tak to bude těžký oříšek. Pomyslela jsem si. „Dělali na tobě někdo nějaký pokus?“ dal jsem vyslýchala tu dívku. Dívka znovu přikývla hlavou na souhlas. To chce lékařské vyšetření. Znovu jsem si pomyslela. „Pojedeš se mnou na mou stanici? Máme tam doktora, který se o tebe postará. Souhlasíš?“ navrhla jsem dívce. Ta se na mě chvíli dívala. Po chvíli přikývla hlavou na souhlas. „Dobře. Tak pojedeme.“ usmála jsem se na tu dívku. Ta mě chytla za ruku a usmála se na mě. Já jí úsměv oplatila. „Zoro, jdeme.“ křikla jsem na Zora. Ten dávno rozhovor s Daikim ukončil.

„Jedu taky.“ ozval se Daiki. Všichni jsme se na Daikiho podívali. „A nic nenamítej. Pojedu.“ trval nadále na svém. Nakonec jsem hlavou přikývla na souhlas.

„Ale já řídím.“ rychle se ozval Zoro. Už jsem chtěla protestovat, ale jenom jsem nakonec Zorovi hodila klíče a vyrazili jsme na stanici.

 

Zoro:

 

Když jsme v pořádku dorazili do bytu Jane, tak jsem vyzpovídal jejího mladší brášku Daikiho. Ale jenom mi řekl, jak tu dívku našel. Když zminil, že byla v podobě kočky, došlo mi, že jde o pokusný objekt. Bylo mi z toho zle. Když jsem měl vše sepsané, povídali jsme si o basketu.

„Kdy máš další zápas?“ zeptal jsem se Daikiho.

„Tento pátek.“ odověděl mi Daiki.

„Takže za tři dny.“ řekl jsem zamyšleně. „Možná se skočím podívat.“ ušklíbl jsem se na Daikiho.

„Budu se těšit.“ zazubil se Daiki. Poté jsme jeli na stanici. Naštěstí jsem řídil auto já.

 

Na stanici už na nás čekala má manželka a kolegyně Terka a náš lékař Law Trafalgar. Jane jim volala z auta. Na stanici jsme byli asi za půl hodiny.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.