Anime World CZ/SK - Příběhy

14. Co je s Verčou?

Kagami:

 

Celou noc jsem byl vzhůru. Verča na mou smsku nereagovala. Bál jsem se o ni. Bál jsem se o Verču víc, než když na tom byla zle Jane v době, kdy gangsteři Jane mlátili. Vím co je to za cit. Láska. Blesklo mi hlavou. Tak já se do Verči zamiloval. Pomyslel jsem si. Ale nevěděl jsem, jak to Verče říct a taky, aby mi věřila. Byl to pro mě tvrdý oříšek. Nakonec jsem usnul, ale naspal jsem celkem tři hodiny. Ráno jsem vstával do práce. Službu jsem měl mít s Daikim.

 

Law:

 

Když jsem od doktora zjistil, že další den propouští Jane z nemocnice, byl jem moc nadšen. Chystal jsem se u Jane znovu nocovat, ale ta zpráva mě natolik potěšila, že jsem tu novinku řekl Jane s radostí a šel jsem domů. Musel jsem se vyspat, abych jsem mohl Jane pomoci.

 

Doma jsem skočil pod sprchu a pak jsem ulehl a hned jsem usnul. Ráno v šest jsem se probudil. Už jsem z té postele vylezl, i když bylo ještě brzo. Osprchoval jsem se, udělal hygienu, snídani, poklidil nádobí a šel za Jane do nemocnice.

 

Tam už Jane byla připravena na odchod. Jenom jsme čekali, až jí přinesou papíry, které musela podepsat. A pak hurá domů.

 

Jane se sice pousmívala, ale její oči říkaly, jak je šťastná. Cítil jsem to s ní. Seděli jsme na posteli a mlčeli jsme. Nevěděl jsem co mám říct. Nic mě nenapadalo. Nadával jsem si, ale nic platné mi to nebylo. Nemohl jsem přijít na téma, o kterém bychom se mohli bavit. Po hodině, takže v devět dorazil doktor s papíry.

„Omlouvám se za zpoždění, ale měli jssme akutní případ.“ hned se doktor omlouval. „Tak, tady to podepište a můžete jít. Ještě buďte týden doma. Žádná námaha a odpočívat.“ radil Jane, jak by měla být doma v klidu.

„Já se o to postarám.“ ozval jsem se odhodlaně. Jane se na mě podívala a já se na ni usmál. Jane vše podepsala a já vzal její tašku s věcmi a šli jsme si sehnat taxíka.

 

Jane:

 

Překvapilomě, že mi Law přišel pomoct. Zvládla bych to sama. Ale měla jsem to čekat. Sám Law předešlý den říkal, že mi pomůže.

 

Papíry byly podepsány a já s Lawem čekala na taxíka. Mlčela jsem. Chtěla jsem jít sama, ale i s Lawem. Jeho společnost mi byla milá a příjemná, ale na druhou stranu jsem mu nevěřila. Nevěřila jsem jeho citům, které cítí ke mně. Bála jsem se, že bude na mě zase hnusný, jako předtím. Ale zase na druhou stranu, jsem mu chtěla věřit, ale nešlo to. Ještě ne.

 

Taxík po chvíli přijel a já s Lawem jem si nastoupila. Taxíkáři jsem dala svou andresu a jelo se do mé malé garzonky. Law taxíka zaplatil. Já otevřela dveře od bytu a vstoupila jsem dovnitř.

 

Všude bylo šero. Zavřená okna, stáhnuté žaluzie. Přišla jsem k oknům a otevřela jsem je, aby do bytu šel vzduch.

„Kam ti mám vybalit ty věci?“ zeptal se mě Law. Podívala jsem se na Lawa.

„Já to pak udělám.“ zašeptala jsem.

„To ani náhodou. Lehneš si a budeš ležet.“ zamítl to hned Law. „Teď se jdi převléct. Udělám ti čaj.“ dodal a já kupodivu poslechla. Šla jsem se převléct do volného trika a trenclí. Ale do postele jsem nešla. Šla jsem za Lawem. „Co jsem říkal? Hezky do postele.“ řekl, aniž by se na mě podíval.

„J-jak víš?“ dostala jsem ze sebe. Law se na mě otočil.

„Tebe poznám kdykoliv a kdekoliv.“ usmál se na mě Law. Poté mě vzal do náruče a odnesl do mé postele. „A hezky lež. Jestli se hneš z postele, tak tě potrestám.“ ušklíbl se Law. Nepoznávala jsem ho. Byl jak vyměněný. Nebyl to ten bručoun, jak býval. Byl stále hodný, milý a usměvavý. Po chvíli se vrátil i s čajem. Ten položil na noční stolek. „Je ještě horký, tak opatrně.“ varoval mě s úsměvem. Já se jenom pousmála. Law mi naklepal polštář a já zalehla. Ani nevím jak, ale usnula jsem.

 

Verča:

 

Mobil mi stále vibroval. Někdo se mě snažil dovolat. Já jenom ležela v posteli, schoulená do klubíčka a po tvářích mi tekly slzy. Nebylo mi líto. Ničeho jsem nelitovala, ale byla jsem zklamaná, naštvavná a panoval ve mně vztek. To vše ve mně burcovalo. Věděla jsem, že nějak bude muset ten vztek ven. Jen jsem nevěděla, jak. Do školy jsem volala, že se pár dní neukážu. Rozhodla jsem se, že tu školu udělám a sama. Bez přátel, bez pomoci. K čemu mít přátelé, když tě jenom podrazí, zneužijí. Musela jsem se sebou něco udělat. Vstala jsem, setřela jsem si slzy a šla jsem do vany.

 

Udělala jsem si relax. Většinou mě to uklidnilo. I teď to pomáhalo. Měla jsem to udělat už dřív. Pomyslela jsem si. Mobil mi stále vibroval. To mi stále volal Kagami. I smsky mi psal Kagami, ale já jsem je nečetla. Vše jsem hned vymazala. Ale už mi to vadilo, jak se někdo pokoušel ke mně dovolat. Proto, když jsem se vykoupala, uteřela jsem se a oblékla, vzala jsem mobila a hodila ho do vany. K čemu mi bude, když ho už potřebovat nebudu? A nový jsem si zatím pořizovat nechtěla. Pro zatím.

 

Cori:

 

Byla jsem ve škole. Myšlenkami jsem byla u Daikiho. O přestávce jsem mu vždy napsala smsku. A Daiki na tu smsku reagoval. Sice ne hned, ale odepsal. A psal moc krásně. Jako třeba, že na mě myslí, že mu chybím, že se na mě těší atd...A já psala Daikimu to samé. O obědvovou přestávku jsem nejdřív zavolala Jane. K mému překvapení to zvedl Law.

„L-Lawe?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. Chvíli jsem poslouchala. „Super, tak je to vyřešené. Dneska po škole chci jít do kavárny a být s Daikim. Tak jsem se chtěla omluvit, že nepřijdu.“ vysvětlila jsem Lawovi, proč volám. „Tak ji pak pozdravuj. Ahoj.“ rozloučila jsem se a šla se najíst.

 

Když mi konečně skončila škola, mastila jsem si to do kavárny. Už jsem chtěla Daikiho vidět. Moc jsem ho milovala. A teď se mi splnil sen. Chodili jsme spolu.

 

V kavárně byl Daiki a Kagami. S Daikim jsem se přivítala s polibkem. Kagami se na nás jenom podíval.

„Gratuluju.“ zašeptal, že jsme to slyšeli jenom my dva. Oba jsme se na Kagamiho podívali a s vděčností usmáli. Pak mi Daiki udělal mou kávu a dělal svou práci. Pak i s Kagamim jsme si povídali. A řekla jsem jim, že dnes z nemocnice pustili Jane. Hned na to jsem volala Terce. Právě včas. Už měla se Zorem cestu do nemocnice. Proto se stavěli v kavárně. V kavárně jsme byli do zavíračky. Daiki mě doprovodil na intr a Zoro šel k Terce. A Kagami šel k sobě domů.

 

Jane:

 

Law se o mě staral velmi dobře. Nakoupil mi jídlo, uklidil prach, uvařil a dělal vše na maximum, aby mi nic nechybělo. Dokonce se mi odpoledne povedlo usnout. Ani jsem nevěděla, že mi volala Cori. Až večer mi to Law řekl, že jsem měla telefonát. Chtěla jsem jí zavolat zpátky, ale Law mi to zakázal. Abych jsem ji nerušila. Došlo mi, že je s Daikim. Přikývla jsem na souhlas. Tu noc si Law ustlal na zemi a přespal u mě. Domů nechtěl jít. Prý se o mě postará. Lichotilo mě to, ale taky jsem chtěla být sama. Bolelo to, protože jsem se bála, že mě Law brzy odkopne a já stále propadala v lásce k němu.

 

Kagami:

 

U Verči jsem nepochodil. Telefon mi nebrala a na smsky nereagovala. Pak byl i její mobil hluchý. Pak nám Cori řekla, že Jane propstili z nemocnice a Law se o ní stará. Byl jsem rád. Věřil jsem, že Law to s Jane myslí vážně. Jen já musel přijít na to, jak si promluvit s Verčou.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.