Jídlo je můj život - 13. kap.
Informace:
Cori, Daiki i Kagami zjišťují, co Verča provedla. Cori i Kagami jdou za Verčou, ale ta nechce s nikým mluvit.
13. Cori zuří
Jane:
Když jsem se probudila, tak byli všichni u mé postele. Teda kromě Lawa, Zora a Verči. Ti dva byli v práci a Verča nevím, kde byla.
„Ahoj.“ zašeptala jsem pozdrav.
„Jé, Jane už jsi vzhrůru? Jak ti je?“ hned vyzvídala Cori.
„Dobře.“ pousmála jsem se na všechny.
„Hele, co se dneska dělo? Jane spala tvrdým spánkem a ty Terý tu taky skoro spíš.“ obořila se na nás Cori. Podívala jsem se na Terku a ta na mě. „Vy něco tajíte!“ spustila na nás. Terka se nadechla a vše řekla, co se v noci stalo. Chvíli panovalo ticho. Nikdo se nezmohl na žádné slovo. „C-cože?“ vyhrkla ze sebe Cori.
„Je to pravda. Oba měli veliké štěstí. Terka byla se Zorem a Law u mě.“ přikývla jsem, že Terka mluví pravdu.
„Já ji zmaluju obličej ještě víc!“ začala se Cori zvedat, celá rudá vzteky.
„Cori, poč...“ nedořekl Daiki jak Cori z zpokoje vypadla. „Jdu za ní.“ otočil se na nás a poté běžel za Cori. My všichni jsme se na sebe podívali.
Cori:
Když jsem zjistila, co ta potvora Verča provedla mým přátelům, vypěnila jsem vzteky. Nejraději bych jsem jí jednu vrazila, ale Daiki mě včas zastavil.
„Cori, čekej.“ chytil mě za ruku Daiki.
„Na co? Až zničí veškerá přátelská pouta?!“ křikla jsem na Daikiho. „Promiň.“ hned jsem se Daikimu omluvila.
„V pohodě. Pojďme se projít.“ navrhl mi Daiki. Přikývla jsem na souhlas.
Šli jsme do parku, který u nemocnice byl. Ještě ve mně čišel vztek, ale Daikiho přítomnost mě uklidňovala. Šli jsme mlčky.
„Je ti líp?“ zeptal se po chvilkové odmlce Daiki.
„Trošku.“ přikývla jsem na souhlas.
„I mě to sere, ale nemůžeš ji hned bít. Měla by si problémy a to opravdový. Nechci, aby tě vyloučili.“ začal mi Daikki domlouvat. Myslela jsem si, že špatně slyším. „Víš...Chci ti to říct delší dobu,ale miluju tě. Proto ti tu domlouvám. Nechci, aby si měla problémy.“ vyznal se mi. Podívala jsem se na Daikiho. Byl v obličeji rudý, ale v očích jsem četla, že mi říká pravdu.
„T-taky tě miluju.“ dostala jsem ze sebe. Cítila jsem, jak rudnu i já. S Daikim jsme se dívali do očí. Poté jsme se k sobě přiblížili a políbili se. Můj první polibek. Tím jsme si ztvrdili, že spolu chodíme.
„Bál jsem se, že je to jednostranná láska.“ přiznal se mi Daiki.
„Nápodobně.“ přikývla jsem a měla stejný pocit, jako Daiki. Prošli jsme si celý park, ruka v ruce a poté, co jsem se uklidnila, jsme se vrátili k ostatním.
Jane:
Bála jsem se, co Cori provede, ale uklidnilo mě, že za ní šel Daiki. Nechtěla jsem, aby se Verče něco stalo. I když se nám snaží ublížit.
„Fakt to udělala?“ zeptal se po chvíli Kagami. Za tu dobu poprvé promluvil.
„Ano, je, ale vše se vysvětlilo. Jak já, tak i Law máme na tu dobu alibi. Já byla se Zorem a Law s Jane.“ přikývla Terka na souhlas.
„Promluvím s ní.“ řekl Kagami a než jsem stačila s Terkou reagovat, byl pryč. Ale po chvíli se vrátila Cori s Daikim. Oba se drželi za ruce. Byl to pěkný pohled.
„Kde je Kagami?“ zeptala se nás Cori, když si všimla, že Kagami chybí.
„Šel za Verčou.“ odpověděla Terka. „Nebojte, ten hloupost neudělá.“ uklidňovala nás vzápětí, nebo spíš uklidňovala Daikiho a Cori. Pak jsme si do osmi povídali. Poté ti tři odešli a já zůstala sama.
Kagami:
Když jsem zjistil, co Verča provedla, musel jsem s ní mluvit. Zjistit důvody, proč to udělala. Proto jsem se vydal z nemocnice a šel za Verčou. Ale jednoho jsem se obával. A to toho, že mě nepustí k ní do bytu.
Přesto jsem to šel zkusit. Policie u jejího domu nebyla, tak jsem si řekl, že to zkusím. Zaklepal jsem na dveře. Po chvíli se dveře otevřely. V nich stála zbitá Verča.
„Co chceš?!“ vyštěkla na mě Verča.
„Chci s tebou mluvit.“ řekl jsem vlídným hlasem.
„Ale já s vámi ne!“ křikla na mě Verča a práskla dveřmi. Měl jsem smůlu. Zvonil jsem, ale už neotevřela. Proto jsem se rozhodl jít do kavárny za Lawem a Zorem. Do nemocnice jsem jít už nechtěl.
Verča:
Tak krásný plán jsem měla, jak ostatním zničit život, ale ono se to posralo. Proč Terka a Law nebyli sami? Proč Terka musela být u Zora a Law u Jane? Ptala jsem se sama sebe. A do toho všeho jsem brečela. Rozhodla jsem se, že odtud nevylezu. Že se tu budu schovávat. Klidně tu i zemřu. V tu chvíli mi bylo vše jedno. Ani jsem nečekala návštěvu, tak mě překvapilo, že se tu stavil Kagami. Ale hned jsem práskla dveřmi přímo před jeho nosem. Policie u mě už byla a obvinila mě z křivého svědectví. Hrozilo mi, že si na rok půjdu sednout do basy. Ale mně to bylo jedno. Nechtěla jsem vidět tváře svým ex-přátel. Věděla jsem, že mě nic nezastaví. Ani škola ne. Věděla jsem, že budu ze školy vyloučena. Bylo mi to jedno. Vše mi bylo jedno.
Kagami:
Když mi Verča bouchla dveře před mým nosem, tak než jsem vyrazil do kavárny, napsal jsem Verče smsku.
„Ahoj Verů,
potřebuju s tebou mluvit.
Kagami“
A poslal jsem tu smsku. Ale Verča nereagovala. Bál jsem se, že si něco udělá, ale takovou povahu zase nemá. Nebo aspoň myslím. Poté jsem vyrazil do kavárny.
Vstoupil jsem dovnitř. Zoro i Law byli překvapeni, že mě vidí.
„Nestalo se nic Jane, že ne?“ hned se strachoval Law.
„Ne, je v pořádku. Jen mi dělá starosti Verča.“ přiznal jsem pravdu. Čekal jsem, jak bude Law reagovat.
„Nic proti tobě, ale ať se mi vyhýbá obloukem!“ řekl naštvaně Law. Chápal jsem ho. Verča ho chtěla obvinit z napadení, ale já si nemohl pomoct. Chtěl jsem Verče pomoci, ale ona pomoc odmítala.
„Takže i Cori a Daiki ví, co se stalo?“ zeptal se Zoro, i když odpvěď už znal.
„Řekly nám to.“ přikývl jsem na souhlas.
„Se divím, že to vzali dobře.“ řekl chladně Law.
„Cori se už chystala Verču zmalovat, ale Daiki jí v tom zabránil. Nebo aspoň myslím.“ pokrčil jsem rameny. Zoro mi udělal silnou kávu. Byl jsem mu za to vděčný. Asi v půl osmé jsem zaplatil a šel jsem domů.
Jane:
V osm všichni odešli. Byla jsem ráda, že Daiki a Cori jsou spolu. Moc jsem jim to přála. Nevím proč, ale přála jsem si, aby se otevřely dveře a v nich byl Law. Ale tento nápad jsem hned zahnala z hlavy. Ani jsem na to nepomyslela.
Skoro jsem spala, když se opravdu ty dveře otevřely a v nich se objevil Law. Usmíval se od ucha k uchu. Chtěla jsem promluvit, ale Law byl rychlejší.
„Ahoj Janey, mám novinku. Zítra můžeš jít domů.“ oznámil mi Law. Rozzářila jsem se.
„Ale měli mě pustit až v pátek.“ zarazila jsem se.
„Vím, ale teď mi to tvůj doktor oznámil. V osm tu budu a pomohu ti.“ řekl Law s úsměvem, políbil mě na čelo a poté odešel. A já celá šťastná usnula. Konečně jsem šla domů z této nemocnice. Byli tu všichni hodní, ale na mě to bylo už moc dlouhé. Nebýt odpoledních návštěv, tak bych jsem se ukousala nudou. Lepší zprávu jsem nemohla dostat. I když jsem tušila, že do práce ještě nepůjdu, ale budu ve svém bytě, kde se o sebe už postarám. Sama. Ale to jsem netušila, že se pletu. Že sama nebudu. Ani mi nedošlo, že Law neví o vztahu mezi Daikim a Cori. Ani jsem nikomu nenapsala a neozvala jsem se, že zítra jdu domů. Věděl to jenom Law, věděla jsem to já. Usnula jsem s úsměvem na tváři.