Jídlo je můj život - 10. kap.
Informace:
Jane zjišťuje minulost Lawa, která taky není růžová. A pomalu vyplouvá pravá charakteristika Verči.
10. Law se svěřuje Jane
Law:
Ráno jsem vstával poměrně brzy. Už v sedm, což je doba, kdy ještě spím. Ale přes noc jsem přemýšlel. Než jsem tedy usnul. Když znám dětství Jane, proč jí neříct to mé dětství. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. Jane bude první. A doufám, že i poslední. Vím, že Jane pomlčí a nikomu nic neřekne, ale co kdyby nás někdo poslouchal? Jako já, když se Jane svěřovala Kagamimu.
Vstal jsem z postele a šel si dát sprchu. Navoněl jsem se. Nikdy se nevoním, pokud jsem nemusel být v práci. Udělal jsem si snídani a čaj k tomu. Většinou k snídani si dělám kávu, ale dneska jsem měl chuť na čaj. Najedl jsem se a udělal nádobí. Podíval jsem se kolik je hodin. Bylo půl desáté. Rozhodl jsem se jít do nemocnice pěšky. Obul jsem se, zamkl jsem byt a vyrazil jsem na cestu za mou Jane.
Když jsem došel do nemocnice, tak bylo krátce po desáté hodině. Dobrý čas. Pomyslel jsem si. Vstoupil jsem dál a šel na pokoj, kde ležela Jane.
Zaklepal jsem na dveře a vstoupil dovnitř. Jane seděla na posteli a zírala před sebe. Jakoby byla v tranzu. Ale jakmile jsem zavřel dveře a šel k ní, podívala se na mě. Pousmála se. Její úsměv, i když poloviční, byl nádherný. I já se na Jane usmál a sedl jsem si k ní na postel.
„Ahoj Jane, jak ti je?“ optal jsem se Jane, jak se jí daří.
„Líp, už bych, ale radši byla doma.“ zašeptala Jane. Chytil jsem ji za ruku. Chtěla se odtáhnout, ale já ji chytil pevněji, takže se vytrhnout nemohla, ale zase ne tak silně, aby jí to bolelo.
„To je dobře. Chtěl jsem s tebou mluvit. Je to pro mě hodně důležité.“ začal jsem vlidně mluvit k Jane. Ta mě pozorovala a mlčela. Já se dal do vyprávění.
Před pár lety:
Když mi bylo pět let, tak mi zemřeli rodiče při autohavárii. Žádnou rodinu jsem neměl. Nebo spíš nevím, jestli nějaká byla. Kvůli tomu jsem se dostal do sirotčince. Byl jsem úsměvavý, milý a hodný hoch, který poslouchal. Ale byl tu problém. Už od mala jsem byl sexy kluk, o kterého se zajímaly dívky. Kluci, jak ze sirotčince, tak i ze školy, na mě žárlili. Ale já si s žádnou dívkou nic nezačal. Odmítal jsem je. Jenže to byly slepice a klukům navykládaly o mně ošklivé věci. Třeba, že jsem jim dal facku, nebo je sexuálně obtěžoval. Klukům se to nelíbilo a počkali si na mě a zbili mě. Nevěděl jsem, proč to dělají. Proč mě bijí a nadávají, že jsem úchyl. Nikdy jsem se nebránil. Bylo jich na mě moc.
Od osmé třídy mě nejen mlátili, ale zapalkami mě pálili po těle. Vždy mě svlíkli do naha. Teda ne úplně, jen vrchní část oblečení byla dole. Později mě začali i řezat do těla noži. Tu bolest jsem snášel a nechal se mlátit a ubližovat. Pochopil jsem, že za to mohou ty slepice. Že to ony o mně navykládaly lži. Začal jsem je nenávidět. Když jsem dovršil osmnáctých narozenin, nechal jsem se tetovat. Abych jsem skryl ty jizvy. Začal jsem se chovat ke všem arogantně, ironicky, chladně. Nikomu jsem nevěřil. Ani mlátit jsem se už nedal. Bránil jsem se.
Nějaké dívky jsem měl, ale ne v posteli. Vadilo jim mé chování. A taky, že s nimi nechci sex. Šlo jim jenom o sex. Tím přiznávám, že jsem stále panic. Nemohl jsem najít svou princeznu. Ale tu jsem konečně našel. Jsi to ty Janey. Neodradil jsem tě, i když jsem se k tobě choval hnusně. Jak tě unesli, pochopil jsem své pravé city, které k tobě cítím. Došlo mi, že jsi jiná, než ostatní dívky. Že o sex ti vůbec nejde. Že chceš lásku, něhu a pochopení. A to ti chci dát. Miluju tě, Janey. Vyznal jsem se Jane. A taky jí řekl o své minulosti. Jane mě celou tu dobu poslouchala a nepřerušila mě. Taky jí tekly slzy. Plakala. Začal jsem jí stírat ty slzy.
„Promiň, ale měl jsi kruté dětství.“ zašeptala svou omluvu Jane.
„Neomlouvej se. Ty za nic nemůžeš. Ale nejhorší dětství jsi měla ty.“ usmál jsem se na svou Jane. Zadíval jsem se do její očí. Nemohl jsem to vydržet. Vyhrnul jsem si tričko, vzal ruku Jane a přiložil k mému bušícímu srdci. Bušilo, jak o závod. „Toto srdce je jen pro tebe Janey.“ zašeptal jsem, ale vím, že mě Jane slyšela. Pak se odtáhla a já si narovnal tričko. Poté jsem něžně Jane políbil. Polibek mi oplatila, ale pak se ode mne odtáhla.
„Promiň, ale nejde to.“ omluvila se šeptem Jane.
„V pohodě. Já tě přesvědčím, že to s tebou myslím vážně.“ usmál jsem se na Jane. Ta se na mě pousmála.
Jane:
Byla jsem rozhodnuta, že si promluvím s Lawem o tom jaká je jeho orientace. Hodně mě to trápilo. Ten dopis mi vrtal hlavou. Je to pravda? Stála jsem se sama sebe ptala. Okolo desáté dorazil Law. Už jsem se chystala se Lawa na to zeptat, ale Law byl rychlejší. Začal mi vyprávět, jaké měl dětství on. Nevěděla jsem, proč mi to říká. O to tu nejde. O minulosti i tak mluvil. Bylo poznat, že ho ta minulost stále trápí a také ho to bolí. Vysvětlil mi, proč se jeho chování změnilo, i to, proč se nechal tetovat. Při jeho povídání mi tekly slzy. Bylo mi Lawa líto. Nebylo růžové, jako u mě. Přišlo mi, že měl ještě horší dětství, než jsem měla já. Když si vyhrnul triko, zděsila jsem se, co chce dělat. Vzal mou ruku a přiložil mou ruku na jeho hruď. Cítila jsem, jak mu buší srdce. Bilo, jak splašené. Poté mě políbil a já jeho taky políbila. Můj první polibek. Ale došlo mi, co děláme, tak jsem se po chvíli odtrhla. Lawovi jsem jeho citům, které cítil ke mně nevěřila. Milovala jsem ho, ale nevěřila mu. Choval se ke mně příšerně a teď mu mám věřit? To prostě nešlo. Law se ale nezlobil. Viděla jsem na něm, že mi rozumí. Ale poznala jsem, že to tak snadno nevzdá. Těšilo mě to, ale zároveň bolelo. Zůstal u mě až do večera. Odpoledne dorazili i ostatní. Až na Daikiho a Kagamiho. Ti museli pracovat. A Verča? Ta se taky neukázala.
Když Law a Zoro šli pro kávu do automatu, vyndala Terka blok, protože si potřebovala něco zapsat. Už nevím co, protože mě zaujal ten blok. Z toho jejího bloku mi někdo napsal ten ošklivý dopis. Ale věděla jsem, že Terka to nebyla, protože ona taková není.
„Terý, to je tvůj blok?“ dodala jsem si odvahu a zeptala jsem se Terky. Terka i Cori se na mě podívaly.
„Ano, proč?“ zeptala se nechápavě Terka. Z nočního stolku jsem vyndala ten dopis. Terka hned poznala, že jde o papír z jejího bloku. Bylo na Terce znát, že poznala to písmo. I mně to začalo docházet. Psala to Verča. Po chvíli se objevili chlapi a já dopis zase schovala. Terka uklidila blok do tašky. I jí to došlo. Poté se u mě zdrželi do osmi hodin a pak všichni, i Law, odešli. Já zůstala sama. Uvažovala jsem, proč to Verča udělala.
Terka:
Když jsem viděla ten dopis hned jsem poznala, že to psala Verča. Ale kdy mi ten blok sebrala? Uvažovala jsem pro sebe. Pak mi to došlo, že to musela udělat ten den, kdy u mě přespala. Musela jsem si s Verčou promluvit. A to dost spěchalo. V osm jsme se všichni s Jane rozloučili.
Dneska jsem chtěla k sobě pozval Zora, ale to padlo. Musela jsem za Verčou. Law se s námi hned rozloučil a odešel. Cori si stopla taxíka a taky odjela.
„Terý...Půjdeš dneska se mnou na večeři?“ zeptal se mě Zoro. Potěšilo mě to, ale mrzelo mě, že ho musím pro dnešek odmítnout.
„Promiň Zoro, ale půjdeme příště. Dnes si potřebuju něco zařídit..“ omluvila jsem se Zorovi. „Ale zítra, by to šlo. Pokud máš zájem.“ hned jsem dodala.
„Nevadí, tak zítra.“ usmál se Zoro. Byla jsem ráda, že se na mě nezlobí. Nasedla jsem do taxíka a jela k Verče. Ale ta doma nebyla. Volala jsem jí, ale nebrala mi telefon. Přemýšlela jsem, kam jen mohla jít. Ale nevěděla jsem, kde je, tak jsem šla domů.
Doma jsem hupsla pod sprchu ašla spát. Ale usnout jsem nemohla. Pořád mi v hlavě vrtalo, proč to Verča udělala. Ale nakonec se mi povedlo usnout.