Wolf and Eagle - devatenáctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Omlouvám se za dlouhé trvání, ale další díl je tady a snad si ho užijete. :3 S mírným potěšením se přiznávám, že 20 a dál bude patřit už především Risovi a Kurovi. Tak co? Těšíte se na první pusu? :)
Ztracené osoby nalezené
Zen:
,,Mami," vydechl jsem. Nevěřícně na mě zírala s vykulenýma očima a dlaní na hrudi.
,,Zene?" Přívětivě jsem se pousmál. Poznala mě.
,,Jo." Sotva jsem to slovo dopověděl, už u mě stál muž, který se až nápadně podobal Katsuovi, kterého jsem viděl naposledy téměř před 20 lety. Ani mi nedal příležitost si ho prohlédnout a jeho velké silné paže mě přitiskly k jeho hrudi. Ovanulo mě teplo jeho dechu a srdeční tlukot jsem cítil na tom svém. Na moment jsem se cítil zaskočen, ale hned na to mu objetí opětoval.
Konečně se z prvotního šoku probrali i ostatní. Katsu se odtáhl a hned na to Kito s obřím úsměvem skočil kolem mého krku, až jsem se zapotácel a málem společně s ním spadl na podlahu.
,,Bože, to snad není možný. Jseš to fakt ty? Ukaž, ať se na tebe kouknu." Nadšení v jeho hlase se nedalo přeslechnout. Tiskl mě neustále k sobě, až jsem se cítil celý pomačkaný. Na moment se oddálit, prohlédl si mou tvář a zase jsem byl natisknutý na něm, že jsem viděl jen látku jeho šedé haleny.
,,No tak, no tak. Vždyť nám ho ještě udusíš." Zasmál se uvolněně Katsu a odtáhl ode mě Kita o něco dál. Jemu to, zdá se, ani nevadilo. Dál se usmíval jako měsícem na hnoji. A ani já se nedokázal neusmívat.
Na rameno mi náhle dopadla mužská vrásčitá ruka. Vedle mě se objevil otec, díval se s hnědýma krásnýma očima do těch mých a ačkoliv se jeho postoj zdál být pevný, nepostřehnutélné chvění mi přecházelo do kůže i přes látku tenké košile. Oči se mu značně leskly. Tušil jsem, že na tom budu stejně.
,,Synu," přitáhl si mě blíž a objal. ,,Už jsme ani nedoufali." Ani já ne, tati. Ani já…
Ucítil jsem chvějící se slabý stisk kolem pasu. Máma. Krásnější shledání jsem si nemohl ani přát.
,,Chlapče náš." Zamumlala do mojí košile, jak se ke mně tiskla, že jsem jí téměř nerozuměl. Poprvé za celé věky jsem se konečně cítil v bezpečí domova. Klid v duši, radost v srdci, úsměv na rtech, známá vůně. Žádný strach či smutek.
Po celou dobu stál usměvavý Arin krok před dveřmi, na prahu Sumi, který přes vypracovaného alfu nešel pořádně vidět a i Tenchi se odvážil mrknout dovnitř a nyní se letmo opíral o stěnu za sebou vedle dveří a všichni tři sledovali naše znovu shledání.
Když ode mě rodiče, zřejmě neradi, kousek odstoupili, využila toho Orisu a nevěřícně si prohlídla mou změněnou tvář.
,,No podívejme se jaký hezký chlap z tebe vyrostl. Dokonce si přerostl i mě. Ani netušíš, jak jsem strašně překvapená, když tě tady vidím před sebou." Zasmál jsem se. Orisu se nezměnila. Stejně ukecaná jako za mlada. Chytil jsem do dlaní její malé ruce a sundal je ze svých tváří.
,,Vím to dobře." Ani na moment můj úsměv nezmizel. Nedokázal bych ho sundat, ani kdyby mi šlo o život.
Ale náhle jsem si něco uvědomil. Něco, co mi chybělo. Po mém boku chyběl syn. Možná jsem byl až moc potěšen vším tím, že jsem na něj zapomněl, ale to mě nijak neomlouvá. Pohlédl jsem ke dveřím a zadíval se na něho.
,,Pojď sem Sumi." Když jsem vyslovil jeho jméno, tím směrem se podívali i ostatní. Sumi nejistě vykročil za mnou.
,,Mohl by to být..." Máma nechala větu nedokončenou. Nedalo se přehlédnout, jak si ho všichni prohlížejí. Bodejť by ne, když si ho pamatují jako malého chlapečka.
,,Vyrostl jsi nám v muže." Usmál se na něj Katsu. Aby nebyl Kito pozadu, objal ho kolem krku. Nevím, zda to bylo tím, že jsme se tak dlouho neviděli, ale stal se nějak přítulným. Kdysi mě neustále otravoval a provokoval. A Katsu mě zase odstrkával. Sumi vůbec netušil, co dělat. Stál jak prkno, se zaraženým výrazem a rudostí ve tváři.
Když ho Kito pustil, zaměřila se na něj máma s tátou. On ho poplácal po rameni a ona pohladila po vlasech. Dívali se mu přímo do očí a usmívali se. Jeho ostych zmizel a i on se jim z přímá díval přesně do očí. Takový rodinný výjev se mi zamlouval. Začíná to překrásně.
,,Vypadáš jako Saya." Náhle jsem se zarazil a i Sumi ztuhl. Tak krásná chvilka, tak krásný moment a pouhá tři slova to zkazila. Nechtělo se mi o ní mluvit. Nechtělo se mi o ní ani slyšet. Tolik jsem se snažil zapomenout na tu bolest, ale nebylo to možné. Proč, i když se tolik raduji, proč mi to zmínka o ní vždy zkazí? Už tak byl její odchod bolestný. O to víc, když jsem jí nedovedl ani pomoct. Hodně jsem se za to vinil. Sumi to sice nikdy nahlas neřekl, ale v skrytu duše mi to zaručeně taky nikdy neodpustil.
,,Když se o ní mluví, kde vlastně je?" Rozhlédla se Orisu kolem sebe. Jak naivně mi připadala. Bylo mi jasné, že se s takovou otázkou setkám. Nemohl bych se jí vyhnout. Ale netušil bych, že tak brzy, že tak brzy mi tu radost zkazí.
,,O ní někdy jindy." Nezvedl jsem hlavu a skleslost v hlase nemohl nikdo přeslechnout. Tolik mě to bolí a to i teď. Saya byla má životní láska a její odchod se dotkl nejen mého srdce, ale mně samotného. Už nikdy jsem se necítil tak, jako dřív a dokonce jsem ztratil snahu znovu se zamilovat.
Naznačil jsem tím, že její nepřítomnost není něco obyčejného a že se brzy snad ukáže ve dveřích. Bylo by hloupé jim něco takového namluvit a brzy by se dozvěděli pravdu.
Neuteklo mi, jak náhle nálada povadla. Snad nečekali takovou odpověď?! Ale byla nevyhnutelná. Museli se s tím smířit.
Všechno to trapné ticho přerušil až Arin. ,,No, je sice krásné sledovat to vaše příjemné vítání, ale obávám se, že už budu muset jít." S těmi slovy se na něj podívalo několik párů očí. A ne jeden se vykradl i k Tenchimu vedle něj.
,,To snad? Tenchi? Co se to s tebou stalo? Kam se poděl ten roztomilý klouček?" Nevěřil svým očím Kito.
,,To je fakt. Ty jsi nám dokonce dospěl v krásného chlapa. Skoro lituji, že už nejsem svobodná." Orisu se k němu přikradla a prohlížela si jeho tvář nejen očima ale i rukama. To mou náladu o něco zlepšilo. Nikdo si už na Sayu ani nevzpomněl, nebo se o ní alespoň nezmínil.
,,No jo. Ale zas o tolik jsem se nezměnil." Odstrčil její ruku. Mírně, ale upřímně se na ní i na Kita usmál.
,,Ty jsi se usmál? To není možný. Ty to přeci neumíš." Brada Orisu i Kita klesla až někam ke kolenům. Všichni na něj udiveně hleděli. Ten starý Tenchi by s rozpaky uhnul pohledem, tenhle se díval všem rovnou do tváře. Usmíval jsem se nad překvapenými tvářemi členů rodiny.
,,Oprava, neuměl." Zasmál se a pak už o něco vážněji pohlédl ke mně. ,,Uvidíme se později." Očima mi přál štěstí, abych si to celé mohl užít. Stejné přání se odráželo v mých očí pro něj. Zaslouží si to.
,,Jo. Později." Odešel tím svým kulhavým krokem a zmizel za dveřmi. Arin věnoval ještě poslední úsměv a už za sebou také zavíral dveře.
,,Co se to s Tenchim stalo? Byl - jiný." Hleděl na dveře fascinovaně Kito a udivenost mu hrála na tváři v plném proudu.
,,Vyrostl - všichni jsme vyrostli." Poznamenal jsem si pro sebe, ačkoli mě ostatní nemohli přeslechnout.
Pohled se mi vykradl k jedné osobě v rohu místnosti. Obyčejně vypadající dívka, hnědé vlasy svázané v copu, hnědé naivní oči, vysoké čelo, nejistý postoj a ostýchavý výraz. Nebyl jsem si zcela jist, zda jsem jí vůbec někdy viděl.
Zaznamenala mé oči a podívala se mým směrem.
,,Tano, pamatuješ, jak jsme ti vyprávěli o Zenovi, našem bratrovi. To je on. A Tana je moje manželka." Postavil se Kito vedle ní, objal kolem ramen a podíval se prvně na ní a potom na mě. Usmíval se a stál hrdě vypnutý. Tak i věčný samotář Kito si někoho našel. Nikdy bych si nepomyslel, že by to bylo možné. Bůh ví, co všechno se za mé nepřítomnosti mohlo stát.
,,Už jsem o vás slyšela. Ale nemyslela jsem si, že se poznáme." Sice mírně, ale upřímně se usmála. Připomínal dětský obličejík nezkažen lidskou ani přírodní zkažeností. Líbila se mi jako nová sestra a těšilo mě poznání, že život tady pokračoval i beze mě.
,,Taky jsem si to nemyslel." Úsměv jsem opětoval.
,,Proč tady ještě stojíme. Pojďte se posadit. Musíte nám toho tolik říct. Pojďte, pojďte." Chytila mě Orisu za paži a dovlékla až ke sedačce. Stejně tak i Katsu postrčil Sumiho mým směrem. Byli jsme přinucení posadit se, Ori se nacpala mezi nás, Kito se opřel vedle syna o opěradlo, táta sedl na druhou sedačku, místo vedle sebe nejblíže ke mně přenechal mámě a Katsu si sedl do křesla vedle opírajícího se Kita.
,,Nemáte žízeň? Nebo hlad? Vydržte, něco vám připravím." Máma s Tanou zamířily do kuchyně, aniž by počkaly na naší odpověď. Cítil jsem se příjemně, v bezpečí domova. Jako by mi už nikdy nemělo nic hrozit. Konečně. Konečně se nemám čeho bát.
Taina:
Snažila jsem se dochutit polívku. Taťka nebyl ničeho moc schopen, protože ho stále bolela ruka, jak si ji při opravě domu Katsua přibouchl ke střeše. A mamka nestíhala péct i přesto, že ji pomáhám, nejen já, jak můžu. Tak jsem byla přinucena zůstat v jejich domě a vařit nejen pro mého miláčka Lora a syna, ale i pro rodiče.
Lor seděl u stolu a pomáhal chlapci s vyřezáváním nějaké ozdoby, máma se celý den motala se mnou v kuchyni a zatím co já vařila oběd, ona podle požadavků nedělala nic jiného než dorty a koláče. A táta znuděně seděl na gauči a nezaujatě četl knihu, aby se vyvaroval aspoň trochu náhlým mávalům nudě.
Nikdo z nás nebyl od rána z domu a neměli jsme ani žádné návštěvy. Netušili jsme tudíž, co se tam asi děje. Pouze máma vzala několik koláčů a před pár minutami je odnesla těm, co o ně prosily.
Všechen ten klid narušilo až důrazné zaklepání. Už podle pěti údery jsem dokázala usoudit, že za dveřmi nestojí nikdo jiný než Arin.
Lor se už zvedal, že otevře, když se ze sedačky vymrštil táta a pár kroky už stal u nich.
,,Já otevřu, já otevřu." Vykřikl radostně. Nezabránila jsem úsměvu. Otec nesnáší nudu a nic nedělání a už týden má od Kiwi, našeho felčara, zakázanou jakoukoliv práci. Asi i ta pouhá návštěva od alfy pro něj znamená něco vzrušujícího a dobrodružného.
,,Ahoj Arine, co tě k nám přivádí." Ozval se tátův pevný hlas. Arin nijak neodpověděl a zaznělo jen několik kroků, což mě konečně přimělo zvednout hlavu od vaření, protože na dvě osoby jich bylo nějak příliš. Chtěla jsem se usmát a přivítat Arina, když můj zrak padl na osobu za ním. Nezaregistrovala jsem už tátův překvapený výraz stejným směrem.
Srdce vynechalo několik úderu, dech se mi zadrhl v ústech, moje oči se rozšířily a já jsem na toho muže hleděla s otevřenými ústy. Vařečka mi vypadla z ruky a pouze to zadunělo, jak dopadla na zem. Tím jsem upoutala pozornost nejen Lora a synka, což mi bylo zrovna v tu chvíli ukradený, ale i jeho. Držela jsem ruce u srdce a nevěřícně ho sledovala.
Jeho přísná grimasa tváře polevila a rozjasnila se mírným, hřejivým úsměvem.
,,Ten-Tenchi?" Zašeptala má ústa, ale mozek tomu stále nechtěl uvěřit. Udělala jsem pár beznadějných kroku, než jsem se zastavila přímo před ním. Bylo mi naprosto šumák, kolik oči se na mě upíralo a sledovalo. Potřebuji se přesvědčit. Jestli se rozplyne jako tisíckrát předtím, byl by to zase jen sen. Ale zdá se mi až příliš reální.
Přiložila jsem své dlaně na jeho tváře. Otřel se o ně jeho teplý dech. Stála jsem ve stejné úrovni jeho očí, do kterých jsem se hluboce, se strachem, že se snad probudím, pohlédla. Ale nic takového se nestalo. Ty mé se zalily slzami, když jsem rozpoznala stejnou barvu, dokonce stejný odstín, který vlastnil jen jediný chlapec. A to byl můj Ten...
,,Tenchi, jsi to ty." Prsty se mi chvěly, srdce bilo o sto šest, chladné slzy nezastavitelně tekly po mých tvářích, jak se mi tím jediným pohledem vybavilo tolik útržků minulosti.
,,Kdo jiný," zašeptal, objal mě kolem pasu a přitiskl se ke mně. To příjemné teplo mladšího bratříčka, které mi bylo tak důvěrně známo mě málem položilo k zemi. Tak blízko a zároveň daleko mi připadal. Položila jsem hlavu na jeho rameno, prsty zapletla do jeho vlasů a dál brečela. Nevěřila jsem, nešlo to. Tohle je sen, jenom sen! Tolikrát se mi o tom zdálo, že tohle už nemůže být pravda. Zase si něco nalhávám. Taino, tak přestaň si už lhát!
,,Bráško," zachraptěla jsem. Jeho košile nezůstala ani na jednom místě suchá. Začínala jsem i popotahovat. Pak jsem ucítila další tělo a pevné paže kolem Tenchiho. Podle fáče na levé dlani jsem odhadla otce. Kdo jiný by se sním takhle mohl vítat? Chvěl se, já taky a pod tím návalem chvějících pohybů jsem nepoznala, zda je na tom Ten stejně.
,,Já chci taky objetí." Arinova velká ruka dopadla na mé rameno a hned na to se mezi nás vmísil. Konečně jsem se probrala, odtáhla se od nich a než jsem se na někoho z nich podívala, otřela jsem si oči i nos. Lor mi podal kapesník a s poděkováním jsem ho přijala.
,,Jak?" Zazněl táta. Jak? Správná otázka. Jak se sem dostal? Jak dokázal přežít? Jak a co se vlastně stalo? Jak prožil těch dvacet let?
,,Počkejte. Než začneme s vyprávěním, myslím, že by bylo na místě Tena představit tvé rodině Taino." Přerušil nás Arin. Prohrábla jsem se svými blond vlasy svázané v drdolu. Jak jsem mohla na něco takového zapomenout? Otočila jsem se prvně k bratrovi a potom k Lorovi. Párkrát jsem to zopakovala a jak jsem byla zmatená, neuvědomila jsem si, že bych měla něco říct. Ti dva číst myšlenky asi neumí.
,,T-to je-" Ukázala jsem na oba dva a neuvědomila jsem si ani, jak zmateně celá situace vypadá. Arinovi to asi připadalo vtipné, protože se rozesmál. Nebýt teď tak šťastná a překvapená, asi bych se na něj i rozzlobila.
,,Nenamáhej se Tai, asi vím o koho se jedná." Přešel můj muž zpovzdálí až před Tena, musel sklonit hlavu, aby viděl do jeho očí, usmíval se mírně a neskrývaně si ho prohlížel. Stejně tak i naopak. ,,Jsem Lor, muž Tainy a ty jsi Tenchi, její bratr, že?" Natáhl svou dlaň k Tenovi. On jí přijal.
,,Přesně tak, Tenchi. Rád se s tebou seznámím. Vypadáš zodpovědně a upřímně. Jsem rád, že si Taina našla někoho takového." Nemohla jsem si pomoct, ale do očí se mi zase vrhly slzy. Nikdy jsem si ani ve snu nepředstavila, že by se ti dva mohli osobně seznámit. A teď… Tady.. A tak krásně...
,,Mami? Proč pláčeš?" Syn mě zatáhl za sukni. Shlídla jsem k němu. V jeho černých očí jsem zaznamenala strach. Usmála jsem se na něj a sklonila se na jeho úroveň.
,,Mám pro tebe překvapení chlapče." Podívala jsem se na Tena. ,,Představím ti tvého strýčka."
Sumi:
Celé to bylo takové divné. Hřejivé, ale i cizí. Přesto divně známé. Jen s velkou námahou jsem si dokázal vybavit tvář jedné ženy. Hodně se podobala otci.
Dlouhé, tmavě hnědé, lesklé vlasy stáhnuté do nízkého culíku, místy šediny. Světlé modré duhovky, vrásky, nízká baculatá postava, sympatický obličej a jemné rysy. Mihla se v nějaké dávné vzpomínce, ale nic moc mi neříkala.
Slyšel jsem, jak jí táta oslovil. Máma, jeho máma a moje babička. Dosud jsem neměl nikoho, koho bych tak mohl oslovit. Zvyknu si? Otec se přivítal s dvěma dalšími muži. Rodinná podobnost se nedala zapřít. Všichni tři podobně vysocí, stejný odstín vlasů, podobné rysy a tváře sympatické. Pouze ten nejvyšší měl tmavé modré oči a vlasy k ramenům sepjaté sponou a ten druhý hnědé až nažloutlé a vlasy kratší volně splývající s obličejem.
Pak otce objal jiný muž. Ze všech přítomných asi nejvyšší. Dokonce ani Arin se mu nemohl rovnat. Vypadal celkem děsivě a tvrdě. Vlasy měl krátké, šedivé málem celé, jen místy byla vidět světle hnědá, oči taktéž hnědé, přísná grimasa. Později ho objala i jeho máma.
Poslední, s kterou se přivítal, byla nějaká žena. V místnosti se nikomu nepodobala, vlasy světlé u konečků přecházejíc do tmavé hnědé, černé oči, přátelské vystupování, výškově téměř nejnižší, dlouhý krk a vzpřímená postava.
Všichni přítomní měli jednu společnou věc. Usmívali se. Skoro jsem se divil, že jim z toho nebolí čelisti.
Stál jsem opodál a díval se na celou scénárii a nevadilo by mi ani tak zůstat. Cítil jsem se nervózní a na neznámém místě, ale otec měl jiné plány. Sotva na mě promluvil, uvrhl mě pod nechtěný dohled několika očí. Tréma mě silně udeřila do žaludku a já se skoro nemohl pohnout. Kdyby do mě Arin mírně nešťouchl, srostl bych se zemí.
Všechno, co jsem před pár minutami sledoval, se nyní dělo mě. Když mě jeden z nich objal, ztuhl jsem a nebyl jsem ničeho schopen. Překvapilo mě to a vyděsilo zároveň.
Modlil jsem se jen, aby se na nic neptali. V tomhle stavu jsem jim nebyl schopen odpovědět.
Když na mě pohlédla babička a (předpokládám) děda, nezaváhal jsem a pohled jim oplatil. Asi více méně nejistý, ale neuhnul jsem s ním. Jen do chvíle, kdy zmínili mou mámu. Ona - moc jsme o ní s otcem nemluvili a tohle byl nečekaný útok. Mluvil jsem o ní dosud jen s Risem, Yumi, Tenchim a opravdu jen výjimečně s otcem. A teď o ní začali v podstatě cizinci. Bylo od nich trochu nefér říct něco takového.
Tenchi:
Tak manžel? Taina si našla manžela? Vždycky byla moc pěkná a teď vypadá i víc ženštěji. Dlouhé blond vlasy nyní stáhnuté v drdolu, černé zářivé oči, krásné lícní kosti, podobně vysoká jako já, vzpřímený postoj, jak jsem měl už možnost poznat, tak i hedvábně jemné dlaně.
Bylo skoro neuvěřitelné, když přede mnou stál onen muž s černými vlasy, sympatickým obličejem, hnědé oči dál od sebe, více méně nažloutlá pokožka, hluboký tichý hlas, přibližně stejně vysoký jako Arin.
Seznámili jsme se, ačkoliv mě jeho slova překvapila a zaskočila. To mu o mě Taina už vyprávěla? Vůbec, ona o mě mluvila? Myslel jsem si, že ze začátku to sice bude bolet a nebudou mít do ničeho chuť, ale že by o mě mluvili i v budoucnosti? Nezapomněli na mě?
Když jsem uslyšel ten dětský vysoký hlásek, nevěřícně jsem pohlédl jeho směrem. Malý chlapec, velmi podobný Lorovi, jen oči spíše Taiiny. I sestra mě svými slovy přesvědčila, že on je její syn. Tolik se toho událo. Má sestra se zamilovala, vdala se, narodil se jí syn, kterému nyní přibližně muselo být kolem devíti.
Známé i nové tváře mě rozveselily, ale stále jedná chyběla. Máma. Když jsem jí neuviděl, poděsil jsem se. Je možné, že - že by se jí něco stalo?
,,A máma?” Pohlédl jsem do černých očí otce, Taii a po té i do hnědých Arinových.
,,Kde vlastně teď je?” Podíval se Arin na otce. Napodobil jsem ho.
,,Měla odnést nějaké koláče. Asi se zdržela.” Pokrčil rameny. Trochu jsem se uklidnil. Podle jejich rozhovoru to neznělo, že by se jí něco vážného stalo za mé nepřítomnosti.
Sotva dopověděl, dveře se rozlétly a do místnosti vběhla vysoká, štíhlá postava, hnědé zastřižené vlasy mírně prošedivělé.
,,Mám pro vás neskutečnou zprávu. Šla jsem k Orisu a neuvěříte, kdo,” první nadšení náhle polevilo, zarazila se a hleděla mým směrem. ,, -seděl - v jejich - obýváku,” dopověděla, aniž by to znělo nějak důležitě.
Usmál jsem se a vykročil k ní.
,,Ten- Tenchi.” Pootevřela ústa a vykulila na mě své živé hnědé oči. Zabolelo mě u hrudníku, když mi hlavou projela vzpomínka na mála kukadla na dětském obličejíčku se stejným odstínem barvy. El, na ní jsem ještě ani nepomyslel. A to jim o ní musím všechno říct. Nevím, jak to zvládnu. Dokážu to bez slz?!
,,Mami.” Zastavil jsem se před ní a opravdu jen trochu pozvedl hlavu, abych si prohlédl její stárnoucí, ale krásnou tvář.
Bývaly časy, kdy jsem se stavil na špičky a přesto jsem jí do obličeje pořádně neviděl, když se ke mně nesklonila. U otce to samé a dokonce i Orisu s Tainou se vytahovaly, jak jsou vysoké oproti mně. To už dávno není pravda. A i kdyby, už bych se tím nedokázal ani trápit.
,,Jsi to ty! Skutečně to jsi ty. Vrátil ses nám!” Pohladila mě po tváři a usmála se. Jí vždycky úsměvy slušely. To spíš já vypadal jak strašidlo, když jsem se o nějaký pokusil.
,,A už neodejdu.” Položil jsem svou dlaň na hřbet její ruky. Teplo se mi do tváře vpilo víc a já konečně cítil pravou vůni domova. Ta léta strachu daleko od domova náhle naprosto zmizela, jako by se ani nic nestalo a já nikdy z domova neodešel.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
