Jídlo je můj život - 8. kap.
Informace:
Law se rozhodne svůj plán uskutečnit, ale to netuší, že Jane spíš přihorší, než přilepší.
Omlouvám se za vulgarismy :)
8. Law jedná na vlastní pěst
Verča:
Poté co mě Law opustil kvůli té kačeně, jela jsem do hospody jménem Hvězda. Sedla jsem si k baru a objednala jsem si dvojitého panáka sake.
„Špatný den?“ zeptal se mě barman. Podívala jsem se na něho.
„Hmmm. Spíš rozchod s přítelem. Teda ex-přítelem.“ řekla jsem mrzutě. Barman přede mne postavil mou objednávku. Hned jsem ji do sebe kopla. „Ještě jednou.“ řekla jsem si o další skleničku.
„To mě mrzí. Ten muž musí být slepý.“ politoval mě ten barman a nalil mi další dávku.
„Je to prevít, ale oblbla mu hlavu ona! Ta čůza!“ začala jsem se znovu rozčilovat. Kopla jsem do sebe další sake. Barman na nic nečekal a znovu mi nalil. Byla jsem už opilá, tak jsem barmanovi vylíčila svůj život. Teda ten milostný. „Ano chtěla jsem mít s Lawem sex, ale co na tom? Známe se dost dlouho!“ stále jsem se rozčilovala.
„Vy máte na mysli Trafalgara?“ zeptal se mě ten barman. Překvapeně jsem se na toho barmana podívala.
„Vy ho znáte?“ podivila jsem se.
„Ano, je tu známý. Chodil sem z děvčaty, které si tu později vylívají srdíčko. Jak je Law na ně hrubý a ani se s nimi nevyspal. Podle mě je gay.“ řekl mi barman názor na Lawa. Čučela jsem na něho, jak z jara. To nemyslí snad vážně? Ptala jsem se sama sebe.
„Je to fakt pravda?“ bylo jediné co jsem ze sebe dostala.
„Ano je. S tím gayem si jistý nejsem, ale že je panic to tuším na sto procent.“ přikývl barman.
„Zaplatím.“ řekla jsem. Chtěla jsem jít domů, a vše si promyslet. Ale nakonec jsem přijela domů k tomu barmanovi, kde jsme provozovali sex. K ránu jsem usnula v náručí toho barmana. Ani neznám jeho jméno.
Law:
Když jsem slyšel příběh Jane, došlo mi, že měla nejhorší dětství. Bylo mi ji líto a zaroveň jsem měl vztek. Proto jsem zmizel. Musel jsem si provětrat hlavu.
Šel jsem z nemocnice k sobě domů pěšky. Alkohol piju, ale to jen přiměřeně. Párkrát jsem se i opil, ale ne zas tolik, abych jsem měl druhý den okno. To zas ne.
Když jsem došel domů, měl jsem telefonát. Byl to Zoro.
„Čus.“ pozdravil jsem chladně Zora. Chvilku jsem poslouchal. „Jsem doma. Dnes na kávu nepřijdu.“ omluvil jsem se s ironií v hlase. „OK. Jsem v pohodě.“ řekl jsem ironicky a hovor ukončil. Skočil jsem pod studenou sprchu. I já měl jizvy a šrámy. Nejen na těle, ale i na duši. Ale Jane na tom byla o hodně hůř. Naše kavárenská parta měla svým způsobem nějaké to příšerné dětství, to jsem tušil, ale taky jsem si uvědomil, že nejhůře na tom je Jane. Měl jsem touhu do něčeho praštit. A to jsem myslel na otce Jane. Že toho jsem chtěl praštit. Na ženu bych jsem ruku nevztáhl, ale křičet bych na ni dokázal. To zase jo.
Po sprše jsem si dal pivo, co jsem měl v lednici. Jak jsem to pivo pil, v hlavě se mi zrodil plán. Rozhodl jsem se, že tento plán zrealizuju. Ale potřeboval jsem to pořádně promyslet. Rychle jsem dopil pivo a uvažoval jsem. Říkal jsem si vše, co chci od srdce říct rodičům Jane. Že vše vím. Jen ještě zjistit adresu. Věděl jsem, že Jane pochází z Osaky. Vzal jsem si seznam a začal jsem hledat. Jane Orihara se jinak jmenuje celým jménem naše Jane. Musel jsem si na seznamu najít rodinu Orihara v Osace. Pustil jsem se do práce.
Pár Oriharových jsem našel, ale nevěděl jsem, jak to z pěti jmen snížit na jedno jméno. Hledal jsem i přes počítačový program google. Kde jsem projížděl jedno příjmení za druhým. Věděl jsem, že matka Jane je zdravotní sestřička. Ale ani u jednoho z jmen jsem nenašel, že by nějaká paní Oriharova byla zdravotní sestřička. Takže jsem to musel najít přes otce, ale nevěděl jsem, co má za práci otec Jane. To Jane Kagamimu nezmínila. Ale po chvíli jsem si všiml, že jedna ženská má jméno Doll Orihara a byla ředitelkou místni nemocnice v Osace. A našel jsem o ni článek. Ten článek jsem nečetl. Zaujala mě ta fotka. Byla na ní i s manželem. Chlausem Oriharou. A ten byl podobný Jane. Nebo spíše jemu byla podobná Jane. A takhle jsem zjistil, nejen adresu, ale i to, že otec Jane je starosta Osaky. Zapsal jsem si adresu, kde bydlí v Osace, zaplatil si letenku do Osaky a šel si objednat čínu k večeři. A stále jsem myslel na Jane. Nastavil jsem si budíka a po večeři jsem šel spát. Ale usnul jsem až ve tři hodiny ráno.
Ráno jsem si udělal pár sendvičů a šel jsem na letiště. Tam jsem se najedl a poté šel do letadla. Za hodinu jsem byl v Osace.
Podle adresy, kterou jsem si zapamatoval, tak jsem šel najít ten dům. Byl až na konci vesnice. Byl nádherný. Jane si tu žila, jak v přepychu. Nebo spíš mohla, ale nežila. Dostal jsem další nával vzteku.
Došel jsem před dům. Nadechl jsem se a zazvonil na zvonek. Čekal jsem, kdo mi přijde otevřít dveře. Přišla mi otevřít matka Jane, kterou jsem poznal z fotky z novin.
„Co si přejete?“ zeptala se mě žena zostra.
„Jsem Law a chci s vámi mluvit o Jane.“ řekl jsem chladně té ženě, která si říkala matka.
„Jste přítel?“ zeptala se přísně. „A proč tu není s vámi?“ dál se vyptávala.
„Jsem tu sám. Jane o ničem neví.“ řekl jsem pravdu. „Smím dál?“ otázal jsem se té ženy.
„Jasně, pojďte dovnitř.“ pobídla mě ta žena.
Přišli jsme do obýváku. Manžel, otec Jane doma nebyl. Ale věděl jsem, že se od své ženy dozví co jsem tu chtěl.
„Dáte si něco k pití?“ zeptala se mě chladně matka Jane.
„Ne děkuji. Já hned půjdu. Jenom jsem vám něco chtěl říct.“ snažil jsem se přijít rovnou k věci.
„Tak povídejte.“ vybídla mě ta žena.
„Jde o vaši dceru Jane! Vím, o tom, co jste jí prováděli, když byla malá! Jak jste ji bila a váš manžel, otec Jane, sexuálně zneužíval. Do včera to nikomu neřekla! Kvůli vám se zní stala šedá myš! Ale já ji ochráním! I před vámi! Teď leží v nemocnici! Byla unesena gangem a brutálně ji zbili! A teď odejdu!“ křičel jsem na tu ženu. Ta se nezmohla na nic. Proto jsem rychle vstal a odešel. Potřeboval jsem zchladit si hlavu. Měl jsem hrozný vztek. Večer jsem se vrátil domů. Další den jsem si službu vyměnil s Daikim. Potřeboval jsem mluvit s Jane. Jenže se tam objevili rodiče Jane.
Jane:
Nějaký ten den jsem ležela v nemocnici. Už mi bylo líp. Otoky pomalu splaskávaly. Jen žebra bolela. A taky jsem se mohla rozloučit s normálním jídlem. Ve stresu jsem pořád a jídlo mě vždy uklidňovalo. Ale hrozila tu obezita, cukrovka i problémy se srdcem. Tak jsem se s tím snažila smířit.
Bylo dopoledne, asi deset hodin, když někdo zaklepal na dveře. Byla jsem překvapena, kdo to může být za návštěvu. Čekala jsem, že ostatní přijdou až odpoledne. Takže teď jsem nikoho nečekala.
„Dále.“ zašeptala jsem. Po chvíli se dveře otevřely a tam na mě čekal šok. U dveří byli mí rodiče.
„M-mami? T-tati?“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.
„Ty se tu flákáš a nedáš nám o tom ani vědět?!“ křikla na mě matka. A už je to tu zas. Pomyslela jsem si.
„A taky cizímu vyžvanit, co jsme pro tebe dělali?!“ obořil se na mě i otec.
„J-jak to víte?“ dostala jsem ze sebe šeptem.
„Tvůj přítel nám to řekl. A nekňourej, jako děcko!“ obořila se na mě má matka. Kagami mluvil? Pomyslela jsem si. Ale to na Kagamiho nesedí. „Křičel na mě, jak na malé děcko!“ řekla, co se stalo. Ale to byl Law. Ten se takhle chová. Blesklo mi hlavou. Ale jak to ví? Ptala jsem se sama sebe.
„Ale až tě propustí z nemocnice, vrátíš se do Osaky a budeš žít s námi!“ obořil se na mě otec.
„To neudělám! Znásilňovat a mlátit se už nenechám!“ povedlo se mi křičet na mé rodiče. To bylo i poprvé, kdy jsem na někoho křičela.
„Nechte ji být!“ ozval se hluboký hlas ode dveří. Všichni tři jsme se otočili ke dveřím. Tam stál Law s kyticí růží. Rudých růží.
„L-Lawe?“ zašeptala jsem.
„Vypadněte a už se tu neukazujte! O Jane se postarám sám!“ křičel Law. Mí rodiče si něco zašeptali a odešli. Law byl hned u mě.
„J-jak to víš?“ zašeptala jsem. Po tvářích mi tekly slzy.
„Promiň. Slyšel jsem tvůj příběh, když si ho říkala Kagamimu. Kdybych věděl, že za tebou přijedou a budou na tebe zlí, nikdy bych tam nejel. Promiň.“ omlouval jsem mi Law.
„Proč?“ byla moje jediná otázka.
„Protože tě miluju. A chci být s tebou.“ zašeptal Law, ale já jsem ho slyšela.
„Taky tě miluju. Ale spolu nebudeme. Nevěřím, že to myslíš vážně.“ zašeptala jsem.
„To jsem si myslel, ale já tě přesvědčím o opaku.“ slíbil mi Law. Poté kytici růží dal do vázy a s úsměvem na rtech odešel. To bylo prvně, kdy jsem ho viděla se usmívat.