Anime World CZ/SK - Příběhy

Jsem tady... Přímo tady... Vidí mě někdo? Ne... Jako vždy jsem pro všechny neviditelná. Obrátila jsem hlavu od studentů na střední škole Seika. Můj pohled padl ven z budovy a já se zaměřila na zamračenou oblohu, ty tmavé mraky putující tak klidně, za kterými je uschovaný zlatý kotouč. Chtěla bych na své tváři cítit ten paprsek světla. Aspoň tehdy jsem cítila, že žiju... že existuju. Ah... Musím vypnout takové myšlení! Než jsem ale stačila pomyslet na něco jiného, tak mě něco tvrdě a bolestivě údeřilo do hlavy.

"Owowow!" zanařikala jsem a chytla jsem se za hlavu, div jsem nespadla ze školské lavice, na které jsem seděla. Pak jsem se naštvaně podívala na původ této bolesti. Hned na to má naštvanost opadla, když jsem pohleděla do zelených očí mého staršího bratra.

"Onii-san!" zakňourala jsem.

"Co tu děláš Ri?! Pokud vím, tvoje vyučování už skončilo! Víš, že se nemáš toulat pozdě venku!" peskoval mě můj starší brácha Ren.

"Ale... mě se domů nechce onii-san..." řekla jsem smutně a sklopila jsem pohled do země. Uslyšela jsem povzdechnutí a hned na to, jsem ucítila jeho velkou a hřejivou dlaň v mých světlých, dlouchých vlasech, které mi začal jemně cuchat.

"Ale prostimtě Ri... Už mám jen jednu hodinu... Dneska výjmečně můžeš počkat na mě ale pak si nestěžuj, že jsi blbá, když se neučíš!" řekl mi lehce pobaveně. Když jsem šťstně pozvedla svůj pohled, mohla jsem ještě zastihnout jeho lehký úsměv a starostlivý pohed, než se otočil a já už viděla jen jeho mizející záda. Onii-san... Arigatou. Pomyslela jsem s rukou na své hlavě, kde před chvíli byla ta jeho.

Ozvalo se zazvonění a ruch na chodbě utichl. Vše najednou bylo tiché... Jen venku se to hemžilo tančicímy listy ve větru... Byl podzim a vše zářilo různými barvami, přes to, že obloha byla často šedá z dešťů a bouřek. Pokrčila jsem nohy a opřela si bradu o kolena. Sledovala jsem dění venku a při tom se mé myšlenky ubíhaly jinde...

Moc dobře vím, proč mi dneska dovolil jít s ním... Dnes bylo výročí smrti našich rodičů. Tedy spíše jeho. Já byla adoptovaná. Jak to vím? Jednoduše. Já jsem víla. Slyším lidské myšlenky, miluju slunce, dokážu použiívat jeho sílu. Ale taky, protože jsem jiná, mě lidé často ignorují. Možná proto se mě kdysi zbavily... Nevím, ale byla jsem tolik vděčná, když jsem měla otce... matku a i staršího brášku. Tak moc... Tak jak teď tolik bolí při pomylšení, že oni už nejsou. Sevřela jsem své nohy v pevném objetí a zatnula zuby. Onii-san... Kdyby jsi veděl co způsobilo jejich smrt, pořád by jsi mě tolik miloval a ochraňoval? Onii-san... Bojím se, že ublížim i tobě... A proto, dnes chci s tebou strávit poslední den. Zadržela jsem slzy, jež se mi natlačily do očí a polkla ten knedlík, plný vzlyků v mém hrdle. Aniž by jste věděly co jsem zač, vzaly jste mne pod svá křídlá a daly mi lásku, bezpečí... A já vám za to dala smrt... Tehdy... Naštvala jsem se, protože jsem nedostala to co jsem chtěla. Mé schopnosti jsem neovládla a tak, když vytriskly ven... Síla sluneční energie... všude zaplál oheň. Mezitím co jsem s bráškou stála venku, který mě rychle vyvedl ven, tak v hořícím domě uhasínal život těch, kteří daly smysl tomu mému... Doteď mi zní v hlavě jejich bolestné myšlenky...

"Palí to... Bolí to... Jsou v pořádku? Naše děti.... Nestalo se jim nic? Kde jsou? Musím je zachránit... Ri... Ren... Kde jste..." prudce jsem zavřela oči a opět otevřela. Stop! To stačí! Dneska... Dneska je den s mým bráchou! Povzdechla jsem si a spolu se zazvoněním jsem se postavila na nohy a zaměřila se na svůj odraz v okně. Podívala jsem se do jantarových očí a nalezla v nich odhodlání a sílu... Na slzy bude čas později.

Ren pro mě přišel a spolu jsme odcházely ze školy.

"Onii-san... Nemohl by jsi prosím se mnou zajít do cukrárny? Dloooouho jsme tam nebyli, víš a já bych ráda..." řikala jsem tiše a přitom si hrála s prsty na rukou, když jsme šly směrem domů. Ucítila jsem na sobě jeho přísný pohled.

"Hmmm... Jaké byly dneska známky?" zeptal se zvědavě.

"Lepší než včera..." houkla jsem nadějně.

"Hmmm... Tak dobře, když mi slíbíš, že zítra budou ještě lepší?" navrhl. Heh... Vždy se snažil působit přísně, vést mě k tomu dobrému a přesto mě rozmazloval... Potlačila jsem bolest ve svém srdci a zvedla s úsměvem na něj tvář.

"Uhm!" řekla jsem potěšeně... I když si nebude pamatovat... A tak náš den pokračoval. Zmrzlina v cukrárně. Krmení kachen v rybníku. Blbnutí na hřišti... Hraní si na babu... Až do samé tmy jsme byly venku a Ren mi ve všem vyhověl i přesto, že se vždy zavářil přísně a dělal, že vše pečlivě zvažuje. I tak, i dnes, byl jako dítě. Dnes jsme byly opět malý a smích se nesl okolo nás...

Teď jsme mířily domů a já se zastavila na mostě, koukla jsem dolů do řeky, jež se klidně pod náma vlnila a krásně odrážela měsíc, který vypadal, jakoby tančil na hladině.

"Onii-san... Arigatou..." řekla jsem s lehkým úsměvem. Opět ta jeho velká a hřejivá dlaň. Pohladila mě jemně po vlasech.

"Rádo se stalo Ri... Víš... Může se zdát, že jsem na tebe až moc přísný ale já chci, aby jsi byla šťastná, i máma s tátou by to tak určitě chtěli a já vím, že by nechtěli aby jsi byla dnes smutná... Moc mi na tobě záleží Ri..." řikal tiše a díval se do prázdneho místa někde nad hladinou řeky. Onii-san... Chtěla jsem křičet... Tak moc... Ale nešlo to... Chápu tě bráško... Protože i j pro tebe chci šťastou budoucnost...

"Onii-san?" zašeptala jsem.

"Hm?" řekl bráška a zvědavě na mě. Skryla jsem ještě na chvíli své slzy a usmála se.

"Mohl by jsi se prosím trošku sklonit, chtěla bych ti něco dát." řekla jsem mile. Chvilku se na mě zvědavě koukal a pak se lehce předklonil. Teď už jsem dosáhla tam, kde jsem potřebovala. Postavila jsem se na špičky a přitiskla své rty na jeho čelo.

"Mám tě ráda, Onii-san..." zašeptala jsem a pak se láskyplně na něj koukla. Hřejivý a nežný pohled, jež nastal hned po tom překvapeném, mi byl a bude tou nejlepší vzpomínkou.

"I já tebe Ri..." zašeptal a obejmul mě. Pevně jsem ho stiskla v náručí a to už se mé slzy vsakovaly do jeho miky. Gomenasai... Gomenasai... Opakovala jsem si pořád v hlavě, když jsou použila svou sílu. Na tu chvíli, než jsem vklouzla do jeho hlavy jsem uslyšela jeho myšlenky.

"Ri... Moje milovaná Ri... Děkuji, že jsi se stala mou malu sestřičkou. Děkuji, že jsi mi zůstala aspoň ty. Rodiče by byly pyšní, kdyby viděly jak silnou a kouzelnou jsi se stala..." dál jsem to už nemohla snést a tak udělala to... Co mělo být....

Byla jsem v jeho mysli a znovu viděla nás dva... Jak jsme byly malý, jak mě poprvé viděl, když nás rodiče představovaly... Všechny tyhle vzpomínky, naše hádky ale i hřejivé objetí, moje žalování ale i jeho ochraňování... To vše... Jsem vymazala... Veškeré vzpomínky na mě... Gomenasai...

Když jsem se pouštěla z jeho objetí, jeho pohled byl nepřítomný a já už věděla, že není cesty zpět.

Už nikdy mu nebude hrozit nebezpečí, protože já tu nebudu. Vydám se do světa kam patřím. Do světa víl. Stanu se silnou a chytrou... Tak aby jsi na mě mohl být pyšný bráško. V mém srdci budeš pořád, i když já v tom tvém už nejsem... Už nejsem tvá sestřička, už nikdy víc...

Když se jeho pohled vrátil zpět a upřel na mne, zatajila jsem dech. Jenže, tentokrát jeho pohled zůstal normální, když se podíval za mě a mé slzy dopadaly na chladný chodník, když jeho postava minula tu mou a pokračovala dál... Domů... Cítila jsem jak se mi podlamují kolena a já padám na tvrdou zem. Bolí to.. Tak moc to svírá mou hruď...

"Onii-san..." vyšel ze mě tichý a bolavý vzlyk. Ohlédla jsem se za mizejíci siluetou...

"Žíj šťastně..." vyslovila jsem a jemný výtr jakoby vzal má slova a odnášel je k němu, jako přání... modlibu.. požehnání...

A já spolu s vcházejícím sluncem se vydala do světa naplněného sluncem... Možná že tu temnou díru vě mě zaplní, spolu s vědomím, že Ren bude žít, že mu nikdy nebudu moct ublížit.

Sbohem bráško... Už není cesty zpět... Ty musíš žít... Ale beze mne.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.