Anime World CZ/SK - Příběhy

7. Minulost Jane se vrací

Law:

 

V nemocnici Jane hned odvezli na oprační sál. Bál jsem se o ní. Uvědomil jsem si, že ji miluju. Díky Cori jsem si to uvědomil. Hlavně, když Jane na tom nebyla nejlíp. A stále není. Teď ji operují. Ale nikdo mi nic neřekl. Po nějaké době dorazili i ostatní. I Daiki a Zoro. Neřešil jsem, kdo za nás je v kavárně. Pro mě byla Jane na první místě.

„Jak na tom je?“ hned se mě zeptal Daiki, celý udýchaný. I ostatní byli udýchaní. Podíval jsem se na všechny.

„Nevím. Doktor mi nechce nic říct. Teď Jane operují.“ řekl jsem všem pravdu. Když jsem viděl Kagamiho dostal jsem vztek. I když Kagami za nic nemohl. Nevím proč jsem mu vyčítal, že za to, co se stalo může zrovna on.

„Lawe, mohu s tebou mluvit?“ ozvala se chladně Verča. Podíval jsem se na Verču.

„Teď ne.“ odsekl jsem Verče. Ta našpulila rty.

„Jen jdi. Myslím, že si musíte promluvit.“ podíval se na mě Daiki.

„Ne, chci být tady a čekat, jak Jane dopadne.“ trval jsem si na svém. Daiki si jenom povzdychl. Věděl jsem, že Daiki má pravdu.

„Tak pojď ven.“ řekl jsem Verče chladně a odcházel jsem ven před nemocnici. Verča mě následovala.

 

Sice jsem nekuřák, ale teď jsem dostal na cigaretu chuť. Občas, když jsem ve stresu, mám chuť si zapálit. Verča si stoupla naproti mně. Já byl opřený o nemocniční zeď a sledoval jsem oblohu.

„Tak co chceš?!“ obořil jsem se na Verču.

„Proč jsi na mě zlý?! Přeci spolu chodíme! A místo toho, aby si byl se mnou, zachraňuješ chudinku Jane!“ zvýšila na mě hlas Verča.

„Sice jsem souhlasil, že spolu chodíme, ale za této situace jsem si uvědomil jednu věc! A to je ta, že tebe nemiluju! Jsi ženská jako ostatní. Balíš, kde koho a jde ti pouze o sex! Na to já nejsem!“ taky jsem zvýšil na Verču hlas.

„Takže se, se mnou rozcházíš?! Kvůli té šedé ukňourané myšce?!“ dál křičela Verča.

„Ano, je to tak! Je jiná, než vy ostatní ženský! Každý si něčím prošel, ale Jane toho prožila daleko víc, než někdo z nás! Sice je to jenom má domněka, ale myslím si, že mám pravdu!“ řekl jsem Verče mírněji. „Budu o Jane bojovat!“ dodal jsem rozhodně.

„Udělám jí ze života peklo a tobě taky!“ křičela Verča. Já jsem se jenom ušklíbl. Poté si Verča stopla taxíka a odjela bůh ví kam. Já se ještě jednou zahleděl na nebe a šel jsem k ostatním čekat, jak dopadne Jane.

 

Na chodbě buď někdo stál, někdo seděl, ale všichni měli v ruce kelímek s kávou. Bylo na nich poznat, že se o Jane hodně bojí.

„Kde je Verča?“ zeptala se mě Terka.

„Pohádali jsme se a jela nejspíš domů.“ pokrčil jsem rameny.

„Rozešel ses ní, co?“ řekl klidně Zoro s menším povzdychem. Cori i Terka se na mě dívaly.

„Jo, ale neřešme to.“ řekl jsem chladně. Terka s Cori mě stále sledovaly. Snad to neví. Pomyslel jsem si.

„Kdo z vás je Law Trafalgar?“ ozval se mužský hlas. Patřil doktorovi

„Já.“ zvedl jsem ruku a šel blíž k doktorovi. „Jak na tom je?“ hned jsem se doktora zeptal.

„Měla vnitřní krvácení. Museli jsme ji vyndat žlučník. V obličeji je taky pěkně zřízená. Má menší otřes mozku, naražená žebra. Všiml jsem si vpichu a testy prokázaly, že v sobě má heroin, ale není to tak silné. Není se čeho bát.“ oznámi nám doktor.

„Smím ji vidět?“ zeptal jsem se doktora. Ten se na mě podíval.

„Jen pět minut.“ nakonec doktor souhlasil. Poté mě odvedl do pokoje, kam převezli Jane.

 

Sedl jsem si k její posteli a chytil jsem Jane za její ruku. Oproti mé ruce byla ta ruka maličká. Asi minutu jsem nic neříkal, jenom jsem Jane pozoroval. Měla obvázanou hlavu, monokly na očích, protržené rty. Dál jsem to nezkoumal. Nejsem úchyl. Po minutě prohlížení jsem na Jane promluvil.

„Jane, prosím bojuj. Jsi dost silná, tak to teď nepokaž. Chci ti něco říct důležitého, ale to až budeš při vědomí. Možná to víš. Možná si mě slyšela, když jsem ty dvě slova řekl. Ale o tom víc, až budeš schopna komunikovat. Teď budu muset odejít, ale zase přijdu. To ti slibuju.“ šeptal jsem tato slova k Jane. Podíval jsem se na přístroje, jestli šlapají jak mají. Poté jsem se znovu podíval na Jane. Sklonil jsem se k ní a dal jí pusu na ústa. Ale opatrně. Poté jsem pustil její ruku a odešel jsem.

 

Venku na mě čekali ostatní. Jejich pohled říkal, jak na tom je. Znovu jsem se podíval ne nebe.

„Bude v pohodě. Je pěkně zřízená, ale věřím, že je to bojovník.“ oznámil jsem všem. Všem se ulevilo. Poté každý šel k sobě domů. Nebo aspoň já jo.

 

Jane:

 

Pomalu jsem přicházela k sobě. Otevřela jsem jedno oko a pak druhé. Viděla jsem stále rozmazaně. Myslela jsem si, že jsme v tom skladu, nebo kde jsem to byla s Kagamim, ale bylo světlo a ne šero, jako předtím. Poté jsem zaslechla mužský jemný hlas.

„Konečně se probouzíte. Jak vám je?“ zeptal se mě ten hlas. Otočila jsem hlavu na pravou stranu. Hlavou mě projela ostrá bolest. Sykla jsem bolestí.

„K-kde to jsem?“ dostala jsem ze sebe, místo odpovědi tomu muži.

„Jen ležte v klidu. Přežila jste to jen tak tak. Máte lehký otřes mozku, podlitiny na obličeji, naražená žebra a museli jsme vám odstranit žlučník. Bohužel budete po celý život být na dietě.“ oznámil mi ten muž. O té droze pomlčel. Došlo mi, že jsem v nemocnici. Že s Kagamim jsme byli zachráněni.

„K-kde je Kagami?“ zeptala jsem se doktora. Doktor chvíli mlčel, než mu došlo o kom mluvím.

„Ten je v naprostém pořádku.“ oznámil mi doktor. „Teď odpočívejte. Potřebujete nabrat sílu.“ doporučil mi. Poté odešel. Chvíli jsem zírala na strop. Vzpomínala jsem, co se odehrálo. Dokonce jsem si vzpomněla na objetí od Lawa. Nakonec jsem nějak usnula.

 

Spala jsem tři dny vkuse. Ani jsem nevěděla, že u mě byli všichni, až na Verču. Že i Law, který mě po celou tu dobu držel za ruku.

 

Když jsem otevřela oči byl u mě doktor a rudovlasý muž. Hned jsem poznala, že je to Kagami.

„K-Kagami...“ zašeptala jsem. Jak Kagami, tak i doktor se na mě podívali.

„Jane, jak ti je?“ zeptal se s úlevou v hlase Kagami.

„Vyděsila jste nás, Šípková Růženko.“ usmál se na mě doktor. Tentokrát jsem se v klidu mohla na doktora podívat. Mohla jsem už v klidu otáčet hlavou. Z jmenovky dokora, jsem znala už jeho jméno. Jmenoval se Ash Landers.

„O-omlouvám se.“ hned jsem se omluvila.

„Za co?“ zeptal se překvapeně doktor.

„Neomlouvej se, Jane. Za to ty nemůžeš. Nemůžeš, že jsi spala tak dlouho.“ uklidňoval mě hned Kagami. Doktorovi to tím pádem došlo.

„Chlapec má pravdu. Za nic nemůžete.“ usmál se doktor. Hlavou jsem přikývla, že rozumím. Poté se doktor rozloučil a já s Kagamim zůstala v pokoji sama. Podívala jsem se na Kagamiho.

„Nemám zavolat tvým rodičům? Aby se o tebe nebáli.“ zeptal se mě Kagami. Hned jsem se zděsila.

„Ne, nevolej.“ vyhrkla jsem ze sebe potichu. Což Kagamiho překvapilo.

„Stalo se něco?“ zeptal se mě Kagami opatrně.

„N-ne nic.“ dostala jsem šeptem ze sebe.

„Dobře, ale až budeš chtít, tak mi to řekneš.“ nenaléhal Kagami, ale svým způsobem mě přemluvil.

„Něco ti řeknu, ale prosím nikomu ani slovo.“ požádala jsem Kagamiho. Kagami přikývl hlavou na souhlas.

 

Před pár lety:

 

Když mi bylo osm let, nechtěně jsem rozbila při mytí nádobí talíř. Matka se šla podíval, co to bylo za ránu. Jakmile uviděla co se stalo, začala mi nadávat.

„Ty debile, co to děláš?! Víš kolik to stálo?!“ křičela na mě matka. Rychle byla u mě a vrazila mi facku. „Teď to ukliď!“ ještě na mě křikla. To bylo poprvé, co mě matka uhodila a ne naposledy. Někdy do mě strčela a pak do mě kopala, když jsem spadla na zem. Někdy mě i schodila ze schodů na zem. A to jsem třeba nic neprovedla. Vybíjela si na mě vztek. Ale to nebylo tak hrozné. Muka přišla, když mi bylo třináct.

 

Jednou večer otec přišel ke mně do mého pokoje. Matka nebyla doma. Byla v práci. Pracovala jako zdravotní sestřička v nemocnici. Zamkl můj pokoj na klíč.

„T-tati?“ dostala jsem ze sebe.

„Neboj se. Nic to nebude.“ usmíval se otec. Ten úsměv se mi nelíbil. Vzal mě a položil na postel. Nejdřív mě hladil na prsou. Až pomalu přešel tam dolů. Jednou rukou si ho honil. Chtěla jsem se bránit, ale otec na mě seděl, tak to nešlo. Chtěla jsem křičet, ale otec mi dal do pusy kus hadru a zacpal mi tím ústa. Poté, když vyvrcholil, tak veškeré jeho semena bylo na mně. Poté odešel. A takhle se to opakovalo. Ale jednou se to změnilo. Tentokrát do mě otec vnikl a znásil mě. Bolelo to, krvácela jsem, ale otec jenom vzdychal a usmíval se. A to trvalo do mých šestnáctých narozenin. Matka mě bila a otec znásilňoval. Utekla jsem do Tokia na gympl a už tu zůstala.

 

Současnost:

 

Dovyprávěla jsem svůj dětský příběh. Kagami mlčel a poslouchal mě. Mně tekly slzy.

„To je mi líto. Ale od teď se ti nic nestane. Slibuju ti to.“ slíbil mi Kagami. Setřela jsem si slzy. Ale kromě Kagamiho, tu byl ještě jeden člověk, který můj příběh slyšel. Ale nepřišel za námi. Potichu se vytratil pryč.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.