Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Pitva s nebezpečím

Zoro:

 

Dneska jsem měl službu v kavárně s Daikim. Ale nakonec jsme se prostřídali všichni. Takže místo mě chvíli pracoval Law a pak Kagami. Každý dostal nějaký ten úkol. Jane a Kagami byli u těch gangsterů, aby je vyfotili. Bál jsem se o ně. Obzvlášť o Jane, protože je z nás nejslabší. Ale přesto je z nás ze všech nejzkušenější. Když Jane a Kagami odjeli, tak jsem se s Terkou domluvil, že budeme my dva tým. Takže dvojice jsme utvořili, Jane a Kagami, Law a Verča, Daiki a Cori, já a Terka.

 

Třem dámám, Cori, Terce a Verče jsem udělal kávu. Asi za hodinu, co odešla Jane s Kagamim, měla Terka hovor. Šla stranou, aby nás nerušila. Po chvíli se vrátila.

„Lidi, budu muset jít. Za půl hodiny se bude konat pitva.“ oznámila nám Terka.

„Mohu s tebou?“ zeptal jsem se Terky, jestli mohu jet s ní.

„Klidně.“ usmála se na mě Terka. Já ze sebe svlékl zástěru a tak, jak jsem byl, jsem jel s Terkou na tu pitvu. Lawa jsem požádal, aby mě zastoupil. Terka pak Lawovi a Verče vysvětlila, jak pracuje program na vyhledání adresy. Verča zářila, jak sluníčko. Nechělo se mi to slíbit.

 

Nasedl jsem do auta Terky. Ta na to šlápla a jeli jsme na soudní. Toto bude má první pitva, ale nechtěl jsem Terku nechat jít samotnou. Chtěl jsem být její oporou. Proto jsem šel na tu pitvu s Terkou. Celou cestu jsem mlčeli.

 

Dorazili jsme na soudní. Terka zaparkovala, vypnula motor a podívala se na mě.

„Klidně tu počkej. Nic pěkného to nebude.“ otočila se na mě Terka. Podíval jsem se do jejích krásných očí.

„Jdu taky.“ slíbil jsem, že Terku ve štychu nenechám. „To jsem jinak mohl zůstat v kavárně. To zvládnu.“ ujišťoval jsem Terku s úsměvem. Ta se na mě taky usmála a vylezla z auta. Já ji napodobil. Před budovou si podala ruku s nějakým chlápkem.

 

Sledoval jsem toho chlápka. Byl v obleku. S brýlemi na očích. Byly to dioptrické brýle.

„To je můj přítel Zoro Roronoa a to je můj šéf a kolega z práce Alan Humphries.“ představila nás dva Terka. Trošku jsem zrudl, když mě Terka nazvala přítelem, i když ve smyslu, že jsme pár to nemyslela.

„Těší mě.“ řekl jsem místo pozdravu.

„Potěšení je na mé straně.“ usmál se na mě muž jménem Alan a podali jsme si ruce. „Tak, můžeme?“ zeptal se nás dvou. Já i Terka jsme přikývli na souhlas. Alan otevřel dveře a podržel je nám. Terka vstoupila jako první a pak já. Alan pak předběhl Terku a vedl nás vpřed. Zastavil se u jednich dveří.

 

Zaklepal a čekal, co se stane. Já jsem netrpělivě čekal, co se bude dít dál. Po chvíli dveře otevřela drobná žena.

„Tak jste tady. Pojďte dál.“ vybídla nás ta dáma. Všichni tři jsme vstoupili dál. V tom se ozval mužský hlas.

„Co myslíte, že děláte?! Takhle se šťourat v případu, který je uzavřen?!“ řval ten muž. Všichni jsme se otočili. Byl to nějaký muž v kvádru.

„Děláme práci za vás! Pěkně jste to odflákli!“ nezvýšila hlas Terka na muže, ale byla rázná. Takhle vážnou jsem ji ještě neviděl.

„Za to budete pykat!“ rozčiloval se muž. Poté celý vzteklý odešel.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se šeptem Terky. Terka se na mě podívala.

„Vyšetřovatel, který vyšetřoval smrt Angeli.“ zašeptala mi do ucha Terka.

„Tak můžeme?“ zeptala se nás ta dáma. Všichni jsme přikývli na souhlas. Alan zavřel dveře a ta dáma se pustila do práce.

Moc pěkný pohled to nebyl, ale držel jsem se statečně, jako Terka. Dokonce jsem ji chytil za ruku. Obával jsem se, že se mě pustí, ale ona mi ten stiskl stikla. Mile mě to překvapilo.

 

Pitva trvala asi dvě hodiny. Netrpělivě jsme čekali, co soudní lékařka řekne. Jestli to byla sebevražedná nehoda, či to zavinil někdo cizí a Angela byla zavražděna. Terku jsem stále držel za ruku.

 

Když dáma skončila se svou prací, podívala se na nás.

„Tak jak Betty?“ zeptal se Alan té dámy, jménem Betty.

„Byla to rozhodně vražda. Té dívce dali trojitou dávku. Podle zprávy, kterou jste mi dali, nemohla ten zámek vyrvat. A co vím, tak injekční stříkačka se nenašla. Patolog policie, pan Azzurro buď svou práci zanedbal, nebo je zkorumpovaný, jako ten policista.“ oznámila nám Betty. „Zprávu vám předám zítra, kolego Alane.“ usmála se na Alana.

„Moc vám děkujeme.“ poděkoval Alan slečně Betty. Poté jsme se sebrali a šli ven.

 

Byl jsem rád, že jsem na čerstvém vzduchu. Ale zle mi nebylo. To zase ne. Jen čerstvý vzduch je lepší. Terku jsem stále držel za ruku.

„Zítra sepiš zprávu. Tento případ se musí znovu otevřít.“ promluvil Alan k Terce.

„Díky moc, Alane. Zítra to budeš mít na stole. Usmála se Terka na Alana.

„Dobře. Tak zítra ahoj. Na shledanou a rád jsem vás poznal, pane Roronoa.“ rozloučil se i se mnou Alan.

„Zoro. Na shledanou.“ taky jsem se rozloučil. S Terkou jsme šli do jejího auta.

 

V autě jsme jen tak chvíli seděli. Ani já nevěděl, co mám říct. Byl jsem bez nápadu. Ale Terka nakonec promluvila jako první.

„Díky, že tu jsi se mnou, Zoro.“ poděkovala mi Terka.

„To je mou ctí, že si mě vzala sebou.“ opravil jsem Terku.

„Jedeme?“ zeptala se Terka. Přikývl jsem hlavou na souhlas. Terka nastartovala a jeli jsme za ostatními do kavárny.

 

V kavárně jsme byli všichni. Každý řekl, co zjistil. Ale pro Daikiho to asi úplná úleva nebyla. Nic neříkal a ani emoce nedal najevo. Okolo osmé jsme se rozloučili. Domluvili jsme se, že další den probereme, co dál podnikneme. Jenže to nikdo z nás nečekal, že budou problémy.

 

Jane:

 

Když jsme se domluvili na další den, že probereme, co dál podnikneme, tak jsme se rozloučili. Jediný Daiki a Zoro zůstali v kavárně do zavíračky. Law šel s Verčou k ní domů. Šli ruka v ruce. Bolelo to, ale věděla jsem, že u Lawa stejně šanci nemám.

„Jane, smím tě odvézt domů?“ zeptal se mě Kagami. Podívala jsem se na Kagamiho.

„Můžeš.“ zašeptala jsem a Kagami mě odvedl do jeho auta a pak jsme jeli ke mně domů. Adresu, kde bydlím, jsem nadiktovala Kagamimu v autě.

 

Za chvíli jsem byla doma. Kagami se na mě podíval a já na Kagamiho se taky podívala.

„Díky za odvoz.“ poděkovala jsem Kagamimu.

„Není zač. Tak zítra ahoj. A dobrou noc.“ popřál mi Kagami.

„Díky. Tobě taky dobrou noc.“ taky jsem Kagamimu popřála dobrou noc. Vystoupila jsem si a šla do vchodu.

 

V tom jsem ucítila sladkou vůni a mokrý kapesník na mých ústech. Po chvíli jsem ztratila vědomí. Ani nevím, kdo to byl a kam mě odvezli. Ale nebyla jsem sama.

 

Kagami:

 

Když jsem Jane zavezl k jejímu bytu, tak jsem se po chvíli rozjel a jel jsem k sobě domů. Měl jsem Jane rád, ale věděl jsem, že ona má oči pro toho vulgára Lawa. Ale věděl jsem, že Jane se muselo stát něco horšího, protože byla hodně zakřiknutá a mluvila potichu. Nikdy nezvýšila hlas.

 

Jak jsem přijel k sobě, tak jsem zaparkoval a vylezl jsem ven. Zamkl jsem auto. Chystal jsem se odejít, když v tom mě někdo praštil do hlavy. Hned jsem se skácel na zem a ztratil jsem vědomí.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.