Konec pohádky-2. část
Informace:
Sasu se podařilo dostat se více do hloubky města, ale vypadá to, že je to zde horší než na začátku.
Ráno. Tedy myslím, že je ráno. Nohy mě bolí, alespoň dobré znamení, že neodumřely. Pomalu se vyplazím ven. Je zde pořád stejně. Rudá obloha a město bez života. Měla bych jít zase dál. Dlaně mě pálí, jak se o mě pořád opírám a už jsou i slušně roztrhané. Musím najít jiný způsob, jak se pohybovat. Vlasy mám zašmodrchané, ale pořád to nejsou ty dredy, co nosil strýček Ameki. Měl dlouhé dredy stažené do ohonu. Jako malá jsem mu jich pár ustřihla. Pomatuji si, jak se na mě potom zlobil. Celý zrudl a začal mi dávat rozumy o tom, jak je to neslušné stříhat cizím vlasy. Byla jsem zlobivé a rozmazlené děcko, proto jsem strýčka nenechala být a na památku jsem ulovila další dva pramínky. Tehdy se už neovládl a dal mi přes ruce. Ale jakou. Štíplo to a já se rozbrečela. Ještě teď cítím horké slzy, jak si dělají cestičku na mých tvářích. Od té doby nemám ráda kadeřnice. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že se opravdu nesmí cizím sahat na vlasy, a tak jsem každé kadeřnici vyčetla to, že se mě snažila učesat. Taky jsem byla asi pět let nestříhaná.
Když se vrátím ze vzpomínek do reality, kterou jsem si zatím moc neoblíbila a silně o tom pochybuji, obloha ještě víc zčervenala. Vypadala opravdu děsivě. Začala jsem se plazit dál. Trochu rychleji, ale mé ruce mi nedovolily tak rychlé tempo, jak jsem si představovala. Cestou jsem se rozhlížela. Město bylo mrtvé. Ale kde jsou všichni? Leželi by tu přece mrtví. Zahlédla jsem něco na zahradě u jednoho z domů. Byl to skateboard! Něco mě napadlo! Kdybych se k němu nějak dostala, což znamenalo přelézt plot a zase zpět, mohla bych na něm jet. Plán to byl docela slušný, a tak jsem se dala do práce.
Za chvíli jsem byla u plotu. Skateboard nebyl zas tak daleko. Ležel hezky na trávníčku, který se pomalu ale jistě zbarvoval do tmavě hněda. Stébla pomalu hnila a umírala. Možná takhle skončím taky. Snažila jsem se plot přelézt, ale jako invalida to dost dobře nešlo. „Do prkna!“ bouchla jsem rukou do plotu a ten se silně zakymácel. Počkat! Jestliže vadne tráva. Země musí taky! Vší silou jsem bušila do pletiva, ale to se jen houpalo ze strany na stranu. Asi po dvou minutách usilovné práce spadl. Zatajila jsem dech. Část pletiva, která byla v zemi, úplně shnila. Železo a hnít? Tady něco nehraje. Přetáhla jsem trup přes plot a natáhla se pro můj nynější dopravní prostředek.
Vrátila jsem se na silnici. Postavila skateboard na ni a překulila jsem na jeho vrchní stranu břicho. Takže jsem měla přední část mezi ňadry a konec skoro u půlky stehen. Rukama jsem se zkusmo odrazila. A hele! Šlo to o něco lépe.
Z kopce to byla hračka, skoro o život, ale rozhodně lepší než do kopce! Po přejetí dvou ulic jsem se rozhodla, že potřebuji řádný odpočinek. Uchýlila jsem se do stojícího auta, které mělo otevřené zadní dveře. Sedačky byly lepivé a celý interiér nevoněl dvakrát dobře, ale i tak jsem byla spokojená.
MINULOST
„Sasu!“ volá na mě Jesin. Musím hlídat mé dva mladší sourozence. Místo toho, abych byla s kamarády venku. Dřepím tady a hraju si na dinosaury. „Sasu…“ popotáhne bráška. „Ty vůbec nedáváš pozol! Právě jsem zabil TLexe.“ Pochlubí se. „Jojo, to je hezký,“ odbiju ho a dál sleduji seriál. „Sasu! Ty si se mnou nechceš hlát!“rozkřičí se Jesin a začne horlivě plácat ručičkama. „Jesine, neřvi!“ okřiknu ho. Jeho pláč se tím ale více utvrdí. Mohla jsem být někde s mým přítelem! Ne, se tady starat o dva nemožný bráchy. „Proč Jesin brečí?“ strčí hlavu do obýváku Mesuki. „Protože zabil TRexe,“ řeknu. Po chvíli poslouchání Jesinava pláče mi ho začne být líto. Přitáhnu si ho k sobě a snažím se ho utišit. „Jesine, jsi moc šikovný, že jsi zabil TRexe!“ bože to je tak stupidní! „Já půjdu teď jako náhodou okolo a budu ho chtít sníst, jo?“ zvedám se ze země a hrbím záda a prsty naznačím ostré drápy. „Tak jo,“ usměje se Jesin a rychle se zvedne. „Je! Já budu jako ten mrtvej TRex!“ vykřikne Mesuki a švihne sebou o zem a vyplázne jazyk.
PŘÍTOMNOST
Ležím na sedačce. Jsem překvapena svým výkonem. Urazila jsem dost cesty a ještě jsem se do auta zvládla vyškrábat. Pomalu pokládám hlavu, ale vyruší mě jakýsi dusivý, ale hlasitý zvuk. Vykouknu ze stále otevřeného auta a na konci ulice uvidím něco obrovského. Je to jakási černá mlha, něco jako ty mraky na rudé obloze. Z velkého shluku kouře vystupují dva prameny. Ty drží někoho přitisknutého ke zdi. To je člověk! Nějaký kluk! Ano, nemýlím se. Ale co se tam děje. Ó můj bože! Ten přízrak ho dusí! Co mám dělat? Co mám dělat?! Jestli tam půjdu, vlastně nemůžu ani chodit! Nemůžu dělat nic. Moje hlava se stále kouká na situaci na konci ulice. Kluk z posledních sil zakřičí o pomoc, ale ani ne chvíli na to, padá jeho bezvládné tělo k zemi. Ale né! Městem se žene silný závan větru a jeho síla mi zavře dveře od auta tak rychle, že jen tak tak stačím zastrčit hlavu dovnitř. Po krátkém vzpamatování zvedám hlavu a koukám se na přízrak zadním okýnkem. K sakru! Všimlo si mě to! Vidím, jak se pomalu blíží! Co mám dělat?!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
