Anime World CZ/SK - Příběhy

Jo, uslyšela jsem ve své hlavě hlas. Tak mě to překvapilo, že jsem nadskočila a to zase vylekalo Magua.

Co se stalo? ozval se polekaný hlas.

„Nic, jen...ještě jsem nikdy nezažila, aby mi v mysli zněl něčí hlas.“ odpověděla jsem a zadívala se na svého svěřence „Mimochodem, jak to, že ses vylíhl dřív?“ zeptala jsem se, „Já myslela, že se všichni hadi líhnou až ráno druhého dne.“

Tak to netuším. zavrtěl hlavičkou Magu a jeho šupinky se zaleskly. Noemi, kde to jsme? zeptal se po chvilce.

„Jsme v „LÍHNI HADŮ““ odpověděla jsem „Neměli bychom za někým zajít?“

Nevím, řekl Magu, já se zrovna vylíhl. když to dořekl, přísahala bych, že se usmál (ale od kdy se hadi smějí?).

„No,“ zamyslela jsem se „Já myslím, že to dozítřka počká. A nevíš něco o svém druhu?“ zeptala jsem se ho „Já jsem nikdy neviděla stříbrného hada.“

Magu jen zavrtěl hlavičkou. No to je super, pomyslela jsem si.

Co je super? divil se Magu. Překvapeně jsem se na něj podívala. Ty čteš myšlenky?, zkusila jsem se ho zeptat vduchu.

Ne všem, jen tobě., odpověděl. Znovu jsem si vzpomněla, že pan Melion řekl, že budeme moct telepaticky komunikovat.

Ještě jsme si s Maguem chvíli povídali a já mu vysvětlila historii našeho světa a dohodě mezi našimi předky a hady. Pak mě něco napadlo.

„Magu, u nás všichni nosí své hady obtočené kolem ruky, zkusíš to taky?“ zeptala jsem se.

Jo, můžu to zkusit., odpověděl Magu a už se mi začal obtáčet kolem ruky. Vypadalo to, jako by to pro něj bylo úplně přirozené. Když se dotočil, zůstal na mé ruce pevně, ale zároveň jemně obtočený a vypadal jako stříbrný náramek.

„Páni,“ vydechla jsem „to vypadá nádherně.“ a začala jsem opatrně otáčet rukou a prohlížet si Magua na svém zápěstí.

Je to i celkem pohodlné., řekl Magu pochvíli. Zasmála jsem se.

„Tak to je fajn.“ řekla jsem „Protože takhle budeš na mé ruce většinu času.“ Magu se trochu zavrtěl, ale vypadal spokojeně. Pak už jsem se jen položila na úzkou postel a nechala se vtáhnout do světa snů.

 

Vzbudil mě šum hlasů na chodbě. Zazívala jsem a zvedla ruce abych si mohla protřít oči a na ruce se mi něco stříbrně zalesklo. Vykřikla jsem a zatřásla rukou.

Co se děje? Zeptal se mě nějaký vyděšený hlas, který se mi ozval v hlavě. Pak mi to došlo... „Aha, takže to nebyl sen,“ řekla jsem tiše „promiň Magu. Já si myslela, že to byl jen sen.“ omluvila jsem se a opatrně si sundala křehké tělíčko z ruky.

To je vpořádku., řekl Magu už o poznání klidněji. Ještě jednou jsem se omluvně usmála.

„Promiň. Takže...půjdeme?“ zeptala jsem se a kývla hlavou ke dveřím do chodby. Magu se mi místo odpovědi obtočil kolem ruky a jemně stiskl.

Vyšla jsem ke dveřím a otevřela je. Za nimi mě čekal zajímavý pohled. Chodba byla plná dětí mého věku a všichni vzrušeně pobíhali mezi různými hloučky a občas se ozval radostný nebo překvapený výkřik.

Chvíli jsem očima těkala po chodbě a pak jsem konečně spatřila osobu, kterou hledala.

„Cary!“ zavolala jsem „Tady jsem!“ Cary se otočila a nadšeně mi zamávala. Pak mě posunkem volala k sobě. Když jsem k ní doběhla, už mi nadšeně ukazovala svého nového přítele.

„Tohle je Ichi.“ řekla natáhla ruce. Chvíli jsem těkala očima z ní a jejího hada a pak jsem jen nevěřícně pokývala hlavou.

„J-je to opravdu...?“ zeptala jsem se.

„Jo, je.“ odpověděla Cary na mou nevyřčenou otázku.

Jenom jsem na Ichiho zírala. Byl to opravdu ten vzácný vesmírný druh! Jeho černé tělo pokrývaly fialové a temně modré obláčky připomínající mlhoviny a malé bílé tečky jako hvězdy. Vypadal opravdu jako pohled do vesmíru. Jeho oči zářily jasným bílým světlem a připomínaly dva diamanty.

„Je nádherný...“ vydechla jsem a pak jsem opatrně natáhla ruku s Maguem.

„Tohle je Magu.“ řekla jsem a hrdě ukázala Magua své nejlepší kamarádce. Ta jen nevěřícně vyvalila oči a zalapala po dechu.

„Co to je?“ zeptala se udiveně a s respektem se zadívala na malého hada, který se mi trochu postrašeně těsněji obtočil kolem kolem ruky. „Ty víš co je to za druh?“

„Nevím,“ ujistila jsem ji „když jsem ho viděla poprvé, byla jsem stejně překvapená jako ty.“ ještě chvíli jsme navzájem obdivovaly své hady a pak se ozvalo zvučné zatleskání.

„Prosím všechny, aby se i se svými hady dostavili do hlavní haly.“ řekla přísným, ale zároveň veselým hlasem štíhlá žena v šedivém kostýmku, jedna z asistentek v Hadí líhni. S Cary jsme si vyměnily napjaté pohledy a pak se spolu s ostatními vydaly po schodech dolů.

V hlavní hale bylo tentokrát ještě více lidí než při vybírání. Jestli by se to tak dalo říct, hala praskala ve šveh. Všude byly rodiny, které netrpělivě vyhlížely své děti a nové hadí příslušníky vesnice. V hale byl i za tu krátkou dobu celkem vydýchaný vzduch a lidé se navzájem překřikovali, takže nakonec nikdo nikomu nerozumněl. Když se všichni doslova narvali do haly, přistoupil ke stupínku vůdce Melion. Vesničané si začali všímat hlavního lemina a tak se hala postupně utišila, až by bylo slyšet spadnout peříčko. Když bylo opravdu úplné ticho, Melion promluvil.

„Drazí občané,“ začal „dnes se naše děti stanou čestnými příslušníky naší vesnice. Jejich hadi budou navždy zaregistrováni jako jejich pomocníci a přátelé. Nyní,“ řekl a obrátil se směrem k děrem „budete postupně předstupovat před radu a budete zapsáni do knihy Hadion, jako noví obyvatelé.“ Když dokončil svou řeč pokynul ženě v kostýmku, která nás předtím svolávala do haly a ta přikývla a začala vyvolávat jména.

Na řadu jsem přišla mezi posledními. Cary už to měla dávno za sebou a stále předváděla Ičiho své úplně nadšené a hrdé rodině. Nikdo z nich nečekal, že by mohla získat tak vzácný druh – ale kdo by to taky čekal? Pak už se ozvalo mé jméno.

„Noemi Coldeová.“

Nejistě jsem se vydala k radě. Co si budou o Maguovi myslet? Je to snad nějaký vzácný druh? Ptala jsem se sama sebe.

Nebuď tak nervózní, trochu mě to děsí., zašeptal Magu - dá se v mysli šeptat? - a ještě více se přikrčil na mojí ruce.

Promiň, já jen nevím, co si o tom mám myslet..., řekla jsem a pousmála se nad tím, jak roztomile Magu vypadá, když se bojí. Konejšivě jsem ho pohladila po hlavičce a to už jsme byli u rady. Zhluboka jsem se nadechla a předstoupila před radu. Pak jsem natáhla ruku. V tu chvíli jako by do celé rady uhodil blesk. Všichni zírali na mou ruku a v jejich pohledech se mísilo překvapení se strachem. První se vzpamatoval Martin Melion.

„Okamžitě ji odveďte do výslechové místnosti a nespouštějte ji a toho hada z očí!“ přikázal a okamžitě se mě chopili dva muži z rady a táhli mě pryč. Slyšela jsem svojí matku jak na ně křičí aby mě pustili, ale když jsem se pokusila otočit, jen mnou více trhli a táhli mě dál. Šli jsme úzkými chodbičkami hlouběji do nitra budovy. Všechny chodby byly jen mírně osvětlené studeným světlem a vzduch v nich byl těžký a chladný, protože jsme klesali pod zem. Když jsme se dostali do širší chodby, rozrazili jedny z dveří napravo a ne moc příjemně mě postrčili dovitř.

Když těžkými kroky odešli, rozhlédla jsem se po místnosti, ve které mě nechali. Byla to nabílo vymalovaná místnost bez oken, osvětlená stejnými studenými světly jako chodby, kterými jsme procházeli. Podlaha byla z hladkého tmavého dřeva a uprostřed téhle malé místnůstky stály naproti sobě dvě židle.

Chvíli jsem jen zaraženě stála za dveřmi a pak mě napadlo zkusit je otevřít. Položila jsem ruku na kliku a ze všech sil zatáhla. Nic. Ani se nehnuly. Povzdychla jsem, jako bych to nečekala. Pak mi došlo, že kromě svého strachu jsem cítila ještě něco jiného. Jako bych cítila ještě strach někoho dalšího.

Podívala jsem se na Magua a nejradši bych si nafackovala. Byl úplně vyděšený a ustrašeně se mi tiskl k ruce. Jak jsem na něj mohla zapomenout?! Nechala jsem ho aby mi sklouzl do dlaně a pak jsem ho objala. Cítila jsem, jak jeho malé srdíčko ustrašeně klepe. Postupně se ale začal uklidňovat.

Jsi v pořádku, Magu?, zeptala jsem se ho a zase natáhla ruku, kolem které se opatrně obtočil.

Kdo to byl? Kde jsme? A proč nás tu zavřeli?, chrlil ze sebe Magu a já se mezitím posadila na jednu z ošoupaných židlí.

„To nevím, taky z toho nejsem zrovna nadšená.“ pokývala jsem hlavou „Ale snad nám to brzy vysvětlí.“ povzdychla jsem si a začala nepřítomně hladit Magua po hlavičce. Měla jsem pocit, že vrní jako kočka, ale pořád to nebylo úplně stejné.

Asi po půlhodině někdo vtrhl do místnosti a skoro odkopl kluka asi v mém věku dovnitř. Pak zase zabouhl dveře. Když chlapec dopadl, ještě se několikrát překulil a pak zůstal ležet. Okamžitě jsem se rozběhla k němu, poklekla jsem a otočila ho na záda. Měl zavřené oči.

„Není ti nic?“ zeptala jsem se ho a naklonila se blíž. Jen se zamračil a pak pomalu otevřel oči. Měla jsem pocit, že do mě uhodil blesk. Jeho oči byly nádherné. Měly světle modrou až tyrkysovou barvu a jako by zářily. Chvíli jsem se utápěla v jeho klidných, hlubokých očích a pak zamrkal. Měla jsem pocit jako bych se probrala z tranzu, takže jsem potřásla hlavou abych se trochu sebrala. Když jsem se ale podívala znovu do jeho očí, vypadaly jako proměněné. Sice byly pořád stejně krásné, ale jako by byla před nimi průhledná stěna.

Pomalu se posadil a prohrábl si rukou delší, rozcuchané medové vlasy.

„Jsi vpohodě?“ zeptala jsem se ho znovu a snažila se potlačit myšlenku na jeho oči.

„Jo,“ odpověděl příjemným hlasem „jenom nevím proč jsem tady...ale asi mi to pozvolna dochází.“ řekl po chvilce odmlčení. „Kde máš hada?“ zeptal se mě. Tahle otázka mě sice překvapila, ale stejně jsem bez námitek natáhla ruku s Maguem. Když ho spatřil, rozšířily se mu oči překvapením a jako bych v nich zase zahlédla to kouzlo, jako před chvílí, ale pak se překvapený výraz proměnil v porozumění.

„Tím se moje teorie potvrdila.“ řekl a pomalu se zvedl.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.