Vlčí příběh - Odhalení 2.kapitola
Informace:
Co jsme to vlastně potkali v lese ? A jak je možné že se sestřičce na mě něco nezdá ? A kdo ona sama je vlastně zač ?
Druhý den ráno,protáhnu se vstanu a jdu si udělat kávu ta mě po ránu vždy nakopne,otočím se a vidím že jeho dveře jsou ještě zavřené ,,Asi ještě spí „ pomyslím si a jdu po schodech dolů. Mezitím mi pod nos vane příjemná vůně,zastavím se na schodech nadechnu se začenichám ,, Ummm slanina,, řítím se po schodech dolů za tou krásnou vůní .
,,Krásné ráno jak jsi spala ?“ nechápavě na něj koukám jako co to dělá sakra v mé kuchyni? Zatřesu hlavou.
,,Emmm dobře co ty ? “
,, Já přímo skvěle nemůžu se dočkat na dnešní focení ,dáš si kávu?“
,,Eeee ano prosím “ pořád nechápu,jsem zvyklá dělat si vše sama už dlouho se o mě nikdo nestaral.
¨,,Tady máš udělal jsem ti slaninu a toust “
,,Ooom děkuju to jsi nemusel “ Ummmm mňam jak přede mně dá tu slaninku vrhnu se po ní jak šelma, Sebastian jen zírá jak rychle to do mě zahučelo.
,,Asi jsi měla velký hlad že ? “ zeptá se mě zvídavě.
,,Ooo já jen no,už dlouho jsem nejedla nic teplého a takhle dobrého “ myslím že moje odpověď ho vyvedla z míry. Dopiju si kafe a jdu se obléknout .
,, Vyrazím do práce pokud chceš můžeš tu zůstat “
,,Ty jdeš do práce ? Já tu budu sám ? “
,,Ano někde nějaký problém ? “
,,O ne v pořádku aspoň tě doprovodím “
,,Jak chceš “
Dojdu do svého pokoje tam se převléknu. Vezmu si své oblíbené tričko a riflové šortky k tomu pohodlné tenisky scházím dolů, Sebastian na mě může oči nechat,jeho podhled mě až znervozňuje .
,,Můžeme jít “
Napjatě polkne …
,,No ano můžeme .. a kam že vlastně ?“
,,Je to kousek “
,, A co to vlastně děláš ? “
,,Uvidíš “
Došli jsme před velkou budovu,plnou oken a s velkým pozemkem.
,, To je škola ? “ zeptal se.
,,Ano “
,, Ty jsi učitelka ? “ nevěřícně se mě zeptal.
,,No dalo by se to tak říct “
,,Nestačím se divit, co já se o tobě ještě nedozvím “
,,Chceš to vidět “ zeptám se.
,,No že váháš “ a vrhne se kupředu.
Projdeme dlouhou chodbou všude samé dveře, až dojdeme na úplný konec kde narazíme na dveře s číslem 22.
,,Tak tady prosím “ a natáhnu ruku po klice,vejdeme, vidím že je v naprostém úžasu,všude kolem se rozhlíží a vypadá to že nevěří vlastním očím ..
,,Co že ty …. Ty maluješ ? “
,, Já … no ano ,učím děti kreslit“
,,To jsou nádherné obrazy “ rozhlíží se všude kolem a nevěří s vím očím , prohlíží si postupně jeden od druhého,já jen čekám než se vynadívá … Třída je prostorná,plná květin a krásně slunečná a plná obrazů jak vlků,krajin,domů tak i neskutečné volnosti krajin, je tu jen 20 lavic po jednom,ale i to nám stačí pro vytvoření krásné atmosféry.
,,Už raději jdi za chvilku mi začíná hodina “
,,Dobře až ti skončí práce počkám na tebe “
Mezitím jde domů a přemítá si v hlavě co vlastně viděl. Nemůže uvěřit tomu že to bylo tak krásné v tom zamyšlení si ani nevšiml že mu cesta tak utekla a že už je doma,otevře dveře a jde do obýváku nechce se tam moc pohybovat pořád je takový nejistý. Sedne si na pohovku a rozhlíží se kdež to najednou si všimne skicáku co leží na stole,prohlíží si ho a v něm jsou mé kresby,je v úžasu projíždí stránku po stránce kdež to najednou na něj vypadne ústřižek z novin jde je napsáno :
,, Lionel Colins zabit při autonehodě,jeho tělo je stále nezvěstné ,, Vyděsí se,nechápe jak můžu bratra hledat aniž bych věděla že je na živu,něco mu tu nesedí. Je celý napjatý nemůže se dočkat až dorazím domu už mu přerůstá přes hlavu jak o mě nic neví,nechce být v takové nejistotě,přešlapuje z místa na místo a hypnotizuje hodiny.
Já se mezitím soustředím na kreslení a myslím na to co asi doma dělá a na naše první setkání,hodiny utíkají jako voda a já se těším domů,ale zároveň jsem nejistá z toho co se kolem nás děje, ve zprávách a všude v našem městečku se vypráví o krvelačných příšerách co pustoší les,myslím na to ve dne v noci a nedá mi to spát přece by se nemohli vrátit …
Konečně třetí hodina odbila děti se rozprchly a já si balím věci a vyrážím pomalu ven z budovy, z okna zahlédnu jak už na mě čeká,polije mě pocit něžnosti a naplněnosti.
Vyjdu ven a s úsměvem prohlásím ,,Ahoj jaký jsi měl den ? “
,,No nic moc a ty ?“ odpoví mi velice nepříjemně.
,,Děje se něco ?“
,, Na to bych se měl zeptat já “
,,Co prosím “
,,Myslím že by jsi mi toho měla o sobě co povídat “
,,Nerozumím ti,ráno jsi byl normální a teď?? Nepoznávám tě ! “
,,Jak ho můžeš hledat je mrtev ! “ nevydží to a zakřičí to na mě !.
,,Co prosím ?“
,,Tvůj bratr, já to četl je mrtev je to deset let co měl autonehodu a jeho tělo se nenašlo,byla to ošklivá autonehoda kdy při 280km/h se střetl s vlakem auto bylo na kusy a jeho tělo,jeho tělo je kdo ví kde ! “
,,Nevíš nic prosím mlč ! “
,,Já nic nevím Lollo no tak umím číst přece “
Nevydržím to a rozeběhnu se pryč od něj,běžím na své oblíbení místo,ale všechno je špatně běžím po své oblíbené cestě lesem ale nikde nic žádná zvěř žádný zpěv ptáků jen samá krev a kusy zvířecích těl, to snad ne jsou zpět !
Sebastian běží za mnou.
,,Lollo prosím nezlob se Lollo “
doběhne mě Sebastian celý zadýchaný nenapadlo mě že mi nestačí měla jsem na něj vztek a ještě jsem chtěla zjistit co se děje.
,,Lollo omlouvám se nemyslel jsem to tak,já jen chci tě poznat prosím už od prvního dne mi ležíš v hlavě “ jsem ve střehu vím že je poblíž nebezpečí poslouchám ho ale zároveň si nechám našeptávat přírodou že mám být opatrná , začíná se stmívat.
Stojím na kraji útesu a dívám se jak se nad naše město nese černý oblak, nemůžu se na to dívat vím co to znamená už jsem tohle jednou zažila,nemám strach ale vím že budu muset bojovat. Nadechnu se a otočím se k Sebastianovi ,, Nechápeš to jsme v nebezpečí “
,,Nebezpečí ? “
Cítím že nás někdo sleduje
,,Ano nebezpečí musíme být opatrní “
,,Tak to abychom šli “
Sebastian se otočí směrem k odchodu z útesu kdež to najednou se něco mihne přede mnou .
,,Sebastiane stůj ! “zakřičím …
,,Vědí o nás “ řeknu polohlasně.
,,Vědí kdo ? “ zmateně se mě zeptá
,,Pomalu sestupuj z útesu žádné prudké pohyby “ jen to dořeknu a Sebastianovi ujede noha a letí přímo dolů,snažím se ho dohnat,ale vidím jak stín přede mnou je rychlejší
,,Prosím ne “ slyším jak zakřičel,vím co bych měla udělat ale bojím se,běžím dolů směrem kudy padal jsem pomalá.
,,Né já nic neudělal ne !“
A dost neváhám blížím se k roklině vím že jí nepřeskočím proto to udělám, rozeběhnu se a ve skoku se proměním .. na zem dopadnu z lehkostí,cítím jak se mi do tlapek vmnul jemný sníh,ach ta slast krásný pocit být zase v této podobě cítím neskutečnou volnost,otřepu se a běžím podel jeho stop vidím jak ho něco táhlo po zemi,chytím stopu a za každou cenu se vydám kupředu.
,,Co po mě chcete !“
Cítím že už jsem blízko,už se blížím prodřu se křovím jsem nezastavitelná… a konečně mám ho,vidím jak je v obklopení těch hnusných stvůr ! Já věděla že se vrátili ! Je jich na mě moc,ale neváhám a skáču v před přes trny dopadnu přímo před Sebastiana ten jen v šoku zakřičí.
Tasím zuby,vrčím,štěkám a dávám na jeho že on je můj ! Skupinka stvůr se blíží se smíchem k nám nebojím se,jsem silnější než oni přece, vrčím ukazuji jim své zuby a svou sílu napadnou mě,bráním se koušu je drápu jeden z nich mě odhodí zabolí to, zakňučím,ale postavím se na nohy a neváhám jít kupředu skočím a kousnu ho do krku padne s křikem k zemi ostatní se vyjeveně zadívají ale vrhnou se na mě tři snažím se je setřást ale jsou silní cítím jak do mě bodají,koušou,škrábou,ale nevzdávám se bojuji ze všech sil odhodím je ze svých zad,ale jeden z nich mi vrazí kůl přímo do nohy a rozprchnou se. Zakňučím je to strašná bolest,v tom se proměním na člověka a upadám do bezvědomí.
Jen cítím jak mé tělo obklopuje sníh,Sebastian mi zaškrtí ránu vezme mě do náručí a běží se mnou ven z lesa .Ví že jsem zraněná a že to moc krvácí proto běží jak o život,vím že jsem bezvládná neuvědomila jsem si že jsem dlouho nebyla v proměně a že nejsem tak silná abych toho zvládla více na ráz,Sebastian běží co mu síly stačí neohlíží se má jen jediný cíl a to dostat mě v čas do nemocnice… Konečně se dostaneme ven,rozhlédne se a běží směr nemocnice blížíme se,rozrazí dveře a křičí .
,, Pomoc ! prosím pomoc ! je tu někdo ? Pomoc je zraněná ! “
V tom ze dveří vyjde sestřička ,,Proboha chlape co tu ječíte ? Víte kolik je hodin ? ! “
,,Prosím pomozte jí! “
,,Co to ,to snad né to není možné“ sestřička se zarazí a upřeně si mě prohlíží.
,,Pojďte tudy “ nasměrovala nás do ambulantních dveří.
,,Položte ji tady “ a ukáže na lůžko před ní.
,,Musíme jednat rychle ztratila už hodně krve,běžte prosím ven “
,,Ne to nemůžu nemůžu jí tu nechat “
,,Prosím běžte !“
Ač nerad tak tedy šel,pozoroval hodiny a přál si aby už sestřička vyšla a řekla že je vše v pořádku,byl slabí chtělo se mu spát,ale nemohl neusnul by bez vědomí že jsem v pořádku,jak tam tak seděl tak měl možnost nad vším přemýšlet co se to vlastně událo,přehrával si situaci pořád dokola. Uplynuly tři dlouhé hodiny Sebastian chodil tam a zpět,kdež to najednou se otevřely dveře a vyšla sestřička.
,,Bude v pořádku “
,,Díky bohu “
Sebastian padnul na kolena.
,,Ztratila hodně krve,ale podařilo se i jí zachránit “
,,Děkuju vám kdy jí můžu vidět ? “
,,Třeba hned,ale musíte být velice potichu potřebuje klid“
Sebastian vešel do pokoje a viděl mě tam bezvládně ležet ,byla jsem napojená na kapačky a dokonce už i při vědomí,oči jsem měla zavřená byla jsem slabá .
,,Já nevím co se tam stalo,ale měl jsem o tebe strach byly to nejhorší minuty mého života,nevěděl jsem to o tobě a mrzí mě že jsi mi to neřekla já bych tě přijal takovou jaká jsi… já víš .. no “ znejistil ale myslel jsi že nejsem při vědomí takže nepočítal s tím že to uslyším.
,, Já víš zamiloval jsem se do tebe “
Moc dobře jsem ho slyšela v duchu se pousmála,byl unavený ale nechtěl mě opustit tak se uvelebil na židli na které dokonce usnul. Sestřička přišla na kontrolu a viděla jak mě drží za ruku a spí.
,,To není možné ona je… néé to není možné “
Řekla si a zavřela za sebou dveře.