Oči reality
Informace:
Jaké to je, když se necháte zradit realitou? To pocítí Tai, 17-letý student, který se nešťastně zamiloval.
Jeden z mých dalších, prvních příběhů, který zařazuji do soutěže! Doufám, že se bude líbit :)
Suzuna. Tak se jmenovala krásná dívka, která se mnou chodila do třídy, seděla vedle mě a do které jsem se zamiloval. Byla chytrá, milá a často mi pomáhala s učením. Měla vždy takový příjemný úsměv. Přestoupila na naší školu teprve minulý rok, tehdy, když jsem jí spatřil poprvé, myslel jsem si, že spolu nebudeme moc vycházet. Mýlil jsem se, hned první den se rozhodla přisednout si ke mně a to bylo ve třídě volných míst plno. Měl jsem ve zvyku lidi ignorovat, ale když jsem se na ní vedle sebe podíval, okouzlily mě její krásné, dlouhé, blonďaté vlasy. Dívala se na mě svýma zářivě modrýma očima.
Ačkoliv mi přišla opravdu krásná, nechtěl jsem s ní mít moc společné. Profesor jí na začátku hodiny představil jako dceru pana Hajira, což byl ředitel velké počítačové firmy a zároveň nejbohatší pán v celém městě. Bylo mi jasné, že bude rozmazlená holčička bohatého tatíka, proto jsem se s ní první den nechtěl dávat vůbec do řeči.
Ona mi však dokázala úplný opak. Ať se s ní ostatní dávali do řeči jak chtěli, vždycky, když mě uviděla, tak ke mně přiběhla, aby si mohla povídat se mnou. Většině klukům ve třídě se líbila, ona o ně však nejevila žádný zájem. Ignorovala je nebo zase přiběhla ke mně a začala mi pomáhat s úkoly. Později mě začala doprovázet i domů a nakonec na mě každé ráno čekala před domem. Postupem času jsem zjistil, že to není žádná rozmazlená holčička bohatého tatíka, ale opravdu sympatická holka. S tátou se prý nikdy nevídá, žije jen s chůvou v jejím domě.
Zamiloval jsem se do ní, aniž bych si to uvědomil. Vždycky pro mě udělala vše, co jsem kdy potřeboval. Bylo mi opravdu blbé, že já pro ní nic udělat nemohl. Tajně jsem si našel brigádu v jednom obchodu, abych měl alespoň nějaké peníze, za které bych jí mohl kupovat dárky a zvát jí na jídlo, když už pro ní nemůžu udělat nic víc. Po měsíci jsem měl dost, abych jí koupil velkého plyšového medvídka, kterého jednou hrozně moc chtěla, když jsme šli kolem hračkárny a pozval jí na večeři. Z plyšáka měla obrovskou radost, ale na večeři jsem jí mohl pozvat jen do průměrné restaurace. Na žádnou luxusní s romantickou atmosférou jsem opravdu neměl. Když jsme si sedli ke stolu, místo toho, aby si sedla naproti mně, jako by tomu mělo být, sedla si vedle mě. Než nám číšník donesl jídlo, chytla mě za ruku a vypadalo to, že mi chce něco říct. Vypadala nejistě a pořád se dívala jinam než na mě. Nakonec mě pustila, když číšník přišel. Po jídle jsme si ještě chvíli povídali. Najednou jsem v její tváři zase uviděl tu nejistotu. Myslel jsem si, že někam pospíchá, tak jsem navrhl, abychom už raději šli. Ona však chtěla zůstat, chytla mě za ruku a dívala se na zem. Nevěděl jsem, co mám dělat.
Když jsem se jí nakonec zeptal, jestli je vše v pořádku, vstala, zakryla mi rukama oči a já ucítil její polibek na svých ústech. Když mi oči odkryla, dívala se doleva do zdi a byla celá rudá. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem jí obejmout. Když jsem se jí ale zeptal, proč to udělala, svěřila se mi s tím, že se bude s chůvou brzy stěhovat, že jim to nařídil její táta, pan Hajira. Nedávno jsme na internetu objevili úžasnou sociální síť DiscoverMe. Řekli jsme si, že když se už nebudeme moc vídat, alespoň si budeme moct dopisovat. Než jsem jí řekl poslední sbohem, políbili jsme se ještě před restaurací. Viděl jsem, jak jí ukáply slzy z jejích krásných očí, když vyrazila domů.
To, že jí její táta nařídil se odstěhovat, protože věděl, že se stýkáme nikdo z nás nevěděl.
Další den ve škole jsem se cítil opravdu osaměle. Chybělo mi to, ke mně vždycky přiběhla a začala si se mnou povídat. Chyběla mi její krásná vůně. Chyběl mi její úsměv. Doma jsem se nedočkavý rychle připojil na síť DiscoverMe a když jsem jí tam uviděl aktivní, byl jsem radostí bez sebe. Rychle jsem jí napsal a ona okamžitě odpověděla. Ačkoliv jsem jí neviděl, ani neslyšel, přišlo mi, že její zprávy vnímám úplně stejně, jako by byla právě přede mnou. Psala mi, že teď bydlí ve městě Ryoshu, což je přibližně 200 km daleko. Takto jsme si psali každý den až do noci.
Když se blížili prázdniny, slíbil jsem si, že jí pojedu na pár dnů navštívit. Jako každý jiný den, když jsem se vrátil domů, zapnul jsem si DiscoverMe a ona tam byla. Napsal jsem jí, že bych jí chtěl příští týden vidět, že bych za ní jel a mohl bych jí zase někam pozvat. Ona mi však neodpovídala. Ačkoliv byla stále aktivní, neodepisovala mi. Čekal jsem u počítače do půlnoci, než mi od ní konečně přišla zpráva.
„Promiň, příští týden nebudu doma.“. Byla to jediná zpráva, kterou jsem od ní dostal než z DiscoverMe zmizela. Dostal jsem pocit strachu, neboť takovou zprávu jsem od ní opravdu nečekal. Navíc jsem jí opravdu moc chtěl vidět a doufal jsem, že ona mě také. Nakonec jsem si řekl, že bude mít asi hodně práce, tak ještě chvíli vydržím.
Začaly prázdniny. Suzuně jsem mezitím psal každý den a každou noc. Psal jsem o všem, co se kolem mě dělo. Psal jsem o tom, jak jsem zvládl zkoušky, testy, jelikož jí to dříve vždycky opravdu zajímalo. Nikdy jsem od ní však už nedostal žádnou zprávu. Psala, že nebude doma, myslel jsem si, že odjela někam na výlet a až se vrátí vše si přečte a pak bychom se mohli třeba potkat. Najednou se rozsvítilo zelené světélko značící, že se právě přihlásila. Radostí jsem se usmál a netrpělivě čekal, až si všechny mé zprávy přečte a odepíše mi.
Suzu: „Ahoj, to jsem ráda, že se ti daří :-)“
Suzu: „Byla jsem s tátou v Americe, měl tam nějakou práci.“
Z počátku mi to bylo trochu divné, protože mi říkala, že se s tátou nevídá, ale byl jsem až moc rád, že mi odepsala na to, abych o takové maličkosti přemýšlel. Napsal jsem jí, že se mi po ní moc stýská, že jí miluji a že se nemůžu dočkat, až se zase uvidíme.
„To je od tebe hezké, ale já tě vždycky brala jen jako kamaráda, promiň. Asi se už nikdy neuvidíme, příští týden se s tátou stěhuji do Ameriky a potkala jsem tam jednoho kluka, do kterého jsem se zamilovala. Už musím, měj se hezky, pa :-*“ odepsala a odpojila se.
Zprávu jsem si musel přečíst alespoň 20x než mi došlo, co mi vlastně napsala. Stále jsem to však nechápal. Zaspamoval jsem jí otázkami, ale už mi od ní nikdy nepřišla jediný odpověď. Nikdy už se na síť DiscoverMe nepřihlásila a mně bylo jasné, že už jí nikdy neuvidím. Přemýšlel jsem o tom, co ke mně asi tak mohla cítit ona. Je pravda, že mi nikdy neřekla, že mě miluje, ale přišlo mi to tak, vždycky. Trhalo mi to srdce, vždy, když jsem si na ní vzpomněl. Je možné, aby mi někdo tak úžasný napsal něco takového? Nemohl jsem spát, celý týden ani pořádně jíst. Ať už jsem silný chlap nebo slabá citlivka, je mi to jedno. Brečel jsem každou noc. Měla doma zakázáno vlastnit mobil, takže nemám ani její číslo, abych jí zavolal a slyšel její slova z jejích úst. Rodiče o mně začali mít velkou starost, báli se, že začnu pít alkohol. Měl jsem celou budoucnost ještě před sebou, snad se nenechám v 17 zničit kvůli vztahu!
Chtěl jsem se s tím vypořádat, zapomenout na to všechno a postavit se svému strachu. Šel jsem po roce studovat na vysokou počítače. Po několika letech jsem se o nich naučil opravdu velkou spoustu věcí, třeba, že při posílání zpráv přes nějaký server se na ten daný server ukládají všemožná data o odesílateli té zprávy. Vzpomněl jsem si na síť DiscoverMe, vždyť i to je server, kde si lidé posílají zprávy. Když jsem vysokou úspěšně vystudoval, začal jsem pracovat jako serverový technik ve firmě DiscoverMe. Dělal jsem svojí práci dobře, snad nejlépe. Dělal jsem jí tak dobře, že jsem často v noci pracoval i sám neboť tam firma nikoho jiného než mě ani nepotřebovala.
Jednou v noci, když jsem se v práci nudil, jelikož jsem měl vše již dávno hotové jsem se podíval do serverové databáze zpráv z roku, kdy jsem si dopisoval se Suzunou. Pročítal jsem si několik našich veselých zpráv, které mi do očí vhrkli slzy a na tváři úsměv.
„Jak pak se dneska Suzuna asi má, teď už z ní bude krásná slečna.“ říkal jsem si.
Když jsem se blížil k naším posledním nepříjemným zprávám, uviděl jsem něco zvláštního. Její zpráva, že nebude příští týden doma, kterou mi psala, když se jí chtěl vidět pocházela z úplně jiné adresy než všechny ostatní zprávy. Poslední zprávy, které jsem od ní kdy dostal pocházeli z té samé adresy. Nechal jsem si tu adresu v databázi vyhledat.
Uživatel z neznámé adresy se naboural do systému a zprávy, které jsem dostával od Suzuny byly ve skutečnosti od tohoto uživatele. Bylo mi jasné, že to není Suzuna, protože jeho adresa se nacházela v Americe a ona byla tenkrát ještě doma. Co však bylo horší, naboural se do systému podruhé, tentokrát se vydával za mě a odesílal zprávy Suzuně!
Tai: „Ahoj Suzuno, jak jsi se dneska měla? :-) “
Suzu: „Ahooj! >.< Špatně, protože tě nemůžu vidět!“
Tai: „Hmm.. to je škoda no, bohužel se už ale asi nikdy vidět nebudeme moct.“
Suzu: „Co to povídáš? Nemáš příští týden prázdniny? Já totiž taky, chtěla jsem tě jet navštívit, nevadí?“
Tai: „Suzu, promiň, já se příští týden stěhuju s rodičema do Ameriky :)“
Suzu: „Do Ameriky? @_@“
Tai: „Jop, navíc jsme stejně byli jen kamarádi, nikdy jsem tě nemiloval, tak to nebude tak vadit. Už musím jít, tak ahoj! :)“
Po přečtení této konverzace jsem dostal neuvěřitelný vztek. Při pokračování jsem viděl jen nešťastnou Suzu jak mi marně píše, spamuje otázkami, kterými jsem já spamoval jí, když mi přišla její poslední zpráva. Čím dál jsem četl, tím horší to bylo. Viděl jsem v jejích zprávách, jak moc byla nešťastná. Její pláč.. i to, jak už nemohla psát dál. Najednou jsem jí viděl trpět jako sebe. Jak nemohla spát, jíst. Každý den jen a jen brečela. Rozhořčením jsem nevěděl, co mám dělat. První, co mě napadlo bylo jí najít a ukázat jí tuhle konverzaci. Věděl jsem však, že jí nikdy nenajdu a tak mě napadla druhá věc. Najít toho parchanta, co se za nás vydával a zabít ho. Znal jsem jeho adresu, takže to bylo snadné.
Vzal jsem si 2 týdenní dovolenou z práce a letěl do Ameriky. Na letišti jsem si odchytil taxíka a ukázal mu adresu, kde by se měl nacházet. Taxikář mě tam během 20 minut zavezl a vysadil. Viděl jsem před sebou obrovskou budovu počítačové firmy MAXI. Šel jsem dovnitř. Požádal jsem recepci, aby mě zavedla k řediteli. Když jsem vstoupil do kanceláře ředitele, náhle jsem se zastavil. Na židli jsem uviděl sedět starého pana Hajira a vedle něho na pohovce jeho dceru.. Suzunu.
Zastavil se mi dech, když jsem jí uviděl. Nepoznala mě, za to já jí poznal okamžitě. Pan Hajira se mě zeptal co chci a pokud nic, tak ať vypadnu. Trvalo mi asi 2 minuty, než jsem chytil dech, omluvil se a odešel. Tehdy mi došlo, že za tím vším stál její otec, pan Hajira. Přesto, že tam seděla Suzuna, byl jsem dost chytrý na to, abych si uvědomil, že na mě už dávno zapomněla a že nemá cenu cokoliv zkoušet. Pan Hajira si už od pradávna stál za svým, chtěl mě od ní odehnat a když zjistil, že si dopisujeme, jako ředitel počítačové firmy si najal americké hackery, kteří za něj udělali tuhle špinavost. Viděl jsem, že má Suzuna již svůj vlastní život. Byla krásnější než kdy předtím. Já se vrátil zpět do Japonska ke své práci a svému životu. Byl jsem rád, že jsem jí mohl alespoň na okamžik v životě znovu vidět.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.