Novinář - 2. kap.
Informace:
Nastal čas, kdy má práskač zemřít. Když Jane, Fushimi, Yata a Mikoto se sejdou v přístavu čeká na všechny překvapení. Práskače má zastřelit Jane. Ta bez problémů zabije práskače, ale až doma se rozbrečí a celou noc má noční můru.
2. Vražda práskače
Ale než se vrátíme k té vraždě, řekněme si, jak to bylo dál s tím novinářem Lawem Trafalgarem, Verčou Mizuki a Izayou Oriharou.
Izaya Orihara:
Škola mi začala ve stejný den, jako Janey, mé mladší sestřičky. Jsem poslední ročník na této akademii a bude ze mě studovaný policista. Na akademii, máme dva týdny školu a dva týdny praxi. Dostal jsem se na policejní stanici, která spadá pod akademii. Jsem tu už od prváku a o prázdninách tu mám i brigádu. Ze začátku jsem dělal pochůzkáře, ale postupně jsem se vypracoval na kriminalistu. Tento týden jsem měl praxi. Se svým šéfem, Kurohem Yatogamim vyšetřujeme zabití tří informátorů. Ale nevěděli jsme nic. Kdo zatímvězí, proč to udělal, proč tak brutálně, protože oběti byli nejdřív zmláceni a následně zabiti. Vše nasvědčovalo, že to udělal gang, ale nevěděli jsme jaký. V Japonsku je celkem deset gangů a něco jim přišít, bylo nemožné. Chtělo by to svědka, či nějaký jiný hmatatelný důkaz. Ale já jsem tušil, jaký gang zatím stojí. Že je to gang, kde je Janey. Bál jsem se o ni a stále bojím, protože jednou nohou je v kriminálu. Samosebou, že bych jsem se jí snažil nějak pomoct, ale ona mou pomocnou ruku odmítá. Teď se vídáme minimálně. Buď jsem v práci, nebo je pryč Janey. Takže čas na hádky není. Ale kromě gangů vyšetřujeme i pašování drog, prostitutky, či vraždy nevinných občanů.
Verča Mizuki:
Když skončila první a pro dnešek i poslední hodina školy, šla jsem domů sama. Janey měla rozhovor se svým gangem. Všechny členy jsem znala, protože občas mě vytáhli na nějakou tu akci, třeba na pouť. Nelíbilo se mi, že tam Janey patří, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem poznala Mikota. Bydlím jenom s matkou. Otce vídám o víkendech. Když se na naší škole objevil veleznámý novinář Law Trafalgar byla jsem překvapena, protože se nejen zaměřil na článek o gangech, ale i o naší třídu. Cestou domů jsem poslouchala co říká mé okolí. Nevěděla jsem, jestli je to pravda, či jenom fáma, ale když jsem zaslechla o tom novináři, tak se to pak stalo. Sice jsem nevěděla proč, ale tušila jsem, že nastanou problémy, a to dost velké problémy.
Doma jsem svlékla ze sebe školní uniformu a oblékla jsem si triko a tepláky. Matka doma nebyla. Pracuje jako doktorka v místní nemocnici. A tento týden měla samé ranní. Hned jsem zasedla k počítači a čekala jsem, až se mi ozve Janey, jak mi slíbila. A ta se mi po nějaké době ozvala. Napsala mi příhodu s novinářem. Musela jsem se smát, ale zároveň mě to vyděsilo. Co když novinář Janey načapá, při akci gangu a Janey bude muset do kriminálu? Co bude s gangem? A další takové otázky se mi honily hlavou. Ještě chvíli jsme si psaly a pak jsem šla poklidit byt.
Law Trafalgar:
Měl jsem za úkol, zničit jeden gang. A začínal jsem ve škole. Vybral jsem si třídu, kde byli studenti třetího ročníku. Nesnášel jsem tu mládež, ale pro svůj článek jsem byl ochoten to podstoupit. Dnešní první školní den, jsem té třídě byl představen a ta mně. Jedna dívka mě hodně zaujala. Doufal jsem, že by se z ní mohl stát můj informátor. Jenže to jsem nevěděl, že sama do toho gangu bude patřit.
Když jsem odcházel domů, zpracovat, jak probíhal první školní den, prošel jsem kolem skupinky studentů, kde dívka pronesla, že mi rozhovor nedá. Ušklíbl jsem se a pokračoval v cestě. Nevěděl jsem na jakou stranu se vydá, ale šel jsem na levou stranu. Zastavil jsem se u lampy a zapálil jsem si cigaretu. Měl jsem štěstí. Ta dívka po pár minutách šla mím směrem. Když kolem mě prošla oslovil jsem ji. Naštěstí jsem si pamatoval její jméno. Jane Orihara. To Orihara mi něco říkalo, jen jsem nevěděl co. A že je to sestra známého kriminalisty Izayi Orihari, jsem si dohromady nespojil. Ale co následovalo pak, tak jsem to nečekal. Byla drzá jak opice a ještě mě ponížila tím, že mě kopla do rozkroku. Ještě těď cítím mírnou bolest. Dostal jsem na ni vztek. Ale jedna věc mi došla. Ona je v tom gangu. Musel jsem ji přinutit, aby byla mým informátorem. A pomohla mi ten gang zničit. Ale to jsem netušil, že se vše změní a půjde tu o několik lidských životů.
Večer 18:00h.:
Veškeré domácí práce jsme měla hotové. Už jsem se oblékla do černého přiléhavého tílka a černých jeansů. Prostě jsem byla v celém černém. Seděla jsem za stolem a psala do sešitu. Byl to něco jako můj deník. Tam jsem si vše zapisovala, co jsme jako gang prováděli. Byla to má pojistka, kdyby se něco zvrtlo, abych jsem ten gang potopila společně se mnou. V pokoji jsem měla pár skrýší, kam jsem si ukládala různé své důležité věci. Ani Izaya o nich nevěděl. Dokonce jsem napsala dopis, kde jsem vše napsala, kde jsou skrýše, kde jsou různé důkazy. Když jsem to dopsala, najedla jsem se a čekala jsem na devátou hodinu, kdy jsem chtěla vyrazit do přístavu, kde se měla konat poprava Andyho Doomyoujiho. Na mailu mi přišlo, že to je spolupracovník novin, kde dělal ten úchylnej novinář z naší školy. A viděl jednu vraždu a chystal se o ní napsat, ale že byl chycen včas, než stačil něco předat, či říct. Nechtělo se mi do toho, ale musela jsem. Zatím bylo vše dobré, že jsem viděla, jak Mikoto, či Fushimi ty práskače, či ty, kteří viděli něco, co vidět neměli, zabili. Já a Yata jsme je spíš vždy zmlátili a ty dva zabili. Yata taky chtěl zabíjet, ale Mikoto byl neobluvný nikdy toYatovi nedovolil. Já se nikdy nehlásila, že to chci taky zkusit. Podle mě Mikoto věděl, že se mi to nelíbí. Ale byl rád, že dokážu o tom mlčet a jenom sledovat.
Nastala devátá hodina a já vyrazila k přístavu. Cestou jsem si dávala pozor, aby mě nikdo neviděl. Obávala jsem se, že ten novinář mi pokoj nedá. Ale naštěstí cestou jsem ho neviděla ani nikoho jiného.
U přístavu už byla naše oběť, Mikoto a Fushimi. Jediný Yata chyběl. Takže se ještě čekalo na něho. Andy měl roubík na ústech, svázané ruce dozadu a i nohy svázané. Měl natržený ret a monokla nad obočím. Někdo ho musel už zřídit.
„Tak co Jane? Vše OK?“ hned se mě zeptal Mikoto, aniž by mě pozdravil.
„Snad ano. Dneska mě zastavil ten novinář, ale schytal to na citlivé partie, ale i tak pochybuju, že mi dá pokoj.“ ušklíbla jsem se na Mikota.
,,Tak buď opatrná.“ řekl mi Mikoto a usmál se na mě. Ale v očích jsem četla jeho starostlivost.
„Dobře, budu.“ taky jsem se na Mikota usmála. Po chvíli se objevil Yata.
„Sorry, fotr mě zdržel.“ omluvil se Yata místo pozdravu. „Tak to je ten práskáč?“ podíval se na svázaného Andyho.
„Je, ale dneska ho rovnou zastřelíme. Nakládačku už dostal od šéfa a mi ho máme jenom zastřelit.“ řekl nám Mikoto. Už jsem chtěla říct, co tu teda s Yatou děláme, když Mikoto pokračoval. „Janey, šéf chce, aby si ho zastřelila ty.“ otočil se na mě Mikoto. Nemohla jsem jeho slovům uvěřit. Teď ze mě bude opravdový vrah. Mikoto vyndal revolver a podával mi ho.
„To jako Janey jo, a já ne?“ začal se rozčilovat Yata. Ráda bych mu řekla, udělej to za mne, ale musela jsem poslechnout. Vzala jsem si zbraň od Mikota. Ruce se mi trášly, ale snažila jsem se být v klidu.
„Víš, jak s ní zacházet?“ zeptal se mě Mikoto. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Nabila jsem, odjistila pojistku, zavřela jsem oči a veškeré náboje vystřílela na toho práskače. „Zase celý zásobník jsi nemusela.“ usmál se na mě, když jsem mu vracela revolver. Chtělo se mi brečet. Ale vše jsem potlačila. Je ze mě vrah. Pomyslela jsem si.
„Radši celý zásobník, než aby to přežil.“ dodala jsem směrem k Mikotovi. Mikoto jenom přikývl hlavou na souhlas.
„Teď můžete jít. O tělo se postaráme.“ rozpustil nás Mikoto. Jediný on a Fushimi zůstali.
S Yatou jsem šla směr domů. Měli jsme společnou cestu. Oba jsme mlčeli. Já byla svým způsobem v šoku. Ale vnímala jsem své okolí, takže jsem byla hned při smyslech, když na mě Yata promluvil.
„Jaké to bylo, zabít práskače?“ zeptal se mě Yata.
„Je to nezvyk, ale díky bráchovi umím střílet, takže v pohodě.“ zalhala jsem. V pohodě to nebylo. Jsem vrah. Do teď jsem byla jenom spolupachatel a teď? Teď už vrah.
„Něco ti řeknu, ale mlč přede všemi, ale volal mi šéf, že mám dohlédnout, že toho prásače bez problémů zabiješ. Jinak, kdyby si toho nebyla schopna, jsem tě měl zabít.“ přiznal se mi Yata. Tím mě šokoval ještě víc.
„To mi šéf nevěří, nebo co?“ ohradila jsem se.
„Nevím, ale mohu mu v klidu oznámit, že to bylo bez problémů.“ zazubil se Yata. Pak se naše cesty rozdělily.
Dorazila jsem domů. Izaya doma ještě nebyl. Dala jsem si vařící sprchu, kde jsem se rozbrečela. Veškeré slzy musely jít ven. Věděla jsem, že jestli na to přijdou jdu do kriminálu a to třeba na doživotí. Ještě štěstí, že už není trest smrti.
Po sprše, kde jsem se vybrečela jsem zalehla do postele. Ale nemohla jsem usnout. Ten vyděšený výraz toho práskače jsem měla před sebou. Jak nad ním stojím a střílím do jeho těla. Nevím jak jsem usnula, ale asi třikrát jsem se za noc probudila, kdy jsem měla noční můry. Zdálo se mi, jak duch mrtvého práskače mě pronásleduje společně s tím novinářem a mým bráchou. Snažili se mě chytit a já jenom utíkala, utíkala a utíkala. Na druhý den, jsem byla nevyspalá a černé kruhy pod očima.