Wolf and Eagle - osmnáctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Asi nemá cenu se nějak moc vymlouvat nebo slibovat, že? Prostě poslední dobou nebylo tolik času, k tomu všemu přibyla zase škola. (Fakt otrava) Takže si ani nemyslím, že kapitolky přibudou nějak pravidelně. Pokusím se vydávat na ty úterky, jak jsem měla ve zvyku a když nebude tolik času, prostě bude další úterý. Snad mi to odpustíte. :3 :3
Mám opravdu ošklivou vlastnost, že příběh při první kapitole vůbec nepromýšlím a jakmile mám vydanou třetí kapitolu, už přemýšlím nad dvacátou. XD XD Ale sama sobě jsem si slíbila, že nebudu tolik příběh protahovat a tak z 270 dílů zbude tak 170. XD XD Ne, vážně se to pokusím mírnit.
Trochu jsem se rozkecala. Každopádně doufám, že si další kapitolku užijete. Co myslíte? Chtěli byste zjistit, jak to bude po tomhle díle pokračovat nebo se chcete vrátit za Kurem a Risem?? :D :D
(Gomen za tolik nových postav a jmén, jak jsem říkala, mám ve zvyku přehánět XD XD )
Vrátili se…
Arin:
Hodil jsem do sebe další hrnek kávy, abych se konečně probudil.
Protáhl jsem se a unaveně zívl. Dneska se mi vůbec nechtělo z postele. Cítil jsem se k ní úplně připoután, dokud mě neprobudil Rik a doslova mě nevyhodil z pelechu. Prý jako alfa celého hejna musím brzo vstávat, nevyspávat a pro dobro smečky se raději zabírat prací.
Práce, práce, to jediné ho zajímá! Jemu se to mluví, když si chodí po lese nebo létá po obloze. Být na jeho místě, taky bych se do práce těšil. Ale co mám dělat, když není k dělání vůbec nic?
Opřel jsem se zády o sedačku a na chvíli sevřel víčka k sobě. Stále jsem se cítil unaveně a nedokázal jsem se pořádně probrat.
,,Arine, hej," ucítil jsem studenou dlaň na své tváři a u ucha příjemný, známý hlas. Otevřel jsem oči a a zrak mi padl na tvář Rika. Jeho oči vdechujíc teplo, hnědé do žluté, stejně barevné vlasy, hebká pokožka, silnější obočí, které vzbuzovalo autoritu a roztrhnutý ret.
Zvedl jsem svou dlaň k jeho obličeji a polštářky prstů pohladil poraněné místo. Na chvíli přivřel očí a tiše sykl.
,,Kdepak ses zranil?" Můj hlas zněl nakřaple ospale.
,,To je jedno. Jak to že jsi zase usnul?" Odtáhl se ode mně a přešel ke dveřím. Posadil jsem se na sedačce, přejel rukou ve vlasech a rozhlédl se kolem sebe. Jak dlouho jsem asi spal?
,,Um, prostě jsem jen zavřel oči," pokrčil jsem rameny. Rik zatřásl hlavou ze strany na stranu.
,,Jaký nezodpovědný chlap se stal naším vůdcem?" Zeptal se spíše sám pro sebe. Jeho oblíbená věta. Už rok a půl nenastal den, kdy by nepoužil ta slova. Od doby, kdy jsem byl vybrán na pozici alfy, ačkoliv se, nejen podle mě, na to nehodím.
,,Proč jsi vlastně tady? To beze mně nemůžeš ani den vydržet?"
,,Jasně že ne. Jediný důvod, proč bych za tebou přišel, je práce.” Uhnul pohledem, aby skryl své rozpaky. Zasmál jsem se, ale úsměvné mi to moc nepřišlo. Rád ho škádlím, ale - tentokrát jsem se necítil nijak potěšeně. Tušil jsem proč. Samozřejmě, proč by za mnou měl chodit? Nebýt práce, klidně bych ho neviděl celý rok. Vždyť to je jediný, co ho zajímá!
Raději jsem se zvedl ze sedačky, abych se zbavil těch nepříjemných myšlenek. Mé kroky směřovaly do další místnosti, kde se zastavily před stolkem s vědrem studené vody.
,,Nedaleko odsud jsme našli menší skupinu lidí," zazněl jeho hlas z předchozí místnosti. Nezněl, jako by chtěl mluvit o čemkoliv jiném. Určitě si ani neuvědomil, že nejsem stejný jako obvykle. Nebo jsem fakt dobrý v předstírání?
,,Co jsou zač?" Zeptal jsem se, zatím co jsem si omýval tvář.
,,Nevím jistě. Nejsou moc upovídání. Ale - jsou cítit jako orli." Na chvíli jsem ve své činnosti ustal a pouze hleděl na své ruce. Jeho slova mě zaujala. Ačkoliv jsem ještě před pár sekundami neměl na práci ani pomyšlení. Všechny mé předchozí myšlenky zmizely. Otřel jsem se. ,,Přivedl jsem ti jejich vůdce a ještě nějakého chlapa - nejsem si jistý jeho pozicí - ale podle všeho vlastní podobnou pozici jako vůdce." Přikývl jsem, přesto že to Rik nemohl vidět.
,,Přiveď je." Neodpověděl, pouze jsem zaslechl zavrzání dveří.
Vrátil jsem se do té místnosti, kterou nyní vyplňovaly čtyři osoby, nepočítaje sebe.
Rik a Torio stáli vedle sebe před dveřmi a pár kroků před nimi oba cizinci. Rik je velitel stráže, což je v jeho 24 let celkem obdivující. Torio je Rikův zástupce a pravá ruka. Oba cizinci slabě skláněli hlavy, aby prokázali svou pokoru.
Jeden - ten vyšší vlastnil lesklé hnědé vlasy dlouhé pod krk, příjemnou tvář s jemnými rysy, udržované strniště a světle modré oči. Na sobě obyčejnou košili zastrčenou do kalhot, na všechny knoflíky pozapínanou, upravený límec. Stejné oblečení měli na sobě oba, ačkoliv méně upravené a ani jeden neměl boty.
Ten druhý - tmavé hnědé vlasy se světlým odleskem, celkem krátké, ostré rysy, první vrásky, méně přátelský výraz. Oba mi připadali celkem povědomě. Takové známé tváře, jako bych je někde už viděl. Nebo někoho podobného. Možná se mi to jen zdálo.
Když ten menší otevřel oči a bez uhýbání pohlédl přímo do těch mých, zastavilo se mi srdce. Všechny kolečka do sebe zapadla a já si konečně uvědomil, kde jsem oba už viděl.
Zel- zelené... Pouze jediný orel, kterého jsem znával, vlastnil takovou barvu očí. Nikdy u nikoho jiného se táto barva už neobjevila. Jako by se u posledního na dobro zastavila.
,,Tenchi,” vydechl jsem a stále na něj šokovaně hleděl. Při oslovení s sebou trhl a viditelně si mě začal prohlížet.
Pořád v šoku jsem se zaměřil na toho druhého. I u něj si má mysl opakovala, aby si konečně vzpomněla, odkud ho znám. Ale proč? Kdo? Modré oči, to nemá jen tak někdo. Ty rysy, kdo by to tak mohl být? To snad - ,,Zen,” úplně mimo jsem na ty dva stále hleděl.
,,Arine,” usmál se Zen a potvrdil tím svou identitu. Ano? Skutečně je to on? Oni? Poznali mě. Musí to být oni, jinak by neznali mé jméno. Ani na moment můj zrak od nich neuhnul. Když jsem nesjížděl pohledem Zena, tak Tenchiho. Tolik se změnili. Vyrostli, dospěli.
Tehdy- ze začátku ano, doufal jsem, že se někdo vrátí. Ale postupem času jsem přestával věřit i doufat. A teď, teď v mém pokoji stojí živé mrtvoly. Teda, mysleli jsme, že jsou mrtví. Už pěkně dlouho...
,,Jak? Kde?” Bezděčně jsem přitiskl dlaň ke svým ústům, abych se přesvědčil, zda ta slova skutečně vyšla ze mně.
,,To je,” na chvíli se Tenchi odmlčel, ,,dlouhý příběh.” Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych se aspoň trochu uklidnil. Pak jsem si přejel rukou ve vlasech. Při všem co jsem udělal, ani na moment jsem z nich nepustil pohled. Co když se mi zase ztratí?
,,Arine?” Jako z dálky zazněl Rikův hlas. Úplně jsem na ty dva zapomněl. Pohlédl jsem na ně, stáli u dveří a dívali se střídavě ze mně na dva cizince. “Cizinci” - tak nevhodné slovo. Vždyť tohle je v podstatě jejich domov.
,,Riku, pamatuješ, jak rodina Udova oplakávala ztraceného syna? Tak Zen je onen syn,” rozhodil jsem rukama jeho směrem. ,,A Tenchi, on je syn Miny a Juna.” Tentokráte jsem ukázal na muže vedle Zena. Torio i Rik vypadali dost překvapeně a já se ani nedivil. Já sám jsem stále ještě nedokázal uvěřit. ,,Promiňte za mé nepohostinství, jsem v šoku. Pojďte se posadit. Máme toho dost o čem mluvit.” Rukou jsem ukázal na sedačku i křesla, ať si vyberou. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Ruce i ústa se pohybovala samovolně a kdybych byl sám nebo jen s Rikem, už bych přecházel po místnosti.
,,Na to teď není nejvhodnější doba.” Odmítl Zen.
,,Musíme mluvit o něčem jiném,” vyměnili si pohledy.
,,O čem? Vlastně,” zarazil jsem se a na moment se zamyslel. ,,Proč jste přiletěli teprve nyní?” Podíval jsem se prvně do zelených očí a pak do modrých.
,,My a naše hejno hledáme nové útočiště. Z místa, kde jsme žili dosud, nás vyhnali.” Bylo tak divné slyšet od Tenchiho, jak mluví o jiném hejně jako o svém. Ale to bylo to nejmenší.
,,Že váháte. Jasně že zůstanete tady. Nikam jinam bych vám ani nedovolil.” Zasmál jsem se a zahnal i ten zbytek rozpaků. Bylo vidět, jak si oba úlevně vydechli. A já rozhodně taky.
,,Kolik vás vlastně je? V tom hejnu?”
,,Moc ne, v rozmezí 50 až 60.” Skutečně to nebylo vysoké číslo. A kolik z těch unesených žije mezi nimi?
,,Dobře. Torio, běž vzkázat ženám, ať připraví několik domů.” Ani jsem se nenadál a po Toriovi ani stopy. Odtrhl jsem pohled od dveří na poslední tři osoby, co zbyly v mém domě. ,,A my půjdeme za vaším hejnem.” Usmíval jsem se naprosto nenuceně. Takovou radost mi jejich příchod udělal.
,,Díky.”
,,Díky.” Promluvili oba zaraz a jejich výrazy svědčily o tom, že jejich vděčnost není falešně. A cítil jsem, že neděkují jen za to.
,,Vůbec není za co.”
Zen:
Ze začátku jsem se setkání s vůdcem hodně bál. A setkání taky nebylo extra příjemné. Chlápek před námi vlastnil hnědé kratší vlasy až skoro do rudého odstínů a mírnou bradku, tělem dost ohromný, že by se vyrovnal i vlkům, obyčejné hnědé oči. Popsal bych ho jako děsivého.
Takový obří tíživý kámen mi spadl ze srdce, když jsem v tom muži poznal Arina. Jako malý jsme si hrávali nejen s ním, ale se všemi dětmi z vesnice. Při své nynější velikosti spíš město.
Ale že se vytáhl. Nejen, že nahání hrůzu a vzhledově se hodně změnil, ale ještě k tomu se z něj stal vůdce smečky. Ne, že bych to před několika lety řekl do Tenchiho. A do sebe, že se stanu felčarem, to už sotva.
Udo, to jméno jsem už tak dlouho neslyšel. Můj otec. Tolik vzpomínek mi to přineslo. Jedno obyčejné slovo a mě se to málem natolik dotklo, že být ve staré vesnici, už se skrývám za mokrý polštář od mých slz.
Nakonec jsme se s ním domluvili, že zde zůstaneme. Domluvili - spíše to rozhodl za nás, ale upřímně mi to vůbec nevadilo. Naopak se mi ulevilo.
Ten Torio odešel a já s Tenchim, Arinem a ještě s tím - myslím, že se jmenoval Rik - jsme se rozešli směrem, odkud jsme přišli. Vedl nás Rik a Arin těsně za ním. Já vedle Tenchiho tři kroky od nich. Rik zarytě mlčel, snad si to ještě stále nepřebral v hlavě. Mluvil pouze Arin a to o tom, jak hodně jsme se změnili. Já místy odpověděl a po celou dobu jsem se usmíval. Nenutil jsem se, prostě to okolí a atmosféra domova mě k tomu přiměla. A Tenchi též mlčel, ale ani ten mrzout se nedokázal neusmívat.
Došli jsme na lesní cestičku, na které jsme brzy zahlédli hlouček orlů. Většina spíše seděla a kolem nich postávali cizinci. Všiml jsem si, že všichni na sobě měli něco oblečené. Když si nás všimli, postoupali si a netrpělivě vyčkávali, až přijdeme blíže.
Rik přidal do kroku a když se zastavil už u nich, odvolal muže. Všechny zbraně zrazu zmizeli a odstoupili od našeho hejna.
Tenchi:
Nemohl jsem uvěřit, že se to všechno stalo. Že jsme se tak snadno stali součástí jejich hejna, že jsme našli nový domov a že jsem nyní vedle Zena zastavil právě před svým hejnem. Budu si muset odvyknout, říkat této menší komunitě moje hejno. Uviděl jsem mezi svými lidmi zvědavé a netrpělivé výrazy. V momentě, kdy jsem se neuchránil před jedním úsměvem, snad všem spadl kámen ze srdce.
,,Náš nový alfa Arin,” úkosem jsem pohlédl jeho směrem, ,,nám dovolil zůstat. Už nemusíme cestovat a hledat nový domov.” Několikeré úlevné vydechnutí se ozvalo z davu. Přenechal jsem slovo Arinu.
,,Rádi se s vámi všemi poznáme a uvítáme v hejnu. Už jsme vám nechali nachystat domy, kde si budete moct po té dlouhé cestě odpočinout. Jmenuji se Arin a jsem vůdce našeho hejna. Určitě se na mě budete moct kdykoliv obrátit. Rád pomůžu, ...”
Yumi:
Seděla jsem vedle Sumiho a opírala se hlavou o jeho rameno. Blízko něj jsem se cítila úplně v bezpečí jako u staršího bratra, který mě ochraňuje, ačkoliv jsem o pár týdnu starší. Stejně to na mě není vidět. Sumi je na svůj věk pěkně vysoký, ačkoliv vyhublý a já jsem dost nízká.
V momentě, kdy se začali lidi kolem zvedat, nechápajíc jsem se také postavila. Snažila jsem se dozvědět, co se děje a na cestě zahlédla čtyři muže. Jednoho jsem už viděla, ve dvou z nich jsem poznala Zena a Tenchiho a ten jeden mi byl úplně neznámí.
V netrpělivosti jsem čekala, co z nich vyleze. Všechno mi došlo v momentě, kdy se Tenchi usmál. Znamenalo to jediné. A svými slovy vše potvrdil. Ale ačkoliv to bylo řečeno, stále jsem tomu nemohla uvěřit. Držela jsem si ruce na hrudi a se zatajeným dechem poslouchala Toho Arina. A teprve, když to bylo řečeno i po druhé, uvěřila jsem.
Sotva domluvil, rozezněl se jásot. Do očí se mi nahrnuly slzy radosti. Sumi mě náhle uchopil do náruče a když mi to došlo, mé paže mu stisk oplatily. Tím obyčejným dotekem do mně přenesl všechny své pocity, radosti i štěstí. Jeho strach a nejistota zmizela a jako by mě tím nakazil, i já postupně o nepěkné myšlenky přicházela.
,,Nový domov Yumi. Říkal jsem, že to táta a Tenchi dokážou.” Vzrušeně mi pověděl a nepřestával se usmíval. Určitě jsem se i já culila a musela jsem vypadat divně s čárou od ucha k uchu.
Když jsme se trochu uklidnili, představil se i Rik, jako velitel stráži a s tím, že nás zavede do města, jsme ho následovali.
,,Sumi,” zastavil Zen svého syna a já automaticky zastavila též. Zen mi věnoval jeden ze svých sladkých úsměvů. ,,Jen běž Yumi. Rodiče by tě určitě chtěli mít poblíž. Určitě se k vám později se Sumim připojíme.” Na oba jsem se ještě zvlášť podívala. Prvně na Sumiho mírný úsměv. Pak na Zenův radostný. Už on mi napověděl, že jeho radost není jen obyčejná. Sice já se cítila nadšená, že jsme našli nový domov, ale jeho radost pocházela z něčeho jiného. Z něčeho silnějšího. Určitě jsme dorazili na TO místo. To, z kterého před necelými 20 lety byli násilím odvedeni. Přikývla jsem halvou a dala se zase do chůze.
Pár kroků před sebou jsem zahlédla dva lidi. Ženu a muže, v kterým jsem rozpoznala své rodiče. Okamžitě jsem se k ním připojila. Oba se usmívali. Nacpala jsem se mezi ně a chytila se za jejich ruce. Cítila jsem se zase jako malá holka.
Arin:
Viděl jsem postupně odcházet všechny orli v čele s Rikem a jeho stráže se rozprostřeli v davu. Všechny jsem si prohlížel, když prošli kolem mně. I Zen někam zmizel, pouze Tenchi zůstal a taktéž se díval na dav se slabým, ale upřímným úsměvem.
V prvním momentě mě celkem překvapilo vidět ho takhle jiného. Nebylo to jen po vzhledové stránce. Ale i to, když mluvil ke svým lidem. Tolik zodpovědnosti a odvahy z něj vyzařovalo. Pamatoval jsem si stydlivého, ustrašeného chlapce a on se z něj stál pořádný chlap. K tomu všemu ještě vůdce hejna. Vyděsil jsem i v tu chvíli, kdy jsem ho uviděl chodit. Špatně došlapoval na jednu nohu a místy musel zpomalit. Zajímalo mě, co se všechno za ta léta přihodilo, ale nebyla vhodná doba se začít vyptávat. Ale rozhodně si s nimi všemi brzy promluvím.
Vedle nás se zastavila nějaká stará žena, vrásčitá tvář, shrbená záda, prošedivělé vlasy v culíku, přátelské světle modré oči a úsměv na vyschlých rtech. ,,Ari, tolik jsi nám vyrostl. Nechce se mi ani věřit, že jsi ten stejný kluk, který mi ze spíže kradl čokoládu.” Smála se, mluvila se svým starším slabším hlasem a hladila mě pohledem po tváři.
,,Ena?” Vykuleně jsem z ní nesejmul zrak.
,,Kdo jiný? Okrádal si snad ještě nějakou bezbrannou ženu o čokoládu?” Zasmála se a já se přidal. Musel jsem přiznat, že i přes to dlouhé odloučení mi stále byla tolik sympatická.
Prohodili jsme spolu pár slov. Nechtěla mi věřit, že je ze mně skutečně vůdce hejna. Já bych to do sebe taky nebyl řekl.
Postupně jsme se dali do kroku, abychom nezůstali v lese sami. Brzy se k nám přidal i Zen se - Sumim. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, aby mi to došlo. Nejen, že se hodně podobal otci ale i své matce. Už asi po sté za poslední hodinu jsem nechtěl věřit vlastním očím. Nemohla být pravda, že přede mnou stojí Sumi. Dlouhé vlasy v kaštanové barvě zapletené do copu, světle modré oči, hodně vysoký ale za to zase hubený. Připadal mi nejistý a rozpačitý, ale i přes to se mi zadíval přímo do očí.
,,Vypadáš jako Saya,” vydechl jsem. Při vyslovení jejího jména on i Zen stáhli pohledy k zemi. I bez ptaní jsem pochopil. ,,Nikdo jiný tady není? Jenom vy čtyři?” Podíval jsem se do všech přítomných tváří. Ani jedna nevypadala, že by se jí do odpovědí nějak zvlášť chtělo.
,,Nikdo jiný nezůstal.” Potvrdil nakonec Tenchi. Přikývl jsem. Tak trochu jsem s tím i počítal, ačkoliv číslo čtyři bylo zklamání.
,,Tak bychom měli už jít. Jsou tu lidi, kteří budou z vašeho příchodu nadšení.” Vydal jsem se cestou, na které dav už ani nebyl vidět.
Zavedl jsem Enu k jejímu domu, kde zanechala své dvě dcery a manžela. Nyní dostala možnost seznámit se s vnoučaty a s muži jejich dcer. Bylo tak nádherné být přítomen jejich setkání a slziček radosti. Dlouho jsem nezůstal. Musel jsem zavést domů i Tenchiho a Zena se Sumim.
Zastavil jsem se u domu Udy a Emi. Pohlédl jsem na ty dva a vešel do domu. Pohled mi padl na velikou obývací místnost vyplněnou malými skříňkami podél stěn, obrazy na stěnách, dvou sedaček společně tvořící tvar L a dvě křesla naproti sedaček. Uprostřed stál ještě nízký prostorný odkládací stůl.
Všechny zraky se zaměřily na mě. Emi seděla na sedačce vedle Udy a zašívala - asi kalhoty. Uda jí držel kolem ramen a mluvil s Katsuem, dokud jsem je nepřerušil. Katsu, nejstarší syn Udy a Emi. Kito, druhý syn stál před Tanou a Orisu a mluvil s nimi, než jsem je tedy přerušil. Tana je manželka Kita a Orisu manželka Katsua.
,,Copak je to za návštěvu? Nečekali jsme tě. Jen se posaď. Chtěl bys čaj nebo kávu?” Zvedla se Emi ze židle a zamířila do kuchyně.
,,Ale kdepak. Nezdržím se dlouho. Nic mi nedělej.” Emi se zastavila na prahu a podívala se mým směrem.
,,Určitě?” Přikývl jsem. Usmála se a vrátila se na své místo na sedačce.
,,Arine, je pravda, že se k nám přidá nové hejno?” Přešla ke mně Orisu blíže a s úsměvem už vyzvídala.
,,Jak ty to víš?”
,,To znamená ano? Narazila jsem na Rika.” Zasmál jsem se. Orisu je prostě až moc zvědavá. Dokázala by rozmluvit i Torio a že u něj jsou i čtyři slova za den překvapivá. Rik neměl sebemenší šanci, ačkoliv se jí určitě snažil jakkoliv odbýt.
,,Je to pravda. Přinesl jsem vám dobrou zprávu, která vás určitě potěší.” Podíval jsem se na Emi a Udu. Úsměv mi nechyběl a já se nemohl dočkat, až stejný bude zdobit oba rodiče.
,,Copak nám neseš?” Zeptala se Orisu jako první. Úsměv mě nepřešel, bavilo mě dělat tajemného. Ale věřil jsem, že se Zen už nemůže dočkat a tak jsem přešel ke dveřím a otevřel je.
Zen:
Čekali jsme před tím domem, který mi byl tak důvěrně známý. Prožil jsem v něm celé své dětství a žil v něm, dokud jsem si nevzal Sayu.
S Tenchim jsme prohodili pár slov. Pravda byla, že jsem byl hodně nervózní a myslel jsem si, že Tenchi na tom nebude jinak. Sumi vůbec nemluvil. Neuvědomil jsem si jeho ticho, protože jsem nedočkavě čekal, až je konečně uvidím.
,,Pojď Zene,” otevřel mi Arin dveře a pustil dovnitř. Naposledy jsem se zhluboka nadechl a vydechl a konečně vstoupil dovnitř.
Slabý třes v rukou a nervózní výraz ve tváři mě neopustil, ani za prahem domu. Hned na mně skončilo několik pohledů. Některé tváře jsem dokázal rozpoznat, ačkoliv se zdály až moc poznamenané časem. Na tváří jedné osoby jsem se viditelně zastavil...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
