Pirátská láska I. - 7. kap.
Informace:
Jane a Law prožívají romantiku. Ale pak jsou chyceni mariňáky a musí bojovat o svůj život. Ale nejen Jane,ale i Law je smrtelně raněn.
7. Láska nebeská
Probudila jsem se v Lawově náručí. Law ještě spal. Měla jsem otevřené oči a vychutnávala jsem si ten nádherný pocit. Cítit teplo a vůni Lawa. Po chvíli se Law probudil. Usmála jsem se na Lawa.
„Dobré ráno, Jane. Jak ti je?“ usmál se na mě Law. Oba jsme se posadili na posteli.
„Dobře.“ řekla jsem pravdu a taky se usmívala.
„Přinesu ti něco k snídani.“ řekl mi Law a vstal z postele.
„Dobře, ale nejdřív se najez ty.“ souhlasila jsem.
„Dobře, budu rychlý.“ taky souhlasil Law a usmál se. Chtěl jít ke dveřím, když v tom někdo zaklepal na dveře. „Dále.“ ozval se a devře se otevřely. V nich stála Nami.
„Dobré ráno, mám ti Lawe vyřídit, že máš jít na snídani.“ řekla Nami s úsměvem.
„Dobré ráno, už jsem na cestě.“ řekl Law. Podíval se na mě, usmál se a odešel. Nami si sedla na stoličku, kterou si přisunula blíž k posteli.
„Jak ti je, Jane?“ hned se zajímala Nami.
„Dobře.“ usmála jsem se na Nami.
„K poledni budeme kotvit u dalšího ostrova. Nechceš, abych jsem něco za tebe koupila Lawovi?“ zeptala se mě Nami. Podívala jsem se na Nami.
„Budu ráda.“ usmála jsem se. Věděla jsem, že musím ještě ležet v posteli a odpočívat. Vyndala jsem zbytek peněz, které jsem měla a dala je Nami. „Kup mu nějaký prstýnek.“ požádala jsem Nami.
„Dobře, něco pěkného vyberu.“ usmála se Nami. Pak chtěla do detailů vědět, jak jsem se Lawovi vyznala. Začala jsem nejdřív, jak se vyznal Law mně a pak já jemu. Nami poslouchala se zaujetím. „Páni, tak to je úžasné.“ radovala se Nami. I já byla celá šťastná. Asi po půl hodině se vrátil Law s jídlem. Nami nás opustila a my dva byli zase sami.
„Nesu kousek chleba s máslem. Moc toho sníst ještě nemůžeš.“ usmál se na mě Law. Na stůl položil talířek kde byl chleba s máslem. Law začal chleba krájet na malé kostičky.
„Co to děláš?“ divila jsem se, proč to Law krájí.
„Aby se ti líp jedlo.“ usmál se na mě Law.
„Nebo...Nebo mě chceš krmit?“ dostala jsem ze sebe.
„To taky.“ dál se usmíval Law.
„Já to zvládnu sama.“ bránila jsem se.
„Ale já tě chci nakrmit.“ usmíval se Law. Poté jsem se nechala nakrmit od Lawa. Sice to byla chudá snídaně, ale přeci výtečná.
„Moc jsme si pochutnala.“ řekla jsem s úsměvem.
„Je to nic moc.“ bránil se Law.
„Ale přesto to bylo vynikající.“ usmála jsem se na Lawa. Law mě pohladil po tváři. Líbili se mi jeho dotyky. Měl dlaň pěkně teplou. Usmívali jsme se na sebe. Pak jsme si povídali, dokud loď nepřistála na ostrově. Otevřely se dveře.
„Tak my jdeme do města.“ oznámil svým pronikavým hlasem Luffy. Já i Law jsme přikývli.
„Nechceš se jít projít?“ zeptal se mě Law po chvíli.
„Smím?“ zeptala jsem se Lawa.
„Po palubě.“ usmál se Law. Taky jsem se usmála a přikývla na souhlas. Za pomoci Lawa jsem se posadila.
Pomalu jsme se procházeli po palubě lodi. Sluníčko krásně hřálo. Šli jsme pomalu, nikam jsme nespěchali. Nebylo kam spěchat. Břicho mě bolelo, ale být u Lawa mě tolik těšilo, že jsem tu bolest ignorovala. Došli jsme na trup lodi, kde jsme stáli vedle sebe a přitisknuti k sobě a sledovali jsme spolu slunce. Když v tom se ozval hlas.
„Kohopak tu máme.“ ozval se povědomý hlas. Byl to ten mariňák z minula.
„Zase ty.“ řekl nabroušeně Law. Nejhorší bylo, že ani jeden z nás neměl u sebe katanu. Byli jsme neozbrojeni.
„Hezky se vzdejte a nic se vám nestane.“ řekl kapitán. Nám dvěma nezbývalo nic jiného, než se vzdát. Jeho mariňáci přešli na naší loď a svázali nám ruce. Odvekli nás na mariňáckou loď.
Mě táhli tak surově, že jsem myslela, že mi břicho praskne bolestí. Odvedli nás do kajuty a pohodili na zem.
„Kde je Reisi Munakata?“ zeptal se kapitán mariňáků.
„Mrtvý.“ odpověděla jsem rázně.
„Nevěřím. Je někde ve městě, jste všichni spolčeni, co?“ řval kapitán.
„Tak si nevěř, ale je to pravda. Je pohřben v moři.“ zastal se mě Law. Poté si kapitán odfrknul a odešel. Nás dva tam nechal na pospas.
„Jak ti je, Jane?“ hned se mě zepal Law starostivě.
„Dobře.“ řekla jsme pravdu, i když břicho bolelo. „Jak je tobě?“ zeptala jsem se Lawa.
„Taky dobře.“ odpověděl mi Law. Kdyby tam nebylo takové šero, viděla bych jak se Law usmál. Asi po dvou hodinách se otevřely dveře.
„Teď ji odveďte, ale opatrně. Jeho tu nechte.“ rozkázal kapitán. Dva mariňáci mi rozvázali pouta a táhli mě pryč. Měla jsem z toho špatný pocit.
Na chodbě se mi povedlo se odprostit od těch dvou mariňáků. Věděla jsem, že tím hodně riskuju, ale chtěla jsem jít zachránit Lawa. Udělali chybu, když mi rozvázali ruce. Při chůzi jsem mariňákům dupla na nohy až zavískli bolestí. Pak se mi povedlo je omráčit. Jednomu mariňákovi jsem vzala katanu a šla jsem, běžet jsem nesvedla, zpátky do té kajuty.
To co jsem viděla, nebylo moc pěkné. Oči jsem měla vytřeštěné, jak nevím co. Kapitán mariňáků probodl Lawa zezadu. Law se skácel k zemi. Byl stále svázaný.
„TY!“ křikla jsem a vrhla jsem se na toho kapitána. Bylo mi v tu chvíli jedno, že ohrožuju i svůj život. Ale pomstít jsem se chtěla. Ani jsem neslyšela, jak na palubu přišli ostatní, kteří bojovali na palubě. Bojovala jsem na život a na smrt. Já byla všech smyslů zbavená. Útočila jsem hlava nehlava. Kapitán se nezmohl na nic jiného, než jenom bránit se. Povedlo se mi najít jeho skulinku. Vrazila jsem mu pěstí do břicha a kolenem do hlavy. Poté jsem mu katanou probodla srdce. Než padl na zem bylo po něm.
Hned jsem byla u Lawa. Rozvázala jsem mu provaz na rukou a položila ho na záda.
„J-Jane...“ dostal ze sebe Law.
„Mlč, šetři se.“ řekla jsem se slzami v očích.