Pirátská láska I. - 5. kap.
Informace:
Jane je zajata Reisim. Zavřou ji do kajuty, kde nic není. Ani okno ne. Jane usne a po probuzení ji čeká překvapení. Reisi vyzývá Jane k souboji, ale nejprve dva piráti zraní Jane na pravém rameni, kde má tetování, které je pro ni vzácné. Poté ten pravý boj započne.
5. Konečný boj
Poté co mě vytáhli a loď, odebrali mi katanu a svázali mi ruce. Naposledy jsem se podívala na ostatní, hlavně po něm. Všichni na mě zírali s vytřeštěnými očima. Zavřeli mě do kajuty.
Zde nebyla žádná postel, stůl, židle, prostě nic. Ani okno tu nebylo. Když zavřeli dveře tak tu byla tma, jak v pytli. Trošku mě bolelo břicho, ale tím jsem si hlavu nelámala. Přemýšlela jsem nad ním. Nad Lawem. Nezapomenu ten jeho vytřeštěný výraz, když jsem se dobrovolně vzdala Reisimu Munakatovi. Ale musela jsem to udělat. Ten kanon mířil na hlavu Lawa. Kdyby vystřelil, bylo by po Lawovi. A tomu jsem nemohla dopustit. Musel žít. Jediný člověk, který ho smí zabít jsem já, a jen já. Jak jsme si slíbili. Nemohla jsem dopustit, aby Reisi zabil Lawa. Loď se dala do pohybu. Vyplouvali jsme. Žádnou ránu jsem neslyšela ani hlasy, tak by mělo být vše v pořádku. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem. Chtělo se mi brečet, ale potlačovala jsem slzy. Musela jsem usnout.
Když jsem znovu oči otevřela, tak se v místnosti svítilo.
„Princezna se nám probudila.“ promluvil hluboký hlas. Poznala jsem ho. Patřil Reisimu.
„Co ode mne chceš?“ zeptala jsem se nevrle Reisiho.
„Co od tebe chci? Chceš mě rozesmát?“ začal se Reisi smát. Sledovala jsem ho nenávistným pohledem. „Chci tvou smrt, samosebou!“ řekl rázným hlasem.
„Tak proč si mě už nezabil?“ divila jsem se.
„Protože si za prvé usnula a za druhé tě chci zabít v regulérním boji.“ vysvětlil mi Reisi.
„To chceš dopadnout jako minule?“ zeptala jsem se Reisiho nechápavě.
„Nedopadne to jako minule. Jsem silnější, než si myslíš.“ vychloubal se Reisi. „Ale než budeme bojovat, tak se hoši o tebe postarají.“ zasmál se a odešel. Nechal mě tam na pospas dvěma pirátům. Bála jsem se, co tím Reisi myslel. Oni mě tu chtějí znásilnit? Pomyslela jsem si a na sucho polkla.
„Neboj, bolet to nebude.“ zasmál se první pirát. Musela jsem na něho zírat s vytřešněnýma očima.
„Možná trošičku.“ zasmál se ten druhý pirát, který mě pevně čapl a držel. Nezmohla jsem se na odpor. Ten první pirát tasil nůž. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu jsem nechápala, co se tu děje. První pirát začal bodal do mého pravého ramene, kde jsem měla tetování v podobě srdce. Hodně jsem si toho tetování vážila. S Lawem jsme si ho nechali tetovat společně. Teda Law na svoji hruď a přes celou hruď a já jenom malé srdíčko na rameno. Pak se Law nechal ještě různě potetovat. Na zádec a po rukách. Mně stačilo to jedno. A teď mi ho ničili. Ani jsem necítila bolest toho bodání, jako bolest na duši, že mi ničí to, co si hodně vážím.
„Tak a je to.“ zasmál se ten první pirát a přestal do mě bodat. Druhý pirát mě pustil a oba odešli. Cítila jsem proud krve, jak mi stéká po rameni. Potlačovala jsem slzy.
„Za to mi zaplatíš Reisi Munakato.“ zaklela jsem nahlas. Jídlo ani pití mi nedali. Po jídle jsem tak neprahla jako po vodě. Poté se znovu otevřely dveře. Reisi mi rozvázal ruce a já se postavila na nohy. Do ruky mi hodil mou katanu.
„Teď se rozhodne, kdo z koho!“ řekl rázně Reisi. Oba jsme vyšli ven na denní světlo. Slunce prahlo jak o život. Stoupli jsem si naproti sobě. Oba jsme tasili katany. „Připravena?“ zeptal se mě. Já jsem hlavou přikývla na souhlas. Boj započal. Zatím jsem se jenom bránila útokům od Reisiho. Pravá paže mě bolela, stejně tak i břicho, kde jsem měla tržnou ránu od Kukuri. Vždy jsem vykryla Reisiho útoky. „Snad taky budeš útočit a ne se jenom bránit? Nebo jsi srab?“ zeptal se mě. Jak mě nazval srabem, tak mě to vytočilo.
„Budu útočit, neboj se. Až přijde čas.“ řekla jsem rázně. Poté jsem se stále bránila jeho úokům.
„Kapitáne, Slamáci na obzoru a rychle se přibližují.“ zvolal jeden pirát, který byl na hlídce. Ulevilo se mi, že mě našli. Dokud se nenalodili na tuto loď a nezačal boj mezi nimi, tak jsem se jenom bránila. Poté co nás dohnali a nalodili se, tak jsem začala útočit na Reisiho. Pravý boj započal. Našla jsem pár slabých míst Reisiho, ale ještě jsem je použít nechtěla.
„Takhle se mi líbíš, Janey.“ posmíval se mi Reisi.
„Neříkej mi tak! Kromě jedné osoby, mi tak nesmí říkat nikdo!“ rozčilovala jsem se.
Ale, co pak, nelíbí, Janey?“ dál se Reisi posmíval. Minulost se opakovala. Došlo mi, jak ho můžu zastavit, ale musela jsem riskovat svůj život. Ale risk je zisk. Řekla jsem si pro sebe. Rozmáchla jsem se a bodla katanou Reisiho. Ale ten mě taky bodl, ale trefil břicho. Reisi padl na zem. Ještě mrtvý nebyl, ale umíral. Já si klekla. Kapala ze mě krev. Chytila jsem se za břicho. Poté jsem se dobelhala k okraji lodi a opřela jsem se o loď. „P-proč mě nedorazíš?“ dostal ze sebe.
„Stejně umíráš, tak co.“ řekla jsem stroze.
„Ř-řekni mi něco, J-Janey. C-co t-ti ř-řekla m-má K-Kukuri? J-jako j-její p-posední s-slova?“ požádal mě Reisi.
„To nepochopíš. A jak má Kukuri?“ tentokrát jsem nechápala já.
„O-odpovím t-ti, k-když o-odpovíš t-ty m-mně.“ navrhl mi Reisi.
„Souhlasím.“ souhlasila jsem s návrhem Reisiho.
„M-má K-Kukuri b-byla m-moje m-manželka.“ odpověděl mi Reisi.
„M-manželé?“ vysoukala jsem ze sebe.
„A-ano. P-poté c-co m-mě z-zachránila.“ odsouhlasil to Reisi. Věřila jsem mu. Umírající člověk říká vždy pravdu.
„Její poslední slova byla, Proč si nezabila svého kapitána?“ řekla jsem mu, co mi řekla Kukuri, když umírala.
„N-nechápu.“ řekl nechápavě Reisi.
„A taky nepochopíš, jako to nepochopila Kukuri. Ale promiň, vysvětlovat ti to nebudu.“ trvala jsem na svém.
„S-sbohem J-Janey. S-sejdeme s-se v p-pekle.“ řekl Reisi poslední slova a zemřel. Já si opřela hlavu o trám lodi a sledovala jsem oblohu. Moje katana ležela vedle mě. Rána mi stále krvácela. Teda dvě rány. Jedna od Reisiho a druhá od Kukuri.
„Jane...Jane..“ slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno. Byl to Law.
„Lawe...“ dostala jsem ze sebe. „Jak jste nás našli a co mariňáci?“ hned jsem se vyptávala.
„Teď není čas na vyprávění. Musím tě ošetřit.“ odpověděl mi Law.
„D-dobrá, jen si trochu prospím.“ řekla jsem a ztratila jsem vědomí.