Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Příběh

 

Dívali jsme se, jak se potápí naše loď. Bylo to smutné. Bylo to krásných dvacet let mého života na té lodi. Levou rukou jsem se držela za břicho. Ztrácela jsem dost krve.

„Kde máte lékárničku?“ zeptal se Law Luffyho.

„Ukážu ti to.“ ozvala se Nami. Law přešel ke mně, že mi pomůže.

„D-dobrý. Zvládnu to sama.“ pronesla jsem a pomalým krokem jsem šla za Nami. Law šel vedle mě a byl připraven mě kdykoliv podepřít, nebo chytit.

 

Nami nám ukázala kajutu, kde byla lékárnička. Hned jsem si lehla na postel, nebo spíš léhátko.

„Nepotřebuješ pomoc?“ zeptala se Nami Lawa.

„V pohodě, díky.“ odmítl Law pomoc od Nami. Poté Nami odešla a já jsem si vyhrnula košili, až byla vidět má podprsenka. Věděla jsem, že se Law dívat nebude, že se bude věnovat mé ráně na břiše. Aby mi zachránil život. Law si přisedl i s lékárničkou ke mně. Do lavoru natočil vodu, vzal dizenfekční prostředek a začal mi tu ránu čistit. Pálelo to jako čert. Zatla jsem všechny zuby, abych jsem nevydala hlásku, což se mi dařilo. Zavřela jsem pevně oči. V duchu jsem se modlila, aby už přestal. Když vše vyčistil, vzal sterilizovanou jehlu a niť a začal mi dělat na břiše stehy. Nevím co bylo horší Jestli to šití, či čištění. Oboje bolelo jako sviň. Asi po hodině jsem měla břicho ošetřené i zavázané. Narovnala jsem se a stáhla si košili. Teď jsem se posadila Lawovi bokem, aby mohl ošetřit ránu na levé paži. Law rozvázal šátek, který mi tam přivázal Zoro. Vodou omyl ránu a pak dizenfekcí začal čistit. Taky to pálilo, ale nebylo to tak hrozné, jako břicho. „Na šití to není.“ oznámil mi a mně se ulevilo. Po vyčištění rány mi tu ránu Law ovázal. Když bylo vše hotové, vzala jsem Zorův šátek a šla ho omýt od krve. Law mezitím uklízel věci, které potřeboval na má zranění. Když jsem šátek umyla, šla jsem najít Zora.

 

Zoro byl na palubě a ležel a podřimoval. Přišla jsem k němu. Když jsem zjistila, že spí, chtěla jsem odejít.

„Co si potřebovala?“ ozval se Zorův hlas. Lekla jsem se a otočila jsem se směrem k Zorovi. Zoro zrovna zíval.

„Přinesla jsem ti šátek. Ale je ještě mokrý.“ řekla jsem pravdu. Zoro vstal a šátek si převzal. Začal si ho zavazovat k levé paži. „Ale...Je ještě mokrý.“ zarazila jsem se.

„Nevadí.“ usmál se Zoro. Úsměv jsem mu oplatila. Měl krásný úsměv.

„Teď mě omluv.“ řekla jsem a odešla jsem pryč.

 

Našla jsem si místo úplně vzadu. Nikdo mě neviděl a já taky nikoho neviděla. Dívala jsem se za uhýbající cestou. Po tvářích mi tekly slzy. Po dvaceti letech jsme brečela, jak pětiletá holka. Ani nevím z čeho. Jestli to bylo kvůli té lodi, zradě Kukuri, nebo kvůli lásce. Nevím. V tom jsem pocítila, jak mi někdo dal něco na hlavu. Byla to čepice Lawa. Law mlčky ke mně přisedl. Slzy jsem nechala stékat. Ani jsem se je nesnažila potlačit. Ale bylo mi divné, proč to Law udělal. Nikdy ji nesundaval. Už jako malé děti jsme se o ni praly. Moc se mi líbila a vždy jsem ji chěla mít na hlavě, ale Law mi ji nikdy nechtěl půjčit. A teď? Dobrovolně mi ji dal na mou hlavu. Chvíli panovalo ticho. Nakonec to ticho prolomil Law.

„Co se stalo na té lodi? Mezi tebou a Kukuri?“ zeptal se mě Law. Stále jsem se dívala před sebe a nechala jsem stékat slzy po tvářích.

„Patřila k Reisimu Munakatovi. Reisi Munakata je...teda byl její kapitán.“ začala jsem vyprávět to, co jsem věděla od Kukuri.Vše co mi řekla, než započla náš boj.

„C-cože?“ dostal ze sebe překvapený Law.

„Taky jsem na ni zírala. Opusila Reisiho, jen kvůli pomstě. Jak jsme si mysleli, že jsem ho tenkrát zabila, tak to ona ho zachránila. Byla u toho.“ pokračovala jsem ve vyprávění.

„Ale já ji tam neviděl.“ řekl stále překvapený Law.

„Říkala, že byla schovaná. Nás si našla a připojila se k nám, aby se mi pomstila. Chtěla mě zabít a pomstít tak Reisiho.“ dál jsem pokračovala.

„Proč čekala ty dva roky?“ zeptal se mě Law.

„To netuším přesně, ale chtěla regulérní boj. Možná si věřila, že mě porazí a pak se vrátí k Reisimu. Nevím.“ nedokázala jsem Lawovi odpovědět.

„Chápu. Jak si na tom?“ zeptal se mě Law, když jsem už nepokračovala ve vyprávění. Protože jsem mu vše řekla, co jsem věděla.

„Bylo i líp.“ odpověděla jsem pravdu. Stále mi tekly slzy.

„Jak myslela, když řekla, proč si nezabila svého kapitána?“ zeptal se mě Law. Došlo mi, že mu musím říct pravdu.

„Před dvaceti lety, když mi bylo pět let, než jsem se k vám připojila, tak rodiče byli ve městě. Šla jsem jim naproti, když v tom marniňáci zaútočili na pirátskou loď, která byla v přístavu. Jejich dělové koule zasáhly budovu, která se zřítila a zasypala mé rodiče. Mamka byla hned mrtvá, ale táta zvedl hlavu, ještě žil. Chtěla jsem k němu běžet, ale v tom ses objevil ty a začal si do táty bodat nožem hlava nehlava. Zůstala jsem stát, jak přimrazená. Když si zdrhnul, tak jsem přiběhla k mrtvým rodičům. Chtěla jsem se pomstít mariňákům za to, že zabili mé rodiče. I tobě, ale myslela jsem si, že patříš k mariňákům. Přidala jsem se k pirátům, že chci pomstít své rodiče. Hned mě vzali k sobě. I pětileté děcko. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tě tam viděla. Myslela jsem si, že patříš k mariňákům. Slíbila jsem si, že jednou tě zabiju a pomstím tak otce. A mariňákům se taky chci pomstít. Nebýt té dělové koule, tak by to naše nezasypalo a oni by mohli ještě žít.“ vyprávěla jsem svůj příběh, který se odehrál před dvaceti lety. Stále mi tekly slzy. Při vyprávění jsem si hrála s přívěškem, který stále nosím u sebe na krku. Law chvíli mlčel. Jakoby přemýšlel, co má říct.

„P-promiň. Ten přívěšek máš od rodičů?“ omluvil se mi Law a zeptal se na přívěšek.

„Jo mám. Mám tam jejich fotku.“ přikývla jsem na souhlas.

„Mohu se podívat?“ zeptal se mě Law. Sundala jsem přívěšek z krku a ukázala Lawovi fotku, kde byli mí rodiče a já mezi nimi, jako tříletá. „Pěkná fotka. Ještě jednou promiň. Byl jsem malý a bál jsem se. Nevím co jsem si myslel. Proč si mě už dávno nezabila?“ znovu se mi omluvil a zeptal se mě.

„Nenastala správná chvíle.“ řekla jsem. Sama jsem měla důvod, ale říkat mu ho, to jsem nechtěla. Law mi vrátil přívěšek a já si ho dala zase na krk. „Ale jednou až ta chvíle nastane, tak si piš, že to budu já, kdo tě zabije a nikdo jiný.“ dodala jsem rázně.

„Ruku na to?“ řekl Law. Podívala jsem se na Lawa. Nastavil ruku v pěst. Bouchli jsme si pěstmi a tím ztvrdili slib. Jediné co jsem věděla bylo to, že ho nechám zemřít stářím. Že ho jinak nezabiju. Nedokázala bych jsem to. Mám to už vyzkoušené. „Teď půjdu. Až se budeš cítit, přijď za námi.“ usmál se Law a postavil se. Čepici nechal na mé hlavě a pomalu odešel. Naše povídání vyslechl jeden člověk. Ani jeden z nás o něm nevěděl.

 

Po chvíli se za mnou ozval dívčí hlas.

„Smím?“ byla to Nami. Už jsem nebrečela, ale jenom sledovala moře, které se za námi vytrácelo. Podívala jsem se na Nami. Přikývla jsem hlavou na souhlas. Nami si sedla na místo, kde předtím seděl Law. „Mohu se tě na něco zeptat?“ zeptala se mě. Podívala jsem na Nami a znovu jsem hlavou přikývla. „Ty ho miluješ, že jo?“ zeptala se mě.

„K-koho?“ dostala jsem ze sebe. Nevěděla jsem koho má Nami na mysli.

„Myslím Lawa. Koho si myslela?“ divila se Nami.

„Radši nikoho.“ usmála jsem se na Nami. „Jak si to poznala?“ zeptala jsem se Nami, aniž bych jsem jí odpověděla. Ale tou mou otázkou pochopila, že to pravda je.

„Jsi dost čitelná. Hned jsem si toho všimla.“ vysvětlila mi Nami. Zarazila jsem se. Snad si toho nevšiml Law. Nebo mlčí, protože mě nechce ranit? Ptala jsem se sama sebe.

„T-to vážně?“ dostala jsem ze sebe.

„Chlapi si toho nevšimnou, na to jsou moc tupí, ale my holky to zaregistrujeme hned.“ vysvětlila mi Nami. Ulevilo se mi, ani nevím proč.

„Aha...“ dostal jsem ze sebe.

„Neboj, nic mu neřeknu, pokud nechceš, ale měla by sis s ním o tom promluvit. Jak dlouho se znáte?“ zeptala se mě Nami.

„Dvacet let.“ řekla jsem pravdu.

„T-tolik let?“ divila se Nami. „A kolik ti je? A kolik je Lawovi?“ byla Nami celá překvapená.

„Mně je dvacet pět a Law je o rok starší.“ usmála jsem se na Nami.

„Páni a to ještě mezi vámi k ničemu nedošlo?“ divila se Nami.

„J-jak to myslíš, že k ničemu nedošlo?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Jako, že jste si nevyznali lásku, myslím. Na co proboha myslíš?“ zhrozila se Nami.

„Eh...Jo takhle.“ ulevilo se mi. „Neměla jsem odvahu se mu vyznat a stále nemám. A on? To netuším, proč neudělal první krok. Ale myslím si, že je to láska jednostranná.“ dodala jsem.

„Měla by si ten první krok udělat ty. Prostor ti k tomu vytvořím. Je na čase s tím něco dělat. Sice sama zkušenosti nemám a radím ti, co máš dělat a co ne, ale to co říkám, je můj názor.“ řekla mi Nami.

„Pokusím se.“ usmála jsem se na Nami.

„Až přistaneme na ostrově, nejblížší je Crazytown. Tak tam si koupíš sexy oblečení a pak se mu vyznáš.“ radila mi Nami.

„Ale šaty, či sukni si neberu.“ hned jsem Nami varovala.

„Neboj, něco vymyslíme.“ mrkla na mě Nami. „Nevrátíme se k ostatním?“ zeptala se mě.

„Myslím, že jo.“ souhlasila jsem s Nami. Obě jsme se postavily, když v tom jsme zaslechly hlas Sanjiho.

„OBĚD!“ zvolal Sanji celou loď. Obě jsme šly ke chlapům.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.