Za deset dní zemřeš - 10. kap.
Informace:
Verča s Kagamim jede do Osaky za rodiče Verči. Ti Verču i Kagamiho přivítají s otevřenou náručí. Po obědě se Verča svěřuje svým rodičům, proč tu je a co jí je. Po obědě se jdou všichni Projít. Matka Verči přemluví, aby nocovali u nich. Kagami s tím nakonec souhlasí. V noci se ale verča probouzí z bolestmi hlavy.
10. Devátý den
Ráno mě vzbudil Kagamiho hlas. Otevřela jsem jedno oko, a pak to druhé. Kagami mě hladil po vlasech.
„Zlatíčko, vstávej. Nebo nám to ujede.“ budil mě potichu Kagami. Vzpomněla jsem si, co je za den a co je v plánu. Posadila jsem se. Ostatní ještě spali. Kagami na papírek napsal vzkaz pro ostatní, aby se nebáli, že jsme na cestě do Osaky. Obuli jsme se a vyšli směrem vlakové nádraží.
Kagami mě držel za ruku a trochu jsme pospíchali. Ale naštěstí jsme to stihli včas. Vlak měl přijet za deset minut. Takže jsme si stačili koupit jízdenky i snídani. Pak jsme nasedli do vlaku, našli si místo a usadili jsme se.
Víc jsem se přitulila ke Kagamimu. Ten si mě víc přitiskl k sobě. Pak mi dal pusu do vlasů a vlak se rozjel. Měli jsme jet celkem pět hodin. Hladoví jsme nebyli, ale unavení. Tak se mi povedlo usnout tak, že jsem usnula na rameni Kagamiho. Kagami taky usnul. Po třech hodinách jsem se probudila a Kagami ještě spal. Zjistila jsem, kde jsme a byla jsem v klidu, že jsme nepřejeli naši stanici, kde jsme měli vystoupit. Kagami se probral, když jsem se ho chystala probudit. Takže jsem ho vlastně budit nemusela. Vzali jsme si věci a na nástupišti, co vlak zastavil, jsme si vystoupili a já vedla Kagamiho pěšky do mého domova.
Naši nebydleli daleko od nádraží. Taky se jednalo o malou vesničku v Osace. Cestou jsme se drželi za ruce, ale mlčeli jsme. Já jsem přemýšlela, jak to našim oznámit. V podsatě zítra byl den, kdy jsem měla zemřít. A já si celých desední užívala s přáteli a rodině nedala ani vědět. Bála jsem se toho, ale byla jsem ráda, že je tu se mnou Kagami. Že je mi morální podporou. Nemusel nic říkat, stačilo, že tu je.
Když jsme došli před domek, tak jsem se nadechla a vydechla. Podívala jsem se na Kagamiho. Ten přikývl hlavou na souhlas. A já jsem zazvonila. Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli vyšel ven taťka. Chvíli na nás zíral jak z jara.
„V-Verů?“ dostal nakonec ze sebe otec.
„A-ahoj tati.“ dostala jsem ze sebe.
„Ranmaru, kdo...“ nedořekla matka, která se šla taky podívat, kdo to znovil. „V-Verů?“ taky byla celá překvapená.
„M-mami.“ dostala jsem ze sebe.
„Pojďte dál. Nestůjte tam. Ranmaru pusť je dovnitř. Za chvíli se podává oběd.“ vzpamatovala se bezy matka a napomenula otce, aby nás pustil dovnitř. Otec uvolnil cestu a já s Kagamim jsem vešla dál. Hned mě otec objal a já jeho. Měla jsem na krajíčku. Pak přišla matka a taky mě objala.
„Zlatíčko, měla si nám zavolat, že přijedeš. A taky že máš přítele. Nejsme na to připraveni. Máme tu bordel.“ kárala mě matka, ale nemyslela to zle. Byla ráda, že mě vidí.
„Mami, tati, toto je můj přítel a můj doktor Kagami Taiga. A toto jsou mí rodiče, Tomochika a Ranmaru Orihara.“ představila jsem je navzájem. Matka Kagamiho objala a dokonce mu dala pusu. Otec si s Kagamim podal ruku. Pak nás matka vyzvala dál na oběd.
Než jsme sedli k jídlu, tak jsem Kagamimu ukázala celý domek. Můj starý pokojík, ložnici našich, kuchyň, obývák a koupelnu.
„Máte to tady útulné.“ poznamenal Kagami. Pak jsme šli obědvat. Mamka uvařila katsu, což byly smažené kotlety. Všichni jsme si pochutnali, protože matka je vyučená kuchařka. Po obědě jsme šli do obýváku si sednout ke kávě. Kávu si dali všichni, jenom já si dala čaj. Už jsem se chystala promluvit a říct pravdu, ale matka byla rychlejší.
„Tak, co se děje, Verů?“ zeptala se mě matka, jako by mi četla myšlenky. Kagami mě pevně chytil za ruku.
„V-víš mami, tati, před deseti dny mi tady Kagami diagnostikoval nádory na mozku. Mám pouze deset dní života. Chtěla jsem vám to říct, ale mí přátelé pro mě pořádali na každý den výlet, až jsem na vás zapomněla A zítra je poslední den, kdy budu žít.“ dostala jsem ze sebe s brekm. Matka i otec mě poslouchali a byli bělejší a běleješí.
„Pojď ke mně zlatíčko.“ vybídla mě matka a objala mě. Obě jsme brečely.
„Nevadí. Byla jsi po celou tu dobu šťastná?“ zeptal se mě otec.
„Ano byla. Mám skvělého přítele a skvělé přátelé. Nedopustili, abych jsem na svou nemoc nemyslela. Abych jsem se netrápila. Proto jsem i na vás zapomněla.“soukala jsem ze sebe. K objetí se připojil i otec. Kagami nás jenom pozoroval. Nevěděl co má dělat. Jestli má odejít, nebo něco říct. Pak jsme se od sebe a s matkou jsem se vysmrkala.
„Půjdeme se projít?“ navrhla matka. Všichni jsme s tím souhlasili. Matka s otcem se šli obléct a já s Kagamim šla čekat ven.
„Máš skvělé rodiče.“ zašptal mi do ucha Kagami. Podívala jsem se na Kagamiho.
„Vím, a jsem za ně ráda, ale budou mi chybět. Všichni mi budete chybět“ řekla jsem potichu a málem jsem se zase rozbrečela. Kagami mě objal.
„Ty nám taky budeš chybět.“ zašeptal mi do ucha Kagami. Měl nakřáplý hlas. Pak dorazili naši a my jsme mohli vyrazit na procházku. Cestou jsme si různě povídali. Hlavně já a Kagami. Rodiče zajímalo, co jsem tu celou dobu dělala. Jaké výlety jsme naplánovali atd...Bylo toho hodně. Naši poslouchali a občas se na něco zeptali. Kromě Kagamiho naši znali všechny. Lawa a Zora si pamatovali, jak sem jezdili za babičkami a dědečkami a dívky které jsem občas pozvala k nám, aby spaly u nás.
Procházeli jsme se celkem tři hodiny. Šli jsme pomalým krokem, nikdo nikam nepospíchal. Na večeři jsme se dostavili do místní hospody, kde mě každý přivítal s otevřenou náručí. A taky se seznámili s Kagamim.
V hospodě jsme si dali večeři. Otec pro nás všechny objednal pivo a paňáka. Ale jenom jednoho. Nechtěl, aby se někdo opil. I když poté co otec zjistil co se děje, rád by se opil. A nejen on. Ale vydrželi jsme to. Otec na sobě nedal znát žádnou nervozitu, smutek. Prostě nic. Byl to ten starý otec jak jsem ho znala. Okolo jedenácté jsme se vrátili domů. Matka nás přemluvila, abychom tam přespali. Nakonec s tím i Kagami souhlasil. Matka pro nás přichystala mou postel. Pro mě a Kagamiho. Postel sice byla malá a já se v ní s Kagamim mačkala. Kagami si dělal srandu, že bude spát na zemi, jestli ho schodím. Když jsme zalehli bylo něco kolem půlnoci. Všichni jsme usnuli celkem rychle.
Ale ve tři hodiny ráno mě vzbudily bolesti hlavy. Z čela mi tekly kapky potu. Celá jsem se chvěla a cítila jsem se slabá.
„Kagami.“ zavolala jsem na Kagamiho. Snažila jsem se s Kagamim zatřást. Ale Kagami nespal tvrdě, takže byl hned vzhůru.
„Verů, co se děje?“ zeptal se ospale Kagami. Posadil se na posteli.
„J-je mi zle.“ dostala jsem ze sebe. Věděla jsem, že si pro mě smrt přišla. Kagami hned volal záchranku. Mně doporučil si lehnout. Šel do kuchyně pro skelnici vody, abych jsem se mohla napít. Pak šel vzbudit rodiče. Záchranka tu byla co by dup. Naložili mě a odvezli do nejližší nemocnice. Naštěstí jeden člověk mohl jet se mnou. A tím byl Kagami. Nebo aspoň jsem si to tak přála.
V nemocnici řekli, že mě musí vyšetřit, i když Kagami jim řekl mou diagnózu. Při magnetické resonanci jsem ztratila vědomí. Nevím co se dělo pak, ale když jsem nabrala vědomí, tak jsem ležela na jipce a okolo mé postele byli mí rodiče, Kagami, Terka, Zoro, Janey a Law.