Za deset dní zemřeš - 8. kap.
Informace:
Tento den patří více méně Janey. Law dostal nápad jít na besedu do knihovny se spisovatelem Renem Jingujim. Všichni souhlastí. A tam po besedě čeká na Janey překvapení. Dvě hodiny po besedě komunikuje s Renem, který jí věnuje svou knihu i s věnováním. Law se venku přizná, když čekají na Janey, že ji chce požádat o ruku.
8. Sedmý den
Ráno jsme se probudily tak nějak nastejno. Žádný alkohol jsme neměly, ale i tak jsme se cítily, jak po flámu. Po probuzení šla Janey udělat snídani z toho co jsem v lednici měla. Díky těm výletům, jsem neměla čas jít nakoupit. Ale Janey se povedlo vytvořit dobrou a krásnou snídani. Byly tousty s vajíčkem a tuňákem. Když byla snídaně hotová, tak se Janey šla ospršit a převléct. Já a Terka jsme čekaly u stolu na Janey. Ta do patnácti minut byla hotová.
„Nemusely jste na mě čekat.“ oznámila nám Janey s úsměvem na tváři.
„Víme, ale my chtěly.“ ušklíbla se Terka na Janey. Janey zasedla ke stolu a daly jsme se do jídla, u které jsme si povídaly. Když bylo po snídani, tak začal zvonit mobil. Byl to mobil Janey, která se podívala, kdo jí volá. Hned se ozvala do telefonu,
„Ahoj, promiň, že jsem se neozvala, ale usnula jsem u Verči.“ hned se Janey omlouvala do telefonu. Pak chvilku poslouchala. „Dobře, zeptám se dívek a pak se ti ozvu. Zatím pá.“ rychle se rozloučila. Když ukončila hovor, tak se na nás dvě podívala. „Volal mi Law, že dneska v knihovně bude beseda se spisovatelem Renem Jingujim. Nechcete dneska zavítat do knihovny, jako náš další výlet?“ zeptala se nás. Už jsem s Terkou věděla, o čem Janey mluvila s Lawem.
„Tak mně je to jedno. Podřídím se, i když knihy nesnáším.“ řekla Terka. S Janey jsem věděla, že Terka nerada čte.
„Tak já bych se ráda zavítala.“ souhlasila jsem. Janey jenom přikývla.
„Tak Law ještě mluví se Zorem a Kagamim, tak mu jenom napíšu smsku, že s tím souhlasíme.“ řekla Janey a sledovala při tom Terku, jestli si to nerozmyslí. Terka přikývla, že souhlasí. Janey rychle napsala smsku Lawovi. Za deset minut jí obratem přišla zpráva. „Tak je do od tří v knihovně. Vstup je zdarma. Máme tu zůstat a v půl třetí se pro nás staví.“ řekla nám, co jí poslal za smsku Law. Já s Terkou jsem přikývla na souhlas.
„Nezahrajeme si nějakou hru? A k obědu si dáme pizzu, nebo čínu?“ zeptala jsem se těch dvou.
„To nezní špatně.“ souhlasila Terka.
„Přesně tak. Dobrý plán. Jen já bych brala k jídlu čínu.“ souhlasila Janey s tím, že by si ráda k jídlu dala čínu.
„Tak já s Terkou si dám pizzu a tobě objednáme činu.“ usmála jsem se na Janey. Ta mi úsměv oplatila. Šla jsem pro jednu hru. Rozložila jsem ji v obýváku na zemi, kam jsme si sedly a začaly jsme hrát. Hrály jsme asi tři hry a všechny vyhrála Terka. Jednou jsem byla druhá, ale jinak poslední. Ale nevadilo mi to. Byla u toho zábava a o to šlo. K poledni jsme si objednali pizzu a čínu. Po příjezdu jsme se pustily do jídla a povídaly jsme si u toho. V půl třetí Janey zazvonil mobil. Nebo spíš někdo prozvonil. Byl to Law. Šly jsme se přiobléci a šly čekat ven.
Law přijel do pěti minut. Nasedly jsme do auta a jeli pro Kagamiho a Zora. Když jsme byli komplet, tak jsem jeli ke knihovně.
V knihovně bylo plno, že jsme se museli rozdělit a každý si sedl jinam. Já naštěstí seděla před Janey a ta seděla vedle Lawa, protože to bylo jediné volné místo pro pár. Nejdřív Janey s Lawem tvrdili, ať si tam sednu s Kagamim, ale já řekla, ať si tam sednou oni dva. Na dohady nebyl čas, tak jsme to nechali tak, jak to bylo. Spisovatel Ren za chvíli dorazil.
Nejdřív panoval rozhovor o jeho životě a jeho dílech. Pak na řadu přišly otázky od nás návštěvníků. Pár lidí dostalo odvahu. Já a Janey jsme nevěděly na co se zeptat a Terku to moc nezajímalo, tak se taky neptala. A chlapi nevěděli taky na co se ptát. Pak došlo na čtení úryvku z jeho knihy s názvem Hanto o Dejo, nebo-li Opusťte poloostrov. Tento román získal literární cenu Noma Bungei sho.
Tak, pro dnešek končíme. Ale je tu ještě jedna prosba. Vyskytuje se tu pani, nebo slečna Jane Mizuki?“ ozval se pořadatel besedy, který vyspovídal Rena. Janey se postavila a všichni se na ni podívali.
„Ano, to jsem já.“ řekla jistým tónem Janey. Nebylo vůbec poznat, jestli je nervóní, či ne.
„Pojďte k nám blíž. Ostatní můžete odejít. Je nám líto, ale beseda skončila.“ řekl pořadatel a my všichni museli odejít ven. Mohli jsme si prohlédnout ještě knížky, či nějakou půjčit, ale já bych z toho nic nepřečetla. Law taky moc nečetl a Terka vůbec nečetla. U Kagamiho jsem nevěděla, jestli rád čte, nebo ne. Nakone jsme se dohodli, že na Janey počkáme venku.
Venku před knihovnou jsme si sedli na lavičku a čekali jsme.
„Zajímalo by mě, co po Janey chtějí a jak věděli, že tam bude.“ zajímalo zamyšleného Zora.
„Tak já vám to řeknu. Stejně i Janey se to dozví, tak co. Ren je nejoblíbenější spisovatel Janey. A když jsem zjistil, že tu s ním bude beseda, chtěl jsem Janey udělat radost a domluvil jsem se s nimi, že se s Renem může Janey setkat osobně a taky od něho dostane knihu s věnováním.“ přiznal se nám Law.
„To je moc pěkné od tebe.“ řekla jsem Lawovi. „Jsem ráda, že vám to zase klape.“ dodala jsem a usmála se na Lawa.
„Díky tobě, je to OK.“ usmál se na mě Law.
„Wow, to bych do tebe neřekl.“ hvízdl překvapeně Kagami.
„Vím. Taky bych to do sebe neřekl. Ale řeknu vám ješttě jedno tajemství, ale o tom Janey ještě neví. Chci ji požádat o ruku, ale nevím kdy a jak to udělat. Chci, aby to bylo romantické a hlavně, aby to nečekala.“ přiznál se nám Law. Chtělo se mi brečet. Štěstím, ale i smutkem. Protože já se její svatby nedožiju a ani sama svatbu mít nebudu. Ale moc jsem jim to přála.
„To nevím, jak ti poradit. Sám nevím, jestli se ožením.“ ušklíbl se Zoro. Ten taky měl v plánu Terku požáda o ruku, ale nechtěl, aby to čekala, tak to zakamufloval tak, že řekl, že neví, jestli se chce oženit. Ale já Zora prokoukla. Rozhodně se s Terkou chěl oženit, ale ještě nebyla správná chvíle. U knihovny jsme čekai asi dvě hodiny.
Janey po dvou hodinách vyšla ven. Hned s knížkou v ruce se vrhla na Lawa, div ho neporazila.
„Miluju tě a moc ti děkuju.“ řekla Janey celá šťastná a políbila Lawa. Law Janey taky políbil.
„Tak, co teď podnikneme?“ zeptal se nás Zoro. Law držel Janey kolem ramen a usmíval se. Byl rád, že své partnerce udělal radost.
„Já bych šla něco sníst.“ ozvala se Terka. Zjistili jsme, že nám všem vyhládlo. Tak jsme vyrazili do restaurace, která byla u knihovny.
Po jídle, na kterém jsme si pochutnali, jsme se šli projít parkem, který byl blízko a povídali jsme si. Každý se s někým držel za ruku. Law držel Janey kolem ramen a Janey Lawa kolem pasu. Terka se držela za ruku se Zorem a já se držela za ruku s Kagamim. Nakonec to dopadlo tak, že jsme doprovodili pěšky do bytu Terky, Terku a Zora a pak Janey s Lawem doprovodili mě a Kagamiho do bytu Kagamiho. Pak se oba vrátili pěšky ke knihovně pro auto a jeli domů.
U Kagamiho jsem hned šla do vany. Kagami mi ji sám napustil. Jen jsme oba litovali, že je malá ta vana, že se do ní oba nevejdeme. Ale nevadilo nám to. Kagami seděl na okraji vany a povídali jsme si.
„Mám k tobě prosbu, Kagami.“ požádala jsem Kagamiho o laskavost.
„Povídej.“ vyzval mě Kagami.
„Zítra večer chci zavolat našim a říct jim, že další den k nim přijedu. Ale bude to můj předposlední den. Chci se rozloučit s rodiči. Díky vám a těm výletům jsem na to úplně zapomněla.“ řekla jsem s brekem.
„Jasně, pojedeme tam spolu. Ostatní se nějak zabaví. Ale chtěl bych se ten večer vrátit domů. Pokud by to nevadilo.“ souhlasil a slíbil mi Kagami.
„Jasně, to i já se chci vrátit. Nechci, aby rodiče viděli mou smrt.“ souhlasila jsem s Kagamim. Kagami mi stíral slzy z tváří, které se mi kutálily. Po výborné koupeli jsem s Kagamim šla spát. Ale ještě jsme si užili sex a pak usnuli k sobě přituleni.