Za deset dní zemřeš - 7. kap.
Informace:
Další den čeká partu zase sportovní den. Při horolezecké stěně překonávala Janey svůj strach z výšek. Každý lezl po svém. Někdo byl lepší, někdo horší, ale neřešili to. Po horolezecké stěně je čekal tenis. Páry hráli proti sobě a pak si Janey s Lawem a Terka se Zorem dali čtyř hru. Nakonec je čekal hokej, kde pro Verču čekalo překvapení.
7. Šestý den
Druhý den mě probudil zvonící telefon. Otevřela jsem oči a vzala mobila do ruky, abych jsem se podívala, kdo mi volá.. Byl to Kagami.
„Dobré ráno, Kagami.“ popřála jsem Kagamimu. Chvilku jsem poslouchala, co mi Kagami říká. „Dá se říci, že dobře. Už víš v kolik se sejdeme a kde?“ zeptala jsem se Kagamiho, protože jsem si uvědomila, že na čase a místě jsme se nedomluvili. Odpověděl mi, že neví, ale že se zeptá Zora, nebo Terky. „Dobře, já zavolám Janey, nebo Lawovi.“ slíbila jsem, že to zjistím od těch dvou. Pak jsme hovor ukončili. Najela jsem na mobilu na seznam a našla jsem si Janey. Hned jsem dala vytáčet. Janey mi to po delší době zvedla. „Ahoj Janey, nevím v kolik a kde se sejdeme?“ zeptala jsem se Janey, jestli to náhodou neví. Chvíli jsme poslouchala. „Dobře, budu tam.“ slíbila jsem Janey a hovor ukončila. Hned jsem volala Kagamimu. Ten mi to hned zvedl. Zeptal se mě, jak jsem pochodila. Protože Zoro ani Terka to nevěděli. „V devět u sportovní haly.“ řekla jsem Kagamimu, že jsem byla úspěšnější. Kagami slíbil, že to dá vědět Zorovi a Terce. Já jsem souhlasila a ukončila jsem hovor.
Hned jsem vlezla pod sprchu a po sprše jsem se oblékla do sportovního oblečení. Udělala jsem si snídani a mohla jsem vyrazit na cestu ke sportovní hale. U sporotovní haly jsme se všichni sešli okolo deváté.
Dalo by se říct, že všichni přišli na čas. Jako první tu byla Janey s Lawem, protože jeli autem. Kvůli tomu, že se večer jelo na stadion a ten stál o něco dál. Tak abychom všechno stihli, tak ti dva přijeli autem. Pak dorazila Terka se Zorem a nakonec Kagami jako poslední.
„Co podnikneme jako první? Tenis, nebo horolezecká stěna?“ zeptala jsem se všech, ale víc jsem sledovala Janey.
„Jako první máme horolezeckou stěnu.“ oznámil nám Law. Všichni jsme přikývli na souhlas a vyrazili jsme do sportovní haly.
V šatnách jsme se převlékli do jejich oblečení a šli do místnosti, kde byly horolezecké stěny.
Věděla jsem, že Janey má strach zvýšek, ale obdivovala jsem ji, protože to nedávala najevo a šla do toho naplno. Dostali jsme instruktora, který nám udělal přednášku, jak se správně připoutat, jak nás bude jistit a jak máme lézt. Museli jsme jít po jednom, protože instruktor by neudržel dva lidi najednou. Přemýšleli jsme, kdo půjde první.
„Já půjdu.“ ozvala se statečně Janey. Všichni jsme se na Janey podívali.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se Law Janey, ale v jeho hlase zazněla obava. Janey jenom přikývla hlavou, že si jistá je. A šla za instruktorem, aby se připravila na lezení.
Instruktor uvázal různá lana a karabinky k tělu Janey. Pak jí vysvětlil, co má dělat, aby nespadla. Ale i kdyby jí to podjelo, tak by nespadla. Jenom by vysela a houpala se ve vzduchu, dokud by ji intruktor nespustil dolů.
Janey se zhluboka nadechla a vydechla, křídou si namočila ruce, aby jí to neklouzalo a vyrazila na stěnu. Lezla velice pomalu a každý její krok si promýšlela, jak udělá.Všichni jsme mlčeli i instruktor, protože jsme nechtěli Janey nějak rozptylovat, aby nespadla. Šlo jí to moc dobře. Překonávala svůj strach. Na Lawovi bylo poznat, jak je na Janey pyšný. I já na Janey byla pyšná. A myslím, že i Terka, Zoro i Kagami. Teda pokud věděli o jejím strachu z výšek. Já, Law a Terka jsme to věděli, ale nevím jak zbytek.
Když asi po půl hodině Janey vyšplhala bez pádu k vrcholu, tak si na chvilku odpočinula a šla šplhat dolů. Mohla se rozhodnout, jestli sleze sama, nebo se zhoupne na zem. Ale Janey ukázala bojového ducha, tak lezla dolů stejně tak, jako lezla nahoru. Ale zvládla to. Na řadě byla Terka.
Když Janey byla dole a odpoutaná, šla se připoutat Terka. Law mezitím objal Janey, políbil ji a něco jí zašeptal do ucha. Všimla jsem si, že Janey zrůžověly tváře. Musela jsem se pousmát. Pak jsem sledovala, jak nahoru leze Terka. Ta byla zdatnější a hbitější, než byla Janey. Bylo to tím, že Terka se výšek nebála, jako Janey. Ale lezla až moc rychle, tak se stalo, že jí to asi dvakrát podjelo a spadla. Zůstala viset. Instruktor snesl Terku dolů a ta začala lést znovu. Takhle jí to nevyšlo nadvakrát. Na třetí pokus to bylo bez problémů. Vylezla na vrchol horolezecké stěny a pak i sestoupila dolů, bez nějakého pádu. Na řadu jsem přišla já.
Taky jsem se bála, ale ne výšek, jako toho, že se lana pode mnou uvolní a nikdo mě nezachytí a já spadnu na zem. Ale naštěstí se nic takového nestalo a já se bála zbytečně. Taky jsem lezla velice pomalu, ale postupně jsem to tempo maličko zrychlila. Ale i tak mi to jednou podejlo, takže jsem spadla. A musela jsem začít od začátku. Tentorkát jsem to zvládla. Po mně šel Zoro.
Zoro si nejdříve vše prohlédl, jestli by nenašel nějakou skulinku, kde by to bylo bez problémů. Něco našel a začal lézt. Lezl výborně. Byl lepší než Janey, protože vylezl nahoru asi za tři minuty, možná i míň, ale Janey z nás všech byla nejlepší. Kvůli tomu, že bojovala se svým strachem a taky ten strach překonala. Po Zorovi šel Kagami.
Kagami se snažil napodobit Zora, ale nepovedlo se mu to. Našel si na stěně místo a začal šplhat. Ale po chvíli už moc nemohl. Stěna byla udělaná tak, že byla prudká ta stěna. Ale Kagami s tím bojoval. Asi pětkrát slítnu na zem. Instruktor mu radil, ať si vybere jiné místo na lezení, ale Kagami řekl, že to zvládne celé bez pádu. Ale povedlo se mu to až na šestý pokus, a byl z nás všech nejhorš. Jako poslední šel Law.
Law šel stejnou cestou jako já, Terka a Janey. Nechtěl nic riskovat, protože jednou se praštil do kolena tak, že ho museli operovat a nějaký ten pátek trávil v nemocnici a pak i doma. Ale Janey se o Lawa starala velice dobře a starostlivě. Law se toho lezení nebál, jenom si vybíral lepší a snadnější cíl, než něco náročného. Ani jednou nespadl a byl na tom stejně jako Zoro. Ale nikdo časy nepočítal, tak jsme nevěděli, kdo byl rychlejší, ale mám takový pocit, že to byl Zoro. Ale jak říkám, časy jsem nehlídali, tak nevím. Je to jenom můj dojem.
Když jsme všichni dolezli, šli jsme se najíst do restaurace.. Museli jsme se ještě posilnit na ten tenis. Ale dali jsme si něco lehkého k jídlu, aby nám pak nebylo zle od žaludku. Při jídle jsme všichni mlčeli. Po jídle jsme si dali kávu a povídali jsme si, než nám slehlo po jídle. Pak jsme šli do haly, kde se konaly tenisové turnaje.
Ale tentokrát tato hala byla prázdná. Nikde ani živáčka. Došlo mi, že Law musel rezervovat, aby nebyli nikým ani ničím rozptylováni a rušeni.
„Jak budeme hrát?“ zeptala se nás Terka.
„Napadlo nás, že my páry budeme hrát proti sobě. Takže já proti Lawovi, ty Terý proti Zorovi a ty Verů proti Kagamimu.“ odpověděla nám Janey, jak to s Lawem vymysleli. Nikdo neprotestoval a tak jsme si půjčili rakety a míčky. Já si stoupla naproti Kagamimu, Terka proti Zorovi a Janey proti Lawovi. Rozhodli jsme se, že si dáme dva sety. Nikdo neprotestoval, protože jsme měli tuto halu rezervovanou po nějakou tu dobu.
U páru Terka a Zoro, vyhrál Zoro. Janey vyhrála proti Lawovi a já prohrála proti Kagamimu. Janey napadlo, že vítěze neurčí, ale že si zahrajeme čtyř hru a zbylí dva budou hrát proti sobě. Že podle času, by se ty dvojice vyměnili. Souhlasili jsme všichni. Losovali jsme, kdo jako první půjde do čtyř hry. Vyhrála Janey s Lawem a Terka se Zorem. Já a Kagami jsme hráli proti sobě, ale nepočítali jsme kdo vede a kdo ne. Čtyř hru vyhrála Janey s Lawem. Občas jsem se na ně podívala. Janey a Law byli dobře sehraní. Bylo vidět, že jsou hodně trénovaní. Že chodí trénvat každý den. Bohužel víc her jsme nestihli, protože jsme museli na večeři a pak na ten hokej.
Večeři jsme si dali u stadionu. Já a Janey jsme si daly vařenou kukuřici a Terka, Zoro, Law a Kagami si dali klobásu. Všichni jsme si k pití dali pivo, jenom Law si koupil colu, protože řídil. Když jsme vše snědli, tak byl čas vyrazit do arény.
V aréně se to začínalo plnit lidmi. Bylo to sice přátelské utkání, ale i tak přišlo dost fanoušků. Když jsme našli svá místa, tak Janey a Law řekli, že si odskočí na WC. A tak se ti dva vytratili. Docela jim to trvalo, až málem nestihli začátek zápasu.
Všichni jsme skandovali, jásali i nadávali. Byl to úžasný zápas. My jsme nakonec vyhráli na samostatné nájezdy pět ku čtyřem. Na tento zápas nikdy nezapomenu. Byl to úžasný zážitek. Když jsme se chystali odejít, ozvalo se z rozhlasu.
„Orihara Verča ať se dostaví ke kluzišti. Opakuji, Orihara Verča až se dostane ke klutišti.“ řekl mužský hlas v rozhlase. Podívala jsem se po všech. Ti jenom přikývli hlavou, že o ničem neví.
„Půjdete se mnou, že jo?“ zeptala jsem se všech.
„Jasně, samotnou tě nenecháme.“ uklidnila mě Terka. A tak jsme vyrazili ke kluzišti.
Tam na nás čekal pořadatel zápasu. Nechápala jsem stále, co se tu děje. Už jsem se chystala zeptat pořadatele, co se tu děje, ale on byl rychlejší.
„Tady máte brusle a jděte si zabruslit. Hráči Japonska tam budou s vámi.“ oznámil mi pořadatel. Byla jsem moc překvapena. Podívala jsem se po ostatních. Janey to nevydržela a uculila se na mě.
„To vy. Vy jste nešli na záchod, ale za pořadatelem.“ otočila jsem se na Janey a Lawa.
„Proč ses musela culit.“ napomenula Terka Janey.
„Ano, udělali jsme to pro tebe. Chtěli jsme ti udělat radost.“ vysvětlila mi Janey. Hned jsem všechny objala a poděkovala jim. Všichni jsme se šli obout do bruslí a šli na led za hráči.
Hráči Japonska nás obklopili. Každý hráč nás děvčata vzal za ruku, abychom nespadli a jezdili s námi a drželi nás za ruku. Naši chlapi jezdili taky, ale bylo na nich poznat, že žárlí. Bylo to roztomilé. Takhle jsme jezdili asi tři hodiny. Pak jsme se s hokejisty rozloučili a šli jsme se přezout a vrátit brusle. Janey ještě jednou poděkovala pořadateli, že to pro mě umožnil. Pak jsme nasedli do auta a Law nás odvezl domů. Tentokrát já i Zoro jsme jeli k sobě domů.
Doma to na mě dolehlo, když jsem byla ve vaně. Rozbrečela jsem se, protože jsem si uvědomila, že mám půlku za sebou a půlku před sebou a zemřu. Každý se snažil udělat mě šťastnou a vymýšleli plány, jak je trávit společně. Když jsem se vykoupala a vybrečela jsem se, tak jsem zavolala Janey a Terce, jestli nechtějít přijet a přespat u mě. Obě hned souhlasily. Já jsem rychle připravila pohoštění a holky dorazily do hodiny a půl. Udělaly jsme si dámskou jízdu. Nechtěla jsem být sama, ale se svými skoro sestramy. Naposledy si užít společný večer. Nakonec jsme všechny usnuly v obýváku na gauči i na zemi.