Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Nemocnice

Už měsíc mi bylo zle. Stále mě bolela hlava. Ani prášky už nepomáhaly. Ale k doktorovi jsem jít nechtěla. Každého jsem odbyla se slovy, že je to dobré, že ta bolest ustane. Ale mé dvě nejlepší kamarádky mě přemlouvaly, abych jsem šla k tomu doktorovi. Že to už není normální. I přítel Janey Law mi doporučil pár doktorů, specialistů. Tak jsem nakonec s tím souhlasila.

 

Zavolala jsem doktoru Taigovi Kagamimu. To jméno mě zaujalo ze všech nejvíce. Doktor Taiga to zvedl na třetí zazvonění. Hned se mi do telefonu představil.

„Dobrý den, tady Verča Orihara, máte čas? Neruším vás,“ zeptala jsem se pana doktora. Ten mi odpověděl, že neruším. „Law Trafalgar mi doporučil vás. Že jste specialista. Mohla bych jsem si s vámi objedna schůzku?“ zeptala jsem se a čekala, jak bude doktor reagovat. Doktor Taiga řekl, že o mě ví a že schůzka není problém. Domluvili jsme se hned na další den. Poté jsem hovor ukončila. Hned jsem to zavolala Lawovi i holkám a všem poděkovala. Pak jsem si šla lehnout, protože mě bolela hlava, jak střep.

 

Druhý den:

 

V sedm mě vzbudil budík. Vypnula jsem zvonění a šla jsem pod sprchu. Vysprchovala jsem se a šla se obléci. V devět jsem měla schůzku s doktorem Taigou. Měla jsem strach. Ale ta bolest hlavy byla nesnesitelná. Poté, co jsem se oblékla, tak bylo osm hodin a já vyrazila na cestu. Auto jsem sice měla, ale kdyby mi doktor dělal odběry krve, nebo jiné testy, tak jsem byla nalačno a taky kdyby se stalo, že budu mimo, tak si radši zavolám taxi, než riskovat jízdu autem.

 

Na zastávce na autobus jsem čekala deset minut. Protože ten prví autobus mi ujel rovnou před nosem. Když autobus přijel, cvakla jsem si jízdenku a jela k nemocnici.

 

U nemocnice jsem vystoupila. Law mi řekl, v jakém patře bych mohla doktora Taigu najít. Nastoupila jsem si do výtahu a jela jsem do čtvrtého patra, kde jsem vystoupila a šla na levou stranu najít ordinaci doktora Taigi.

 

Dveře od ordinace jsem našla hned. Čas byl taky úžasný. Do deváté hodiny chybělo deset minut. Přesto jsem na ty dveře zaklepala.

„Dále.“ ozvalo se z ordinace. Otevřela jsem dveře.

„Dobrý den.“ pozdravila jsem doktora a nejistě jsem vešla dál. Za sebou jsem zavřela dveře. Doktor Taiga se na mě podíval.

„Dobrý den, vy budete nejspíš Verča Orihara, že?“ zepta se mě doktor Taiga. Já jsem jenom přikývla hlavou na souhlas. „Posaďte se. Tak co vás trápí?“ nabídl mi židli vedle něho a zeptal se na můj stav. Vše jsem mu řekla.

„Už je to měsíc, co mě bolí hlava. Ze začátku ibalgin pomáhal, ale poslední dobu ani ten ibalgin nepůsobí.“ vše jsem řekla.

„A jaká je to bolest? A kde vás to bolí nejvíce?“ zeptal se mě dokor Taiga.

„Je to bodavá bolest a většinou tady nahoře.“ ukázala jsem rukou, kde mě to bolí nejvíce.

„Chtělo by to magnetickou resonancia odběr krve. Jedla jste něco, nebo něco pila?“ zeptal se mě doktor Taiga.

„Nic jsem nejedla ani nepila. Počítala jsem s odběrem krve.“ usmála jsem se na doktora Taigu. I doktor Taiga se usmál na mě. Vše si zapisoval do počítače.

„Dobrá. Napíšu vám doporučení na odběr krve a na tu resonanci. Vy se půjdete objednat. Pak bychom se se sešli a řekli si něco více.“ řekl doktor Taiga, jak to vidí on. Já jsem jenom přikývla hlavou na souhlas. Doktor Taiga vytiskl dvě žádanky, které mi podal. „Tak jsme domluveni.“ usmál se na mě a já na něho.

„Na shledanou.“ rozloučila jsem se.

„Na shledanou.“ taky se rozloučil doktor Taiga. Hned jsem šla na chodbu a se žádankami v ruce jsem šla na odběry krve.

 

Odběrová místnost byla v přízemí. V duchu jsem si nadávala, že jsem měla jít nejdřív na tu resonanci, protože ta byla v druhém patře. Ale když už jsem byla dole, tak jsem šla neprve na odběry krve.

 

Čekárna byla plná lidí. Zděsila jsem se a viděla jsem to na celý den trávený v nemocnici. Než jsem si stačila sednout na volné místo, tak vyšla sestřička.

„Další prosím.“ vyzvala dalšího člověka sestřička.

„Sestřičko, mám tu doporučení od lékaře. V kolik se tu mám zastavit? Aby tu nebylo tolik lidí?“ zeptala jsem se sestřičky.

„Ukažte.“ řekla mi sestřička a já jí podala tu žádanku. Sestřička se na žádanku podívala. „Pojďte dál.“ vybídla mě. „Nejendla a nepila jste, že ne?“ ještě se mě u dveří zeptala sestřička.

„Nic jsem nejedla ani nepila.“ řekla jsem pravdu sestřičce.

„Dobrá. Pojďte dál.“ řekla a ustoupila ode dveří. Bylo mi trapně. Cítila jsem, jak mě probodávají pracientí, kteří tu čekají už od rána. Aniž bych jsem se na ty lidi podívala, vešla jsem dál do odběrové místnosti.

 

Místnost nebyla velká. Ale cítila jsem se tu útulně. Sestřička si sedla ke svému stolu, který byl naproti dveřím u okna.

„Posaďte se.“ vybídla mě sestřička. Židle stála skoro vedle stolu. Posadila jsem se a vyhrnula jsem si rukáv. Sestřička si něco zapisovala do papírů i do sešitu. Po chvíli se podívala na mě. „Nedělá se vám zle, že ne?“ zeptala se na můj stav při odběru krve. Zavrtěla jsem hlavou, že ne. „Dobrá jdeme na to.“ usmála se na mě. Vzala vztahovadlo, které mi dala na paži a utáhla. Já začal ruku pumpovat. „To stačí.“ zastavila mě. Poté se podívala na ruku. „Máte dobré žíly.“ pochválali mě a zabodla jehlu do ruky. Trošku to štíplo, ale nic vážného to nebylo. Asi za pět minut bylo vše hotové. Dělala mi dvě zkumavky. Když bylo vše hotové, tak zkumavky sestřička napsala nějaké znamení a napsala mé jméno. „Už můžete jít, pokud je vám dobře.“ sehrnula jsem si rukáv a vzala jsem si své věi

„Na shledanou.“ rozloučila jsem se.

„Na shledanou.“ taky se rozloučila sestřička. Vyšla jsem ven do čekárny. Na ty lidi jsem se ani nepodívala a rychle jsem šla do druhého patra.

 

V druhém patře byly převážně rentgeny, ekg atd...Já šla k informacím a podala jim žádanku.

„Vaší občanku.“ požádala mě sestřička na informacích. Z kabelky jsem vyndala doklady a podala sestřičce svou občanku. Sestřička něco napsala a podala mi ji i s občankou. „Tady naproti si počkejte. Za chvíli si někdo pro vás přijde.“ řekla mi kam mám jít. Já si uklidila občanku a se žádankou jsem šla čekat tam, kam mě sestřička poslala.

 

Místo k sezení tu bylo, ale já jsem přesto zůstala stát. Byla jsem čím dál tím víc nervózní. Po chvíli přišla sestřička.

„Vy jste paní Orihara?“ zeptala se mě sestřička. Jenom jsem přikývla hlavou, že jsem to já. „Tak pojďte za mnou.“ vybídla mě. Já poslechla a šla jsem za sestřičkou.

 

Sestřička mě odvedla na konec chodby. Otevřela dveře a já vstoupila dál.

„Tady je kabinka. Svlékněte se do naha a vezměte si tu košili, co tam je.“ poradila mi sestřička a já ji poslechla.

 

Vešla jsem do kabinky a vše jsem ze sebe sundala. Oblečení i šperky. Poté jsem vyšla dovnitř.

 

Sestřička tam na mě už čekala. Ukázala mi na přístroj.

„Tady si lehěte.“ ukázala mi sestřička. Já ji poslechla a lehla jsem si na přístroj. Ten se, se mnou rozjel. Jela jsem do tunelu. Zavřela jsem si oči. Celý proces musel trval hodinu. Nevím, protože se mi povedlo usnout. Když bylo vše hotové, tak jsem šla zase do kabinky se převléct. Pak jsem vyšla ven. Sestřička se hned u mě objevila.

„Zítra si zajděte k doktorovi Taigovi. Výsledky už budou hotové.“ oznámila mi sestřička a šla pro dalšího pacienta. Já se vydala ke schodům. Sešla jsem dolů a šla na zastávku autobusu.

 

Autobus přijel za pět minut. Nastoupila jsem si a jela jsem. Vzala jsem do ruky mobila a zavolala jsem Terce a Janey. Domluvily jsme se, že se sejdeme ve městě. Dojela jsem do města.

 

Vystoupila jsem si a šla jsem do obchodního centra. Měla jsem ještě čas. Děvčata měla dorazit až za hodinu. Obešla jsem si všechny obchoďáky a v knihkupectví jsem si koupila knížku, která vycházela. Byl to bestseler. Za hoďku jsme už seděly v kavárně a popíjely jsme kávu. Děvčata se hned zajímala, jak bylo u doktora.

„Je to sympaťák. Je i Sexy. Zítra jdu k němu znovu. Už budou výsledky z krve i magnetické resonance.“ řekla jsem děvčatům, co jsem věděla.

„Kagami je ten nejlepší doktor, jak mi říkal Law.“ usmála se Janey.

„To jsem ráda, že mi ho doporučil ze všech těch doktorů.“ byla jsem ráda. Doktor Taiga se mi hodně líbil.

„Pro vás cokoli.“ usmála se na nás dvě Janey. Popíjely jsme kávu a povídaly jsme si. Asi po dvou hodínách, jsme tento kecací spolek rozpustily. Terka mi nabízela, že mě odveze domů, že je tu autem, ale já ji odmítla se slovy, že se potřebuji projít. Janey to měla kousíček od domova.

 

Šla jsem pěšky domů. Nemohla jsem z hlavy vyhnat doktora Taigu, jak se mi líbil. A i když jsem se zítřka bála, tak jsem se těšila až doktora uvidím znovu.

 

Doma jsem se převlékla a udělala jsem si pozdní oběd. Pak jsem si sedla na gauč v obýváku a vyndala jsem tu knížku a začetla jsem se. K večeři jsem si objednala pizzu. Po večeři jsem si dala vařící koupel a šla jsem spát. Ale přesto se mi nespalo dobře. Každou chvíli jsem byla vzhůru. Bála jsem se těch výsledků.

 

Ráno jsem se probudila už v šest hodin. Nemohla jsem už usnout. Vysprchovala jsem se a oblékla jsem se. Na snídani jsem neměla chuť, tak jsem si udělala jenom čaj. Přemýšlela jsem, co se to se mnou děje. Proč se tak bojím. Nikdy jsem se doktorů nebála, i když jsem k nim chodila nerada. Nastala doba a já vyrazila na autobus rovnou za doktorem Taigou.

 

Jela jsem autbusem, protože jsem byla tak vyklepaná, že bych jsem řídit nedokázala. Čím víc jsem se blížila k nemocnici, tím víc jsem se rozklepala strachy. Vystoupila jsem si u nemocnice a šla jsem za doktorem Taigou.

 

Zaklepala jsem na dveře a doktor Taiga mi ty dveře otevřel. Neusmíval se jako včera. Vyděsila jsem se ještě víc.

„Pojďte dál, paní Orihara.“ vyzval mě doktor Taiga a já vstoupila dovnitř. Sedla jsem si na místo, jako včera. Doktor Taiga zavřel dveře, sedl za stůl a otevřel desky, kde byly moje výslekdy z krve a magnetické resonance.

„Tak jak to vypadá, pane doktore?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Nemám pro vás dobré zprávy.“ začal mluvil doktor Taiga k věci. Poznala jsem, že se mu to neříká snadno.

„Nenapínejte a řekněte mi verdikt, pane doktore.“ požádala jsem doktora Taigu, aby mi řekl výsledky.

„Dobrá. Z krve se nic nezjistilo. Jste zdravá jak řípa. Ale ta magnetická resonance nedopadla dobře. Zjistilo se, že máte několik nádorů na mozku. Bohužel je jich tolik, že se to nedá operovat. Při operaci by jste mohla zemřít.“ řekl mi krutou pravdu doktor Taiga. Byla jsem v šoku. Čekala jsem něco strašného, ale tohle? Nádory? To vůbec ne. Měla jsem co dělat, abych jsem se nerobrečela.

„Kolik mám času?“ zeptala jsem se doktora Taigi.

„Bohužel moc krátký čas. Jenom deset dní.“ oznámil mi doktor Taiga. To jsem byla v ještě větším šoku. Tak málo? Pomyslela jsem si.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.