Duchové III. - 2. kap.
Informace:
Luffy s posádkou připlouvají k ostrovu a při průzkumu jsou chyceni do sítě. Muži s oštěpy je osvobodí a vedou je do vesnice. Tam na ně čeká šok. Každý si tu vyznává lásku, než je drávo. Projdou si vesnici, Šaman je ubytuje na louce. Posádka se rozhone pro noční hlídky. První hlídku má Sanji, ale usně jako ostatní.
2. Samá láska
Za tři dny jsme kotvili u břehu ostrova. Vypadal neobydlený. Nikde žádná loď, přístav, domy, prostě nic.
„Asi tu nikdo nežije.“ pronesla Robin, když Zoro pokládal do vody kotvu.
„Možná tu někdo žije, ale hlouběji v lese.“ řekla jsem, že Robin nemusí mít pravdu. Robin mě probodla pohledem, který říkal, proč odporuješ, když mám pravdu. Docela mě to začínalo štvát, to chování Robin vůči mně.
„Tak to tu prozkoumáme.“ usmíval se Luffy. Všichni jsme vylezli z lodi na pevninu.
„To nebude nikdo lídat loď?“ zeptal se Chopper.
„Myslím, že se jí nic nestane.“ usmíval se Luffy a už vyrazil k lesu. Všichni jsem vyrazili za Luffym.
Šli jsme hustým lesem. Nikde nikdo nebyl. Už jsem si říkala, že se Robin omluvím, že jsem jí nevěřila, že tu nikdo není, ale ještě jsem mlčela. Měla jsem totiž blbý pocit. Že tu někdo je. Byla jsem proto ve střehu.
„Děje se něco, Jane?“ zeptal se mě Law, když si všiml mé ostražitosti.
„Nevím...Něco mi tu nesedí.“ pokrčila jsem rameny. Law přikývl hlavou na souhlas. Zoro nás slyšel, a taky zbystřil. Ostatní šli uvolněně. My tři jsme šli jako poslední. V tom jsme uslyšeli něco cvaknout. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Po chvíli jsme všichni zjisitli, co to bylo. Luffy přetrhl provaz a nás všechny lapila velká síť.
Všichni jsme se začali mrskat a dostat se ze sítě pryč. Ale nešlo to. Každý něco vykřikoval.
„Sedíš mi na ruce.“ křikl někdo.
„To je moje noha.“ další křikl a tak to bylo dál. Jak jsme byli na sebe namačkaní, tak jsem nemohla tasit svou katanu. Nedosáhla jsem na ní a zbraně mi byly k prdu, protože těmi síť neprostřelím. V tom jsem zaslechla šum. Ale jistá jsem si tím nebyla.
„TICHO!“ křikla jsem na všechny. Všichni nejen že ztichli, ale i se přestali sebou mlátit. Slyšela jsem v dálce šum. Takže se mi to nezdálo. Řekla jsem si pro sebe.
„Janey, co se děje?“ promluvil do ticha Luffy.
„Někdo, nebo něco sem jde.“ řekla jsem nejen Luffymu, ale i ostatním. Všichni se zaposlouchali.
„Pravda, i já něco slyším.“ řekl Law a Zoro najednou. Všichni jsme stále poslouchali. Rukou jsem se snažila dosta ke kataně Zora, který byl u mě nejblíž, ale ani tam jsem nedosáhla.
„Co děláš, Jane?“ zeptal se mě Zoro, když si všiml mého pohybu.
„Snažila jsemse dosáhnlut na tvou katanu, abych jsem mohla proseknout tuto síť, ale nedosáhnu tam.“ řekla jsem pravdu. „Lawe, zkus to ty.“ požádala jsem Lawa, který by to eventuelně dosáhnout mohl. Zoro chtěl něco říct, ale všiml si, stejně jako já, že to nepůjde.
„Tak nic. Musíme počkat, dokud se někdo neobjeví.“ řekl chladně Law, když to po chvíli vzdal. Tiše a bez jakéhokoliv pohybu jsme čekali, co se bude dít.
Asi po čtvrt hodině se objevili muži s oštěpy. Zírali jsme na ně a oni na nás. Chvíli panovalo ticho. Nikdo nic neříkal.
„A-ale to jsou lidé.“ pronesl jeden z mužů.
„Tak nás pusťte.“ řekl zlostně Zoro. Muži se po sobě podívali.
„Nic vám neuděláme, jsme tu na průzkumu.“ řekla jsem těm mužů mirnějším hlasem.
„Kdo jste?“ zeptal se druhý muž.
„Co takhle nás pustit a pak si v klidu promluvit?“ zeptal se Law a nedával najevo své emoce.
„Nejdřív nám řekněte, kdo jste.“ řekl první muž, aniž by souhlasil s nabídkou Lawa.
„Jsme piráti. Nic vám neuděláme.“ odpověděl Luffy. Hlavou byl k síťce, tak na něm muži viděli, jak se Luffy zazubil.
„Piráti?“ podivili se muži.
„Opravdu se vám nic nestane. Tenhle hromotluk je taky hodný.“ řekla jsem a hromotlukem jsem myslela Zora.
„Hromotluk?“ dostal ze sebe Zoro.
„Počkejte chvilku.“ řekl první muž. Nevím co šel udělat, ale po chvíli jsme všichni letěli na zem.
Já jsem dopadla na zadek. Law, Nami, Usopp a Bepo na břicho. Luffy na obličej. Zoro a Sanji na záda. Chopper dopadl na Usoppa, jako jediný do měkkého. A Robin s pomocí své moci dopadla na nohy.
„Z-zrůda.“ všichni muži vykřikli a namířili na nás oštěpy, když viděli ďáblovu moc u Robin.
„Nejsme zrůdy. Jen pár lidí z nás snědlo ďáblovo ovoce.“ řekla jsem na vysvětlenou.
„Jak vám máme věřit?“ zeptal se nějaký muž.
„Nejsme nepřátelé, ale je nám jasné, že nám buď věřit budete , či nebudete.“ promluvila jsem.
„Tady, Janey má pravdu.“ potvrdil to Luffy.
„Ale ty ženy jsou sexy.“ slyšela jsem, jak jeden z mužů šeptal tomu druhému. Přesto na nás mířili oštěpy.
„A dejte nám vaše zbraně.“ řekl další muž.
„Nebojte, nezaútočíme na vás. Věřte nám trochu.“ snažila jsem se je přesvědčit.
„Je tu pár lidí, co má schopnost ďáblova ovoce, tak ti by na vás už dávno zaútočili, nemyslíte?“ řekla Robin.
„A taky mám pistole a kulky jsou rychlejší, než vaše oštěpy. Kdybychom byli ti zlí, tak je dávno po vás.“ přidala jsem se k Robin a ignorovala její nevraždivý pohled.
„Dobrá, ale jestli se o něco pokusíte, tak vás na místě zabijeme.“ souhlasil jeden z mužů. Pár mužů šlo před námi, pak jsme šli my a nakonec pár mužů.
Šli jsme mlčky. Nikdo nic neříkal. Ani my a ani ti muži nic neříkali. Byly slyšet jen ptáci, jak prozpěvují někde v lese.
„Vesnice vypadá mirumilovně. Všichni se k sobě chovaní mile a láskyplně.“ oznámila mi matka, když se vrátila s otcem a Acem z průzkumu.
„Ale cesta je tak na dvě hodiny.“ řekl mi otec. Chtěla jsem něco říct, ale vysvětlit těm mužům, že vidím duchy by teď nebylo moudré, tak jsem mlčela. Ale po chvíli jsem se přeci jen těch mužů zeptala.
„Jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptala jsem se nahlas těch mužů.
„Tak dvě, tři hodinky. Proč?“ odpověděl jeden z mužů.
„Dvě hodiny?“ zhrozil se Usopp. „A co takhle přestávka?“ dodal vzápětí.
„To ujdete bez problémů. Máte schopnosti.“ odpověděl jeden z mužů Usoppovi.
„Ale ne všichni, jen někteří.“ ohradila se Nami.
„Ale jste mladí.“ protestoval další muž.
„Nebojte, ujdeme to.“ řekla jsem za všechny a podívala jsem se na Usoppa, aby radši držel klapačku.
„A jaká je vaše vesnice?“ zeptala se Robin mužů.
„Mírumilovná.“ odpověděl jeden z mužů.
„To vidím.“ procedil skrz zuby Zoro.
„Jsou mírumilovní na sebe, cizince tu vidí málokdy.“ snažila jsem se to vysvětlit Zorovi. „Jenom se brání.“ dodala jsem ještě.
„A nikdo nikomu tu nic nedělá. I zbraně nám nechali.“ připojil se ke mně Law. Zoro radši držel klapačku.
„Mám hlad.“ promluvil Luffy.
„Ty máš hlad pořád.“ řekla Nami Luffymu.
„Jídlo dostanete až ve vesnici.“ promluvil jeden z mužů.
„To vydržíš, Luffy.“ řekl Sanji.
„Všichni máme hlad.“ řekl za všechny Usopp. Podívala jsem se na Zora a všimla jsem si, že chce protestovat.
„Nic neříkej, nemá to cenu.“ řekla jsem Zorovi. Ten zase pusu zavřel a nevydal žádnou hlásku.
Konečně jsme po dvou hodinách dorazili do vesnice. Každý se držel za ruce, nebo se objímali a sledovali nás. Malé děti se začaly schovávat pod sukně svých maminek a ty starší nás sledovali s vykulenýma očima.
„Ta v tom černém tílku vypadá sexy.“ takhle si šeptali muži. Ale i ženy nezůstaly pozadu. I ony si šeptaly jak jsou naši chlapi sexy.
„Co je to s touto vesnicí?“ zašeptal Zoro.
„Nevím, ale chovají se divně.“ souhlasila jsem se Zorem. Poté ke mně a k Lawovi přiběhla malá holčička a chlapeček a podávali nám kytičku. S Lawem jsem se na sebe podívali. Já se nakonec sehnula, abych jsem si tu kytičku převzala, a že taky poděkuju, když mi v tom ten klučík dal pusu na tvář. Cítila jsem, jak mi zčervenaly tváře. Law si taky převzal kytičku, ale byl takový nejístý.
„Teď je nechte být. Musíme k veliteli.“ promluvil jeden z mužů. Děti odběhly stranou a my se dali do pohybu.
Došli jsme ke stanu. Jede muž do toho stanu vstoupil a my čekali venku, co se bude dít. Po chvíli ze stanu vyšel postarší muž.
„Tak vy jste piráti, jo?“ zeptal se nás muž, nebo-li velitel vesnice.
„Ano, jsme.“ promluvil Luffy a zazubil se.
„Pojďte dovnitř.“ vyzval nás do stanu. Všichni jsem se tam nasoukali a sedli jsem si do tureckých sedů a čekali, co se bude dít dál.
Muž si sedl do středu kruhu a vzal si fajfku, kterou si zapálil. Chvíli nás pozoroval mlčky a my zase jeho. Čekalo se, kdo promluví jako první.
„Co tu pohledáváte?“ zeptal se nás muž. „A jak se jmenujete?“ dodal další otázku.
„Cestujeme z ostrova na ostrov a prožíváme různá dobrodružství. Já jsem Luffy, a toto jsou mí přátelé Zoro, Nami, Usopp, Sanji, Chopper, Robin, Bepo, Law a Janey.“ představil sebe a nás všechny Luffy.
„Já jsem velitel, ale říkejte mi Šaman. Ale tady žádná dobrodružství nezažijete.“ pronesl k nám Šaman.
„Nikdy nikdo neví, co se dá na ostrorvě zažít.“ promluvil Luffy a zazubil se.
„Jste tu vítaní a buďte tu jako doma. Teď vám ukážu, kde se zabydlíte, protože je to přeci dálka k moři.“ řekl nám Šaman.
„Ale co naše věci?“ zeptala se Nami.
„Ty vám půjčíme.“ dodal Šaman.
„Děkujeme vám.“ poděkoval Luffy a všichni jsme se zvedli a šli jsme za Šamanem.
Ten nás odvedl na palouk, kde bylo nádherně. Samé kytičky. A k našemu překvapení, jsme tam měli připravené deky na noc.
„To byla rychlost.“ pronesl s úžasem Luffy.
„Jste první návštěvníci tohoto ostrova a každý je tu vítán.“ odpověděl Šaman Luffymu.
„A proč ty zbraně?“ obořila se Nami na Šamana.
„Omlouvám se za své muže. Ale mysleli si, že chytili nějaké to zvíře k jídlu. Ale i když na vás mířili zbraní, nikdy by vám neublížili. Všem se moc líbíte. I mně.“ při těchto slovech se hlavně podíval na Nami. Ta udělala vyděšený obličej. „Teď vás nechám osamotě.“ dodal a začal odcházet do svého stanu.
Všichni jsme si sedli do kruhu a čekali, co řekne Luffy. Chvíli panovalo ticho. Po chvíli Luffy konečně promluvil.
„Chvíli tu zůstaneme. Zítra dojdeme pro naše věci.“ rozhodl se Luffy.
„A na jak dlouho?“ zeptala se Robin Luffyho.
„To ještě nevím. Asi tak tři dny.“ pokrčil rameny Luffy. „A teď si ty zajímavé lidi prohlédneme.“ dodala zazubil se.
„Tady se něco divného děje.“ pronesl Zoro.
„Vyřiď mu, že nemá malovat čerta na zeď.“ řekla nakvašeně matka.
„Zoro, mám ti vyřídit od mamky, že nemáš malovat čerta na zeď.“ zasmála jsem se, ale pak jsem zvážněla. „Ale i mně to tu něco nesedí. Je dobré, že se tu mají všichni rádi, ale je to tu až moc přehnané lásky.“ dodala jsem.
„Ani mě se to tu nelíbí.“ přidala se Nami ke mně a k Zorovi.
„Teď si to tu prohlídneme a uvidíme.“ rozhodl Luffy. Všichni jsme se postavili na nohy. „Rodělíme se na skupiny. Jedna skupina půjde jinou cestou a druhá druhou cestou.“ dodal nakonec.
„A jak se chceš rozdělit?“ zeptala jsem se Luffyho. Luffy ukázal, jak kdo s kým půjde. V týmu jsem byla s Nami, Zorem, Usoppem a Chopperem. V té druhé skupině byl Luffy, Bepo, Law, Robin a Sanji. Mrzelo mě, že nejsem s Lawem ve skupině. Ale nedala jsem na sobě nic znát.
Cesta po vesnici byla zajímavá. Ale především zvláštní. Každý se na nás usmíval, občas někdo nám poslal letmý polibek. Nebo se dokone líbali mezi sebou na veřejnosti. Nikdy jsem nenarazila na tak láskyplný ostrov. I na mém ostrově panovala láska, ale ne až taková. Spíš u nás se to nedávalo až takhle najevo. Občas se tam někdo s někým i porval, hlavně když byli opilí. Ale to bylo vše. Tady na každém kroku bylo slyšet, miluju tě. A nejen mezi sebou, ale i nám to říkali. Nami se mě chytla za ruku. I já ji chytla a dodala jsem jí odvahu. Možná i sama sobě jsem si tím dodávala odvahu.
Večer jsme se sešli na louce. I druhá skupina zažila stejné zážitky, jako my. Rozhodli jsme se, že budeme mít v noci hlídky. Přesto obavy jsme měli. První hlídku měl Sanji, ale poté co jsme ulehli, začala hrát hudba. Zdálo se mi, že i někoho vidím, ale hned jsem usnula tvrdým spánkem. I Sanji usnul. Ráno na nás čekalo velké překvapení.