Konec pohádky
Informace:
Kde je svět? Co se s ním stalo? Tyto otázky si pokládá i Sasu Hieri. Objevit se na silnici v rozpadlém městě by se asi nikomu z nás nelíbilo, ale co to prožít se Sasu?
Celé tělo mě bolelo a nohy jsem měla ošklivě odřené. Co se stalo? Snažím se postavit na nohy, ale tento jednoduchý pokyn můj mozek zablokoval a nechce přijmout. Nemůžu hýbat nohama. Mé dolní končetiny se mnou nekomunikují! Kde je máma a táta? A mí dva bratři Jisen a Mesuki? Nemůžu si nic vybavit. Co se dělo předtím než jsem skončila tady? Počkat! Kde to vlastně jsem?! Rukama jsem se zapřela do silnice. Rozhlédla jsem se po okolí. Ano, jsem na ulici uprostřed silnice. Ale město nepoznávám. Ani domy, které lemují silnici. Jsem ráda, že jsem poznala, že to jsou domy, protože jsou všechny rozpadlé a zničené. Zakloním hlavu a s výdechem se podívám na oblohu. Je krvavě červená a mraky se zbarvily do černa. Chvíli se dívám do „nebe“, ale pak si uvědomím, že bych měla zjistit, co se stalo. „Haló! Haló, pomůžete mi prosím někdo! Prosím!“ můj hlas se vznáší nade mnou jako zlověstný nepřítel. Odráží se od zříceniny k zřícenině. Nikdo. „Já jsem tady!“ zkouším to ještě jednou, ale vím, že je to zbytečné. Překulím se na břicho a plazím se dál.
Po pár metrech jsem vyčerpaná jako kotě. Rozplácnu se na zemi a snažím se uklidnit dech, který se mi při plazení zrychlil. Kde je máma? A táta? Kam se poděli Jisen a Mesuki? Jsem tu sama. Rozpláču se. Bojím se! Moc se bojím! Po zádech mi pobíhá mráz a v krku mě bolí. Musím se schovat! Seberu odvahu a dám se do dalšího plazení. Tentokrát se neplazím jen slepě vpřed, ale mám stanovený cíl. Převrácený kamion.
Konečně jsem u něj! Chvíli čekám, jestli se něco neozve, ale vypadá to, že ne. Mohla bych se schovat do návěsu! Přilezu blíž a uvidím, jak se plachta třepotá ve slabém vánku. Odhrnu ji, abych viděla dovnitř. Nevím, jak jsem to dokázala. Strach mi sevře žaludek a já přemýšlím, jestli to zvládnu. Vlézt dovnitř bude chtít odvahu, protože je uvnitř tma a taky sílu se tam dostat s mýma nohama. Strčím do návěsu první polovinu těla a tma mě okamžitě pohltí. Chvíli čekám, až si oči zvyknou. Přemýšlím, jak rychle se odplazím, až tam uvidím, třeba mrtvolu. Nic. Jen prázdné krabice. Vlezu si tedy dovnitř a uvelebím se na hromadě z rozložených boxů na bonbóny. Venku začal foukat vítr a já nevím, jestli byl dobrý nápad lézt si do návěsu kamionu. Jestli, ale má rodina umřela a s ní všichni ostatní, chci taky umřít!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
