Duchové II. - 4. kap.
Informace:
Všichni Slamáci se stali zajatci upíra Moria a vosí královny. Jane se za pomoci Luffyho dostane z provazů a všechny rozváže. Poté se dostanou z cely a vyrazí ne cestu zpátky, ale není to jednoduché. Všude na ně číhají samé pasti.
4. Samé pasti
Pomalu jsem přicházela k sobě. Ruce jsem měla svázané dozadu. Otevřela jsem oči a jako první jsem viděla své rodiče.
„Konečně se probouzí.“ ulevilo se matce.
„Jak ti je, Janey?“ zeptal se mě otec. Pomalu jsem se nějak posadila a rozhlédla se kolem sebe. Všichni byli při vědomí.
„K-kde to jsme?“ dostala jsem ze sebe. Hlava mě třeštila jako střep.
„Jane, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Law, který seděl vedle mě.
„Třeští mě hlava, jinak je vše OK.“ odpověděla jsem Lawovi. „Ale to asi všem, co?“ dodala jsem a podívala jsem se na všechny, na které jsem viděla.
„Jo.“ přikývl Luffy.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se a podívala jsem se na Nami, která byla vedle mě z druhé strany, než Law.
Nami vypráví:
Nami si vzala slovo.
„Poté, co jste odešli, tak jsme hlídkovali na lodi. Každý sledoval svou stranu a kdyby se něco hnulo, nebo šustlo dá hned ostatním vědět. Po nějaké době se oval Chopper, že vidí let vos. Všichni jsme se šli podívat. Viděli jsme let vosího roje v čele s královnou. Už jsme se chystali je přivítat a oznámit jim, že jste šli na průzkum ostrova. Jenže se objevil kouř a ztratili jsme vědomí. Poté jsme se probrali tady.“ řekla Nami jejich zajmutí.
Chvíli panovalo ticho. Nikdo nic neříkal. Přemýšlela jsem, kdo zatím vězí. Měla jsem takové tušení, že za to mohou vosy. Matka se chystala něco říct, když se ozval mužský hlas.
„Tak jste všichni vzhůru, jak tak koukám.“ promluvil muž. Všichni jsme se na toho muže podívali. Poznali jsme, že jde o toho upíra Moriu.
„Kde je vosí královna?“ zeptala jsem se chladně toho upíra. Všichni se na mě podívali.
„Jak víš, že zatím jsem já?“ objevila se vosí královna v blízkosti upíra. Všichni zůstali v němém úžasu zírat na vosí královnu a pak na mě. Jediný Law si zachoval chladný výraz v obličeji a nedal nic najevo.
„Moc jsem ti nevěřila už předtím. To za prvé. Za druhé, nám Nami řekla, že než se objevil kouř, tak jste přilétaly vy. A za třetí ta vaše unesená vosa...“ kdyby to šlo udělala bych uvozovky rukama. „...nám řekla, že se jedná o past, než jsme ztratili vědomí. Tak jsem si dala dvě a dvě dohromary a došlo mi to.“ vysvětlila jsem to nejen vosí královně, ale i všem.
„Ta malá potvora!“ utrousila vosí královna. To jsem nepochopila já. Došlo mi, proč nás varovala.
„Myslím, že ta vosa byla unesena doopravdy.“ promluvil chladně Law. Podívala jsem se na něho. Měl pravdu, protože by nás jinak nevarovala.
„Chytré hlavičky, ale bohužel ne na dlouho.“ zasmála se chladně vosí královna a s upírem zmizela. Poté, co zmizeli jsem si všimla, jak Law má u sebe svou katanu. Podívala se na sebe a i já měla u sebe svou katanu. Což mi bylo divné. Rukama jsem se snažila nějak dostat k provazům a rozvázat se.
„Je to beznadějné. Už jsem to zkoušel.“ ozval se Zorův hlas za mnou. Kdyby mi někdo rozvázal ruce, a já se dostala ke kataně, tak bych jsem mohla osovbodit i ostatní. Uvažovala jsem pro sebe. V tom mě něco napadlo. Podívala jsem se na Luffyho, který byl opřen o stěnu a rozhížel se po místnosti.
„Luffy, dokázal by si rozvázat provaz někomu jinému?“ zeptala jsem se Luffyho, když si všiml, že ho pozoruju
„Možná, proč?“ zeptal se nechápavě Luffy. Natočila jsem se k Luffymu zády.
„Zkus natáhnout ruce a rozvázat mi ty provazy.“ požádala jsem Luffyho. Po chvíli jsem začala pociťovat, jak se někdo snaží uzle na mých rukou rozvázat. Ale spíš ty provazy Luffy utahoval, než rozvazoval.
„Kruci...“ zaklel Luffy. Už jsem mu chtěla říct, aby toho nechal, když v tom Zoro začal Luffyho povzbuzovat.
„Luffy, ty to zvládneš.“ řekl Zoro. Ostatní se k Zorovi připojili a začali taky Luffyho povzbuzovat. Luffy se snažil, až jsem začala pociťovat, jak provazy se uvolňují. Za pár chvili byly provazy dole Protřela jsem si ruce, aby se do nich dostala krev. Postavila jsem se na nohy. Ještě trošku jsem byla malátná, potom, co nás uspali, ale nebylo to nic hrozného Přišla jsem k Luffymu a tasila jsem katanu. Katanou jsem rozřízla provazy na Luffym. Ten si ty ruce protřel. Poté jsem šla k Lawovi a rozvázala je mu provazy. Poté Zora a oba mi začali pomáhat s rozvazováním všech. Všechny jsme rozvázali a všichni si protřeli ruce.
„A co teď?“ zeptala se nás Nami.
„Musíme se odtud dostat. Ale jak?“ zeptal se Chopper. Přešla jsem mřížím a rozhlédla jsem se kolem sebe. Naproti mřížím bylo tlačítko. Doufala jsem, že je to tlačítko na otevření cely. Chtěla jsem už požádat Luffyho, aby to svou rukou tlačítko zmáčkl, ale všimla jsem si, že je to pod proudem. Tasila jsem pistoli.
„Ukaž, já to udělám.“ ozval se vedle mě Luffy. Hned jsem Luffyho zarazila.
„Ne Luffy.. Je to pod proudem.“ řekla jsem Luffymu. „Všichni stranou.“ dodala jsem k ostatním. Všichni si stoupli za mě. Zamířila jsem a zazněl výstřel. Trefila jsem se do černého. Chvíli se nic nedělo, ale poté se otevřela cela a my byli volní.
Čekali jsme, že se objeví královna vos, nebo sám upír, ale nikdo se neobjevil. Bylo mi to divné, ale přesto jsme z celi odešli. Vydali jsme se na pravou stranu. Já šla včele skupiny.
„Jak víš, kudy máme jít?“ zeptala se trošku podrážděně Robin.
„Mamka s taťkou znají cestu.“ odpověděla jsem, aniž bych jsem se na Robin podívala.
„Jak to, že znají cestu ven?“ zajímalo Luffyho.
„Prohlédli si to tu.“ vysvětlila jsem Luffymu i ostatním.
Jak tak jsme šli, v tom jsem zaslechla pípnutí. Zhrozila jsem se. Rodiče a Ace se na mě podívali.
„K ZEMI!“ křikla jsem na všechny a rychle jsem spadla na zem. Ostatní mě následovali, aniž by věděli, co se stalo. Po pár vteřinách přilétl oštěp a zabodl se do zdi.
„Uf, to bylo o chlup.“ vydechl nadšeně Luffy.
„Musíme jít opatrně.“ řekla jsem a šla jsem opatrně, skoro po špíčkách, abych jsem nešlápla na další past. Ostatní mě následovali.
„Promiň, ale nemůžeme říct, kde jaké pasti jsou. Sami to nevíme.“ omluvila se mi matka.
„V pohodě, není to vaše vina.“ řekla jsem matce a otci. V tom jsem šlápla na další past. Zase jsem zařvala k zemi, ale nic se nedělo. Už jsem chtěla říct, že je to planý poplach, když v tom se ozvaly dunivé zvuky.
„To zní jako nějaká koule.“ řekla Nami, která se taky zaposlouchala. Došlo mi, že má Nami pravdu. Už jsem se chystala tasit katanu, že se koule zbavím, když Zoro byl rychlejší.
„Nechte to na mně.“ řekl Zoro a stoupl si přede mne. Tasil všechny tři katany. Dvě měl v rukou a třetí v ústech. Když se koule přiblížila, tak Zoro kouli zneškodnil. Poté Zoro katany uklidil a zařadil se na své místo. Pomalu jsme zase vyrazili na cestu.
„Dávej dobrý pozor. Těch pastí může být víc.“ varovala mě matka starostlivě. Jenom jsem přikývla hlavou na souhlas. Law si toho všiml, který šel za mnou. Ale nekomentoval to. Dívala jsem se na cestu, ale i pod nohy. Znovu se ozvalo pípnutí. Všichni jsme se zastavili. Spíš toto nikdo nečekal, tak Bepo vrazil do Luffyho, Luffy do Robin, Robin do Nami, ta do Choppera, ten do Sanjiho, ten do Usoppa, ten do Zora, Zoro do Lawa a Law do mě. Neudržela jsem rovnováhu a málem jsem spadla do jámy kde jsem se málem nabodla na ostří, ale někdo mě zachytil. Chytil mě za pravou ruku, takže mi v ní projela ostrá bolest. Rameno ještě nebylo zcela zdravé. Sykla jsem bolestí a někdo mě tahal ven nahoru. Byl to Law, který mě stačil včas zachytit a vytáhl mě nahoru.
„Díky.“ poděkovala jsem Lawovi.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Law. V jeho hlase zazněla starostlivost, aniž by se jeho kamenný obličej změnil.
„Jo, jsem.“ řekla jsem, ale neřekla jsem tak zcela pravdu. Rameno mě bolelo. „Co teď?“ zeptala jsem se všech. Všichni viděli, že cesta byla nepřípustná.
„Nechte to na mně.“ ozval se Luffy. V tom jsem cítila, jak mě někdo čapl za bok. Než jsem se stačila nadechnout, tak jsem letěla vzduchem. Luffy se natáhl, chytil se na druhém konci příček, které byly na stropě, a přestu past mě, Lawa a Zora přenesl Luffy. Tentokrát přistání bylo opatrné. Takže jsme skončili na nohách. Bála jsem se, aby tady něco necvaklo, ale naštěstí se nic takového nestalo. Udělali jsme místo pro ostatní. Nejdřív přenesl Nami, Robin, Choppera a Usoppa. Nakonec se vrátil pro Sanjiho a Bepa. Všichni jsme se zase seřadili a vyrazili na další část cesty.
Sledovala jsem cestu, abych jsem věděla, kam nás naši zavedou a dávala jsem si pozor pod nohy. Bylo mi divné, že se nic neděje.
„Fuj, co je to za puch?“ ozval se po chvíli Chopper. Zastavili jsme se a začichali jsme. Byl to nehorázných puch, který byl víc intenzivní.
„Ale...To je...“ nedořekla jsem. Všichni se na mě podívali.
„Jsou to mumie.“ řekla mi matka, která se vrátila s otcem z průzkumu. Tasila jsem katanu. Ostatní se taky připojili.
„Janey, ty víš, kdo to je?“ zeptal se mě Luffy.
„Ano, jedná se o mumie.“ oznámila jsem všem.
„M-m-mumie?“ dostal ze sebe Usopp, Chopper a Bepo. Zůstali jsme stát a čekali jsme až se mumie objeví.