Duchové II. - 3. kap.
Informace:
Luffyho posádka pluje po širém moři a ostrov Drákuly nikde není. Asi po šesti dnech se přeci ostrov objeví. Připlují k němu a rozdělí se na dvě skupiny. Luffy, Zoro, Robin, Law a Jane jdou na průzkum ostrova. Zbytek hlídá loď. Luffyho banda najde unesenou obr vosu, ale je to past.
3. Lest
Pluli jsme asi čtvrtý den a ostrov stále nebyl v dohledu. Matka s otcem a Acem občas šli na obhlídku, jestli někde neobjeví ostrov, ale nic neobjevili. Už jsme si všichni říkali, jestli plujeme správným směrem. Ale Nami nám trvdila, že ano a já jí věřila. Law se Zorem se mě drželi jak klíšťata. Nějak jsem to nezaregistrovala, ale byla jsem ráda za blízkost od Lawa. Stáli i seděli oba dva vedle mě, každý z jedné strany. Ale když jsem trénovala s katanou, nebo mluvila s rodiči, tak jsem byla osamotě.
Jednou takhle večer jsem mluvila s rodiči, když matka začala do mě zase hustit.
„Tak, který z těch dvou se ti líbí nejvíce?“ zeptala se mě matka.
„Kdo?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Maminka má namysli Lawa a Zora.“ vysvětlil mi otec.
„Aha...Oba jsou pěkní, ale nelíbí se mi tak, jak máš namysli, mami.“ řekla jsem pevným hlasem. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem se zamilovala do Lawa. Zatím jsem si to chtěla nechat pro sebe.
„Nevšimla sis na těch dvou něčeho zvláštního?“ dál se vyptávala matka.
„Ne, proč?“ podivila jsem se a podívala jsem se ma matku. Tentokrát jsem nelhala.
„Ta je tak zaslepena, až to není možné.“ pronesla matka nechápavě. Já se na matku nechápavě dívala.
„Nic jí neříkej. Musí na to přijít sama.“ řekl otec matce.
„Ta je tak tupá, že jí to nedojde nikdy.“ řekla důrazně matka. Otec se přísně podíval na matku. „Neboj, budu mlčet.“ slíbila nakonec matka otci. Ty dva jsem nechápavě sledovala.
„Sama časem pochopíš, jak to ti dva myslí.“ řekl mi Ace a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila, aniž bych jsem věděla o co tu jde. Za celou tu dobu, po mém rozhovoru s Robin, mě Robin ignorovala a já ji. Nerozuměla jsem té zášti a nenávisti, ale Robin mi předtím naznačila,že mi to neřekne a já to respektovala. Ale docela mě to žralo. Chtěla jsem znát důvod, proč tomu tak je.
„Čas na hlídku.“ ozval se čísi hlas za mnou. Lekla jsem se a podívala jsem se za sebe. Byl to Luffy.
„Jo, dobře. Díky.“ poděkovala jsem Luffymu a postavila jsem se na nohy.
Počkala jsem, až Zoro sleze z koše a já tam pak vylezla a hlídkovala jsem. Každou noc někdo měl hlídku. Jediná Nami ji neměla. Já a Robin jsme si je vyžádaly, že je taky chceme mít. Nakonec s tím chlapi souhlasili. Zoro mi tam nechal deku, do které jsem se zabalila, aby mi nebyla zima.
„Pomůžeme ti.“ řekl mi otec a sedl si na kraj koše.
„Díky, ale nemusíte.“ řekla jsem na protest.
„Ale my chceme.“ řekla mi matka. Ace se k nám nepřipojil. Byl u Luffyho, který si povídal s Usoppem, Lawem a Bepem. Tentokrát Luffy nebyl hlučný, tak nevím o čem si povídali. Ale já se věnovala obzoru a sledovala jsem, jestli se někde neobjeví ostrov, či nějaká loď. Asi po třech hodinách jsem slyšela, jak někdo šplná nahoru. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to Law.
„Lawe, ještě není čas na střídání.“ promluvila jsem šeptem, abych jsem nikoho neprobudila, i když to nehrozilo.
„Vím, nesu ti jenom čaj.“ taky zašeptal Law a podával mi termosku s čajem. Byla pěkně teplá.
„Díky.“ poděkovala jsem Lawovi a usmála jsem se na něho.
„Tak dobrou noc.“ usmál se Law a zase šplhal dolů. Já si nalila čaj a napila jsem se. Poté jsem se ještě víc zabalila do deky a hlídkovala jsem. Okolo třetí mě vystřídal rozespalý Usopp.
„Neboj, my tu zůstaneme.“ řekl mi otec, když jsem slézala dolů. Jenom jsem přikývla hlavou a šla jsem spát.
Pluli jsme asi šestý den, když se přede mnou objevil otec z průzkumu. Zrovna jsem mluvila s Usoppem a Luffym.
„Zajímalo by mě, kdy tam dorazíme.“ řekl znuděně Luffy.
„L-Luffy, nevíme co nás tam čeká.“ soukal ze sebe Usopp strachy.
„Neboj se, nic se nám nestane.“ uklidňovala jsem Usoppa a usmála jsem se na něho.
„Janey, Janey, ostrov na obzoru.“ promluvil na mě otec, který se vrátil z průzkumu. Podívala jsem se na otce. Poté jsem se otočila na Luffyho. „Tak pět hodin od tud.“ dodal a podíval se, kde by našel matku.
„Tak za pět hodin, budeme na ostrově.“ usmála jsem se na Luffyho.
„Ostrov na obzoru.“ ozval se hlas Robin z koše. Nami přišla na příď a podívala se. I ostatní se sešli kolem nás.
„Tak pět hodin plavby a jsme tam.“ oznámila nám všem Nami.
„Ostrov se blížil, nebo spíš my se blížili k ostrovu. Luffy seděl u kraje lodi a sledoval blížící se ostrov. Všichni jsme byli na palubě a sledovali ostrov.
„J-jde z něho strach.“ pronesl Usopp s drkotajícími zuby.
„To bude žůžo.“ pronesl Luffy natěšeně a sestoupil k nám. Když jsme byli u ostrova, tak Zoro zakotvil loď.
„Vosy tu ještě nejsou.“ pronesla Nami a podívala se kolem sebe. I já se rozhlédla.
„Co podnikneme?“ zeptal se Sanji a podíval se na Luffyho.
„Já, Zoro, Law, Jane a Robin, půjdeme na průzkum. Zbytek ohlídá loď.“ rozhodl Luffy. Nikdo neprotestoval. Připravila jsem si zbraně a katanu a vystoupila jsem z lodi. I ostaní vystoupili a mohli jsme vyrazit na cestu.
Luffy šel jako první a kráčel si to, jako by se nic nedělo. To já byla ostražitá. Šla jsem usprotřed a vedle mě z jedné strany šel Law a z druhé Zoro. Jako poslední šla Robin. Šli jsme mlčky, nikdo nic neříkal.
„Vážně tu žije upír?“ zeptal se po chvíli ticha Luffy. „Nevypadá to tu nějak obydleně.“ dodal zamyšleně.
„Dobré místo někoho tu schovat.“ pronesla jsem k Luffymu. Luffy se na mě podíval. Chtěl něco říct, ale Zoro zpozorněl.
„Někdo tu je.“ zašeptal Zoro a tasil katanu. I já tasila svou katanu a i Law byl připraven. Jen Luffy a Robin nic netasili, ale připraveni byli. Přesto jsme šli dál. Šli jsme asi půl hodiny, než jsme došli na mýtinku. Tam byla malá kopule a v ní se znášela obr vosa. Okolo ní byli mí rodiče a Ace.
„Zrovna jsme chtěli jít pro vás.“ oznámila mi matka. Všichni jsme se zatajeným dechem vše sledovali.
„Tak tady ji drží.“ pronesl jako první Luffy.
„Buďme opatrní, nelíbí se mi to.“ pronesla jsem do ticha. Všichni přikývli na souhlas.
„Je tam něco napsané.“ řekla Robin. Přišla blíž ke kopuli, když se v tom ozval zvuk. Podívali jsme se na sebe, co to asi bylo. Nic se ale nedělo, takse nám na chvíli ulevilo. Robin se dala do čtení tabulky, aniž by se pohnula.
„Kdo jsem vstoupí, musí najít pět míst, na které stoupnou a kopuli otveřou.“ přečetla Robin. Všichni jsme se na sebe podívali.
„Zkusme to.“ navrhl Luffy. Z jedné strany chytil Robin za ruku a stoupl si. Mou ruku chytl Law a Zoro. Srdce mi bušilo, jak o život. Zoro držel i za ruku Robin a Law Luffyho. Jakmile jsme si stoupli k Robin, tak se ozvalo čtyřikrát cvaknutí. Čekali jsme, co se stane. Ozval se skřípavý zvuk a otevřela se kopule. Všichni jsme se pustili. I když já nerada. Vosa stále se nehybně vznášela. Všimla jsem si, jak se dá vyndat, ale taky, že je to riskantní a nebezpečné. Ale zapokus to stálo. Matka mě hned prokoukla.
„Jane, nedělej to.!“ okřikla mě matka. Dělala jsem, že ji neslyším. Ale nebyla jediná, kdo si toho všiml. I Lawovi to došlo.
„Jane...“ slyšela jsem, jak Law zvolal mé jméno, ale co bylo dál netuším, protože jsem šáhla k vose a dostala jsem elektrickou ránu. Hned jsem se skácela k zemi.
Po nějaké době jsem začala přicházet k sobě. Otevřela jsem jedno oko a pak druhé. Rukou jsem se chytila za hlavu a posadila jsem se.
„Jane...Jak ti je?“ zeptal se mě Law. Podívala jsem se na Lawa. Pak jsem se podívala po ostatních.
„Janey, tolik jsme se báli.“ řekl otec.
„Proč simě neposlechla?“ zlobila se trochu matka.
„Omlouvám se.“ omluvila jsem se všem. Všichni se na mě podívali.
„Proč se omlouváš?“ zeptal se mě Luffy.
„Že jsem udělala to, co jsem udělala.“ vysvětlila jsem všem.
„Už se probouzí.“ řekl Ace a podívala jsem se po něm. Stál u té vosy, která přicházela k sobě. Vstala jsem a šla jsem k ní.
„Měla by jsi ještě ležet.“ řekl mi Law. Já Lawa ignorovala. Vosa se probrala a vzlétla.
„Jak ti je?“ zeptala jsem se té vosy.
„Rychle utečte, je to past!“ začala ta vosa na nás křičet.
„NÁLET!“ zakřičela matka. Podívala jsem se tím směrem, kterým ukazovala matka. Všimla jsem si velkého kouře.
„PO...“ dál jsem už nic nezakřičela, protože se objevil kouř, který nás všechny uspal.