Duchové II. - 1. kap.
Informace:
Jane se nějaký ten den plaví s Luffym a jeho posádkou. Rameno je skoro zahojené, ale přesto Chopper Jane doporučuje, aby se šetřila. Jane je tvrdohlavá a nedá si říct. Až Law Jane dokáže, že to rameno v pořádku není. Při obědě se objeví rok obr vos.
1. Vosí nálet
Bylo to pár dní, co jsem se plavila po moři, jako pirát. Rameno se mi hojilo výborně. Už to ani nebolelo a mohla jsem v té ruce držet cokoliv. V mé blízkosti se držel Law se Zorem. Robin mě v lásce neměla a nevěřila mi, že vidím duchy. Matka s otcem do mě stále hučeli, ať si jednoho z nich vyberu. Jestli chci Lawa, nebo Zora. Líbil se mi Law, ale lásku jsem si nechtěla připustit, tak jsem mlžila i před rodiči. Ale štvalo mě, že s tím do mě stále hustili, abych jsem se rozhodla pro jednoho z nich. Oba byli na zabití a to už mrtví jsou. Ace se držel Luffyho. Občas se mnou prohodil pár slov, nebo s Luffym, když chtěli spolu mluvit.
Trénovala jsem s katanou, když někdo na mě promluvil. Podle hlasu jsem poznala, že je to Chopper.
„Měla by ses ještě šetřit. Rameno není ještě zcela zahojené.“ řekl mi starostlivě Chopper. Přestala jsem trénovat a podívala jsem se na Choppera.
„V pohodě, už to nebolí.“ usmála jsem se na Choppera.
„I tak...“ trval na svém Chopper.
„Sám musíš vědět, že doktor je nejhorší pacient.“ trochu jsem se zasmála.
„Chopper má pravdu, šetři se.“ řekla mi starostlivě matka.
„Pravda no, ale i tak to nepřeháněj.“ rezignoval Chopper a odešel. Začala jsem znovu trénovat.
„Chopper má pravdu, šetři se.“ promuvil další známý hlas. Znovu jsem přestala trénovat a otočila jsem se. Byl to Law.
„Jak říkám, je to v pohodě.“ usmála jsem se na Lawa. Law bez řečí přišel ke mně blíž a zakroutil mou pravou rukou. Sykla jsem bolestí a uspustila jsem na zem katanu.
„Co to sakra děláš?! Hned ji pust!“ řekl rozhořčeně Zoro a hned byl u nás a odtahoval Lawa ode mne.
„Vídíš, v pořádku to není.“ řekl s chladnou tváří Law a Zora ignoroval.
„Dobře, ale poraďmi co mám teda dělat.“ požádala jsem Lawa o radu. Jak Law, tak i Zoro se zamysleli.
„Sanji jídlo.“ ozval se hlas Luffyho.
„Za pár minut to bude.“ odpověděl Sanji Luffymu z kuchyně. Držela jsem se za pravé rameno a musela jsem se nad tím pousmát.
„Ten se nikdy nepoučí.“ pronesla jsem s úšklebkem na tváři.
„Bolí tě to?“ zeptal se starostlivě Zoro.
„V pohodě. Nechtěl mi Law ublíži, ale pomoct mi.“ usmála jsem se na Zora. Levou rukou jsem vzala katanu a uklidila jsem si ji do pochvy. Pravá ruka mě bolela, jak mi s ní zakroutil Law. Ani já, ani Zoro jsme si nevšimli, že při mých vyřčených slov Law trošku zrudl ve tváři.
„Jak se ti může líbit takový hulvát? Málem naší holčičce zlomil ruku.“ obořila se matka na otce.
„Nevím, přesto se mi líbí. A s tou rukou to nemyslel zle, jak už zmínila Janey.“ zastal se otec Lawa, jako já. Snažila jsem se ty dva ignorovat, ale nešlo to. Měla jsem co dělat, abych jsem ty dva neokřikla, ale zase jsem nechtěla mluvit s rodiči před Lawem a Zorem.
„Tak něco řekni ty.“ otočila se na mě matka.
„Já?“ zeptala jsem se překvapeně nahlas. Zoro i Law se na mě podívali. „Promiňte, ale naši...“ jenom jsem řekla. Law i Zoro přikývli a pomalu odešli. Pochopili, že nechci být rušena. Když oba zmizeli, tak jsem si začala s našimi povídat. „Mami, už jsem to řekla i Zorovi, ale Law to nemyslel zle, i když ti to tak připadalo a vypadalo to tak.“ zastala jsem se otce.
„Tobě se líbí.“ řekla mi matka.
„M-mně?“ vysoukala jsem ze sebe. Snad na to nepřijdou. Pomyslela jsem si. „Ani jeden se mi nelíbí.“ ohradila jsem se. Snažila jsem se zamaskovat, že se mi líbí Law, ale nepomohlo to, protože mi zrůžověly tváře.
„Tak proč se červenáš?“ provokovala mě matka.
„Já nejsem červená.“ ohradila jsem se a trošku zvýšila hlas.
„Zase mluvíš s rodiči?“ ozval se dívčí hlas za mnou. Otočila jsem se. Byla to Robin.
„Eh...Robin...“ soukala jsem ze sebe.
„Ta se mi moc nelíbí.“ promluvila matka.
„Má ji ráda, jen na to musí sama přijít. Není špatná Jen žárlí.“ zastal se otec Robin. Chtěla jsem se zeptat otce, na koho by mohla žárlit, ale mlčela jsem. Nechtěla jsem to řešit před Robin.
„Víš, chci ti říct, že nevěřím, že mluvíš s duchy! Luffy se ti zmínil o Aceim a ty ses toho chytla a napovídala si Luffymu, že mluvíš s Acem a Luffy ti na to skočil“ řekla mi v klidu, ale ne moc příjemně Robin. Chvíli jsem na Robin zírala.
„Nechápu, co jsem ti udělala, ale věř si čemu chceš. Mně je to jedno.“ odpověděla jsem Robin normálně a dívala jsem se jí do očí. Z jejích očí čišela zlost a nenávist. Nerozuměla jsem tomu.
„Tak ty nechápeš?! Přijď si na to sama. Já ti nic říkat nebudu.“ řekla mi chladně Robin. „Jen prosím přede mnou nezmiňuj slovo duchové.“ požádala mě ještě.
„Neboj, neřeknu ani slovo, ale nezaručuju, když bude větší společnost a někdo se o tom zmíní.“ ujistila jsem Robin. Poté Robin odešla. Chtělo se mi do něčeho praštit, ale dala jsem jenom ruce v pěst a zlatla jsem všechny zuby. Chvíli jsem jen tak stála a mlčela. Povedlo se mi dokonce ignorovat rodiče. Ani jsem neslyšela, jak mě volají k obědu. Lekla jsem se, když někdo položil ruku na mé levé rameno. Otočila jsem se.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Je oběd.“ oznámil mi Zoro a pustil mé rameno.
„Jo, dobře.“ usmála jsem se a postavila jsem se na nohy. Oba jsme šli k jídelnímu stolu se naobědvat.
Seděla jsem mezi Zorem a Lawem. Každý komunikoval s plnou pusou, že jim nebylo rozumět. Já jsem jenom mlčky jedla. Pravé rameno mě ještě bolelo, jak mě za něj vzal Law. Ale nedávala jsem bolest najevo a jedla jsem dál. Ale někdo si všiml mé bolesti. Jen já si toho nevšimla. Až na rodiče, kteří si toho všimli. V tom přilétla obr vosa. Byly dva druhy vos. Malé vosy a obr vosy. Ale od mala jsem se jich bála. Vylétla jsem od stolu, jak raketa. Všichni se na mě podívali. Pak si taky všimli té obr vosy. Law ji začal odhánět, ale spíš se povedlo, že ho ta vosa bodla. Ruka Lawovi hned natekla.
„Ošetřím ti to.“ řekla jsem razantně. Law chtěl protestovat, ale když viděl, jak rychle pádím pryč, vstal a šel za mnou.
Za Lawem jsem hned zavřela dveře od ošetřovny. Law si sedl na židli a já k němu přistoupila. Hned jsem vyndala svůj čistý kapesník, který jsem měla u sebe a namočila ho do octa, který tam byl. Věděla jsem, že otec na otok pomáhá.
„Ty se jich bojíš?“ zeptal se mě Law po chvíli. Aniž bych jsem se na Lawa podívala, tak jsem přikývla na souhlas.
„Jo, už od mala. Tato obr vosa mě ještě nikdy neštípla, jen ta malá, ale od té doby co mě štípla mám z nich panickou hrůzu.“ přiznala jsem Lawovi. Ovázala jsem mu kapesník kolem ruky. „Díky.“ poděkovala jsem Lawovi, aniž bych jsem se na něho podívala. Bušilo mi srdce o život. Byla jsem mu vděčná a uvědomovala jesm si, že Lawa opravdu miluju. Trošku mi zrůžověly tváře.
„Za co?“ nepochopil to Law.
„Že ses ji snažil ode mne odehnat.“ vysvětlila jsem Lawovi.
„Jo tohle. Není zač.“ došlo to Lawovi. V tom jsme slyšeli, jak řve Luffy.
„Páni, to je roj obr vos.“ křikl Luffy. Já jsem zbledla strachy.
„A budou útočit.“ slyšli jsme říkat Zora.
„Zůstaň tady, půjdu jim pomoci.“ řekl mi Law a šel ven. Otevřel na škvíru dveře, protáhl se a hned je zase zavřel. A já byla sama. Jenom jsem slyšela, jak ostatní venku bojují proti obr vosám.
„To se tu chceš jen tak schovávat?“ zeptala se mě matka, která se objevila s otcem a Acem. Podívala jsem se na všechny tři.
„J-já n-nemohu.“ soukala jsem ze sebe.
„To si říkáš bojovník?“ hučela do mě matka.
„Nehuč do ní. Vidíš, jak má strach.“ zastal se mě otec.
„Ti, co nemají katany, jsou na tom bídně. Dost je ty vosy poštípaly.“ ozval se Ace, který se mě taky snažil nakopnout, abych jsem šla pomoci.
„No tak, přemož se. Jsi přeci bojovník. A ty, Law a Zoro jste jediní, kdo je může porazit.“ dál do mě hustila matka.
„Máš pravdu.“ řekla jsem a nohy se mi třásly, jak tajtrdlíkovy. „Nemohu ty dva nechat bojovat samotné.“ dodala jsem, postavila jsem se, tasila jsem katanu a šla ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a otevřela jsem dveře.