Duchové I. - 2. kap.
Informace:
Jane svěřuje své tajemství Luffymu a Lawovi. Jde o to, že Jane vidí a komunikuje s duchy. Jak Luffy, tak i Law slíbili mlčenlivost. Po nějaké době, kdy nabil vědomí i Bepo vyrazili na jídlo. Objeví se známí Jane, který se podřekne a Jane musí s pravdou ven.
2. S pravdou ven
Luffyho jsem našla venku stát před nemocnicí. Zrovna něco říkal, ale nevím co. Protože jsem zrovna vyšla z nemocnice ven a taky jsem neposlouchala. Poklepala jsem Luffyho na rameni. Luffy se na mě otočil.
„A Jane, děje se něco?“ zeptal se mě Luffy a usmíval se od ucha k uchu.
„Luffy, mohu s tebou mluvit osamotě?“ zeptala jsem se Luffyho.
„Jistěže. Kam půjdeme?“ zeptal se mě Luffy.
„Ke mně do kanceláře.“ řekla jsem a šla do nemocniční budovy směrem k mé kanceláři.
Luffy mě mlčky následoval. Všimla jsem si, jak si to tu prohlíží. Musela jsem se pousmát, jak při tom Luffy vypadal komicky. Došli jsme do mé kanceláře a já otevřela dveře a nechala jsem Luffyho vstoupit dovnitř. Duch Aceho a mí rodiče, už tam byli.
Sedla jsem si naproti Luffymu. Oba jsme si dívali do očí. Chystala jsem se promluvit, ale Luffy mě předběhl.
„Přidej se k nám.“ oznámil mi Luffy. Zírala jsem na Luffyho, jako na páva. Toto jsem nečekala.
„Vždyť doktora v posádce už máš.“ promluvila jsem po chvíli, když jsem se tak nějak vzpamatovala.
„I tak bych tě bral do týmu.“ trval si na svém Luffy.
„Promiň Luffy, ale můj domov je tady.“ odmítla jsem nabídku Luffyho.
„Janey, rozmysli si to. Bude to dobré a zábavné, plavit se po moři.“ promluvil na mě otec. Chtěla jsem na to reagovat, ale nejdřív jsem na to musela Luffyho připravit.
„Luffy, zavolala jsem si tě sem, protože ti chci říct něco důležitého.“ začala jsem mluvit. Luffy mě pozorně posloucha a díval se mi do očí. I já jemu. „Od mala vidím a komunikuju s duchy. Je to dědičné. Měla to moje babička, její babička atd...Makma to neměla, ale já ho mám. A je tu jeden duch, který by s tebou rád mluvil. Ten duch se tě drží jako klíště a jmenuje se Ace.“ dostala jsem ze sebe svou pravdu. Luffymu se roztáhly zorničky. Chvíli panovalo ticho.
„To je úžasné“ zajásal Luffy. Hodně mě tím překvapil. „Proto tě chci do posádky, ještě víc.“ dodal celý rozjařený.
„Ty se nedivíš, nemáš strach, nebo tak?“ zeptala jsem se Luffyho překvapeně.
„Ne, proč? A co můj bratříček chce?“ zeptal se mě Luffy, tentokrát vážněji.
„Řekni mu, že nemá truchlit. Že na něho dohlídnu a nezbavím se ho.“ řekl mi Ace.
„Prý nemáš truchlit, že na tebe dohlídne.“ přetlumočila jsem to, co mi řekl Ace.
„Že se nemusí bát, že už netruchlím, i když to stále bolí.“ řekl mi Luffy.
„On tě slyší.“ řekla jsem Luffymu a čekala, jak bude reagovat Ace.
„Vím, ale i tak.“ řekl mi Ace.
„Ví, ale i tak nemáš truchlit.“ přetlumočila jsem to.
„Víš, Ace zemřel před pár měsíci. Mariňáci ho chytili a zabili.“ oznámil mi smutně Luffy.
„To je mi líto.“ pronesla jsem svou lítost.
„Ale je to za mnou a jsem rád, že Ace je stále se mnou a nejen v mém srdci.“ usmál se Luffy.
„To je zatím vše, co jsem chtěl říct.“ řekl mi Ace a zmizel.
„To je zatím vše, co ti chtěl říct. A jestli se chceš na něco zeptat, tak máš smůlu. Někam odešel.“ oznámila jsem Luffymu.
„A jsou tu i jiní duchové, než je jen Ace?“ vyptával se Luffy.
„Ještě tu jsou mí rodiče.“ odpověděla jsem Luffymu.
„Aha, tak já půjdu, ale přemýšlej o té mé nabídce, Jane.“ řekl mi Luffy a postavil se na nohy.
„Luffy, počkej. Mohu tě o něco požádat?“ zeptala jsem se Luffyho. Ten se na mě podíval.
„Jistěže.“ usmál se Luffy.
„Nikomu neříkej, co mám za schopnost. Prosím.“ požádala jsem Luffyho.
„Nechápu proč to nemám říkat, ale neboj budu mlčet.“ slíbil mi Luffy. Byla jsem za to moc ráda. Poté Luffy odešel. Já zůstala sama ve své kanceláři s matkou.
„Nechápu, proč nechceš, aby to ostatní věděli. To se za tu schopnost stydíš?“ vytýkala mi matka.
„Nestydím se, ale nestojím o nějakou tu pozornost.“ řekla jsem razantně.
„Aspoň si pro toho hocha něco udělala.“ uklidnila se matka.
„Tak když Ace s ním chtěl mluvit, tak proč ne. Nejsem zas až taková svině, mami.“ řekla jsem dotčeně.
„Dobrá, dobrá.“ vzdala se matka. „Myslíš, že to někomu řekne?“ zeptala se mě.
„Myslím, že ne. Že bude jako hrob.“ odpověděla jsem matce.
„S kým to mluvíš?“ zeptal se mužský hlas u dveří. Podívala jsem se tam. Stál tam Law s malu Yui v náručí.
„Eh...“ zarazila jsem se.
„Řekni mu pravdu.“ řekla mi matka.
„Pojď dál a zavři za sebou dveře, prosím.“ požádala jsem Lawa. Law vstoupil, zavřel dveře a podíval se na mě.
„Vzbudila se, tak jsem ti ji chtěl přinést. Ale jak jsem ji vzal do náruče přestala brečet. Klepal jsem, ale když jsem slyšel hlas, myslel jsem, že tu někoho máš, tak jsem ty dveře otevřel a kromě tebe nikoho jsem tu neviděl.“ vysvětlil mi celou situaci Law.
„Určitě potřebuje přebalit.“ řekla jsem a vzala si od Lawa malou Yui do náruče. „Jen ji přebalím a vše ti řeknu.“ slíbila jsem Lawovi a šla jsem Yui přebalit. Law nás z povzdálí sledoval. Přebalila jsem Yui a sedla jsem si s ní do křesla. Law seděl naproti nám. Dívali jsme si do očí. Divoce mi tlouklo srdce.
„Fešák, ten se mi zamlouvá.“ promluvil zamyšleně otec.
„Mně se víc líbí Zoro.“ řekla matka. Měla jsem co dělat, abych jsem své mrtvé rodiče neokřikla.
„To, co ti teď řeknu ví Luffy, který mi slíbil mlčenlivost. Takže budu ráda, když o tom taky pomlčíš.“ vzala jsem si slovo.
„Neboj, budu jako hrob. Jako by to bylo lékařské tajemství.“ řekl s vážnou tváří Law. Přikývla jsem hlavou.
„Už od mala vidím duchy a komunikuju s nimi.“ řekla jsem a čekala jsem, jak bude Law reagovat. Lawova tvář se nezměnila. Byla stále stejně kamenná. „Dědí se to z generace na generaci. Některé duše se upnou na své blízké, jako Ace na Luffyho a mí rodiče na mě. Ale jsou tu i takové duše, které se dostanou hned do nebe, nebo si s mou pomocí promluví s pozůstalými a pak zmizí. Záleží, jak se duše rozhodne. A taky na daném člověku.“ dál jsem Lawovi vysvětlovala. Stále měl kamennou tvář.
„To musí být úžasné. Proč to tajíš?“ zeptal se po chvíli ticha Law.
„Tento ostrov to ví. Jenom vy piráti ne. Teda až na tebe a Luffyho. Stačí, že to ví mariňáci a kvůli tomu po mně jdou. Ale naštěstí tento ostrov je neutrální a tady se nebojuje.“ řekla jsem na vysvětlenou. Law jenom přikývl.
„Chápu. Taky je mi jasné, že když to ví Luffy, bude tě chtít získat do posádky. I já bych tě bral, ale ne kvůli tvé schopnosti vidět duchy. Ale i z lékařského hlediska. Doktorů není nikdy dost.“ vysvětlil mi Law „I já budu muset být na palubě Luffyho, protože potrvá, než s Bepem najdeme novou loď.“ dodal hned na to.
„Díky, ale zůstanu tady. Lid mě potřebuje.“ trvala jsem si na svém.
„Oni to pochopí. Jen se vydej na moře, jako tví předci.“ hučela do mě matka. Snažla jsem si zachovat chladnou hlavu a nevylítnout z kůže.
„Mamka má pravdu, Janey. Jako malá sis to přála.“ hučel do mě i taťka. Já jsem zatla všechy zuby a držela jsem klapačku.
„Jak myslíš, ale byl bych rád, kdyby ses k nám připojila.“ řekl Law, když se v tom otevřely dveře. V nich stála matka Natsua.
„Jane, potřebuju na chvíli s malou domů. Dohlídneš na Natsua?“ požádala mě matka Natsua.
„Jistěže. Hned jdu k němu.“ usmála jsem se na ni. Vstala jsem a předala jí malou Yui. Poté i smalou odešla. „Teď mě omluv, jdu za pacientem.“ usmála jsem se na Lawa a spěchala jsem na jipku.
Na jipce seděl Natsu na posteli a usmíval se od ucha k uchu. I já se usmála na Natsua a sedla jsem si k němu.
„Janey, slyšel jsem, že tu jsou piráti.“ žasl Natsu.
„Ano jsou. Jestli chceš, jednoho ti přivedu.“ nabídla jsem Natsuovi a v hlavě jsem si řekla, co mě to k sakru napadlo.
„Buď tak hodná, Janey.“ žadonil Natsu.
„Tak tu chvilku vydrž, hned tu budu i s pirátem.“ usmála jsem se na Natsua. Poté jsem vyšla z jipky pryč a šla jsem najít volného piráta.
Cestou jsem narazila na Lawa, jak se prochází po chodbách. Chvíli jsem Lawa pozorovala, než jsem Lawa oslovila.
„Lawe?“ řekla jsem Lawovo jméno a Law se na mě otočil. „Mohu tě znovu o něco požádat?“ zeptala jsem se Lawa a čekala jsem na jeho reakci.
„Samosebou.“ souhlasil Law a pozorně mě poslouchal, co mu chci říct.
„Mohl by se jít na jipku za Natsuem a vyprávět mu pirátské příběhy? Nikdy piráta neviděla je unesen, že tu jsou piráti.“ vysvětlila jsem celou svou situaci. Law mlčel a pozoroval mě.
„Sice nejsem dobrý vypravěč, ale proč ne.“ souhlasil s mím návrhem Law.
„Moc si toho vážím.“ usmála jsem se na Lawa a odvédla Lawa na jipku. Tam jsem chvilku ty dva pozorovala, a pak jsem odešla ven.
Před nemocnicí byl Luffy a jeho celá posádka. O něčem diskutovali. Přišla jsem k nim. Chtěla jsem je obejít a jít si koupitt něco k snědku, když na mě promluvil Zoro.
„Tak Luffy tě chce do naší posádky, co?“ zeptal se mě Zoro. Všichni se na mě podívali.
„Ale já to odmítla.“ řekla jsem pravdu a zastavila jsem se u nich.
„Škoda, ale já se tě nevzdám.“ řekl Luffy a zazubil se. Opravdu zvláštní týpek. Říkala jsem si pro sebe.
„Ale to se ti nepodaří, Luffy.“ ušklíbla jsem se na Luffyho.
„Jane, tady jsi. Myslela jsem si, že jsi u Natsua.“ objevila se u nás matka Natsua.
„Promiňte, je u něho Law, pirát. Natsu si přál mluvit s pirátem.“ omluvila jsem se matce Natsua.
„V pořádku, já za ním zajdu. A tady je malá. Než začne slavnost, tak si pro ni přijdu.“ usmála se na mě. Já jí úsměv oplatila a převzala jsem si malou. Poté matka Natsua vešla do nemocnice směr jipka.
„Cotu děláte? A kde je kapitán?“ ozval se hluboký hlas za mnou. Všichni jsme se podívali za mne. Byl to ten medvěd.
„Jdeme se najíst a Law snad brzy dorazí.“ odpověděl Luffy medvědovi.
„My se ještě neznáme. Já jsem Jane.“ představila jsem se medvědovi. Ten se na mě podíval a usmál se.
„Bepo, díky za záchranu života.“ poděkoval mi Bepo.
„Není zač, ale větší zásluhu na tom má Chopper“ vysvětlila jsem Bepovi. Ten se na Choppera podíval a pak zase na mě. „Já se postarala o Lawa a Chopper o tebe.“ vysvětlila jsem to přesněji. Bepo přikývl hlavou, že rozumí a usmál se. Law se po chvíli objevil.
„Co se tu děje?“ zeptal se nás Law.
„Jdeme jíst.“ odpověděl Luffy Lawovi. Malá Yui se začala natahovat k Lawovi.
„Chce jít k tobě.“ řekla jsem Lawovi.
„Tak pojď ke mně.“ řekl Law po chvíli a převzal si malou do náruče. Mála Yui se usmívala.
„Jako rodinka.“ řekl se smíchem Luffy. Mně i Lawovi zrudly líce. Srdce se mi rozbušilo, jak o závod. Zoro udělal krok v před a stoupl si vedle mě. Byla jsem překvapena, proč to udělal.
„Tak razíme do města, ne?“ zeptal se Zoro. Všichni jsme vyšli do středu města.
Vedla jsem je ke známým, kde vařili výborný gyros. Všichni jsme se u toho stánku zastavili.
„Jééé, paní Jane. Jako obvykle?“ zaradovat se jeden prodavač. Ten druhý prodavač se jenom usmíval.
„Dobré odpoledne, ano jako obvykle.“ usmála jsem se na ty dva.
„Ještě jednou děkujeme za pomoc.“ poděkoval ten druhý prodavač.
„Není zač. Byla to má povinnost.“ usmála jsem se na ty dva.
„No ne. Janey, jsi to ty?“ ozval se mužský hlas za mnou. Všichni jsme se otočili.
„Sebby?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. „Co ty tu?“ zeptala jsem se a oba jsme se objali. Všichni sledovali nás dva.
„Tu slavnost jsem si nemohl nechat ujít.“ zazubil se Sebby.
„Toto je můj starý známý z dětství Sebastian a mí noví přátelé Luffy, Zoro, Usopp, Nami, Sanji, Chopper, Robin, Bepo a Law.“ představila jsem je navzájem.
„Těší mě.“ řekl jim Sebastian.
„Tady, paní Jane.“ podával mi gyros jeden z prodavačů. Hned jsem si gyros vzala.
„Co jsem dlužná?“ zeptala jsem se a začala jsem vytahovat peníze.
„To nestojí za řeč. Vy a vaši přátelé, to máte zadarmo.“ usmál se ten druhý prodavač.
„A žádné ale. Je to poděkování za vaši pomoc.“ řekl ten první rodavač.
„Tak děkuju.“ poděkovala jsem a usmála se na ty dva. Poté jsem se pustila do jídla.
„Hodně masa.“ požádal Luffy prodavače. Ti se na Luffyho podívali.
„Tak koukám, že si jim řekla o své schopnosti.“ zazubil se Sebastian. Ve mně to hrklo a zakuckala jsem se.
„O jaké schopnosti je řeč?“ zajímala se Nami.
„Neříkej, že taky ďáblovo ovoce.“ zeptal se Sanji překvapeně.
„Jó, kéžby.“ řekla jsem rezignovaně.
„Asi jem něco spackal. Tak já půjdu. Uvidíme se později.“ rozloučil se Sebastian a odešel, aniž bych jsem nějak reagovala. Poté jsem se podívala po ostatních.
„Víte...Od mala vidím a komunikuju s duchy.“ řekla jsem všem a čekala na jejich reakci.