Duchové I. - 1. kap.
Informace:
Jane jako doktorka zachraňuje muži život, který se topil v moři. O medvěda se stará sob. Jeden pacient se probírá z kómatu a matka pacienta přichází na návštěvu a Jane se má postarat o miminko.
1. Noví příchozí
Seděla jsem na jipce, u postele asi pětiletého chlapce, který se jmenoval Natsu. Byl už pátý den v kómatu a ne se probudit. Jeho matka svého syna moc nenavštěvovala, protože se musela starat o domácnost a půlroční holčičku Yui. U Natsua jsem trávila skoro celý svůj volný čas, pokud jsem neměla nic jiného na práci.
„Natsu, až se uzdravíš, tak si budeme zase hrát, jak jsme si hrávali dřív. Koupím ti tolik sladkostí, kolik si jen budeš přát. Jen bojuj, ano?“ mluvila jsem nahlas na Natsua a držela jsem ho za ruku. Bylo mi smutno, ale nebrečela jsem. Co si pamatuju, tak od smrti mých rodičů jsem neuronila slzu.
„Neboj se, on se uzdraví.“ promluvila na mě matka. Jak je to možné? Vidím a dokážu komunikovat s duchy. Duchové většinou mizí do nebe, nebo pekla. Ale najde se pár výjimek, kteří zůstanou a u svých nejbližších se drží zuby nehty. Jako mí rodiče.
„Věřím, ale i tak by se měl už probrat.“ odpověděla jsem své matce. Poté jsem vyprávěla Natsuovi různé příběhy, dokud nenastal čas oběda. Rozloučila jsem se s Natsuem a šla jsem na oběd. Už jsem měla i docela hlad.
Šla jsem na trh k jednomu stánku, kde se prodávala jenom zelenina. Čerstvá zelenina. Měla jsem ráda čerstvost.
„Dobrý den, tak co dneska máte?“ zeptala jsem se prodavačky, staré paní My Lady. Takhle si nechávala říkat. Nikdo neznal její pravé jméno. Než stačila reagovat, tak se ozval gong, který ohlašoval příjezd lodě. V tom jsme uslyšely dvě velké rány. Hned jsem se rozeběhla k pláži, podívat se co se tam děje.
Sprintovala jsem jak o život, takže jsem byla v rekordním čase na pláži. Jedna loď se potápěla a druhá bojovala s mariňáckou lodí. Všimla jsem si, že se jedná o pirátskou loď. V dálce jsem zahlédla, jak se dvě osoby topí.
„Rychle, než se utopí.“ naléhal na mě otec. Nelenila jsem a rychle jsem skočila do vody a plavala jsem k těm tonoucím. Zjistila jsem, že je to člověk a medvěd. Ale nebyla jsem jediná, kdo skočil pro ty dva tonoucí. Z té druhé lodi, jeden muž skočil do vody. U těch dvou byl rychleji, než já. Zeleno-vlasý muž tam byl rychleji a postaral se o medvěda. Já doplavala k muži a postarala jsem se o něho. Došlo mi, že oba dva jsou uživateli ďáblova ovoce. Ďáblovo ovoce je ovoce, které ti dá jakkoukoliv schopnost, ale nevýhodou je, že neumíš plavat. Díky nadhlečování vody, jsem toho muže v pohodě unesla a plavala s ním ke břehu. Obě lodě přistály u břehu. Z pirátské lodi vyběhl malý sob a šel se postarat o medvěda. Zeleno-vlasý muž mi pomohl vynést na břeh toho muže. Hned jsem se dala od jeho ošetřování. Zjistila jsem, že muž se hodně nalokal vody a potřebuje umělé dýchání. Nebo spíš kyslík do těla. Proto jsem začala tomu muži dávat dýchání z úst do úst. Ostatní vystoupili z lodí a dívali si, co se to děje. Po chvíli muž začal vykašlávat vodu. Byl zachráněn a mně se ulevilo.
„Rychle je odneseme na ošetřovnu!“ přikázala jsem ostrým tónem hlasu.
„Snad se nechceš o ně postarat! Jsou to pirtáti!“ ozva se rozzuřený hlas. Otočila jsem se za tím hlasem.
„Jsou podchlazeni a málem přišli o život! Povinností doktora je pomáhat, ať je to pirát, nebo ne!“ křikla jsem na mariňáka a rychle jsem pospíchala na ošetřovnu.
Na ošetřovně se z malého soba stal člověk a začal se starat o medvěda. Já zase o toho muže. Oba byli při vědomí. Museli jsme je vysvléci do naha, teda skoro, spodní prádla jsme jim nechali a zabalili jsme je do deky. Snažili jsme se jak muže, tak i medvěda zahřát. Oba po chvíli usnuli. Když měli v normálu teplotu, tak jsme je nechali spát. Se všemi jsem se pak sešla před nemocnicí.
„Jmenuju se Luffy a díky za pomoc při záchraně mých přátel. Představil se mi mužíček s úsměvem na tváři.
„Já jsem Jane a není zač. Provinností lékaře je zachraňvat životy.“ řekla jsem Luffymu
„Toto jsou mí přátelé Zoro, Usopp, Nami, Sanji, Chopper a Robin. A ti, co jsou uvnitř jsou Law a Bepo.“ představil mi celou posádku Luffy.
„Teď si je odvedu. Všechny!“ řekl rozhořčený hlas. Otočila jsem se za hlasem.
„Grayi, nikoho odvádět nebudeš! Tato zem je neutrální a jsem má přístup každý, ať je to pirát, nebo mariňák! Až budou na širém moři, můžeš si dělat co chceš! Tady ne!“ řekla jsem naštvaným hlasem mariňákovi jménem Gray.
„Ale...“ chtěl Gray protestovat.
„Žádné ale! Sám znáš náš zákon!“ křičela jsem na Graye.
„Já je dostanu, to ti slibuju!“ křikl Gray a vydal se pryč.
„Ty jsi tu šéf?“ zeptal se mě Luffy.
„Dá se to tak říct.“ přikývla jsem Luffymu. „A teď mě omluvte, musím se postarat o pacienty.“ řekla jsem omluvně a šla do nemocnice. Šla jsem se podívat na ty dva tonoucí, kteří stále spali. Zkontrolovala jsem je a šla jsem do své kanceláře.
Tam na mě čekalo překvapení. Byl tam duch. Chvíli jsem na toho ducha zírala s otevřenou pusou, takže si mě hned všiml.
„Na co tak vejrá? Vždyť tu není nic, co by ji mohlo šokovat.“ promluvil duch muže.
„Zírám na tebe. Kdo jsi? Neznám tě.“ dokázala jsem po chvíli promluvit.
„T-ty mě vidíš a slyšíš?“ byl ten duch muže překvapený.
„Ano, dokážu vidět a komunikovat s duchy.“ přikývla jsem tomu duchovi.
„Mé jméno je Ace.“ představil se mi ten duch.
„Jane.“ taky jsem se duchovi představila. V tom se u nás objevili mí rodiče.
„Jeden z nich se probral.“ oznámil mi otec.
„Díky, hned tam jdu. Vy si můžete pokecat.“ řekla jsem duchům, usmála jsem se na ně a šla jsem na ošetřovnu.
Tam seděj na posteli ten muž. Medvěd ještě spal.
„Měl by si odpočívat.“ promluvila jsem na toho muže. Muž se podíval na mě. Rukou si protřel hlavu.
„To ty si mě zachránila?“ zeptal se mě ten muž. Jenom jsem hlavou přikývla, že ano. „Díky, jsem Law Trafalgar.“ představil se mi ten muž.
„Jane Mizuki.“ taky jsem se muži jménem Law představila. „Teď si odpočiň, málem si umřel a potřebuješ nabrat energii.“ doporučila jsem Lawovi.
„Jak je na tom Bepo?“ zeptal se mě Lawa podíval se na medvěda.
„Jen spí. Je na tom stejně jako ty.“ odpověděla jsem Lawovi.
„Jane...Jane...Probral se Natsu.“ ozval se křik sestřičky.
„Teď mě omluv.“ řekla jsem Lawovi a pospíchala jsem na jipku.
Na jipce se probouzel malý Natsu. Chytla jsem ho za ruku. Natsu otevřel jedno oko, pak to druhé. Baterkou jsem mu posvítila do očí.
„Natsu, jak se cítíš?“ zeptala jsem se Natsua.
„Dobře...Všechno mě bolí.“ odpověděl mi Natsu. Na jipku dorazila zdravotní sestřička.
„Dojdi pro jeho matku.“ požádala jsem sestřičku.
„Mám jí říct, co se stalo?“ zeptala se mě sestřička. Taky jsem se podívala na tu sestřičku.
„Ne, jen řekni, že to spěchá a o malou se postarám.“ odpověděla jsem sestřičce. Sestřička přikývla a odešla. „Natsu, pamatuješ si, co se stalo?“ otočila jsem se na pacienta a zeptala se ho, jestli netrpí amnézií.
„Ano, jezdil jsem na skútru a měl jsem nehodu.“ přikývl Natsu.
„Správně. Teď pohni nohama.“ požádala jsem Natsua. Natsu mě poslechl. Pošimrala jsem ho na nohou. Nohy reagovali a Natsu vše cítil. Poté jsem udělala to samé, ale s rukama. Vše bylo v pořádku.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se mě Natsu.
„Pět dní.“ odpověděla jsem Natsuovi. „Maminka tu bude co nevidět.“ usmála jsem se na Natsua. Natsu mi úsměv oplatil.
„Objevil jsem se před tebou, jako duch?“ zajímalo Natsua. Podívala jsem se na Natsua.
„Ne, proč?“ zeptala jsem se Natsua nejistě.
„Jen tak. Zajímalo by mě, co se děje s tělem a duší člověka, když je v bezvědomí.“ odpověděl mi Natsu.
„Na to ti odpověď nemohu úplně. Duše je v těle člověka, ale co se děje s tělem, když je člověk v bezvědomí, nikdo neví.“ usmála jsem se na Natsua. Takhle jsme si chvilku povídali, než dorazila Natsuova matka. Měla sebou i Yui.
„Jane...Co se děje?“ zeptala se starostlivě matka Natsua
„Nebojte, nic vážného. Jen se Natsu probral.“ usmála jsem se na matku Natsua. Ta mi úsměv vrátila.
„Natsu, zlatíčko, jak ti je?“ hned se zeptala matka Natsua na jeho stav. Já si převzala Yui a ty dva tam nechala osamotě. Šla jsem s malou Yui ven. Sice tu byly sterilizovaná lůžka a jen tři pacienti, ale bylo krásně, tak proč ne jít ven.
Šly jsme na čerstvý vzduch. Stály jsme před nemocniční budovou a Yui mě pozorovala a já ji. Poté jsem na ni začala mluvit.
„Tak bratříček se ti probral. Už si budete moci zase hrát, jako před tím. Máš radost?“ povídala jsem na Yui a nečekala jsem na její reakci.
„To je krásné miminko. To je tvoje?“ ozval se hlas přede mnou. Hned jsem se zatím hlasem otočila. Byl to Luffy, Robin a Usopp.
„Ne. Je tu jeden pacient, který se probral. U pacienta je jeho matka a o malou se teď starám já. Yui toto je Luffy, kapitán pirátů, Robin a Usopp. A toto je malá Yui.“ představila jsem je navzájem. Luffy se na malou podíval, usmál se a udělal ksicht. Yui se začala smát. Když ji chtěl pohladit Usopp, tak se rozbrečela. Zkusila to i Robin, ale taky neměla úspěch. Postupně přišel Sanji s Chopperem a Nami se Zorem. Všichni se zeptali, jestli to dítě je moje. Hned jsem jim vysvětlila, jak je to doopravdy. „Omlouváme se, ale Yui jde spát.“ oznámila jsem všem a odešla s Yui do nemocnice.
Tam jsem Yui položila do postýlky pro kojence a zavřela jsem postýlku, aby nevypadla ven. Začala jsem jí zpívat ukolébavku, kterou mě naučila matka, když už byla duchem. Yui po chvíli usnula. Já jsem seděla na židli, vedle postýlky a sledovala jsem malou Yui.
„Pěkná, je tvoje?“ ozval se tichý hlas za mnou. Lekla jsem se až jsem sebou škubla. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ vzápětí se mi hlas omluvil. Podívala jsem se kdo to je. Byl to Law.
„Ne není moje. Jeden pacient se probral z kómatu a jeho matka je u pacienta a o malou se nemá kdo postarat. A ty by si měl taky ležet.“ vysvětila jsem Lawovi a napomenula ho.
„Nejsem unavený. I když sám vím, že bych jsem měl odpočívat.“ přiznal Law. „Jsem totiž taky doktor.“ dodal a vysvětlil mi to. Vzal židli a sedl si vedle mě.
„Chápu. Doktoři jsou nejhorší pacienti.“ usmála jsem se, ale nepřestala jsem sledovat tu maličkou.
„Pravda. Ale vážně je mi dobře. Bepo stále spí, ale vše pracuje tak, jak má.“ řekl mi Law.
„Oba jste byli na pokraji smrti.“ řekla jsem Lawovi, aniž bych jsem se na něho podívala. Uvědomovala jsem si, že je to fešák. Že má vyborně vypracované tělo a samé tetování. Prostě sexy chlap. Při té představě mi zrudly tváře.
„Vím a ještě jednou díky za záchranu života.“ poděkoval mi znovu Law. Tentokrát jsem se na Lawa podívala. Doufala jsem, že si nevšimne, jak jsem zrudla.
„Není zač. Jak sám víš, je to doktorova povinnost zachraňovat lidské životy. Ať je to člověk nebezpečný, nebo ne.“ řekla jsem Lawovi. Ten přikývl, že rozumí.
„Hele Jane, chtěl bych si promluvit s Luffym, přes tebe. Bylo by to možné?“ ozval se hlas Aceho. Poté se zjevil přede mnou.
„My pohlídáme malou a Lawa tu taky nech.“ řekla mi matka.
„Lawe, pohlídáš malou? Potřebovala bych jsem mluvit s Luffym.“ požádala jsem Lawa o pomoc.
„Jo, klidně jdi. Jen mi řekni kde budeš.“ souhlasil Law.
„Ve své kanceláři. Když půjdeš touto chodbou stále rovně, tak jsou to druhé dveře zprava.“ řekla jsem a rukou jsem ukázala na chodbu.
„Dobře.“ přikývl Law.
„Díky moc.“ poděkovala jsem a šla jsem najít Luffyho. Věděla jsem, že před Luffym budu muset říct pravdu. Byla jsem na jednu stranu zvědavá, jak bude Luffy reagovat, ale zároveň jsem se i bála. Luffyho jsem našla venku před nemocnicí s Nami, Robin a Zorem.