Sen reality II. - 6. kap.
Informace:
Jane a Chi zjišťují, že nejsou sestry. Chi je totiž adoptovaná a Jane je i o rok starší, než je Chi. Z šoku sedí v parku v dešti, kde je najde Natsume a vezme je k sobě domů. Tak se usuší, nají a vyspí. Při návratu domů, Jane zkolabuje.
6. Adoptovaná
Uplynulo pár dní a Kaname měl spoustu práce, tak si mě moc nevšímal, naštěstí. Chi se mi svěřila, jak se jí Subaru vyznal. Byla celá zmatená. Ničemu nerozuměla. Ráda bych jí to vysvětlila, ale tím bych jsem se prozradila a mohla jít rovnou do blázince. A to jsem nechtěla. Taky jsem se jí svěřila, jak se mi Kaname vyznal a já ho odmítla. A jak nepřímo vyhlásil Lawovi válku. Dělala jsem, že tomu taky nerozumím, ale sama jsem dobře věděla, co to znamená.
Jednou jsme všichni seděli na velké pohovce v obýváku. Ukyo nám všem udělal čaj. Pochutnávali jsme si na čaji. Když Masaomi přišel s nápadem.
„Co kdybychom všichni jako rodina jeli na dovolenou?“ navrhl nám všem Masaomi. Věděla jsem, co bude následovat. Teď Chi zjistí, že je adoptovaná. Vlastně, že my dvě jsme adoptované.
„Dovolená, dovolená.“ začal jásat Wataru.
„Máte dívky pasy?“ zeptal se nás Masaomi. Obě jsme zavrtěly hlavou, že ne. „Tak si je zaříďte. Vím, že máte spoustu učení, ale taky potřebujete odpočinek.“ řekl a díval se na mě, Chi, Lawa a Yuusukeho. Všichni jsme přikývli, že rozumíme. S Chi jsem se dohodla, že další den si půjdeme zařídit pasy. Čekalo nás nemilé překvapení.
Večer se u mě zase zastavil Law, jako každý večer a užívali jsme romantické chvilky. Ale tentokrát jsem měla vážný výraz v obličeji. Law si toho všiml.
„Stalo se něco?“ zeptal se mě Law starostlivě.
„Zítra s Chi zjistíme, že jsme adoptované.“ řekla jsem Lawovi. „A budeme nocovat u Natsumeho.“ dodala jsem.
„Takže zítra spolu nebudeme skoro vůbec mluvit.“ řekl Law maličko smutně.
„Přesně tak. Taky mě to mrzí, ale bohužel tomu nezabráním.“ přiznala jsem.
„To je v pohodě, jeden večer to přežijeme, ne?“ usmál se na mě Law. Přitulila jsem se k němu.
„Pravda, aspoň budeš vědět, kde jsem a nebudeš se tolik bát.“ usmála jsem se.
„I tak ten strach o vás budu předstírat. I když si myslím, že ten strach tak hrát nebudu, protože se budu bát doopravdy.“ vysvětlil mi Law.
„OK, ale pak se zase uvidíme.“ usmála jsem se a víc se přitulila k Lawovi. Chtěla jsem být u Lawa co nejblíž to jde. Law to vycítil a přitiskl si mě k sobě víc. „Miluju tě.“ vyznala jsem se Lawovi.
„I já tebe miluju a to moc.“ taky se mi Law vyznal a dal mi pusu do vlasů. Pak jsme si povídali, dokud Law nemusel už jít.
„Dobrou noc, princezno.“ popřál mi Law.
„Dobrou noc, krasavče.“ usmála jsem se na Lawa a taky mu popřála dobrou noc. Vyprovodila jsem Lawa až ke dveřím. Než jsem otevřela dveře, ještě jsme se políbili a pak Law odešel do svého pokoje. Já si lehla na psotel a vzápětí jsem usnula.
Druhý den jsem se s Lawem viděla u snídaně a pak ve škole. Ve škole jsme spolu moc nemluvili. Ani Yuusuke s námi se moc nebavil. S Chi po škole jsem vyrazila na úřad, kde se dělávaly pasy. Podaly jsme si přihlášku, s informacemi a fotografiemi. Než na nás přišla řada, tak to trvalo asi hodinu. Prostě řečeno, po hodině jsme byly venku.
„Zajímalo by mě, co tam o nás píšou.“ promluvila Chi a otevřela svou obálku. Já ji napodobila. To, co jsme přečetly, byl šok pro nás obě. Chi zjistila, že je adoptovaná a já zase adoptovaná nejsem. Obě jsme na ty papíry zíraly překvapeně. I mně se chtělo brečet. Takže sestry nejsme, ani dvojčata ne. Ale jak je to možné, že slavíme ve stejný den narozeniny? Hned se to vysvětlilo.
„A-adopce?“ dostala ze sebe Chi překvapeně i šokovaně.
„J-já nejsem adoptovaná.“ dostala jsem ze sebe zase já. Obě jsme si vyměnily rodné listy. U Chi stálo adopce a u mě ne. A taky jsme se narodily ve stejný den, ve stejný měsíc, ale já byla o rok starší.
„Proč?“ zeptala se Chi, ale odpověď jsem sama neznala. Dobře znala, ale nemohla jsem jí to říct. Takže já adoptovaná nejsem a ještě jsem o rok starší. Tím pádem jsem byla stejně stará jako Law. Poté Chi se rozeběhla pryč. Začalo dokonce pršet. Hned jsem se rozeběhla za Chi.
„Chi, počkej na mě.“ křičela jsem na Chi, ale ta běžela poměrně rychle. Naštěstí jsem jí stačila.
Doběhla jsem Chi, která si to zamířila do parku. Sedla si na lavičku a já vedle ní. Chvíli jsme obě dvě mlčely. Ani jedna z nás nic neřekla.
„P-proč adopce? To mě rodiče nechtěli?“ ptala se Chi a brečela. I mně tekly slzy.
„Nevím, ale nemuseli tě zrovna chtít. Třeba se stalo něco jiného, třeba finance nebyly, tak tě museli dát k adopci. Nebo se stala nehoda a zemřeli. Nevím.“ řekla jsem a slzy mi tekly proudem, jako u Chi.
„Chci zjistit, jak to bylo.“ řekla smutně, ale rozhodně Chi.
„Zjistíme to, neboj.“ ujišťovala jsem Chi. Ta přikývla a přitulila se ke mně. Já ji objala kolem ramen a Chi se začala na mě lepit, jako já předešlý večer k Lawovi. Chyběl mi, ale víc jsem se soustředila na Chi. V tom jí začal zvonit mobil. Chi mobila vypnula zcela. Já dala mobila na vibrace. Po chvíli mi začal mobil vibrovat v kapse. Ale ignorovala jsem to. Přála jsem si, aby nás Natsume našel, protože mi začínala být zima. Seděly jsme mlčky a Chi se ke mně tulila a obě jsme brečely.
„Proč mi to neberete?“ zeptal se mužský hlas. Patřil Natsumemu, který nás našel. Konečně. Pomyslela jsem si. Já i Chi jsme se na Natsumeho podívaly. Když viděl naše ubulené tváře, zděsil se. „Co se stalo?“ zeptal se hned na to. Obě jsme mlčely. „Pojďte půjdeme ke mně. O všem si povíme. Jen zavolám ostatním, že jsem vás našel.“ dodal a už chtěl vytočit číslo.
„Prosím nevolej.“ požádala Chi. Natsume se na nás podíval.
„Dobře, ale pojďte už.“ pobízel nás Natsume. Obě jsme vstaly a šly do bytu Natsumeho.
Tam nás přivítaly dvě kočky. Já už věděla, jak se jmenují, ale dělala jsem, že to nevím. Obě kočky se začaly lísat k Natsumemu.
„Azuso, Tsubaki, nechte toho.“ napomenul kočky Natsume.
„Azusa a Tsubaki?“ podivila se Chi.
„To je dlouhý příběh.“ řekl nám Natsume. „Tady je koupelna. A oblečení vám půjčím.“ řekl a ukázal nám koupelnu. S Chi jsme se šly osprchovat. Sprcha byla veliká, že jsme se tam vešly obě dvě. Po čtvrt hodince jsme obě vylezly i oblečené. „Tak co se stalo?“ zeptal se nás znovu. Chi i já aniž bychom něco řekly, jsme mu podaly papíry. Ten se na ty papíry podíval. Chvíli mlčel. „Takže vy dvě nejste sestry.“ dostal ze sebe. Obě jsme jenom přikývly.
„Ale Jane beru jako svou sestru.“ řekla po chvíli Chi. Byla jsem za to ráda.
„I já Chi beru jako svou sestru.“ souhlasila jsem s Chi. Natsume začal chystat večeři. Obě jsme si sedly na pohovku a rozlížely jsme se kolem bytu. Byl velice maličký, ale útulný. Po chvíli Natsume přinesl večeři. Byla taková chudá, ale nevadilo nám to. Hlad jsme měli všichni. Jedli jsme mlčky. Nikdo nic neříkal. Po večeři se šlo spát. Já a Chi jsme spaly na pohovce, do které jsme se vešly obě dvě a Natsume spal na zemi.
Ráno, když jsme se probudly, tak Natsume byl ve sprše. S Chi jsme se rozhodly udělat snídani z toho, co má Natsume v lednici. Udělaly jsme omeletu se zelným salátem. Když bylo vše přichystané vyšel z koupelny Natsume, který byl polonahý. Já jsem hned odvrátila zrak. Vidět jeho tělo jsem nemusela. Ráda bych viděla Lawovo tělo. A Chi zrudla.
„Oh, promiňte.“ omluvil se nám Natsume a šel se do koupelny obléci. Poté jsme si dali všichni snídani. Když jsem dělala nádobí, tak Natsume se bavil s Chi. O čem to nevím, protože jsem si to nepamatovala. A Natsume šeptal, že mu rozumět nebylo. Když jsem nádobí měla hotové, tak jsem se otočila na oba dva, tak zrovna Natsume políbil Chi., která byla překvapena o v šoku. Já hned zrak dotáhla pryč. Vidět jsem to nepotřebovala. V tom zazněl zvonek. Natsume šel otevřít. Věděla jsem, že to bude Louise. Ale když Natsume otevřel dveře, tak tam čekalo další překvapení. Byl to Louise s Julim a Law.
„Promiňte, ale volal jsem jim, kde jste, aby se doma o vás nebáli.“ omluvil se nám Natsume a pustil ty tři dál. Law mě hned objal. Bylo mu jedno, že nás ostatní vidí. Bylo vidět, že se opravdu bál, i když věděl, kde budu. I já Lawa objala. Bylo mi to v tu chvíli taky jedno.
„Přinesl jsem vám oblečení. A udělám vám účes.“ promluvil Louise. Zhrozila jsem se, co mi Louise přinesl, ale naštěstí to bylo tílko a kraťasy. Ulevilo se mi. Obě jsme šly do koupelny se obléci. Chlapi čekali venku. Za chvilku jsme vylezly ven. Louise nás poté učesal. Natsume musel odejít a Law vše sledoval. Já byla rychle hotová, než Chi. Taky se Louise vrhnul na mě jako na první. Když jsem byla hotová, tak jsem si sedla na pohovku k Lawovi. Juli mi skočil na rameno.
„Bál jsem se o vás.“ promluvil Juli.
„Promiň, Juli“ omluvila se Chi. Law mě objal kolem ramen. V tom jsem si kýchla.
„Na zdraví.“ řekli všichni. Obávala jsem se, že jsem nastydla.
„Díky.“ poděkovala jsem, ale své pochyby jsem najevo nedala.
„Tak vy dva spolu chodíte, co?“ promluvil Louise a usmál se na nás. My s Lawem jsme mu úsměv vrátili.
„Jo.“ přikývla jsem a víc jsem se přitulila k Lawovi. Bylo mi to jedno.
„Blahopřeji. Vím, že to tajíte, ale přeju vám to.“ řekl Louise a usmál se na nás. Když Chi byla hotová, šli jsme všichni do parku.
Nejdřív jsme šli na lodičky. Tam Louise nám vyprávěl, že je taky adoptovaný, ale ví to jenom pár sourozenců. Bylo jich celkem sedm. Masaomi, Ukyo, Kaname, Hikaru, Tsubaki, Azusa a Natsume. Už jsem pochopila proč povolal Louise. Law šel s ním, aby mě viděl. Byla jsem ráda. Chi i já jsme pozorně poslouchaly.
„Ale zjistily jsme, že my dvě nejsme ani sestry. Tedy biologické. Já adoptovaná nejsem a jsem o rok starší, ale jinak slavíme narozeniny ve stejný den i měsíc.“ řekla jsem Louisovi a Lawovi. Toto Lawa překvapilo. Protože Law ode mne věděl, že adoptované budeme obě dvě. I já si to tak myslela. „Ale beru Chi, jako svou sestru.“ hned jsem dodala.
„A Jane taky beru jako svou sestru.“ přiznala Chi. Obě jsme pochopily, že i když Chi je adoptovaná a já ne, že do rodiny chlapů patříme, že nás všichni tak budou brát a mít rádi.
Po projížďce na loďce jsme si sedli na lavičku. Louis i Juli hned usnuli. Chi si taky zavřela oči a usnula. Já i Law jsme zůstali vzhůru.
„Myslel jsem, že budeš taky adoptovaná.“ přiznal mi šeptem Law, aby ty tři nevzbudil. A taky, aby nás neslyšeli.
„To já taky. Byl to šok i pro mě. A my dva jsme stejně staří.“ řekla jsem pravdu.
„Pravda, ale to nevadí. I kdyby si byla starší, stejně tě budu milovat.“ přiznal se mi Law.
„Sice bych tím pádem byla na zajíčky, ale i tak bych tě taky milovala.“ usmála jsem se na Lawa a ten se usmál na mě.
„Bál jsem se o tebe.“ přiznal se mi Law.
„Věřím, aspoň si ten strach nemusel hrát.“ usmála jsem se. Law mi dal pusu do vlasů. Já se ještě víc k Lawovi přitulila. Když se ti tři vyspali, šli jsme domů. Tam na nás všichni čekali.
Všichni nás přivítali s otevřenou náručí. Kaname mě chtěl obejmout, ale Law dal na mé rameno ruku. Tím dal Kanamemu najevo, aby to nedělal, že jsem jeho. Kaname se zarazil. Já se jenom usmála V tom jsem měla černo před očima. Ztratila jsem vědomí.
Probrala jsem se ve své posteli. Celá jsem se třásla. Někdo mě držel za ruku. Když jsem se pořádně podívala, byl to Law a spal. I Chi byla v pokoji a taky spala. Jediný Juli byl vzhůru.
„Jak ti je?“ zeptal se mě Juli šeptem, aby ty dva nevzbudil.
„Mizerně.“ přiznala jsem pravdu. „Co mi je?“ zeptala jsem se.
„Máš chřipku. Zkolabovala si. Masaomi se o tebe postaral. Zjistil, že jsi nastydla a máš jenom chřipku, která hraničí se zápalem plic.“ řekl mi pravdu Juli. Došlo mi, že to bylo tím, jak jsme Chi seděly včera v tom dešti. „My tři se o tebe postaráme.“ dodal a bylo vidět, že se Julimu ulevilo.
„Díky, a omlouvám se.“ omluvila jsem se.
„Za co?“ divil se Juli.
„Že jsem tak náhle zkolabovala.“ vysvětlila jsem Julimu.
„Za to ty nemůžeš.“ ujistil mě Juli. Přikývla jsem a zavřela jsem si oči. Hned jsem usnula. Takhle jsem marodila celé dva týdny. Law mi pomáhal se školou, abych jsem vše dohnala a taky se společně připravovali na zkoušky na vysokou. Kaname mě chodil taky otravovat, ale vždy si vybral chvili dopoledne, kdy Law byl ve škole.
Jednou takhle zazněl zvonek. Vylezla jsem z postele a šla otevřít. Stál tam Kaname. Nebyla jsem z toho moc nadšená. Ale chtěla jsem zalést do postele, tak jsem ho nechala vejít dál. Hned jsem zalehla do postele.
„Přišel jsem ti říct, že i když chodíš s Lawem, tak se tě nevzdám, sestřičko. O incest se nejedná, tak je to jedno. Stejně ostatní ví, že ty a Law spolu chodíte a respektují to, ale já ne. Nevzdám se tě. Přinutím tě, aby si mě milovala, jako miluju já tebe.“ měl dešlí proslov Kaname.
„Ale líbat mě nebudeš, proti mé vůli, že ne?“ začala jsem se ujišťovat.
„Neboj, to ty budeš první, kdo mě políbí.“ usmál se Kaname. Přišel ke mně a políbil mě na čelo. Poté odešel. Proč, zrovna já musím mít takovou smůlu? Proč Kaname miluje mě a ne Chi? Uvažovala jsem pro sebe. Odpoledne jsem řekla Lawovi, co mi řekl Kaname. Nebyl z toho nadšený, ale věřil mi a já věřila Lawovi. Pevně mě objal.
„Neboj, já se tě snadno nevzdám.“ zašeptal mi do ucha Law.
„Neboj, já nikdy Kanameho nepolíbím.“ taky jsem Lawovi zašeptala. Law se musel krotit, aby mě nepolíbil. Já si to nepřála. Nechtěla jsem, aby Law onemocněl. Law to respektoval, ale i já měla co dělat, abych Lawa nepolíbila. Ale objímání jsme si neodpustili. To jsme potřebovali oba dva a bylo nám velice dobře. Po týdnu jsem už chodila na jídlo do jídelny. Po uzdravení jsem se vrátila do školy a díky Lawovi jsem se s učením hned chytla.