Sen reality II. - 3. kap.
Informace:
Koná se svatba rodičů Chi, Jane a chlapů. Jane i Chi dostávají od nastávající matky šaty na svatbu. Jane z toho nadšená není, ale souhlasí, že si je vezme. Kaname se snaží být Jane nablízku, ale o to se snaží i Law.
3. Svatba
Blížil se den D. Svatba našeho otce a matky chlapů. Já a Chi jsme se vracely ze školy, když někdo ležel na pohovce. Šly jsme se podívat, kdo to je. Já jsem věděla, že je to Fuuto. Obě jsme se naklonily, abychom lépe viděly. V tom muž otevřel oči.
„Vy musíte být nové sestřičky.“ řekl ironicky muž. Nechoval se mile jako ke svým fanouškům. „Asi mě neznáte, ale jsem Fuuto.“ představil se nám. Já to věděla a Chi to určitě došlo, přesto jsme byly překvapené.
„Já jsem Ema.“ představila se Chi.
„A já Jane.“ taky jsem se představila.
„Koukám, že vás představovat nemusím.“ promluvil za námi muž. Hlas patřil Azusovi.
„Tsss, vše zkazíte.“ odfrknul si Fuuto a vstal. Odešel nejspíš do svého pokoje.
„Tak zítra je den D.“ řekl Tsubaki.
„To jo.“ řekla jsem a usmála jsem se.
„Tady vám naše mamka něco posílá.“ ozval se Ukyo z chodby, který k nám přicházel. Mně i Chi podal balíček. S Chi jsme si baliček převzaly. Podívaly jsme se, co to je. Byly to šaty na svatbu i s dopisem.
„Milá děvčata,
budu ráda, když si to oblečete na naši svatbu.
S pozdravem
Mamka“
Když jsem viděla ty šaty, myslela jsem, že omdlím. Já a šaty? Nikdy. Ale nic mi nezbývalo, než si je vzít. Nic jiného jsem na sebe neměla. S Chi jsme si je šly zkusit do našich pokojů.
Byly nádherné, to ano, ale nelíbilo se mi, že je musím mít nasobě. Když jsem je měla nasobě, tak se Juli otočil a podíval se na mě.
„Šaty ti opravdu sluší, Janey.“ promluvil po chvíli Juli.
„Díky, ale budu je mít poprvé a naposledy.“ řekla jsem razantně. V tom někdo zazvonil. Šla jsem i v těch šatech otevřít. Byl to Law. Chvíli na mě koukal v úžasu. Až jsem ho musela dotlačit do pokoje a zavřít dveře.
„S-sluší ti to.“ dostal ze sebe Law.
„Díky, ale je to naposledy, co je mám.“ řekla jsem pevným hlasem.
„Proč? Sluší ti.“ nepochopil Law.
„Nesnáším šaty.“ podotkla jsem.
„Dobrá, dobrá, nutit tě nebudu.“ usmál se Law a políbil mě. A já políbila Lawa. Juli to vše sledoval z mé postele.
„Jak jen můžeš, Janey.“ zlobil se Juli. Otočila jsem se na Juliho.
„Law takový není.“ usmála jsem se na Juliho. Juli si odfrkl a dělal uraženého. Já i Law jsme se museli začít smát, nad tím gestem Juliho.
„To není k smíchu.“ řekl Juli naštvaně. V tom Law přešel k mé posteli a sedl si k Julimu.
„Sice ti nerozumím, ale slibuju ti, že na Jane dám pozor, aby se jí nic nestalo. Buďme přátelé.“ navrhl Law Julimu. Čekala jsem na reakci Juliho. Juli se chvíli díval na Lawa. Law se na Juliho usmíval.
„Dobrá, ale jenom jí ublížíš, tak si mě nepřej.“ souhlasil Juli a potřásl si tlapkou s Lawem. Lawovi jsem přetlumočila, co mu Juli řekl.
„Neboj, té bych nikdy nemohl ublížit.“ usmíval se Law. „Tak já půjdu, ať se můžeš v klidu převléct.“ usmál se na mě. Otevřel dveře, když u dveří narazil na Kanameho, který se chystal zazvonit.
„Co tu děláš Lawe?“ zeptal se zostra Kaname.
„To bych jsem se ptát já tebe.“ taky řekl zostra Law.
„Vy dva toho nechte. Kaname, co by si rád?“ byla jsem hned u dveří, aby se nestal malér. Law to pochopil a vyklidil pole.
„Chtěl jsem tě vidět v těch šatech.“ přiznal Kaname, když Law odešel.
„Tak mě vidíš.“ řekla jsem tak, že jsem dala najevo, že o jeho návštěvu nestojím. „Tak teď můžeš jít. Chci se převléci.“ přiznala jsem co mám v plánu.
„Dobrá, půjdu, ale jedno ti řeknu. Nikomu tě nedám, ani Lawovi ne.“ zašeptal mi do ucha, když se přiblížil ke mně a pak odešel. Já jsem zavřela dveře. Chtělo se mi brečet., ale potlačovala jsem slzy.
„Neboj, nikdo ti neublíží, dokud tu jsem já.“ řekl mi Juli, když jsem už byla převlečena.
„Vím, ale i tak je toho na mě moc.“ přiznala jsem Julimu a setřela jsem si slzu, která mi tekla po tváři.
„Nebreč. Oni ti za to nestojí.“ přiskočil ke mně Juli a lísal se ke mně.
„Nebrečím a lísat by se mohl ke mně někdo jiný.“ přiznala jsem, že konejšit, bych chtěla od někoho jiného.
„Mám pro něho dojít?“ zeptal se mě Juli.
„Ne, nechoď. Nechci brečet před ním.“ přiznala jsem Julimu. Juli si povzdychl. Snažila jsem si setřít všechny slzy, které mi tekly proudem po tváři. Nechtěla jsem brečet. Oproti seven ghostu jsem tu byla slabá. Brečela jsem jenom kvůli tomu, že si mě chce přivlastnit Kaname. A to i přes to, že miluju jiného, který je ochotný za mne bojovat. Nevěděla jsem si rady. Juli přišel ke mně a začal mi taky stírat slzy. Utěšoval mě. Sice nic neříkal, ale věděla jsem, jako by říkal, že to bude dobré. Lehla jsem si na postel a v těch šatech jsem usnula.
Probudilo mě to, že někdo na mě zvonil. Probrala jsem se a šla se rychle převléct do normálního oblečení. Podívala jsem se, kdo to je. Byla to Chi. Otevřela jsem dveře.
„Jane, stalo se něco?“ zeptala se mě Chi.
„Ne, nic. Jenom jsem usnula.“ usmála jsem se na Chi. Ta se taky na mě usmála.
„Pomůžeš mi s večeří?“ zeptala se mě Chi.
„Ráda.“ souhlasila jsem. Zavřela jsem dveře a obě jsme šly do kuchyně. Tentokrát šel i Juli.
V kuchyni naštěstí nikdo nebyl. V tom přišla Chi smska. Ale i mně přišla smska, ale pak veškeré smsky přišly Chi. Psal mi Kaname, že se omlouvá, že se na večeři nedostane. Že má práci v klubu. Ostaní napsali Chi, že taky nemohou dorazit na večeři. Takže jsme tu zbyli jenom já, Chi, Juli, Subaru a Law. Udělaly jsme kari s rýží. Já se starala o kari a Chi o rýži. Za hoďku bylo vše hotové. Law se šel dolů podívat, co bude k večeři. Přišle dolů, kdy jsem já a Chi prostíraly na stůl Subaru se mezitím vrátil z tréninku basketu. Všichni jsme zasedli ke stolu a dali jsme se do jídla. Jedli jsme v tichosti. Nikdo nic neříkal. Tak nějak nám všem bylo trapně. Mně maličko teda trapně bylo. Věděla jsem, co Subaru plánuje a já a Law? My jsme spolu tajně chodili. O mém a Lawovém vztahu věděl jenom Juli. Věděla jsem, že bude mlčet. Chi jsem to zatím říct nechtěla. I když jsem věděla, že mě podpoří. Po jídle šel Subaru do svého pokoje, ale nedřív poděkoval za jídlo. Law ještě nešel a pomohl nám s nádobím.
„Půjdu si lehnout, pojď Juli.“ řekla Chi, jako by věděla, že chceme být sami. Podívala jsem se na Chi a ta jenom na mě mrkla. Ví to? Ptala jsem se sama sebe. Snad nic neví, nebo snad ano? Honily se mi tyto otázky hlavou. Podívala jsem se na Lawa. Ten se na Chi usmíval. Snad jí nic neřekl. Musím se ho zeptat. Rozhodla jsem se.
„Půjdeme do obýváku?“ zeptal se mě Law. Přikývla jsem, že jo. Vyrazili jsme do obýváku na pohovku.
Seděli jsme vedle sebe a chvíli jsme mlčeli. Nikdo nic neříkal.
„Mohu...“ promluvili jsme spolu nastejno. Zasmáli jsme se.
„Ty první.“ vyzval mě Law.
„Dobře.“ souhlasila jsem. „Ty si o nás řekl Chi?“ zeptala jsem se na rovinu. Dívala jsem se do očí Lawa.
„Jenom jsem s ni dneska domluvil a řekl jsem jí, že se ti chci vyznat. O tom, že spolu už chodíme jsem nic neřekl.“ vysvětlil mi Law. „Snad se nezlobíš.“ dodal omluvným hlasem. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli souhlasíš, že bychom spolu chodili veřejně.“ řekl to, co mi chtěl říct. Chvíli jsem se na Lawa dívala s otevřenou pusou.
„Já ti nevím. Možná by bylo dobré, že by Kaname mohl dát pokoj, ale nevím jak se budou tvářit rodiče.“ řekla jsem své obavy.
„To je fakt. Na to jsem nepomylel.“ přiznal se Law. „Tak to budeme dál tajit. S Kanamem si nějak poradím.“ usmál se Law. Přikývla jsem na souhlas.
„Promiň.“ omluvila jsem se Lawovi.
„Za co?“ zeptal se nechápavě Law.
„Že chci náš vztah tajit.“ vysvětlila jsem Lawovi.
„V pohodě. Nechci tě dostat do problémů. Mně je jedno jestli budu, nebo ne, ale u tebe mi to jedno není.“ usmál se Law. Nejraději bych ho objala, ale byli jsme v obýváku a kdokoliv by mohl přijít.
„U mě je to samé. Taky nechci, aby si měl ty problémy. Na sebe nehledím.“ přiznala jsem, jak to cítím. „Nepůjdeme ke mně? Na chvíli?“ zeptala jsem se Lawa.
„Dobře.“ souhlasil s úsměvem Law. Oba jsme vstali a šli do výtahu a jeli do pátého patra, kde jsem měla pokoj.
Odemkla jsem a oba jsme vešli dál. Zavřela jsem dveře. Hned u dveří jsem Lawa objala. Potřebovala jsem ho objemout. I Law objal mě.
„Neboj, neopustím tě.“ zašeptal mi do ucha Law. Po tvářích mi začaly téct slzy. „Jen se vybreč.“ řekl a začal mě hladit po zádech. Law mě po chvíli vzal do náruče a odnesl na postel. Lehl si vedle mě a já brečela na jeho hruď. Byl u mě dokud jsem neusnula. Ani nevím, kdy Law odešel. Ráno mě vzbudil budík, ani jsem nevěděla, že mi ho Law nařídil, abych jsem nezaspala. Šla jsem pod sprchu a pak si na sebe vzala ty šaty.
Snídaně byla tentokrát malá. Ukyo nechtěl, abychom se nadlábli a pak to nepřehnali na svatbě a nebylo nám zle. Proto byla jenom míchaná vajíčka. Pak jsme nasedli do několika taxíků a jeli jsme na obřad.
S Chi a Julim jsme se stavěly za otcem a mamkou. Oba byli přichystáni na obřad, který se měl konat za hodinu.
„Páni, vám to sluší. A od teď mi říkejte mami, prosím.“ řekla nám matka. Obě jsme se nejistě usmály.
„Dobře.“ souhlasila Chi. Já jsem jenom přikývla na souhlas.
„Opravdu vám to sluší.“ řekl náš otec.
„Ale mám je poprvé a naposledy.“ pronesla jsem spíš k otci.
„To je mi jasné.“ zasmál se otec i matka s Chi se usmály. Po chvíli jsme se rozloučily a šly jsme se podívat do místnosti, kde se obřad měl konat.
Byla to krásná místnost. Všimly jsme si jednoho chlapa jak byl u oltáře. Po chvíli se otočil a podíval se na nás.
„Co tu děláte? To je soukromý obřad. Sem můžou jenom rodinní příslušníci.“ ozval se muž a vyhnal nás ven z obřadové místnosti. Tam čekali ostatní bratři.
„To je Natsume, teď nás znáte všechny.“ promluvil Tsubaki.
„V-vy j-jste..“ dostával ze sebe Natsume.
„Jsou to naše sestřičky Ema a Jane.“ dořekl za Natsumeho Azusa. Po seznámení se konal obřad. Byl moc nádherný. Po obřadu se konalo focení. Byla jsem ráda, že vedle mě je Chi, Juli namém rameni a Law. Po focení se nakrájel dort a oslava započala. Law se snažil být v mé blískosti. Ale o to se snažil i Kaname. Naštěstí Juli byl u mě a Kanameho se snažil odradit. Subaru si pozval Chi stranou do altánku. Všimla jsem si těch i Law si toho všiml.
„Teď se Subaru bude Chi omlouvat za to, co řekl o nás.“ vysvětlila jsem Lawovi.
„Neměla by si tam být i ty? Urazil i tebe.“ byl překvapený Law.
„Mně to nevadí. A ani mě neurazil.“ vysvětlila jsem Lawovi. „A svým způsobem se pokouší Chi vyznat lásku.“ řekla jsem, na co jsem si ještě vzpomněla. Pak jsme se šli bavit. Natsume se u mě a Chi zastavil a dal nám vizitky, že kdybychom něco potřebovaly, máme se mu ozvat. Bydlel sám.
„Ty pracuješ pro tu společnost co vydává videohry?“ podivila se Chi.
„Ano, proč?“ nepochopil to Natsume.
„Ráda ty hry hraju.“ přiznala Chi.
„Je přímo magor do těch her. Závislák.“ přidala jsem se.
„Vážně?“ podivil se Natsume. Chi jenom přikývla na souhlas. „Dám ti na zkoušku videohry, které teprve půjdou do oběhu, pokud budeš mít zájem.“ nabidl Chi.
„Vážně?“ řekla překvapená Chi.
„Vážně.“ přikývl Natsume.
„Děkuji.“ poděkovala Chi.
„Není zač.“ usmál se Natsume. Pak jsme šli všichni slavit svatbu našich rodičů.