Wolf and Eagle - sedmnáctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Dobře, už asi nebudu nic slibovat, protože to asi ani tak nedodržím. Ale mám tady další díl, který si snad užijete. Nad dílem jsem hodně přemýšlela a jelikož si kluci potřebuji odpočinout, tak jsem se nyní zaměřila na tohle. :) ;)
Hledáme domov
Zen:
Co bylo nejhorší na odletu? Samozřejmě, že rozloučení s Risem. Nelíbilo se mi to, ale nemůžeme nechat trpět celou vesnici kvůli jednomu orlovi. Co by se stalo, kdyby vlci našli naši vesnici a napadli nás? Ale… snad se mu skutečně nic nestane. Kéž bychom pro něj brzy mohli zase přiletět. Ale možná to pro něj bude i lepší. Ani netušíme, jak daleko může orlí vesnice být. A i kdybychom jí našli, nemáme jistotu, že již není obsazené lidmi nebo někým jiným. Už strašně dlouho jsem tam nebyl. Snad - snad to není tak daleko.
Brzy jsme opustili povědomé okolí a letěli do neznámá. Na noc jsme přistáli nedaleko nějakého jezera, u kterého jsme se mohli ochladit, napít a odpočinout. Někdo z kluků pochytal i několik ryb, tak se mohli starší i děti najíst. My ostatní jsme to museli přetrpět. Stejně jsem měl tak sevřené hrdlo strachem o Risa, že bych do sebe nic nedostal.
Risa jsem vždy brával jako svého syna. Vyrůstal se Sumim a s Yumi a byli si hodně blízcí. Kolikrát jsem slyšel Sumiho mluvit o tom, že je Ris jeho bratrem. Liliana mě poprosila, abych se o jejího syna postaral a já jí chtěl prosbu splnit. Navíc, když umřel i jeho otec, nemohl jsem se na něj jen tak vykašlat. Dokonce bych ho nechal žít s námi, kdyby to vysloveně neodmítl.
A teď... Je mi ze mě skutečně zle. Kvůli sobeckosti jsem ho tam nechal. Přál jsem si zachránit sebe a svého syna a snad ještě aspoň naposledy potkat svou rodinu, že jsem nemyslel na něj. Kdybych nebyl tak sobecký, nenechal bych ho tam samotného.
Druhý den jsme se zase vydali na cestu, abychom našli nový domov co nejdříve.
Sumi:
Zaútočil na mě smutek v celé své síle. Opouštěl jsem svůj domov, vzpomínky na dětství, zážitky s přáteli a i svého nepokrevního bratra. Chlapce, kterého jsem měl ochraňovat. Slíbil jsem si to a teď ho opouštím? Neudělal jsem snad chybu? Proč opouštím svůj domov? Neslíbil snad Tenchi, že se ho nevzdáme? Proč vyrážíme na tak nejistou cestu? Najdeme vůbec nový domov? Budeme ještě všichni živý, než tam dorazíme? A co když právě TAM na nás bude čekat zkáza?
Poprvé za celý svůj život jsem si nedokázal užít let. Miluji rychlost, vítr, miluji pohyb křídel, adrenalin protékající mým tělem, ale nyní to pro mne znamenalo pouze to, že opouštím svou přirozenost. Nelíbilo se mi to a právem.
Letěli jsme brzo ráno a k večeru jsme se vždy někde zastavili. Téměř pořád jsme měli to štěstí a přistáli někde u vody. Sem tam se poštěstilo a ulovily jsme ryby. Nechávaly jsme je dětem, starcům nebo ženám. Měl jsem sice celkem velký hlad, ale blažený úsměv Yumi, když dostala opečený kus ryby, ten mně nasytil dostatečně. Několikrát se dokonce přetvařovala, že nemá vůbec hlad, že si jí mám vzít já. Vždy jsem se pobaveně zasmál, protože bručení v břiše jí zrazovalo.
Někteří z nás raději zůstali přes noc v orlích podobách a spali na větvích. Ale ostatní si klidně ustlali tak, jak byli na zemi. Ačkoliv nikdo z nás neměl oblečení, nestyděli jsme se. Byli jsme na to zvyklý a mimo to to nyní jinak nešlo. Možná jen Yumi si neustále přikrývala oči. Ta její nevinnost k ní už patřila a já bych si jí bez ní nedokázal představit.
Brzy to už bude čtvrtý den, co cestujeme...
Tenchi:
Ani mi nepřišlo, že je to už pátý den, co jsme na cestě. Sice jsem za celou tu dobu neměl žádné jídlo, ale v zajetí jsem zažil i horší věci a situace, takže jsem hlad ani neměl. Zima nebyla a tím pádem mi nahota také nevadila. A unaven jsem nebyl. Vždy jsme si na noc odpočinuli a během dne jsme se kolem poledne na chvíli zastavili. Přece jen letělo celé hejno a mezi námi nebyli jen staří a unavení, ale i děti a zesláblí nedostatkem potravin.
Během dne při cestování jsem letěl jako první, nejpředněji všech orlů, jako vůdce, jako někdo, kdo hledá a směřuje. Jen Zen se odvážil ke mně přiblížit, lépe řečeno letěl těsně za mnou. Ze stejného důvodu jako já. Oba jsme netrpělivě hledali TO místo, ačkoliv už dávno nemuselo existovat. A stejně tak se občas přiblížila i Ena a bezpochyby také doufala, že TO místo najdeme. Ale každým dnem naše naděje o něco poklesla.
I přesto, jak se Sumi do všeho hrnul po hlavě a vždy spěchal, tentokrát letěl mezi těmi nejpomalejšími - s Yumi. A ten klučina tvrdí, že jí ve skutečnosti nemiluje? A po takovém gestu by mu měl někdo věřit?
Děti nám sotva stíhali, jak si místy museli hrát. Pro jistotu jsme letěli těsně nad mraky, abychom nepřilákali nechtěnou pozornost. Jen po určitých časových intervalech jsem sletěl níž, abych zjistil, zda se přibližujeme.
,,Take, neměli bychom si na chvíli odpočinout?” Zahučel na mě Zen, ale přes proudící vítr jsem mu málem nerozuměl. Odpovědí mu bylo, když jsem se krouživým pohybem snesl k zemi. On i zbytek hejna se snesl za mnou. Změnil jsem se zpátky do lidské podoby. Trochu se mi sevřelo hrdlo, když jsem viděl hory mnohem blíže, než před pár dny. Snad nervozitou a strachem, že tam nakonec nikdo nebude.
,,Na chvíli si tady odpočineme.” Ženy úlevně vzdychly a zamířily k jezírku, aby se omyly. Děti pobíhaly kolem a hašteřily se a muži se rozběhli po okolí ve snaze najít něco k jídlu. Stejnou rutinu jsem zažíval posledních pár dní.
,,Take,” promluvil zasněně vedle mě Zen.
,,Vím,” přikývl jsem taktéž zasněně. ,,Ta důvěrně známá vůně domova.” Zvedl jsem hlavu k obloze a vdech do nozder čerstvý vzduch.
,,Promluvme si - někde bokem.” Dodal po krátké odmlce. Nebránil jsem se.
Zavedl mě několik desítek kroků od ostatních.
,,Je moudré nechat tam celé hejno samotné?” Podrbal jsem se ve vlasech.
,,Umí se o sebe postarat,” posadil se Zen na jednom pařezu. Bez rozpaků jsem usedl vedle něj.
,,O čem chceš mluvit?”
,,Určitě si kladeš stejné otázky jako já. Co když tam nakonec nikdo nebude? Ale v horším případě, co když bude území pro nás nebezpečné? Co chceš dělat? Kam letět?” Poslouchal jsem a přitom mi zvláštně tlouklo srdce. Ano, byla pravda, že jsem si všechny ty otázky kladl a stále se jimi zabývám. Přemítám o nich a uvažuji. Když tam nikdo nebude, můžeme začít žít zrovna tam. Ale co když bude území zabrané lidmi? Přece jen nás tehdy násilně odvedli jen kus od naší vesnicí. Třeba našli i jí, zabili i zbytek hejna a všechen náš majetek, četně údolí samotného, si zabrali? Co když jim letíme přímo do pasti?
,,Já-” můj hlas přerušil ženský výkřik. Se Zenem jsme si vyměnili vyděšené pohledy a jako na povel se zvedli ze země a rozběhli se na naše prozatímní tábořiště. Vlhká lesní tráva se podvolovala mým chodidlům. Pouze klacíky a případné kameny se nechtěly dát tak snadno a zabodávali se do pokožky. Ale bolest jsem nyní necítil. Ačkoliv jsem běžel, co nejrychleji jsem dovedl, Zen měl o tři metry náskok. Snad proto, že on má zdravou nohu?
Už jsme skoro byli na místě, už jsem zahlédl i první orli, když jsem byl hrubě natlačen na kmen stromu. Na holou kůži se mi odtlačovala nepravidelná kůra, dech se mi zadrhával v hrdle a někdo mě silně držel pod krkem.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Zen zastavil. Jen se otočil a už po něm někdo další skočil, aby ho následně přilehl k zemi. Že by se nakonec naše zlé můry a špatné pocity staly skutečností?
Zen:
Ležel jsem na zemi břichem dole a někdo mi držel ruce za zády, abych se nemohl hýbat. Kolenem mi tlačil do páteře, klečel na mě celou svou váhou a jeho dech, na rozdíl od mého, nepoplašený mi dopadal na zátylek. Místy tráva jemně hlídala mou pokožku, aby se nezranila, ale občasné klacky a šišky se tlačily na některé části těla a zaručeně zanechaly modřiny. Nedokázal jsem se vysmýknout, držel mi zápěstí moc silně.
Z “tábora” jsem zaslechl povyk. Několik vyděšených hlasů volajíc naše jména. Zvedl jsem hlavu a pohlédl k nim. Děti v náručích maminek se k nim vyděšeně tiskly, ženy se schovávajíc za své muže a muži statečně s napnutou hrudí proti cizincům. Ti jediní oblečení a ozbrojení obkličovali větší skupinku tvořenou naším hejnem a zastrašujíc je zbraněmi.
Postupně mě přemáhal strach. O hejno, o přátelé, o můj život, o Risa, že se k němu už nebude mít kdo vrátit a především o Sumiho. Jen slabě jsem se třásl tím strachem, než jsem konečně zahlédl světlou hlavu svého syna a jeho výraz v obličeji. Připomněl mi tím ty dny, kdy jsme se na sebe tlačili v kleci, prali se o kousek jídla a jediný důvod k životu mi dal on a jeho matka. Abych je ochránil. Teď to všechno přece nesmím vzdát! Teď už ne!
,,Kdo jste a co tady chcete?!” Ve výhledu na hejno mi zabránily vysoké hnědé boty. Ten někdo si ke mně následně klekl, hrubě chytil za vlasy a já byl přinucen zvednout hlavu. Co jsem uviděl? Mladého kluka s kratšími vlasy. Světlá blond přecházela z konečků ke kořínkům do tmavě černé. A jeho oči, takové jsem ještě nikdy neviděl. Zkraje ta nejtmavší hnědá, kterou si dokážete představit a přecházela do zářivě žluté barvy. Rozseknutý dolní ret, podle světlé krve ne moc dlouho. Silnější hnědé obočí. Jednou rukou stále držel v hrubém tisku mé vlasy a v druhé dýku. Ostře vypadající dýku.
,,Ten,” zachroptěl jsem. ,,Za mnou je vůdce. Ptejte se jeho.” Přenechal jsem všechno na Tenchim. Jakožto vůdce se už mockrát osvědčil. Určitě na něco přijde. Ale kdo to je? Nevypadá jako člověk, ale orlem nejde cítit. A vzhledem se ani tomu orlu příliš nepodobá. Upřímně jsem z něj necítil nic. Jako by přede mnou ani nikdo neklečel. Jak? Nejsme sice vlci, ale naše nosy nás ještě nezklamaly. Nejsou tak silné, ale dokážeme rozeznat rasu od rasy. Proč tedy nyní nic?
,,Já se ptám tebe,” zavrčel mi do obličeje.
,,A já ti říkám, že nejsem vůdce. Nemám právo za něj mluvit.” Zavrčel jsem stejným tónem. Chvíli jsme si vyměňovali nenávistné pohledy, než to přerušil zvednutím hlavy. Má nenávist byla jen maska pro strach. Už dávno jsem se rozhodl neukazovat nikde nikomu sebemíň vyděšený výraz. Strach totiž dokáže nepřítel snadno použít proti tobě.
Ten - člověk - pustil moje vlasy, něco řekl tomu nade mnou a zvedl se. Ztratil se někde za mnou a já na něj už neviděl.
Tenchi:
Po celou dobu jsem se díval na tvář toho, co mě držel za hrdlo. Černé krátké vlasy a hnědé oči. Nevýrazný obličej. Ale výška, snad stejně vysoký jako Zen, odhadem 180 cm. Musel jsem zaklánět hlavu, abych se mohl střetnou s jeho pohledem.
Kdysi jsem se tolik bál s někým navázat oční kontakt. Vždy jsem se tomu vyhýbal. Raději jsem hleděl na své ruce, k zemi nebo prostě strčil ofinu do obličeje, abych neměl důvod dívat se do očí. Snad protože jsem jako jediný orel vlastnil zelené oči a málo kdo na ně udiveně nehleděl. A mě to prostě bylo nepříjemné. Jen v rodině jsem se nebál. Moje starší sestra mi vždy ty vlasy zahrnula za ucho, pohladila po tváři a hluboce se mi podívala do těch očí. Byli jsme si tak blízcí. Doufal jsem, že i s El to bude stejné, ale...
Ale v momentě, kdy umřela, už jsem se neostýchal někomu pohlédnout do očí. Některé to vyděsilo a raději kontakt okamžitě přetrhli. Začal jsem se všemu dívat rovnou do obličeje. Žádné vyhýbání. Tak mě nemůže nic obelhat.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se ke mně blíží nějaký muž. Předtím mluvil se Zenem. Naopak od toho, co mě držel, on nevypadal tak obyčejně. Ty vlasy si vzaly můj pohled nejdříve. Došel k nám a bez uhýbání pohlédl do těch dvou zelených příšer. Já mu pohled opětoval. Udivilo mě, že není ani o tolik vyšší. Spíš bych odhadoval, že máme stejnou výšku.
,,Prý jsi šéf bandy.” Mladý hlas, silný a zvučný.
,,Jsem.” Zachroptěl jsem, jak pevně jsem byl držen za krk.
,,Co jste zač?” Jeho pohled ani tón hlasu se vůbec nezměnil.
,,Co vy?” Necítil jsem z něj naprosto nic. Nemohl jsem ani hádat, s kým jsem se to setkal. Ale jeho zvláštní vzhled mi nic neříkal. Na orla nevypadal. Co když je člověk a minulost se bude opakovat? Rozhodně mu nic neřeknu, dokud on neodkryje barvu.
,,Neuvědomuješ si, v jaké se nacházíš pozici? Nemáš nárok se na cokoliv ptát.” Stáhl silné obočí ještě níž a vytvořil tím naštvanou grimasu.
,,To je mi jedno. Neodpovím, dokud neodpovíš ty.” V jeho pozici bych něco takového považoval za drzé a na místě bych toho někoho zabil. Ale mě je to vlastně jedno. Když budu žít, zjistím, že nakonec náš domov byl zničen nebo zabrán cizí rasou a když umřu, hejno se zachrání. Uzavřel jsem menší dohodu s hejnem. Kdyby se cokoliv stalo, přemění se a odletí pryč. Zen by se stal novým alfou a pokračoval by v hledání nového domova.
,,Dobře.” Pokrčil rameny a otočil se. Čekal jsem, že to se mnou konečně ukončí, ale zmýlil jsem se. Místo toho tlak na krku povolil a prudký ostrý vzduch nahrnutý do mých plic mi zaštípal v krku. Překvapeně jsem se chytil za kůži, kde jsem stále cítil velké teplé dlaně. ,,Půjdeš s námi. Ten tvůj kamarád taky,” hodil po mě ten muž nějaké věci. Stejně překvapeně jsem se podíval na věci v mých rukou. Košile a kalhoty?
,,Být tebou, tak neodporuji. Můžeme tvé hejno kdykoliv zabít. Raději poslechni všechny příkazy a nikomu se nic nestane. Obleč si to.” Poprvé promluvil ten muž, co mě ještě před chvíli držel za hrdlo. Jeho hlas nebyl překvapivě hlasitý ani nijak silný. Naopak tichý spíše šeptavý.
Bez odpovědi jsem si oblékl kalhoty a natáhl košili, kterou jsem zapnul pouze na dva knoflíky, druhý a čtvrtý. Stejně tak i Zen už stál na nohou a navlékal se do kalhot.
,,Pojďte,” rozkázal muž a zamířil někam do lesa. Bezděčně jsem se ještě jednou podíval na vyděšené tváře hejna. Nebojte, vrátíme se. Dostaneme se odsud. Slíbil jsem jim v duchu a doufal, že se jim skutečně nic nestane. Rozešel jsem se za tím mužem, vedle mě Zen, který si ještě dopínal košili, vždy byl strašně precizní, a za námi onen muž, s nevýraznou tváři a tichým hlasem.
Yumi:
Celé nás to úplně ochromilo. V jedné chvíli se namáčíte ve vodě a mluvíte s nejlepší kámošem a v druhé jste najednou obklíčení cizími lidmi. Otec stál přede mnou a mámou a stejně tak Sumi. Hodně jsem se třásla strachem. Přece jen byli ozbrojeni a nebáli se to dát najevo.
Ještě víc mě popadla úzkost za srdce, když jsem uviděla Zena přitisknutého k zemi. Ležel na něm jeden z těch cizinců a zabraňoval mu v jakémkoli pohybu. Bála jsem se o něj, jako se bojí žena o svého muže, milenka o milence. Bála jsem se samozřejmě i o ostatní a i o sebe, ale v Zenově případě jsem měla pocit, jako by se mi chtělo roztrhat srdce. Zhoršilo se to v momentě, kdy dva cizinci odvedli nejen jeho ale i Tenchiho.
,,Neboj, oni to vyřeší. Ještě nikdy nezklamali.” Zašeptal mi Sumi a dodal mi trochu odvahy. Pocítila jsem i slabé pohlazení po srdci, jako by mi stejnou odvahu dodával Zen. Slabě jsem se usmála, jako že rozumím a dál se dívala za mizející čtveřicí.
Sumi:
Tati, dokážeš to. Dodával jsem si těmi slovy odvahy. Seděl jsem v trávě vedle Yumi, už oblečený. Cizinci nám rozdali nějaké oblečení, bůhví kde to všechno vzali, ženám nějaké obyčejné šaty a mužům košile a kalhoty. Nebylo to nic extra, ale hlavní části těla dokázali zakrýt.
Stále nás obklopovalo několik ozbrojených mužů, ale nevypadalo to, že by se nám rozhodli něco udělat. Už před hodnou chvíli jsem pochopil, že nyní se čeká na Tenchiho a tátu. Teď závisí naše životy na nich.
,,Sumi,” šťouchla mi Yumi do paže.
,,Hm?”
,,Myslíš, že to bude v pořádku?” Podíval jsem se na ní a střetl se s dvěma hnědýma očima. Viditelně se v nich odrážel strach, trochu se třásla a její rty se mírně chvěly.
,,Určitě. Tenchi vždycky byl dobrý vůdce a nenechal by nás v průšvihu. A otec už sotva,” pohladil jsem jí po vlasech, jako když byla malá a bála se bouřek. Tím jsem jí vždy utěšil.
Tati, Tenchi, už tolik jste toho překonali. Ani tohle vás nedostane.
Zen:
Muž před námi zpomalil v momentě, kdy si všiml kulhavé chůze Tenchiho. Bylo to trochu divné, že po tom co se před pár minutami odehrálo, na nás najednou bere ohledy. Tenchi neměl nikdy rád, jak se mu všichni snaží nějak pomoct jen proto, že prostě nechodí tak dobře jako každý jiný. Nedivil jsem se mu, ale musel se s tím smířit.
Cizinec nás vedl po nějaké lesní cestě, která mi byla důvěrně známá, ačkoliv úplně cizí. Nepoznával jsem onu krajinu, jen místy jsem poznal některý strom či keř. Nos poznával a rozpomínal se na vůni okolí, listy se dotýkaly mé pokožky, jako by jí hladily a popoháněly jí, aby si konečně vzpomněla.
Ale - nebylo to stejné. Nepřipomínalo mi to domov z dětství. Vše bylo - zarostlé, větší, nové…
Cesta ani netrvala příliš dlouho, když jsme došli k nějakým skálám. Pak jsem pochopil, že stojíme před těmi horami, na které jsme se dívali z dálky. Dál jsme šli podél nich několik set kroků, než jsme se zastavili před dřevěných ohrazením a obří obdélníkovou dírou v něm, která asi přestavovala bránu.
,,Zavedu vás za naším alfou.” Řekl muž před námi a rozešel se vstříc tomu městu, které se za ohrazením nacházelo. Skoro jsem nedokázal dýchat, jak se mi tajil dech. Domy, styl staveb i materiál na mě křičel z minulosti. Vybavil jsem si tři malý kloučky, kteří se probíhají mezi těmi domy. Že bychom skutečně našli to, co jsme hledali?
Ale i tady jsem několik domů nepoznal. Vlastně víc toho jsem nepoznal. Třeba to ohrazení. Za mého dětství tam žádné nebylo a tehdy bylo víc stromů v této části města. Určitě se i hodně rozrostlo od minula.
Místy jsem zahlédl i některé lidi. Ženy starající se o květiny na zahrádkách, hrající si děti, pracující muže a kolem chodící starce.
Nyní ale měla být zodpovězená otázka, které jsem se nejvíce bál. Kdo nad městem v dnešních dnech vládne? Lidé, vlci, kočky nebo orli? Nebo snad nějaká neznámá rasa?
,,Jdeme,” pobídl nás muž, který po celou dobu chodil v naších krocích. Přidal jsem do kroku, který zpomalil v momentě, kdy jsme vešli.
Tenchi:
Moje tělo i mysl poznávaly město i okolí. Povědomé pachy, vůně, zeleň i stavby domů. Slabě jsem se chvěl, jak jsem ucítil něco zvláštního uvnitř mě. Něco jako malou radost, nebo předčasné potěšení. Nikdy jsem ani netroufal snít, že se někdy vrátíme, ale jsme tady. Jsme tu!
Viděl jsem na Zenovi, že to cítí stejně. I on to tady poznal. Ale stále zbývalo několik otázek. Například to, zda tady vůbec ještě žijí orli. Ale moc jsem tomu nevěřil. Nikde jsem necítil orlí pach. Odnikud a od nikoho. V orlí vesnici by přeci mělo být něco cítit.
Muž před námi nás vedl k jednomu domu jen asi deset metrů od brány. Místy na nás někdo z lidí pohlédl, ale toho jsem si nevšímal. Zastavili jsme před dveřmi. Jednoduchý styl stavby, přesto vypadajíc dobře. Nepříliš velký, spíše průměrný. Úplně jiný než ten, ve kterém jsem strávil posledních několik let.
,,Počkejte tady.” Přísně na nás pohlédl muž a zmizel v domě. My zůstali s tím druhým mužem. Pohlédl jsem na Zena a poprvé za celou dobu jsem se setkal s jeho pohledem. V jeho očích se odráželo to stejné, co se odehrávalo uvnitř mě.
Nervozitou a úzkostí se mi svíralo hrdlo, bezdůvodně se mi tajil dech, samovolně se mi chvěly prsty na rukou. V hlavě jsem si uštědřoval všechny myšlenky. Přes všechnu snahu jsem se nedokázal uvolnit.
Náhle se ty dveře otevřely a muž nás pobídl dál. V ten moment jsem málem vypustil ducha.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
