Sen reality II. - 2. kap.
Informace:
Subaru slaví narozeniny. Jane a Chi připraví dort pro Subara a ve městě mu ještě koupí dárek. Juli zjišťuje, že Jane chodí s Lawem a moc nadšen z toho není. Při oslavě je Subaru vyhecován a řekne co si myslí o Jane a Chi. A i když je opilý, tak to nemyslí vážně. Jenom skrývá své pravé city.
2. Narozeniny
Byly jsme s Chi a Julim už nějakou tu dobu ve vile. Ještě jsme neměli tu čest poznat Natsumeho, Fuutu a Hikara.
Jednou takhle jsem vstala s Chi a Juli a šli jsme na snídani. Byla sobota, tak se do školy nemuselo. V kuchyni na nás čekalo překvapení. Byla tam žena. Byla moc krásná. Já hned poznala, že se jedná o Hikara, ale stejně jako Chi jsem dělala, že nevím o koho jde.
„Rád vám poznávám dívky.“ promluvila žena hlubokým hlasem. To nás všechny tři překvapilo. „Asi nevíte, kdo jsem. Jsem Hikaru.“ představila se nám žena.
„Nevěděly jsme, že se převlékáš za ženu.“ řekla jsem a doufala jsem, že jsem tím Hikara neurazila. Juli prskal o sto šest.
„Teď už to víte.“ usmál se Hikaru. Takže to nakonec bylo v pohodě. Neurazil se. Ulevilo se mi.
„Já jsem Ema a to je Jane a Juli.“ představila Chi sebe, mě a Juliho.
„Těší mě, rád vás poznávám.“ usmál se na nás Hikaru a podal si s námi ruku. Vzpomněla jsem si, co je za významný den. Subaru slavil narozeniny.
„Děje se něco významného?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ano, Subaru slaví narozeniny.“ odpověděl nám Ukyo. Nebo spíš odpověděl na mou otázku, ale svým způsoběm odpověděl i Chi.
„Smíme s něčím pomoci?“ zeptala se Chi.
„Pokud by vám nevadilo, mohly by jste udělat dort.“ zamyslel se Ukyo. S Chi jsme přikývly, že pomůžeme. Chi vzala ode mne Juliho a zamkla ho v pokoji. Juli moc nadšený nebyl. Ale nezbývalo mu nic jiného, než zůstat v pokoji.
Šly jsme do města. Jely jsme metrem do středu města. Když jsme byly v půli cesty, otočila jsem se na Chi.
„Chi, proč si nechala doma Juliho?“ zeptala jsem se, se zájmem Chi.
„Nechci, aby nás rušil při nákupu. Necháme ho zavřeného, i když budeme zpátky. Znáš ho, jak rád ochutnává.“ vysvětlila mi Chi. Já jsem jenom přikývla na souhlas. „Chci se tě zeptat, jak to hodláš udělat, když je Law teď naším bratrem?“ zeptala se mě a vyrazila mi tím dech.
„J-jak to myslíš?“ dostala jsem ze sebe.
„Tak vím, že se ti líbí, svěřila ses mi jednou, ale co hodláš udělat teď, když to bude náš bratr?“ vysvětlila mi to Chi. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou ne. Nevěděla jsem, co mám na to říct.
„Nevím, abych jsem pravdu řekla.“ přiznala jsem. „Je to těžké rozhodnutí. Byl to šok, když jsem zjistila, že bude můj bratr.“ dodala jsem.
„Ať se rozhodneš jakkoliv, podpořím tě.“ usmála se na mě Chi.
„I kdybych jsem se rozhodla, že s ním chci chodit?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ano, i tak.“ přikývla Chi. Hodně mě tím překvapila.
„Víš, že by to byl incest?“ zeptala jsem se Chi, jestli si to uvědomuje.
„Tak zcela ne. Nejsme pokrevně příbuzní. Ani papírově ne. Jenom taťka a jejich mamka se budou brát.“ nějak se mi to snažila Chci vysvětlit.
„Chápu. Ještě nevím, jak to budu řešit.“ řekla jsem a usmála jsem se na Chi. Škoda, že tu není Juli, ten by nám dal, že se bavíme o těch zvířatech.“ řekla jsem a u slova zvířat jsem udělala uvozorkvy. Chi se zasmála a já ji napodobila.
Vystoupily jsme na zastávce a šly do středu města. Musely jsme koupit ingredience do dortu. Jako bylo máslo, mouka, poleva, šlehačka atd...Sice něco doma bylo, ale na dort jsme chtěli čerstvé suroviny. Šly jsme okolo obchodů, když jsem v tom dostala nápad. Nebyla jsem si jistá, jestli to není blbý nápad, ale přesto jsem se Chi zeptala.
„Hele Chi, co kdybychom Subarovi koupily dárek?“ zeptala jsem se Chi.
„Ale peníze jsme dostaly na suroviny.“ začala protestovat Chi. „Ale bylo by to pěkné.“ dodala hned, že s tím nápadem souhlasí.
„Něco mám našetřené.“ řekla jsem, když jsem doma zjistila, že tam mám nějaké peníze.
„Tak dobře.“ usmála se Chi. Šly jsme teda nejdřív koupit nějaký ten dárek.
Vlezly jsme do jednoho obchodu, kde jsme se rozhlížely a každá se šla podívat po nějakém tom dárku. Já jsem byla u klíčenek. Koukala jsem na klíčenky a jedna mě i docela zaujala. Nebo spíš dokonce dvě klíčenky. Jedna pro Subara a to ta, že tam byl člověk s basketbalovým míčem a v dresu školy, do které Subaru chodí, ale ta postava byla podobná Akashimu z anime Kuroko no Basket. A ten druhý bych koupila i pro svou one-chan ze Slovenska, a pak tu byla klíčenka ve tvavru katany, pro Lawa, ale problém byl v tom, že jsem neměla tolik peněz. Měla jsem tak akorát jenom na jednu klíčenku.
„Já nic nenašla.“ řekla mi Chi, když si prohlédla celý obchoďák. „Jak si na tom ty?“ zeptala se mě.
„Něco jo, ale snad to není blbé.“ řekla jsem a ukázala jsem Chi, co jsem vybrala. Chi si přívěšek vzala do ruky a podívala se na něho.
„To není špatné.“ souhlasila s úsměvem Chi.
„Vážně?“ zeptala jsem se Chi maličko překvapeně.
„Věř si trošku. Vždy si byla taková nerozhodná.“ šťouchla do mě Chi. Usmála jsem se na ni a šla zaplatit za přívěšek. Paní prodavačka byla ochtotna nám přívěšek zabalit do dárkové krabičky. Takže s Chi jsme ho už nemusely balit. Poté jsme vyrazily na nákup surovin na dort pro Subara.
Ty jsme všechny sehnaly na trhu, který byl blízko města. Ale přesto pro pár věcí jsme musely do obchoďáku. Šla Chi, já čekala venku s jednou plnou taškou. Chi se po chvíli vrátila a vyrazily jsme na metro.
Cestou jsme si povídaly o oslavě. Nikdy jsme takovou velkou oslavu neměly.Většinou jsme narozeniny slavily s otcem, nebo sami my dvě. Záleželo, kde zrovna otec byl. Otec je totiž velice známý cestovatel po světě.
„Proč tolik tašek?“ uslyšely jsme hlas. S Chi jsme se otočily, ale nikde nikdo nebyl. Vzpomněla jsem si, že je to Subaru, který šel na trénink basketu a zahlédl nás. Ale jak promluvil, tak se hned schoval.
„Taky si to slyšela?“ zeptala se mě Chi.
„Jo, ale asi se nám to jenom zdálo. Nikdo tu není.“ řekla jsem a usmála jsem se. Chi se taky usmála a vyrazily jsme zase na cestu.
Asi po třech hodinách jsme dorazily domů. Chlapi na nás už čekali.
„Kde jste takovou dobu? Už jsme chtěli jít vás hledat.“ řekl Kaname a přitom sledoval mě. Já uhnula pohledem na Lawa.
„Omlouváme se, ale ještě jsme Subarovi koupily dárek.“ omluvila se za nás obě Chi.
„A co jste mu koupily?“ zeptal se zvědavě Wataru.
„Nebuď drzý, Wataru.“ napomenul malého brášku Masaomi.
„Omlouvám se.“ hned se Wataru omluvil.
„To je překvapení.“ řekla jsem tajemně nejen Watarovi. „A teď nás nechte jít pracovat na dortu.“ dodala jsem a všechny chlapi odehnala z kuchyně pryč. Kuchyně teď patřila mně a Chi.
Obě jsme pracovaly v tichosti. Každá měla svou práci. Jedna dělala korpus a druhá polevu. Já byla ta, co dělala polevu. A Chi tedy dělala korpus. Udělaly jsme dvoupatrový dort.
„Tadá, tak co říkáte?“ zeptala jsem se chlapů, když s Chi jsme jim ukazovaly hotový dort.
„Úžasné, hned bych jsem si dal.“ řekl mlsně Wataru. Na dortu byly svíčky a nápis Happy Birthday Subaru. Dort jsme schovaly do lednice a šly jsme se převléci.
Jen co Chi otevřela dveře, tak vyběhl Juli. Nejdřív Chi na rameno a pak na moje rameno. Cítila jsem, jak mi dal pusu na tvář. Zase.
„Bál jsem se o vás.“ řekl Juli starostlivě. „Proč jste mě nevzaly sebou?“ vyčítal nám.
„Jenom by si překážel.“ vysvětlila Chi Julimu.
„A při pečení dortu, by si nám snědl ingredience a nákup by byl zbytečný.“ dodala jsem.
„Pche, já bych nic nesnědl.“ ohradil se Juli.
„Známe tě Juli.“ zasmála se Chi. A já se k Chi přidala. „Teď se půjdeme převléct.“ dodala a šla do svého pokoje. A já šla do svého.
Bylo to divné se převléknout před veverkou Juli, ale Juli se nedíval. Byl otočen zády. Byla jsem za to ráda. Když jsem se převlékala, někdo u mě zazvonil. Myslela jsem si, že je to Chi, ale byl to Law.
„Smím dál?“ zeptal se Law a vešel dovnitř. Poté za sebou zavřel dveře. Juli byl hned na mém rameni a syčel na Lawa. Jen já Julimu rozuměla, jak říkal, že se má ode mne držet co nejdál. Čapla jsem Juliho za mašličku a držela jsem ho v ruce hlavou dolů. Aby mě mohl v klidu Law políbit. A taky to udělal a já políbila Lawa.
„C-co to děláš?“ divil se překvapený Juli. Já jsem Juliho ignorovala.
„Promiň Juli, ale musíme si promluvit.“ řekla jsem Julimu a vyhodila ho na chodbu. Pak jsem se vrátila k Lawovi a zavřela jsem dveře.
„Bál jsem se o tebe.“ řekl Law potichu.
„Zdržely jsme se výběrem dárkem pro Subara. Promiň.“ omluvila jsem se Lawovi.
„V pohodě, hlavní je, že jsi v pořádku.“ usmál se na mě Law a objal mě. I já Lawa objala. Chtěla jsem se s Lawem milovat, ale nešlo to. Teď ne. A myslím, že Law na tom byl stejně jako já. Poté jsem mu řekla, co se stane na oslavě.
„Naštěstí bude jenom opilý.“ řekla jsem s úsměvem.
„Ale v opilosti člověk říká pravdu.“ řekl Law jak je to s tou opilostí.
„Vím, ale Subaru bude lhát. Je do Chi zamilovaný.“ usmála jsem se na Lawa. I Law se usmál.
„Sice je mi dvacet sedm, ale tady jsem šestnáctiletý, takže na alkohol mohu zapomenout, co?“ zeptal se Law, i když odpověď znal.
„Jo, ale neboj aspoň nebudeš říkat pravdu. Já na tom budu stejně.“ usmála jsem se. Law mě objal a já jeho. Poté mě Law znovu políbil a odešel. Juli se hned vetřel ke mně do pokoje.
„Janey, co to mělo znamenat?“ obořil se na mě Juli.
„Promiň Juli, mám tě moc ráda, ale Lawa miluju.“ přiznala jsem se Julimu.
„Tak to je ten, o kterém básnila Chi, ale víš, že je to incest?“ nedal se odbýt Juli.
„Není Juli. Nejsme pokrevní sourozenci. Každý má jiného rodiče. Ani papírově nejsme sourozenci. Takže incest to není.“ usmála jsem se na Juliho. „Budu ráda, když mě ochráníš před ostatníma, ale před Lawem nemusíš. Znám ho.“ snažila jsem se to Julimu vysvětlit.
„Dobrá, ale jenom ti ublíží, vyškubu mu vlasy.“ souhlasil nakonec smířlivě Juli, i když bylo znát, že je stále maličko naštvaný. „Nepůjdeme ne? To zvíře se každou chvíli může vrátit domů.“ navrhnul mi. Přikývla jsem s úsměvem na souhlas.
Všichni jsme se sešli dole v obýváku. Subaru stejně musel jít přes obývák, tak jsme tam na něho čekali s dárky i dortem. Subaru asi do čtvrt hodiny dorazil.
„PŘEKVAPENÍ!“ vykřikli jsme všichni najednou. Subaru stál pekvapeně v obýváku. Toto nečekal.
„J-jo díky.“ dostal nakonec ze sebe. Všichni jsme zasedli ke stolu a dali se do jezení dortu.
„Wow, ten je dobrý.“ zajásal Yuusuke.
„Vyborný.“ řekl Wataru. Nakonec každý pochválil náš dort. Cítila jsem, že jsem maličko zrudla. Pak nastal přípitek. My neplnoletí jsme dostali džus a plnoletí šampaňské. Oslavovalo se skoro až do rána. S Chi a Julim jsme šli spát ve stejnou dobu.
Nechala jsem Juliho spát v pokoji, který už spal na oslavě a čekala jsem na Chi. Po chvíli se otevřely dveře.
„Jane, na co čekáš?“ zeptala se mě Chi.
„Byla jsem v koupelně a kam jdeš ty?“ zeptala jsem se Chi.
„Zapomněla jsem mobila v obýváku.“ odpověděla mi Chi.
„Půjdu s tebou.“ řekla jsem a Chi jenom přikývla na souhlas. Obě jsme vyrazily do obýváku.
Zrovna jsme slyšely, jak se Tsubaki ptá Subara, co si o nás myslí. Subaru se ze začátku bránil, ale pak řekl to, co řekl.
„Jsou tu navíc. Nemám tolik soukromí. Nemohu tu chodit ve spodním prádle, jako dřív. Je to přítěž.“ řekl opile Subaru. Obě jsme zůstaly zírat s vytřeštěnými očima. Toto Chi nečekala, ale já jo, ale přesto jsem dělala překvapenou. Tsubaki pak šel nahoru a všiml si nás.
„Asi jste to slyšely, co?“ řekl Tsubaki. Chi jenom přikývla.
„Je opilý, on to tak nemyslel.“ usmál se na nás Tsubaki. „Něco jsi zapomněla.“ řekl a podával Chi telefon.
„D-díky.“ poděkovala Chi. Obě jsme šly do svých pokojů.
S Chi jsem šla na chvíli do jejího pokoje. Chtěla jsem si s Chi promluvit.
„Nic si z toho nedělej. On to tak nemyslí. Jenom se stydí.“ snažila jsem se Chi uklidnit. „Berou nás jako součást rodiny.“ dodala jsem.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se Chi překvapeně. Zarazila jsem se. Málem jsem se podřekla. Ale naštěstí jsem řešení měla.
„Intuice.“ usmála jsem se na Chi. Ta mi úsměv oplatila.
„Šla bych jsem už spát.“ řekla mi Chi poté, co jsme si chvíli povídaly. Přikývla jsem. Chi mě objala a já ji. Poté jsem odešla do svého pokoje.
Před mým pokojem stál Kaname. Zarazila jsem se. Co tu jenom postává? Pomyslela jsem si.
„Chci ti dát dobrou noc, sestřičko.“ řekl Kaname na vysvětlenou, co tam dělá. Jenom jsem přikývla hlavou. Přiblížil se ke mně. Chtěl mě políbit. Ale když si všiml, že mám pevně zavřené oči, tak mi dal jenom pusu na čelo se slovy, „Nikdo mi tě nevezme.“ a po těchto slovech odešel. Law vše viděl i slyšel. Poté co Kaname odešel, mě Law objal a já jeho. Pak jsem se vrátila do svého pokoje, kde jsem se tentokrát opravdu rozbrečela. Naštěstí Juliho jsem neprobudila. Brečela jsem, dokud jsem neusnula.