Sen reality I. - 5. kap.
Informace:
Jane a Teito zjišťují co se děje s Mikagem. Oba tomu chtějí zabránit, ale není jak. Nejde tento děj zvrátit. Mikage je ovládám na dálku Ayanamim. Frau musí Mikageho zabít. Teito a Jane to těžce nesou, ale nejsou sami. Jsou tu pro ně biskupové, v dobrém i zlém.
5. Smrt Mikageho
Proběhl poslední den charity. My tři seděli v zahradě a odpočívali jsme. Různé sladkosti a jídla jsme měli už po krk. Všichni tři jsme byli zticha. Každý si přemášlel o svém.
„Janey, kdybych jsem se chtěl vrátit, vrátila by ses se mnou?“ otočil se na mě Mikage. Tím mi vyrazil dech. A nejen mně, ale i Teitovi.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se Mikageho, jak to myslí.
„Teito se vrátit nemůže, to by ho čekala okamžitá smrt, ale tebe nechá žít. A jednou se budu muset vrátit.“ vysvětlil mi Mikage, jak to měl namysli.
„Víš...Já...Nevím.“ soukala jsem ze sebe. Možná měl pravdu a Ayanami by mi nic neudělal,vždyť jsem jeho sestra, ale o mě tu nešlo. Šlo o Lawa. Toho bych pak neviděla a stali by se z nás nepřátelé. A to bylo to, co jsem nechtěla.
„Miluješ ho, viď?“ náhle se zeptal Mikage. Teito věděl, že dělá křena a chtěl odejít. „Teito, zůstaň.“ požádal Teita. Teito si znovu sedl.
„Nevím, co tím myslíš, Mikage. Miluju jenom tebe.“ zalhala jsem. Věděla jsem koho má Mikage namysli, a že má pravdu.
„Lhaní ti nikdy nešlo.“ usmál se Miakge.
„Mikage má pravdu. Sice nevím o co tu jde, ale lhát neumíš.“ přidal se k Mikagemu Teito.
„Promiňte, ale nechci se o tom bavit.“ řekla jsem paličatě. „Půjdu si na chvíli lehnout. Jsem nějak unavená.“ řekla jsem a pokusila jsem se vstát. Ale zatočila se mi hlava. Nechápala jsem, čím to je. Mikage mě hned zachytil. Měl studené ruce. Tak už to začalo. Pomyslela jsem si.
„Půjdu s tebou. Taky si chci odpočinout.“ řekl Mikage, což jsem z toho nadšená nebyla.
„Já půjdu do knihovny.“ ozval se Teito. Mikage stál na nohou a jednou rukou mě přidržoval a druhou ruku nastavil Teitovi, že mu pomůže na nohy. Teito jeho ruku přijal. Vstal a v tom si to uvědomil. Jeho ruka byla studená.
„M-Mikage?“ dostal ze sebe překvapeně Teito. Stále držel ruku Mikageho.
„Jak dlouho mě chcete držet za tu ruku?“ vyjel po nás dvou Mikage a okamžitě nás pustil. Já se sotva udržela na nohou. Mále jsem spadla na zem. Teito mně naštěstí zachytil. „Promiň Janey, to jsem nechtěl.“ hned se mi omlouval. Podívala jsem se na Teita a pak na Mikageho. „Teito, zab mě, než bude pozdě.“ požádal náhle Teita. Já i Teito jsme vytřeštili oči. Já to čekala, přesto to byl pro mě šok.
„C-cože?“ dostal ze sebe Teito. Já na Mikageho jenom zírala.
„Oba víte, co se, se mnou děje. Tak dělej Teito, zab mě.“ znovu požádal Mikage Teita. „Dřív, než bude pozdě. Nechci ani jednoho z vás zabít.“ dodal navysvětlenou. Mikage měl co dělat, aby bojoval sám se sebou. Nechtěl nám ublížit, ale věděl, že je pouhá loutka Ayanamiho.
„Ayanami.“ pošeptala jsem zlostně. Měla jsem vztek a ještě větší vztek, než jsem měla, když jsem ho viděla v anime. V tom Mikage na Teita zaútočil. Skočila jsem po Teitovi a oba jsme dopadli na zem. Mikage naštěstí minul, nebo spíš jsem stačila včas zareagovat. Oba jsme vstali a začali jsme utíkat pryč.
Oba jsme běželi co nejdál od lidí. Mikage-kor byl nám v patách. Teito mě držel za ruku. Sotva jsem už popadala dech, ale věděla jsem, že je to nutné. Doběhli jsme do místnosti, kde byla různá poschodí. Dveře se za námi zavřely. Zůstala jsem jenom já, Teito a Mikage-kor.
Mezitím Frau i Law pospíchali na mši. Když oba ucítili blížící se nebezpečí. Oba se otočili a vydali se hledat Jane, Teita a Mikageho. Castor i Labrador to vycítili a řekli arcibiskupovi, aby ze mše omluvil Lawa a Fraua.
Teito si stoupl přede mne, aby mě chránil. Přesto jsem tasila svou katanu. Byla jsem odhodlaná a připravena k boji. I když jsem bojovat nesvedla.
„Co se to děje, Mikage“ zeptal se překvapený a šokovaný Teito.
„Není to Mikage, jak jsme ho znali. Je z něho napůl kor. To Ayanami z něho kora udělal.“ řekla jsem a sotva jsem potlačila slzy. U Mikageho-kora se objevilo jedno korové křídlo.
„Je načase vám dát řemínek.“ ozval se hluboký hlas, který Mikagemu nepatřil.
„Ayanami.“ vyhrkli jsme s Teitem najednou.
„Díky Teito, že si mi řekl o království, ale jedno ti řeknu. Král syna neměl.“ zasmál se Ayanami. Poté nás napadl. S Teitem jsme se snažili uhýbat. Jenže mě chytil snadno, protože jsem byla slabý článek. Na krk mi dal obojek, který nešel sundat. Věděla jsem, co to znamená. „A teď ty, Teito Klein.“ řekl hrubým hlasem. Teito se bránil, ale přesto Ayanami, který ovládal tělo Mikageho byl silnější. Sice se Teito dokázal zbavit pout na rukách i nohách, ale ten náramek taky dostal. Poté se vrhl na Teita. Já jsem vstala, když jsem se tak nějak vzpamatovala a s katnou v ruce jsem odrazila útok na Teita. Jenže rána byla dost silná, až mě to odhodilo na druhou stranu.
„JANE!“ křikl Teito. Cítila jsem bolest žeber, která se mi zcela ještě nezahojila. Věděla jsem, že je to se mnou špatné. Pokusila jsem se postavit, ale nešlo mi to. Nohy mě nechtěly poslouchat. Ayanami se jenom smál. „Ty hajzle!“ křikl a vrhl se na Ayanamiho. Vtom se z jeho pravé ruky objevil Mikaihl. Začal Teita chránit a útočit na Ayanamiho.
„Konečně se v tobě probouzí síla, kteou chci vidět, Teito Klein.“ smál se Ayanami. Já se dokázala postavit a chtěla jsem se do boje připojit, ale znovu jsem klesla na zem. Byla jsem slabá a vyčerpaná. Žebra mě bolela a hlava mě začala třeštit. Byla jsem na tom hodně zle. Zmohla jsem se jenom na sledování boje Teita proti Ayanamimu, který byl v těle Mikageho. Boj trval jenom pár minut, protože se poté objevil Frau a Law. Frau zachránil Teitta a Mikaihl se stáhl. Law byl hned u mě.
„Jane, jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě Law.
„Snad jo.“ dostala jsem ze sebe stěží. Pak jsme oba sledovali dění mezi Ayanamim-Mikagem, Teitem a Frauem.
„Fraue, nezabíjej ho. Přesto všechno je to Mikage.“ prosil Teito Fraua. Frau přesto zaútočil. Poznal, že Mikage je jenom pouhá loutka, kterou někdo ovládá. Že to není obyčejný kor, kterého znají. Je to loutka, která tak či tak zemře.
„Teito je mi to líto, ale už to není Mikage jakého si znal.“ promluvil Frau k Teitovi, když byl v těle jednoho ze seven ghostů. Já i Teito jsme věděli, že Law, Frau, Castor a Labrador jsou jedni z jednich legend seven ghostů. Frau zaútočil na Mikageho, nebo spíš na Ayanamiho. Svou kosou zničil jeho křídlo kora, ale než se tak stalo, tak na Teita dopadly kapky slz. Mikage ještě trošku dokázal ovládat své tělo. Když Frau zničil křídlo, tak se Teito rozeběhl Mikageho obejmout.
„Teito, vždy budeš můj nejlepší přítel. Budu vždy s tebou.“ řekl Mikage Teitovi s úsměvem na tváři. Pak jsem si všimla, že se otočil na mě a Lawa. „A ty jí neubliž. A tebe Janey miluju a vždy milovat budu.“ řekl i mně a Lawovi. Po tvářích mi tekly slzy. I Teitovi tekly slzy. Mikage poté úplně zmizel. Zbyl po něm jenom armádní kabát. Frau vzal Teita do náruče a Law zase mě. Odvedli nás pryč, do našeho pokoje.
Cestou jsem jenom brečela a víc se přitiskla k Lawovi. Oba jsme věděli, že Mikage umře, ale že u toho budu i já, to jsme netušili ani jeden z nás.
„Proč zrovna Mikage? Proč on? Komu co udělal?“ ptal se Teito a taky mu tekly slzy.
„Nevím Teito.“ promluvil tiše Frau. Ale já i Law jsme je slyšeli. Došli jsme do našeho pokoje, kde nás uložili do našich postelí.
Chtěla jsem Lawovi říct, aby zůstal, ale nedokázala jsem to. Jenom jsem brečela.
„Podívám se na vaše zranění.“ řekl Law. Nejdřív prohlédl mě. Zjistil, že žebra nejsou zlomená, ale je to jen tak tak. Znovu mi žebra stáhl. Podíval se mi na hlavu. Měla jsem i menší otřes mozku. Teito nebyl vůbec zraněný, kromě duše, stejně jako já. Přesto se na Teita Law podíva. Nechtěl nic zanedbat. Poté s Frauem tiše odešli. Šli vše oznámit arcibiskupovi, Castorovi a Labradorovi.
Já i Teito jsme usnuli, ale nespali jsme klidným spánkem. Oba jsme sebou házeli. Občas jsem cítila, že nás někdo sleduje, nebo aspoň mě, ale bylo to jenom zdání. Nebo ne? Nikdy jsem neotevřela oči. Chtěla jsem vše prospat. Nebo nejlíp, vzbudit se doma ve své posteli, i za tu cenu, že neuvidím Lawa. Protože toto bylo hrozné. Bylo to ještě horší, než když jsem to sledovala na počítači. Zažívala jsem to na vlastní kůži. I ze spánku mi tekly slzy. Ale nebyla jsem jediná. Teito na tom byl stejně. Jednou takhle někdo vyrazil naše dveře.
„Jídlo, vstávejte.“ křikl Frau. Já i Teito jsme se posadili na postelích.. „Sice nevím, jak vám je, ale i když to bolí, tak ta bolest každým dnem bude slábnout. Nebude to tolik bolet, jako teď. Ale musíte oba dva žít dál. Svou smrtí nic nezískáte. A Mikage by si to určitě přál.“ byl milý a vlídný. Já to věděla, že se takhle Frau zachová, ale Teito to nečekal. V tom z pod Mikageho kabátu vylezl růžový dráček.
„Co to je?“ zeptal se překvapený Teito.
„Určitě reinkernace Mikageho. Přál si být stále s vámi. Sice si svůj předešlý život nepamatuje, ale chce vás chránit. A bůh mu to splnil.“ vysvětlil nám Frau. I když mně to vysvětlovat nemusel, přesto jsem dávala pozor. Teito vzal malého dráčka do ruky. Ten mu hned olízl tvář. Přidala jsem se k Teitovi. Dráček mi vylezl na hlavu a rozcuchal mi vlasy.
„Je to Mikage. Vzpomínáš, jak mi rád rozcuchával vlasy?“ řekla jsem Teitovi se slzami v očích. Pousmála jsem se. I Teito se pousmál.
„Jo. Pamatuju.“ přikývl Teito.
„Hned ti sundám ten obojek.“ řekl Frau a Teito se začal bránit. Frau totiž vyndal obrovské nůžky. Jenže obojek se aktivoval a kousl Fraua do prstu.
„Ty vždycky vše děláš bez rozmyšlení.“ řekl Castor. Já jsem věděla, co se stalo. Castor vyndal knihu a začal číst. „Kdo se obojku dotkne a ten ho kousne, sepsal svou krví smlouvu a stává se pánem majitele obojku. Pokud se ti dva neuvidí na dvacet čtyři hodin, tak obojek exploduje.“ přečetl nahlas. Frau a Teito se na sebe tak zvláštně podívali. Musela jsem se při tom pohledu začít smát. Když v tom se Law taky dotkl mého obojku, který se aktivoval a kousl Lawa do prstu.
„Lawe, co jsi to udělal? Vždyť víš, co se tím stalo.“ byla jsem v šoku.
„Vím a jednou to pochopíš, proč jsem to udělal.“ zašeptal mi Law do ucha. Ničemu jsem nerozuměla. Ale ostatním to došlo. Všimli si toho už od začátku. Teda jenom ti tři biskupové. Teitovi to došlo až teď. Pochopil, co tím Mikage myslel, když se v té zahradě ptal, ty ho miluješ? Ale věděl, že na to musím přijít sama. A věřil, že mi to dojde.
„Teď si odpočiňte. Musíte nabrat sílu. Pozítří se bude konat Mikageho pohřeb.“ promluvil Castor.
„A taky se najezte.“ doporučil nám Labrador. Poté se všichni sebrali a odešli. Já se podívala na Teita a ten na mě. Přikývli jsme a oba se pustili do jídla. Už jsme měli hlad. Dráčka, tedy Mikage, jak jsme ho pojmenovali, jsme krmili společně. Po jídle jsme si šli zase lehnout. A aby nám nebylo smutno, lehla jsem si k Teitovi do postele a Mikage-dráček si lehl mezi nás. Tentokrát jsme oba dva usnuli tvrdým ničím rušovaným spánkem.