Sen reality I. - 4. kap.
Informace:
Jane, Teito a Mikage prožívají klidné dny před velkým bojem. Jane ví, co se stane a je tak trošku přecitlivělá. Law i Mikage proti sobě bojují slovně o Jane. Jane je z toho všeho dost zmatená. Ničemu tu nerozumí.
4. Klidné dny před bouří
Uběhlo pár dní, co Mikage dorazil. Od toho dne, co jsem ten večer mluvila s Lawem, jsme od té doby spolu nemluvili. Nebyli jsme ani domluveni. Law se v přítomnosti Mikageho choval odměřeně a vážně. Ani se na jeho rtech úsměv nerýsoval. Nerozuměla jsem tomu. Ale nebyla možnost, jak to zjistit. Law se mi nevyhýbal, to zase ne. Jak jen to šlo, byl tam, kde jsem byla já. A nejen Law, ale i Mikage se změnil. Snažil se být co nejvíc u mě. Držel mě za ruku, nebo kolem ramen. Vadilo mi to, ale nemohla jsem protestovat. Nedokázala jsem Mikagemu ublížit, když jsem znala jeho osud.
Nastal den bazaru, kdy vydělané peníze, šli do sirotčince. Každý biskup, každá sestra měli své stánky se svými výrobky, které prodávali občanům. Law měl stánek se zbraněmi, ale tupé zbraně, aby se nikdo nezranil. Naštěstí mu to bylo povolené od arcibiskupa. Castor prodával své oblečení, které vytvářel pro své loutky. Labrador prodával sladké bonbony a sladkosti z rostlin. A Frau? Tak ten měl podivné jídlo.
„Jen pojďte dál. Ochutnejte. Je to dobré.“ lákal nás Frau. Mně se do toho moc nechtělo, když jsem si vzpomněla, z čeho to vaří.
„Ale není tu maso zakázané?“ divil se Teito.
„Jen ochutnejte.“ pobízel nás znovu Frau. Všichni jsme nakonec ochutnali. Nebylo to zlé, ale představa, z čeho to je, se mi zvedal kufr. V tom přišla sestra a přinesla přísadu k tomu jídlu. Když jsme to všichni viděli, tak jsme zbledli. Mně se začal zvedat kufr ještě víc. Už jsem to viděla tak, že budu zvracet a to přede všemi. Naštěstí jsme rychle zmizeli, ale Teito stačil ještě něco zašeptat.
„Chce nás otrávit.“ řekl Teito a Mikage jenom přikývl hlavou na souhlas. Všichni jsme se vzdálili, jak jen to šlo.
Čestvý vzduch mi dělal dobře.
„Janey, jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě Mikage a objal mě kolem ramen.
„Už jo.“ přikývla jsem na souhlas a usmála jsem se.
„Vrátíme se, ale Fraua se budeme vyhýbat.“ navrhl Teito. Mikage se na mě podíval a jeho oči říkali: „Chceš to tak?“
„Dobrá.“ souhlasila jsem. Mikage mě chytil za ruku a všichni jsme se vrátili k bazaru.
Došli jsme ke stánku Labradora. Chvíli jsme ho sledovali mlčky, jak dětem prodává cukroví.
„Nechcete taky?“ nabídl nám Labrador, když si nás všiml. Zarazila jsem se. „Je to dobré.“ řekl klidným hlasem. Při vzpomínce, jak Frau říkal, že je to dobré a dal nám jeho jídlo, tak jsem zase zbledla. Ale věděla jsem, že Labradorovi se věřit dá.
„Já to ochutnám.“ promluvila jsem po chvíli. Labrador mi podal něco, jako lízátko. Hned jsem si to lízátko dala do pusy. „Ťo je ďobré.“ zašišlala jsem s plnou pusou.
„I já si dám.“ ozval se Mikage. Labrador nejen Mikagemu, ale i Teitovi dal lízátko.
„Vážně dobré.“ žasl Teito. Hned jsme lízátko vycucali a usmívali jsme se.
„To si říkáš přítel? Nechat nejdřív ochutnat dívku a pak si vzít sám, pokud to není otrávené?“ promluvil Law za námi nepříjemně. Všichni jsme se lekli a otočili jsme se.
„Jen klid Lawe, já bych je neotrávil.“ usmíval se Labrador.
„Vím, ale i tak.“ trval na svém Law.
„Do toho ti nic není.“ řekl přísně Mikage, čapl mě za ruku a odváděl mě pryč.
Došli jsme do zahrady. Nechápala jsem, co se tu děje. Podívala jsem se na Mikageho. Chystala jsem se ho zeptat, co se to s ním děje, ale Mikage mě předběhl.
„Co je mezi tebou a ním?“ vyhrkl Mikage stále naštvaný. Došlo mi hned, koho myslí.
„Nic. Opravdu nic. Jsme jenom přátelé.“ přiznala jsem Mikagemu pravdu. Opravdu jsme byli přátelé, ale přiznat se, že ho miluju jsem nechtěla.
„Tak proč si ho objala?“ vyhrkl na mě Mikage. Zůstala jsem na Mikageho překvapeně zírat. „Viděl jsem vás. Všiml jsem si, že nejsi v posteli, tak jsem tě šel hledat. Našel jsem tě v zahradě s ním, jak se objímáte.“ přiznal Mikage. Chtěla jsem mu to nějak vysvětlit, nebo spíš z toho nějak vykroutit, ale Mikage pokračoval. „Nevzdám se tě. Patříš jenom mně.“ řekl tvrdě a objal mě. Už jsem se lekla, že mě políbí, ale naštěstí to neudělal.
„Mikage, nepatřím nikomu. Koho miluju, j-jsi...j-jsi...j-jenom ty.“ dostala jsem ze sebe. Při vzpomínce, jak Mikage dopadne, jsem to musela říct, ale nešlo mi to tak, jak jsem si představovala. Law to zrovna uslyšel. Všiml si mých slz.
„Koukám, že ses vyznal.“ promluvil Law. Odtáhla jsem se od Mikageho a podívala jsem se na Lawa. Z jeho očí čišely jiskry. „Ale já se nevzdám. A i když není majetek, bude má.“ řekl a otočil se a odešel. Já tam stála celá zmatená. Nerozuměla jsem tomu, co řekl Law. O kom to mluvil? Ptala jsem se sama sebe. Ani jsem si nevšimla, že Mikage dal ruce v pěst. Rychle jsem se vzpamatovala a setřela jsem si slzy, aby si jich Mikage nevšiml.
„Vraťme se k Teitovi.“ navrhla jsem Mikagemu.
„Dobrá.“ souhlasil Mikage a chytil mě za ruku a odcházeli jsme ke stánkům.
Když jsme se zase všichni tři sešli, tak jsme se zrovna procházeli. Všimli jsme si malého kluka, který stál stranou. Byl celý smutný. Při jeho pohledu jsem si vzpomněla, kdo to je a co se stane. Když si nás všiml, tak zdrhnul.
„Víte koho mi připomněl?“ promluvil klidný Mikage. Já i Teito jsme se na Mikageho podívali. „Tebe Teito. V době, kdy si začal chodit na akademii.“ zasmál se Mikage. Já se pousmála, protože měl pravdu.
„To není pravda.“ ohradil se Teito. Já se rozesmála a Mikage taky. Poté jsme se šli projít. V tom jsme viděli, jak utíká prodejce chleba za malým klukem. Kluk zakopl a spadl na zem. Mikage si zakutáleného chleba všiml a hned ho vzedl. Já sledovala toho prodavače. Ležel na zemi.
„Frau.“ pošeptala jsem potichu a pousmála jsem se. Poté jsem si všimla Lawa. Věnoval mi další krásný úsměv. I já se na Lawa usmála. Pak jsem cítila, jak mě někdo chytil za ruku. Byl to Mikage. Odcházeli jsme i s Teitem. Takže jsme neslyšeli, co říkal Castor tomu pekaři. Ale já to věděla. Nebo jsem si zhruba vzpomněla, co Castor říkal. Bylo to něco ve stylu, aby tomu chlapci odpustil.
My našli toho kluka. Byl opřen o zeď a vydýchával.
„Opravdu jsem byl takový?“ zeptal se Teito a stál napravé straně od chlapce. Chlapec se lekl a chtěl utéct, ale po levici mu cestu zatarasil Mikage. A zepředu já. Neměl kam utéct.
„Tady máš, ale krást se nemá.“ podával Mikage chlapci chleba. Ten si ho rychle vzal a dal se do jídla.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se chlapce na jeho jméno, i když jsem ho znala.
„Chiyo.“ představil se splnou pusou.
„Já jsem Jane, a toto je Teito a Mikage.“ představila jsem samu sebe a své společníky.
„To se dělá, představit přítele, jako posledního?“ dobíral si mě Mikage.
„Oh, promiň. Zapomněla jsem.“ ušklíbla jsem se na Mikageho.
„Jste jako manželé.“ promluvil Chiyo. Já i Mikage jsme se zarazili. Oba jsme zrudli. Mikage maličko a já dost. Teito se rozesmál. Byla jsem ráda, že se Teito baví, tak jsem se začala smát a i se rozesmál Mikage.
„V podstatě máš pravdu, ale svoji ještě nejsme.“ smál se Mikage. A nikdy svoji nebudeme. Pomyslela jsem si.
„Kde máš rodiče?“ zeptal se Teito Chiya.
„Maminka už nežije a otec šel do světa vydělat peníze.“ přiznal Chiyo smutně. Všichni tři jsme se na sebe podívali.
„To je nám líto.“ promluvil Mikage.
„Nepůjdeme se projít?“ navrhla jsem, abychom nemuseli myslet na ty horší věci. Všichni tři přikývli na souhlas. A tak jsme vraili.
Došli jsme k divadlu, kde sestry hrály divadelní představení pro děti. Zrovna měla jedna sestra být popravena. Chiyo se rozeběhl a snažil se tomu zabránit. Já se začala smát. Teito i Mikage se vrhli na jeviště a snažili se tomu zabránit. Všichni tři jsme prchali pryč.
Doběhli jsme do chodby, kde nikdo nebyl. Vydýchávali jsme se.
„Proč jste mě zastavili? Mohl se někdo zranit.“ zlobil se Chiyo.
„Ty neznáš divadlo?“ divil se Mikage. „Dívej, není opravdový.“ a nůž bodl do Teita.
„Proč zrovna já?“ na oko se zlobil Teito.
„A kdo jiný? Snad nechceš, abych jsem to zkoušel na dítěti, nebo dívce.“ bránil se Mikage.
„A co třeba ty?“ řekl Teito. Chiyo byl celý zmatený. Mezitím, co se ty dva dohadovali, tak jsem Chiyovi vysvětlila, co je to divadlo.
„Divadelní hra je taková, kde jsou lidé a hrají podle určeného textu. Zbraně jsou falešné. Krev je jenom jako. Většinou to bývá červená barva, nebo kečup.“ vysvětlovala jsem Chiyovi.
„Aha...“ přikývl Chiyo, že rozumí.
„Chiyo...“ ozval se mužský hlas. Všichni jsme se za tím hlasem podívali. Byl to muž. Chiyovi se rozzářily oči. Štěstím i překvapením. I já věděla, kdo to je.
„Tati...“ vykřikl Chiyo a rozeběhl se za svým otcem.
„Dívej, kolik peněz jsem vydělal.“ ukázal otec Chiyovi ranec peněz. Pak se obrátil na nás.
„Díky biskopové, že jste se o Chiyu starali.“ poděkoval nám muž. Chytil Chiya za ruku a odváděl ho pryč. Já chtěla tasit svou katanu a vrhnout se na toho muže. Jednalo se totiž o kora. Ale nemohla jsem nic udělat. Protože by se kluci divili co dělám. Ale všimli si, jak se Chiyo po chvíli začal bránit.
„To je kor.“ vyhrkl Teito. „Jděte pro pomoc.“ poručil nám Teito a vrhl se pomoci Chiyovi.
„Zůstanu tu s tebou.“ řekla jsem rozhodným hlasem. Šla jsem Teitovi pomoci. S katanou jsem zacházet neuměla, ale nechtěla jsem zůtat pozadu. Mikage začal běžet pro pomoc. Věděl, že někdo pro tu pomoc musí.
Já i Teito jsme chytili Chiya a běželi s ním do skrýše, ale kor na nás zaútočil. Jeho útok jsem odrazila svou katanou, ale spadla jsem na zem, jak to byla silná rána. Teito ulehl na zem i s Chiyem. V tom z ruky Teita vylezlo oko Mikaihla. Věděla jsem, co to je, ale dělala jsem překvapenou. Toto nebyl Teito. Jeho tělo ovládl Mikaihlel. V tom se objevil Frau i Law. Oba nás zachránili. Mikage přiběhl k nám. Teito byl zase sám sebou. Dokonce byl i při vědomí. Sledovali jsme, jak pravý otec Chiya odchází s Chiyem. Když Frau zbavil otce Chiyi od kora. Mikage mě chytil zase za ruku. Mně tekly slzy. Ale štěstím, že to dobře dopadlo. Ale i smutkem, protože jsem věděla, co se v posledních dnech stane. Hlavně se to týkalo Teita. Postihne smrt jeho nejlepšího přítele. A mého přítele, kterého jsem brala, jako svého bratra a ne svého milostného přítele. Nakonec nastal poslední den charity. A to byl zlom všeho.