Sen reality I. - 3. kap.
Informace:
Jane s Teitem jsou Lawem a Frauem zachráněni. Druhý den, chtějí odejít, ale u brány se setkávají s Mikagem. Law se netváří moc nadšeně, ale když se večer sejde s Jane, je zase normální a usměvavý. Jane je z toho zmatená.
3. Příchod Mikageho
Vešla jsem do pokoje, kde Teito ještě spal. Lehla jsem si do postelea přemýšlela jsem. Myslela jsem na nejkrásnější úsměv pod sluncem. Lawův úsměv. Po chvíli se vedle mě něco pohnulo. Podívala jsemse na levou stranu. Byl to Teito, který se probouzel.
„Už jsi vzhůru?“ zeptal se mě rozespale Teito. V tom jsme zaslechli kostelní zvon. „Měli bychom vyrazit.“ řekl a byl na nohou. Já neměla šanci si odpočinout, ale nevadilo mi to. Postavila jsem se taky na nohy a oba jsme už vycházeli pryč. Tentokrát jsem se bou měla i svou katanu.
Došli jsme ke kostelíčku, kde na nás čekal ten stařičký děda. Byla jsem ostražitá a čekala jsem, kdy se objeví Law s Frauem, Castorem a Labradorem. V tomto ohledu mi Teito nevěřil a neposlouchal mě, když jsem mu říkala, že se mi to nelíbí a sama zaútočit jen tak jsem nedokázala. Sledovala jsem, co se bude dít.
„Jsem rád, že jsi přišel, chlapče.“ promluvil starčec. „Co by sis přál?“ zeptal se Teita.
„Teito, nic neříkej. Nelíbí se mi to.“ snažila jsem se Teita nějak přesvědčit, aby si nic nepřál.
„Chtěl bych vidět svého přítele Mikageho.“ přál si Teito nedbaje na mé varování.
„Toto je tvé přání. Budiš ti splněno.“ ozval se stařický hlas. Tasila jsem katanu. Byla jsem připravena k boji, ale naštěstí včas dorazila záchrana.
„Nikdy nedopusť, aby tě temnota pohltila, Teito Kein.“ ozval se Frauův hlas. Ulevilo se mi, ale tím, že jsem nebyla ostražitá, tak byl u mě rychle ten kor a odhodil mě. Letěla jsem, ale dopadla jsem na něco měkkého. Otevřela jsem oči. Law mě zachytil. Ulevilo se mi. Narovnal mě a pa jsme sledovali boj Fraua proti kor. Frau rychle zneškodnil křídla kora a bylo po koru. Ze starce byl zase starý stařec. Ulevilo se mi. Frau Teita vzal do náruče a odváděl ho pryč. Já šla po svých s Lawem.
Došli jsme do pokoje a Frau odstranil Teitovi značku z hrudi od kor. Bylo mi jasné, nad čím Frau dumá. Jak je možné, že ta značka od kor ho nepohltila do depresivní nálady a taky proč viděl jeho kosu, když pro obyčejného člověka není vidět. I já tu kosu viděla. A to žádnou schopnost nemám, jako ji měl Teito. Zajímalo by mě, čím jsem byla neobyčejná. Teito měl v sobě oko Mikaihla, kdež to já? Já nic Poté oba dva, jak Frau, tak i Law odešli. Teito se posadil na posteli. Já se na Teita podívala.
„Promiň.“ omluvil se mi hned Teito.
„Za co?“ zeptala jsem se a posadila jsem se taky na posteli.
„Že jsem tě neposlouchal a šel si za svým tvrzením a málem mě to stálo život. I tobě hrozilo nebezpečí.“ vysvětlil mi Teito.
„Každý má svou hlavu. Děkovat by si měl Frauovi, ten ti zachránil život.“ usmála jsem se na Teita. „A teď dobrou.“ popřála jsem, lehla jsem si do postele a zavřela jsem oči. Ale nespala jsem. Po chvíli jsem slyšela, jak Teito oddychuje. Usnul. Já usnout nemohla. Chtěla jsem vidět Lawa. Ta touha vidět ho, byla dost silná. Milovala jsem ho. A teď tu byl skoro vedle mě. Ale říct mu to, to jsem se neodvažovala. Na to jsem neměla odvahu. Měla jsem zavřené oči. V tom jsem měla sen, kdy mám pohlavní styk s Lawem v jeho pokoji. Probudila jsem se a Teito už byl vzhůru.
„Co se děje, Jane?“ zeptal se mě Teito, když mě uviděl.
„Ne nic. Jenom sen.“ dostala jsem ze sebe a zatřepala hlavou. Posadila jsem se na posteli. „Kam jdeme?“ zeptala jsem se Teita.
„Jíst, ty nemáš hlad?“ podivil se Teito. Abych pravdu řekla, hlad jsem měla, ale vidět Lawa jsem nechtěla. Hned by se mi vybavil ten sen. Což jsem nechtěla.
„Ale jo, mám.“ přikývla jsem a taky jsem se postavila na nohy. Oba jsme vyrazili na snídani.
U snídaně už seděli všichni čtyři biskupové. Law, Frau, Castor a Labrador. Přivítali nás a uvolnili pro nás místa. Seděla jsem vedle Lawa a Castora. Na všechny jsem se usmála. I na Lawa, i když ten sen se mi při pohledu na Lawa znovu vybavil. Musela jsem zrudnout, nebo aspoň tak jsem se cítila. Všichni jsme se v tichosti nasnídali.
Po jídle jsem se procházela s Teitem okolo brány. Teito měl v plánu odejít a já to věděla. Když u brány mu ulítl květ stříbrné růže. Teito se pro ten květ sehnul. Já zírala před sebe překvapeně. V kápi stál před námi Mikage.
„Teito, Janey.“ zvolal Mikage a objal nás.
„M-Mikage?“ dostala jsem ze sebe spolu s Teitem.
„Tak rád vás vidím.“ řekl Mikage, když nás pustil. Já si hned vzpomněla, jak to skončí. Chtěla jsem tomu zabránit, ale nevěděla jsem jak. Jediný, kdo by mi věřil by byl Law. Ale ostatní by si ťukali na čela, že jsem se zbláznila.
„Kde se tu bereš?“ zeptal se stále překvapený Teito.
„Tomu teda říkám přivítání.“ zasmál se Mikage. „Ayanami mě pustil, když zjistil, že nic nevím.“ řekl vážněji, ale přesto se usmíval. Já jsem věděla, že lže. Že už to není člověk. Ale mlčela jsem. Už teď, při té vzpomínce, se mi chtělo brečet. „Janey, ty brečíš?“ divil se Mikage. Teito se na mě taky podíval. Uvědomila jsem si, že mi doopravdy tečou slzy.
„Ne...Ty pitomče.“ dostala jsem ze sebe a rychle jsem si setřela slzy. V tom mě Mikage objal.
„To bude dobré. Už vše bude dobré.“ utěšoval mě Mikage. Já ale věděla, že už nic dobré nebude. Odtrhla jsem se od Mikageho.
„Nepůjdeme do kostela za ostatními?“ navrhla jsem Teitovi i Mikagemu.
„Dobrý nápad.“ souhlasil Teito. Všichni jsme se vypravili zpátky do kostela.
Přišli jsme do kostela. Nebo spíše do mého a Teitova pokoje,. Biskupové už tam byli. Když jsem se podívala na Lawa, všimla jsem si, že jeho oči zlostně sledují Mikageho. Nechápala jsem to, ale nechtěla jsem to řešit ani se ho ptát před ostatními. Ale až budeme sami.
„Toto je náš přítel Mikage. Biskupové Castor, Labrador, Law a perverzák Frau.“ představil Teito Mikagemu biskupi a biskupům zase Mikageho.
„Kdo je u tebe perverzák usmrkanče?“ rozčílil se Frau. Já se musela začít smát. Smích byl nakažlivý, že se začal smát Mikage. „Co je tu k smíchu?“ nerozuměl tomu. Castor a Labrador se usmívali. Law měl vážnou tvář, jako v anime One Piece, odkud pochází. Nebyl to ten usměvavý Law, jak se mi ukázal při naší tajné schůzce. Nerozuměla jsem tomu. I Teito se usmíval, což bylo u Teita speciální.
„Teď vás necháme. Sejdeme se v jídelně.“ usmál se Castor. Všichni čtyři biskupové odešli.
„Dnes o půlnoci v zahradě.“ zašeptal mi Law ještě do ucha. Nikdo ho naštěstí neslyšel, jenom já. I já si chtěla s Lawem promluvit. Osamotě. Jenom jsem doufala, že to vyjde a budu se moci o půlnoci vytratit. Na ten sen jsem zcela zapomněla.
Když jsme Mikagemu ukázali celý klášter, tak jsme šli do zahrady. Tam jsme si sedli a povídali jsme si.
„Vážně ti Ayanami nic neudělal?“ vyptával se starostlivě Teito.
„Ani vlásek mi nezkřivil. Když zjistil, že opravdu nic nevím, tak mě nechal jít.“ vysvětlil nám Mikage.
„A jak si nás našel?“ zeptala jsem se Mikageho. Odpověď jsem sice znala, ale i tak jsem se nějak chtěla zapojit do konverzace.
„Slyšel jsem, že blízko kostela havaroval wishfire. Došlo mi, že to budete vy.“ usmíval se Mikage a chytil mě nesměla za ruku. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Chtěla jsem, aby mě držel za ruku někdo jiný, ale chtěla jsem zase na jednu stranu si užít volné chvíle s Mikagem, jak jen to jde.
„Taky máte rádi květiny?“ zeptal se nějaký muž. Všichni jsme se na muže podívali. Hned jsem věděla, že jde o dalšího kora. Ale musela jsem držet jazyk za zuby. „Já jo. Já je miluju, hlavně když jsou na hroběch. Jaké máte nejraději? Rád je dám na váš hrob.“ zasmál se a tasil svá korová křídla. Všichni jsme ustoupili stranou. Teito a Mikage si připravili zaiphon a já tasila katanu. Věděla jsem, že tu budu k ničemu, ale nějak jsem chtěla pomoci a taky se bránit. Chtěla jsem jim pomoci při boji. Na toto jsem měla velkou odvahu, až jsem se nepoznávala.
„Vy dva se držte zptáky.“ přikázal mně a Mikagemu Teito. Sám se pustil do toho muže.
„I já mohu používat zaiphon.“ řekl muž a zasmál se. Poté zaútočil. Všichni tři jsme uskočili stranou. Teito se vrhl na muže. Oba bojovali. Podívala jsem se na Mikageho. Ten věděl moc dobře, kdo zatím vězí. Stejně jako já.
„Janey pozor.“ křikl na mě Mikage skočil na mě. Málem mě zasáhl zaiphon od toho muže. Byla jsem maličko v šoku. Toto jsem nečekala.
„D-díky.“ dostala jsem ze sebe.
„I na vás přijde řada.“ zasmál se jiný muž, který se tu z čista jasna objevil. Tento muž tu byl navíc. Někdo nový, který by tu být neměl. S Mikagem jsme se připravili. Muž zaútočil. Povedlo se mi odrazit jeho útok mou katanou. Ale odhodilo mě to o nějaký ten kus dál, protože to byla dost silná rána.
„Janey, nech to na mně.“ křikl na mě Mikage a zaútočil na toho muže.
„Pomohu ti. Nesmíš ho zasáhnout, jinak zemře. Je z něho ještě člověk.“ varovala jsem Mikageho. Ten se na mě překvapeně podíval. „Už jsme se s kor setkali a dostali ponaučení.“ vysvětlila jsem v rychlosti Mikagemu. Teito byl hned u nás a přede mnou stál Law.
„Teď to nechte na mně.“ řekl nám Law vážněji. Pustil se do kora. Zničil mu křídla a muž padl na zem. Já uklidila katanu. Mikage mě objal.
„Bál jsem se o tebe.“ zašeptal mi do ucha. Law nás viděl. Law poté vzal muže do náruče a odvedl ho pryč.
„Myslím, že bychom měli jít také.“ řekl Teito nejistě. Mikage se ode mne odtrhl.
„Dobrý nápad. Už mi vyhládlo.“ přiznal se Mikage a zasmál se. Já i Teito jsme se usmáli a vyrazili jsme do kostela, do jídelny na jídlo.
V jídelně jsme se sešli s biskupy. Tedy jenom s Castorem, Labradorem, Frauem a Lawem.
„Dobrá práce Teito, aspoň ses rozhodl neutíkat, ale nemáš ještě pravomoce bojovat. Můžeš toho člověka i zabít.“ varoval Frau Teita, ale přitom sledoval mě.
„Proč se díváš na mě?“ překvapeně jsem se zeptala Fraua.
„Protože to platí i na vás dva.“ řekl na vysvětlenou Castor.
„A to je důvod, proč na mě musí zírat?“ oponovala jsem.
„Nech to být, Janey. Stalo se. Hlavně že jsme poučeni. Dáme si pozor.“ řekl Mikage a dal mi ruku na rameno. Byla jsem překvapena, jak mě to hned uklidnilo. Nikdy jsem taková nebyla, že bych jsem vybuchla takhle vzteky. Nebo, že by mě něco takhle mohlo rozčílit.
Ten den jsme už nic nepodnikli a den utekl jak voda. Leželi jsme v postelích. Ani jeden z nás nemohl usnout. Já byla myšlenkami u Lawa. Nerozuměla jsem jeho chování. V tom jsem zaslechla, jak Teito říká.
„Chci vám něco říct.“ začal mluvit Teito. Mikage se otočil na Teita a já se posadila na posteli. „Pomalu si začínám vzpomínat. Jsem synem krále bývalé říše Raggs.“ přiznal nám, co zjistil a co ho trápilo. Já to už věděla, ale přesto jsem sehrála překvapenou.
„Tak to je skvělé, Teito. Teď, abych ti říkal princi.“ zasmál se Mikage.
„To není sranda, Mikage. Je to pravda.“ obořil se Teito na Mikageho.
„Já ti věřím.“ řekl Mikage vážněji.
„I já ti Teito věřím.“ promluvila jsem a usmála jsem se.
„Chci vše zjistit. O sobě a království. Jak to bylo doopravdy. Proč začala válka. Proč Ayanami zabil mého otce.“ říkal vše Teito, co chtěl vědět.
„A my ti pomůžeme, Teito.“ řekl vážně Mikage. Bohužel pomohu jenom já. Pomyslela jsem si. „A teď nakutě.“ dodal a otočil se a zavřel oči. I Teito zavřel oči. Oba po chvíli usnuli. Já si taky lehla a čekala jsem, až odbyde půlnoc. Po nějaké době se mi to splnilo.
Kluci spali, což bylo skvělé a já se mohla vytratit do zahrady. Law na mě v zahradě už čekal. Byl otočen zády ke mně. Chtěla jsem promluvit, ale Law byl rychlejší.
„Jsem rád, že si dorazila.“ řekl Law a otočil se na mě. Věnoval mi ten nejkrásnější úsměv, jako předtím. Jako by se nic nestalo.
„Jak si poznal, že jsem to já?“ byla jsem překvapena.
„S nikým jiným jsem si nedomluvil schůzku. A taky jsem slyšel tvé kroky.“ vysvětlil mi Law a přišel ke mně blíž. Až to bylo nebezpečně blízko. „Chci se zeptat, co cítíš k Mikagemu?“ zeptal se na rovinu.
„Nemiluju ho z lásky, ale miluju ho, jako část své rodiny. Jako je Teito. Proč se ptáš?“ nechápala jsem, co tím Law myslí.
„Ale on tě miluje.“ zašeptal Law, ale bylo mu rozumět.
„Ano, dokonce prý spolu chodíme, ale to jsem ti už říkala, ne?“ byla jsem čím dál tím víc zmatenější.
„Ano, ale i tak to byl šok, když se tu objevil.“ přiznal se mi Law.
„Je tu něco, co ti musím říct, ale nesmíš nijak jednat. Musíme tomu dát volný průběh. Bohužel.“ začala jsem vyprávět.
„Co se děje?“ zeptal se Law, protože si všiml, že mi po tvářích tečou slzy. Nebránila jsem se těm slzám.
„Mikage není ten Mikage, kterého ho známe s Teitem. Je to kor, ale když se zničí jeho korová křídla, tak i tak umře. Bude proti Teitovi za pár dní bojovat. Fau Teita zachrání, ale Mikage zemře. Je ovládán Ayanamim. Mikage je jako můj bratr, kterého jsem nikdy neměla. I Teita takhle miluju, ale tomu se nic nestane.“ řekla jsem, na co jsem si vzpomněla. Slzám jsem se nebránila. Law mě pozorně sledoval a poslouchal. Poté mě objal. To naše objetí někdo viděl. Law si toho všiml, ale když zjistil, kdo to je, kdo utíká pryč, tak nic nepodnikl. Pevně mě držel v objetí. I já jeho pevně držela. Potřebovala jsem to. Cítila jsem vůni Lawa. S ním jsem se cítila v bezpečí, než kdy jindy.
„Neboj, ochráním tě.“ zašeptal mi do ucha Law. Chtěla jsem říct, tys mě neposlouchal, ale neměla jsem na to sílu. Šlo spíš o to, že jsem Lawa tentokrát nepochopila. Je mu něco došlo. Nebo spíš si to myslel. Ale nic neříkal. Nechtěl si to připustit.
„Myslím, že byhom měli jít.“ po chvíli jsem se od Lawa odtrhla. I když nerada. Setřela jsem si slzy a podívala jsem se na Lawa. Ten se na mě usmíval, tím nejkrásnějším úsměvem na světě.
„Pravda, potřebuješ spánek.“ souhlasil se mnou Law. „Doprovodím tě.“ řekl a šel vedle mě.
Doprovodil mě až ke dveřím od pokoje. Podívala jsem se na Lawa.
„Dobrou noc.“ popřála jsem Lawovi potichu.
„Dobrou noc a krásné sny.“ popřál mi potichu Law a usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila. Pak jsem potichu otevřela dveře, vešla do pokoje a zavřela jsem dveře. Rychle jsem hupsla do postele. Ještě chvíli jsem zírala do stropu, než jsem usnula. Ale nakonec se mi to přeci podařilo.